Vzpoura proti rouškám jako nová kulturní válka

Příčinou našeho „premiantství“ se záporným znaménkem je drastický lockdown na jaře, zrušení ochranných opatření v létě, zanedbání přípravy na druhou vlnu epidemie a neschopnost dostatečně testovat, trasovat a izolovat „přenášeče“. Bývalá ministryně a lékařka Džamila Stehlíková píše pro Neovlivní.cz.

Nárůst nových případů nákazy koronavirem v Česku je mnohem rychlejší, než v ostatních evropských zemích; srovnávat se můžeme jenom ze Španělském či s Francii. Podíl pozitivních testů je v Česku nejvyšší na světě a v sobotu dosáhl skoro 17 procent. To je vysoko nad hranicí pěti procent, kterou Světová zdