Všechno na Mars? S Dušanem Majerem o vesmírné radosti, snílcích a Elonu Muskovi

Jsou okamžiky, kdy realita a fikce splývají tak, že se člověk musí vážně zamyslet, co vlastně sleduje. Jeden takový okamžik nastal 6. února 2018. Privátní společnost SpaceX miliardáře Elona Muska, šéfa automobilky Tesla, se v ten den zapsala do dějin kosmonautiky. Do vesmíru poslala nejsilnější raketu současnosti Falcon Heavy. Dopředu ukázala v animaci, co se bude dít. Že se tři stupně rakety vrátí bezpečně zpátky na Zemi. Že dva boční přistanou synchronně na značkách jako dobře vytrénované baletky. A že nosič vypustí do vesmíru – za zvuku rockové balady „Life on Mars“ od Davida Bowieho – elektromobil s robokosmonautem za volantem. A pak… to všechno (víceméně) klaplo v přímém přenosu. „Byla to óda na kosmonautickou radost. Dvakrát mi došla slova. Byly to prostě úžasné emoce,“ líčí zážitek ze startu český odborník na kosmonautiku Dušan Majer, který událost komentoval v přímém přenosu. Čeho jsme to vlastně byli svědky?

Pokud se chystáte na rozhovor s odborníkem na kosmonautiku a vaší základní výbavou je, že máte opravdu rádi film Apollo 13, dojde vám záhy, že – slovy astronauta Jima Lovella, velitele této nejúspěšnější neúspěšné mise: Houstone, máme problém. Dušan Majer, bývalý novinář a muž mnohonásobně oceněný Akademií věd za popularizaci vědy, je naštěstí toho názoru, že žádná otázka není hloupá, hloupé mohou být pouze odpovědi. Což dodalo autorce rozhovoru odvahu položit tu základní otázku, která ji při synchronním přistání dvou stupňů Falconu Heavy běžela hlavou: Jak se dá něco takového vymyslet a postavit, aby to doopravdy fungovalo?

„Je k tomu potřeba obrovské úsilí spousty lidí. Vezměte si, že SpaceX už zdaleka není nějakou garážovou firmou. Je to zaměstnavatel, který má pod sebou více než pět tisíc lidí, opravdové špičky svých oborů. Stala se firmou, která myslí ‚out of the box‘. Neotřele, originálně. Není svázána konvencemi, neplatí tam, že něco nejde. Ono se říká: ‚Nikdy neříkej, že něco nejde, protože se vždycky najde blbec, který neví, že to nejde – a udělá to.‘ Ze SpaceX mám podobný dojem. Oni se opravdu snaží jít cestou, která není vyšlapaná, a zatím jim to vychází.“

Neo: To zní, jako by to byla náhoda.

Naopak. Nejúžasnější na tom všem je, jak to mají promyšlené. Všechny kroky, které ve SpaceX za posledních několik let udělali, dávají smysl. Postupně si dávají stále vyšší a vyšší cíle. A postupně, jednu po druhé, pálí karty těch škarohlídů, kteří tvrdili, že to nezvládnou.

Když se SpaceX začala pokoušet o motorické přistání těch stupňů, říkali: To se vám nepovede, to bude bouchat. A najednou začaly ty stupně přistávat. Pak byla série úspěšných přistání delší. A škarohlídi začali říkat: no dobře, zachráníte to, ale repase pro další využití bude strašně drahá. A najednou už tady máme více než šest opakovaných použití prvních stupňů a kritici už nemají moc co kritizovat. Musí uznat, že SpaceX umí.

Neo: Můžete mi říct, jaký v tom je finanční rozdíl? Mezi tím, jestli stupně vyrobím na jedno použití, nebo tomu dám tak složitou technologii, že se umějí vrátit?

Co se finančních aspektů týče, SpaceX není z poměrně logických důvodů úplně sdílná. Ale víme alespoň něco. Aby se Falcony naučily přistávat, spolklo to celkově zhruba miliardu dolarů. Investice by ovšem měla být návratná. Protože první stupeň, který se zachraňuje, je tím nejdražším z celé rakety. Nevíme přesně, kolik výroba stojí, ale kvalifikované odhady hovoří o tom, že jenom jeden motor Merlin stojí něco mezi jedním a dvěma miliony dolarů. A na prvním stupni je jich devět. Takže pokud se tohle podaří zachránit, tak najednou nemusíme vyrábět těch motorů tolik, protože se dají opakovaně použít. Palivo není problém, to je na celé raketě to nejlevnější. Kompletně natankovat Falcon 9 stojí zhruba půl milionu dolarů.

V okamžiku, kdy se daří ty stupně zachraňovat, už na nich mohu použít dražší materiály, které vydrží více. Jsou sice dražší, vstupní náklady mohou být vyšší. Ale když první stupeň vydrží bez problémů deset misí, tak najednou už to dává smysl. A jednotlivé starty jsou logicky levnější. Co se konkrétních úspor týče, už se ví, že všechny náklady spojené s tím, aby stupeň letěl znovu, jsou výrazně nižší než polovina ceny stupně nového. Přičemž SpaceX se pořád ještě učí, jak to všechno dělat. Jak stupně zachraňovat. Co s nimi dělat po přistání. Jakou provádět inspekci. A tak dále. Takže do budoucna, jak budou zkušenosti přibývat, se můžeme dočkat toho, že úspory budou ještě větší.

Neo: Co se Elonu Muskovi rozhodně nedá upřít, je legenda, kterou kolem SpaceX vytvořil. Člověk jim hrozně fandí, má je za snílky, vizionáře, dobyvatele vesmíru. Povězte, nakolik je ta pověst reálná a nakolik je to ve skutečnosti tvrdý byznys?

Tak… je to soukromá firma. Která prostě musí z něčeho žít. V současné době je provoz SpaceX financován především z toho, že vynáší náklady pro komerční zákazníky. Vynáší třeba telekomunikační družice na geostacionární dráhu. (Jedná se o dráhu, která se nachází necelých 36 tisíc kilometrů nad rovníkem. Družici na této dráze trvá oběh Země 24 hodin, čili stejně dlouho, jako se planeta otáčí. Při pohledu ze Země se proto zdá, že družice „visí“ na stále stejném místě, pozn. red.)

Takže byznys hraje velkou roli. Ale Musk je rovněž snílek. Projevilo se to už před několika lety. Dneska si to už ani neuvědomujeme, protože internet máme prakticky stále a všude, ale před deseti, patnácti lety byla situace jiná. Musk v té době věřil tomu, že jednou půjde na internetu platit. Takže vymyslel systém PayPal… I proto si dovolím tvrdit, že ačkoli peníze jsou důležité a bez nich by to nešlo, je u Muska vidět, že sleduje vyšší cíle. Jinak by peníze, které vydělá, neinvestoval do dalšího rozvoje.

Neo: Jak je jeho byznys propojený? Nakolik se na vesmírném podnikání podepisuje, když se Tesle nedaří? Ostatně není to tak dlouho, co firmě hrozil bankrot.

Firmy jsou samostatné. Pokud chce Elon Musk nějak podpořit Teslu, může to udělat pouze ze svých soukromých peněz. Nikdy nemůže sáhnout do balíčku, který patří SpaceX, a převést to do Tesly. On má samozřejmě obrovský majetek, Teslu dotovat může, ale nikdy tímto způsobem. Akcionáři SpaceX by ho prakticky sežrali, kdyby sáhl na jejich majetek.

Neo: Ale budete asi souhlasit s tím, že vypuštění rudé Tesly Roadster do vesmíru byl perfektní marketingový tah? Protože tuhle reklamu skutečně viděl celý svět.

Hlavním úkolem startu bylo ověřit raketu Falcon Heavy. Byl to její premiérový start. Když startuje jakákoli raketa poprvé, je riziko havárie vyšší. Všechno se nedá nasimulovat, může se stát, že exploduje. A nikdo nechce, aby s sebou při té explozi vzala družici v hodnotě stovek milionů dolarů, která se vyvíjela několik let. Proto se na premiérových misích používají balastní zátěže, což si můžeme představit třeba jako blok betonu, který zatíží raketu, aby měla srovnatelnou zátěž, jakou bude posléze vynášet. Musk se rozhodl, že při této misi nahradí blok betonu něčím, co je i pěkné na pohled. Bylo to spojení příjemného s užitečným.

Neo: Nepochybně poskytl světu překrásné záběry. Skoro mi bylo až líto té figuríny, Starmana, že zůstal tak sám v hlubokém vesmíru. Jak to působilo na vás?

Jako technologická pohádka. Musím se přiznat, že při samotném startu jsem přišel dvakrát o slova. Poprvé když přistály dva boční stupně současně, to byla óda na kosmonautickou radost. A podruhé když se otevřel aerodynamický kryt a do přenosu byly střiženy záběry Starmana v Tesle a za nimi byla vidět planeta Země… To byla prostě nádhera.

Neo: Co bude teď, když víme, že je Falcon Heavy funkční?

Je to momentálně nejsilnější používaná raketa. Je tu ještě Saturn 5, který dostal Američany na Měsíc, ten byl ještě dvojnásobně tak silný. Ale je už několik desítek let mimo provoz.

Neo: Jakou má přesně nosnost?

Nosnost je uváděna šedesát čtyři tun na nízkou oběžnou dráhu (nachází se ve výšce mezi 160 až 2000 kilometrů nad povrchem Země, pozn. red.). Ale tahle nosnost platí pouze v případě, že by se ani centrální stupeň, ani boční stupně nepokoušely o přistání. Protože jakmile se o ně pokusí, musí si nechat v nádržích trochu paliva, aby mohly provést přistávací manévry. Tím se nosnost rakety snižuje. Ale i když nosnost klesne třeba i na polovinu, bude pořád Falcon Heavy nejsilnější raketou, která je k dispozici.

Nadto: My nyní nepotřebujeme vynášet několik desítek tun těžké náklady. Falcon Heavy podle mého názoru ani nebude létat na nízkou oběžnou dráhu. Jeho cíle leží trochu výš. Kupříkladu bude schopen vynášet telekomunikační družice přímo na geostacionární dráhu. Dneska to funguje tak, že raketa vynese družice na protáhlou dráhu a družice pak pomocí vlastních motorů musí tu dráhu zakulatit na geostacionární dráze. Ale Falcon Heavy bude mít přebytky výkonu a dokáže družici umístit přímo na geostacionární dráhu. Třicet šest tisíc kilometrů daleko od Země. A v tu chvíli družice ušetří palivo, protože ho nemusí spálit na svůj přesun.

Neo: Když jste mluvil o tom, že SpaceX postupuje krůček po krůčku, jaký další krok bude následovat?

Další krok by měl být vylepšení raket Falcon 9. Finální verze se má označovat jako Block 5. A na té už by měla SpaceX aplikovat všechny poznatky, které nasbírala v průběhu minulých let. Tenhle Falcon 9 Block 5 by měl být schopen už opravdu vícenásobného používání. Všechny dosavadní opakované starty proběhly pouze dvakrát. Každý stupeň letěl pouze dvakrát, pak už ne. Jeho úkolem bylo nasbírat zkušenosti. Block 5 by měl být schopen minimálně deseti opakovaných použití. V tu chvíli už to bude hodně zajímavé. Poprvé by mohl startovat ještě letos na jaře. Tak se nechme překvapit.

Neo: Elon Musk se netají tím, že by rád kolonizoval Mars. Jak moc daleká budoucnost to podle vás je?

Za posledních deset let se objevilo veliké množství návrhů, jak bychom mohli letět k Marsu a třeba ho kolonizovat. Projekt, který Musk představil před dvěma lety a loni ho trošičku upřesnil, mi dává asi největší smysl. Ty věci do sebe zapadají, zní logicky. Co mi na tom nesedí, jsou termíny. Elon Musk říká, že první přistání na Marsu by mělo být někde kolem roku 2024. A to je podle mého názoru totálně nereálné. Myslím si, že se mu podaří projekt realizovat, ale mnohem později. Když to půjde dobře, tak třeba v roce 2035, 2040.

Neo: To je ten pověstný „Muskův koeficient“?

(směje se) Muskův koeficient, to je takový vtípek. SpaceX má rozsáhlou fanouškovskou komunitu po celém světě. A tihle fanoušci vymysleli, že existuje něco jako Muskův koeficient, což je imaginární číslo, kterým musíte vynásobit jakýkoli časový úsek, který Elon Musk oznámí, abyste se dostali ke skutečnému termínu, ve kterém se to bude realizovat.

Neo: Z Muskova životopisu od novináře Ashleeho Vance jsem pochopila, že je to docela příšerný šéf. Že je poměrně asociální, a pokud není po jeho, je hodně zle. Řekněte, jak se mu s touhle náturou a způsobem řízení daří shromažďovat všechny nejlepší mozky a udržet si je?

Je fakt, že kdyby takovýhle šéf řídil třeba firmu, a teď nechci nikoho urazit, na víčka od lahví, asi by tam nikoho neudržel. Ale protože u Muska zaměstnanci cítí, že jsou součástí něčeho velkého, jsou ochotni ledacos přehlédnout. Jsou součástí firmy, která už zasáhla celý svět. Přesáhla hranice fanoušků kosmonautiky. O tom, že existuje SpaceX, která přistává s raketami, vědí i lidé, kteří se o kosmonautiku prakticky nezajímají. A oni tam pracují a mohou posouvat věci dál.

Neo: Elon Musk strhává pozornost na sebe. Je dokonalý v tom, jak umí každý úspěch prodat. A tak trochu ve stínu roste jiný projekt, za kterým stojí další miliardář, zakladatel Amazonu Jeff Bezos. Bezos chce už příští rok pořádat „turistické“ lety do vesmíru. Není jeho společnost pro vesmírné projekty Blue Origin ve skutečnosti dál než SpaceX?

Rozhodně ne. Blue Origin prozatím dělá pouze takové suborbitální skoky (jde o let, který nedosáhl oběžné dráhy, ale překonal nebo se přiblížil hranici vesmíru, pozn. red.).

Velice zjednodušeně si to můžeme představit tak, že vezmeme dělo, nějaký kanón, namíříme ho kolmo vzhůru a vystřelíme projektil. Tento projektil vystoupá do určité výšky a najednou začne padat. Projekt, který chystá Blue Origin – jmenuje se New Sheppard – počítá s něčím podobným. Budeme mít malou raketu, na výšku necelých dvacet metrů, která bude mít nahoře kabinu pro posádku. Kabina vyletí na raketě kolmo vzhůru, vystoupá do výšky sta kilometrů, lidé si tam vychutnají třeba čtyřicet sekund až pár minut stav beztíže, no a pak začnou zase padat dolů.

Z technologického hlediska je to mnohem jednodušší než dosáhnout oběžné dráhy. Protože k tomu, abychom dosáhli oběžné dráhy, potřebujeme rychlost minimálně osm kilometrů za sekundu. Takže se bavíme o mnohem větší spotřebě paliva, o silnějších motorech, o větším náporu, tlaku, teplotách a tak dále. Je to prostě úplně jiný level. Ano, Blue Origin se také chystá na oběžnou dráhu, připravuje raketu New Glenn, která by možná mohla být trošičku silnější než Falcon Heavy, ale její start by měl přijít nejdříve v roce 2020. V tuto chvíli má tedy SpaceX rozhodně náskok. A to, že se o Blue Origin moc nemluví, je hodně tím, že oni se zatím soustřeďují na ty suborbitální skoky, které by možná už v příštím roce chtěli začít nabízet movitým zákazníkům, kteří by si chtěli udělat výlet na hranice vesmíru a zažít na pár minut stav beztíže.

Neo: Někde jsem četla, že ovšem Bezos má tu výhodu, že od počátku staví rakety tak, aby se daly opakovaně použít. Kdežto Musk začal s jednorázovými, které přestavuje na opakované. Byla to moc velká novinářská zkratka?

Zase narážíme na to, že Blue Origin konstruovala rakety na suborbitální skoky. Což je jednodušší a mohli si rovnou dovolit stavět je tak, aby se daly vícekrát použít.

SpaceX potřebovala zásobovat Mezinárodní vesmírnou stanici. Poté, co Američané odstavili raketoplány, vyhrála kontrakt na zásobování ISS. Takže bylo potřeba, aby měli raketu, která je schopna tam létat. Proto postavili Falcon 9. Už od počátku počítali s tím, že budou jednotlivé stupně zachraňovat. Nejdřív si mysleli, že bude jednodušší použít padáky, takže na prvních letech Falconu 9 byly padáky. Pak zjistili, že to nejde. Neměli čas v tu chvíli hledat technické řešení, museli se zaměřit na to, jak postavit spolehlivou raketu, která zásoby doručí a u které se bude postupně zvyšovat výkon. Falcon 9 se v čase co do délky prodloužil, následovala řada dalších vylepšení. A když zjistili, že už má výkon nejen na to, aby dosáhla oběžné dráhy a vynesla tam náklad, začali řešit, jak ji bezpečně dostat zpátky. Byl to v podstatě logický vývoj. A to mi přijde na SpaceX krásné: jak se v průběhu jednotlivých misí učili, jak rakety vylepšovat. Že to neudělali tak, aby se naučili raketu vyrábět a pak to opakovali pořád stejně.

Neo: Dá se říct, že vesmírnému dobývání vévodí soukromá sféra? Movití podnikatelé, kteří si vydělali v jiných oborech a rozhodli se investovat do kosmonautiky? Nebo jsou hnacím motorem stále vlády?

Je jisté, že kdyby tady nebyla NASA, nebyla by tu ani SpaceX. Protože SpaceX se dostala do vesmírného závodu především proto, že si ji vybrala NASA ke zmíněnému zásobování ISS. Společnosti to přineslo zajímavé finance a mohla začít rozvíjet své plány. Takže jestli se ptáte, zda je to souboj státní agentury proti soukromníkům, já bych to tak úplně neviděl. Jde spíše o spolupráci.

Neo: Předchozí desetiletí byla ve znamení souboje o vesmír mezi USA a Sovětským svazem. Zůstalo z té rivality ještě něco?

Další rozhovory na Neovlivní:

» S Mikulášem Kroupou o ztrátě paměti a zlu, které napáchali komunisté

» S Italem Carminem Rodi Falangou o tom, jak poznal Čechy

» S finančníkem Gabrielem Eichlerem: Dá se stát řídit jako firma?

» S Ivanem Kralem o posedlosti hudbou

» S hokejovým trenérem Jandačem: Proč už nejsme špička

» S mecenášem Janem Školníkem o obnově Broumovska

Pokud bychom se podívali na celosvětovou kosmonautiku, tak nejpokročilejší či nejrozvinutější kosmickou agenturou je bezesporu NASA. Ta vede o parník. Má nejvíce sond po celé sluneční soustavě, má několik teleskopů, provozuje velkou část Mezinárodní vesmírné stanice. V současné době sice nemá kapacity na vynášení pilotovaných lodí, ale to se má v příštím roce změnit, protože kromě jiného začne i SpaceX vozit astronauty na ISS společně s firmou Boeing.

Na druhé místo bych zařadil pravděpodobně Evropskou kosmickou agenturu; zaznamenala velké úspěchy na poli robotického průzkumu vesmíru a vydává se na poměrně neprobádané cesty. Jde cestou výzkumu, který dosud nebyl realizován, podařilo se jí třeba přistát na Saturnově měsíci Titanu, přistát na kometě. Vlastně – první sonda, která obíhala jádro komety, byla evropská.

Třetí místo je maličko sporné. Podle mě je to padesát na padesát Rusko – Čína. Protože Rusko má pilotované lodě Sojuz, kterými vozí astronauty na ISS, ale jinak je to jedna velká bída. Ruský kosmický program nemá prakticky žádné vědecké družice. Když se podíváme na sluneční soustavu, tak u žádné planety není žádná ruská sonda. Jediné, co Rusové mají, je družice, která je na hodně protáhlé dráze. Sleduje vesmír v rádiovém spektru. Ale to je všechno.

Co se Číny týče, ta má velké plány. V současné době připravuje svou samostatnou stanici, která by měla být budována od příštího roku. Takže Čína možná Rusko už brzy předstihne.

Neo: Když člověk rozumí kosmonautice tak jako vy, dokáže se dívat na filmy z vesmíru? Typově na Gravitaci? Chytáte se u toho za hlavu, nebo to je pro vás zážitek?

Na Gravitaci jsem byl v kině na 3D projekci. Když jsem tam šel, říkal jsem si, že všechno, co vím o kosmonautice, nechám za dveřmi a budu si to jenom užívat. A to se mi celkem povedlo. Já třeba na Gravitaci oceňuji modely: propracování raketoplánu, Mezinárodní vesmírné stanice, Hubbleova teleskopu. Z hlediska kochání to byla paráda. A takové ty scény jako manévrování pomocí hasičáku, tam se člověk trošičku pousměje. Bylo tam hodně nesrovnalostí, to je pravda, ale já jsem si to šel užít.

Neo: To mi musíte vysvětlit: Proč by se nemohlo ve vesmíru manévrovat pomocí hasičáku?

Určitě by to fungovalo. Ale nedovedu si představit, že by se hlavní hrdinka dokázala s jeho pomocí trefit tam, kam potřebuje (směje se).

Neo: A co Apollo 13?

Apollo 13, to je můj srdcový film. Nepouštím si ho často, vždycky tak jednou za rok. Ale to si udělám pohodu, sednu si do křesla… Můžu vám říct, že třeba scéna, kdy Saturn 5 startuje…, přiznávám, že při tom musím potlačovat slzy. To je hodně silné. A stejně tak scéna na konci. Je tam závěrečný monolog, kdy se hlavní hrdina ptá: „Kdy se na Měsíc vrátíme?“ A ono je to pořád ještě hodně daleko.

Neo: Zajímalo by mě, jestli někdy někdo spočítal, jaká byla pravděpodobnost, že posádka Apolla 13 přežije havárii servisního modulu a dokáže se bezpečně vrátit domů.

Netuším, jestli je to spočítané, ale posádka si skutečně vybrala své. Prakticky všechno, co se mohlo pokazit, se pokazilo. Ale neskutečný klobouk dolů před tím, jak samotná posádka i lidé na Zemi dokázali zareagovat. To skupinové úsilí, aby se mise – čert vem přistání na Měsíci – podařila alespoň tak, aby posádka přežila, bylo úctyhodné. Osobně považuji Apollo 13 za jednu z nejúžasnějších misí celé kosmonautické historie.

Neo: Jak se z vás vlastně stal v Česku odborník na kosmonautiku? Přijde mi to podobné, jako kdybyste se rozhodl, že budete špičkový oceánograf.

Vlastně náhodou (směje se). Ještě na střední škole jsem si založil na internetu blog. A jako každý puberťák, dával jsem tam úplně všechno. Sportovní týmy, písničky a tak. Jak jsem postupně stárl, říkal jsem si, že bych mohl zkusit psát. Byl jsem takový docela ukecaný a myslel jsem si, že bych mohl pracovat v médiích. Že by se mi mohlo hodit natrénovat si různé styly psaní. Tehdy jsem tomu říkal postřehy a snažil jsem se napsat každý den jeden postřeh. Jednou to bylo o tom, že se v Praze zdražuje MHD, potom zase něco jiného, snažil jsem se být tematicky co nejpestřejší. A jednou jsem neměl o čem psát, tak jsem prolítl zpravodajské servery – a zrovna měl startovat raketoplán. Zkusil jsem o tom napsat. A najednou jsem zjistil, že mě to baví. Hledal jsem si k tomu další informace. Od raketoplánů jsem se dostal k Mezinárodní vesmírné stanici. Od té ke všem různým sondám. A už to jelo. Rok po vydání toho prvního článku jsem založil diskusní fórum, které funguje dodnes. A začal jsem vyrábět videa o kosmonautice, protože mi chybělo na českém internetu nějaké pravidelné zpravodajství o kosmonautice.

Neo: Předtím vás to téma vůbec nezajímalo?

Měl jsem základní přehled: Že Američané mají nějaké raketoplány a že je tu ISS, jejíž model jsem si jako kluk lepil, když vyšel papírový v ABC. Ale abych tak řekl, nežral jsem to. A to se právě změnilo, když jsem napsal svůj první článek na blog. Postupně mě to pohltilo.

Neo: Uživí vás to?

Mě živí videa na Streamu, kde tvořím pořad Dobývání vesmíru. Jde o týdeník, který rekapituluje dění v kosmonautice. To je pro mě hlavní zdroj příjmů. Kromě toho dělám občas přednášky.

Neo: Na co se vás lidé na přednáškách nejčastěji ptají?

Hodně atraktivní téma je vesmírné smetí, jeho likvidace a tak dále. Často se lidé ptají, jak jsme daleko s vesmírným výtahem.

Co mi přijde zajímavé: lidem se často slévá reálná kosmonautika a sci-fi. Někdo úplně necítí, kde který z těchto světů končí. Má třeba pocit, že máme k dispozici technologie, které jsou možné jen ve světě science fiction. Ale já jsem i za takové otázky rád. Kdo se neptá, nic se nedozví.

Neo: Dívala jsem se, co se psalo v diskusích po startu Falconu Heavy. Samozřejmě převažovalo nadšení. Ale jestli jsem zaregistrovala něco negativního, tak to byly hlasy: k čemu to je, stojí to hrozně peněz, proč se to radši nedá na výzkum rakoviny… Co na takový argument odpovíte?

Že je to stejné jako ptát se zubaře, proč vrtá zuby, proč raději není chirurgem. Pokud tu chceme mít rozvinutou společnost, nemůžeme se zaměřovat na jediný obor. Musíme rozvíjet všechny – výzkum oceánů jako lety do vesmíru. Obory si navíc mohou pomáhat. Když někdo zmíní výzkum rakoviny, tak mu můžeme říct, že na ISS, což je unikátní vědecká laboratoř, která obíhá čtyři sta kilometrů nad našimi hlavami, se dělají stovky experimentů. A velká část z nich je zaměřená na biologii. Na mutování lidských buněk, nebo celkově živých organismů, na jejich změny ve stavu beztíže, kde je zvýšená úroveň radiace. A tyto poznatky se jednou mohou promítnout do běžného zdravotnictví, které máme tady na Zemi.

Stejně tak když někdo naráží na ochranu oceánů, tak mohu říct, že existuje velké množství družic, které zkoumají naši planetu a zaměřují se na to, jak se mění výška oceánů, jak to vypadá s ledovým příkrovem. Letos má startovat evropská družice Aeolus, která by měla monitorovat globální pohyb vzdušných mas, tedy větry. To je něco, co jsme tu nikdy neměli. A budeme mít díky tomu přesnější představu o počasí. Protože zatím jsme nebyli schopni přesně měřit pohyb větrů nad oceány. A najednou ta družice bude kroužit nad celou planetou a bude schopna velmi přesně měřit od deseti metrů do třiceti kilometrů, jak se vzdušné masy pohybují. Na základě toho bude možné zpřesnit předpovědi počasí. Takže kosmonautika má přesah do velkého množství oborů a je velice krátkozraké si myslet, že se do vesmíru létá jen proto, aby se létalo do vesmíru. Tyto výzkumy zasahují opravdu široké spektrum oblastí.

Neo: Co vám osobně přijde na kosmonautice nejkrásnější?

Pokrok. To, jak se projekty vyvíjejí. Nejkrásnější je to, když u nás na diskusním fóru založím nové diskusní vlákno o novém projektu, který by se jednou mohl realizovat. A postupně v tom vlákně můžeme najít příspěvky o tom, že ten projekt byl schválen, byly na něj přiklepnuty peníze, že se staví, pak se připravuje start, start se povede, najednou družice dorazí ke svému cíli, začnou docházet první fotky, první vědecké výsledky. A takhle postupně ta družice funguje a my s ní žijeme, užíváme si její příběh. A potom, když se její čas nachýlí ke konci, je nám to samozřejmě líto. Ale její informace a analýza objevů přichází ještě další dlouhé roky. Protože družice obvykle nasbírají obrovské množství informací a vědci je podrobně rozebírají ještě dávno poté, co ukončily svou službu. A to je krásné. Je úžasné sledovat, jak se lidstvo postupně posouvá dál, a být u toho, když se třeba děje něco historického.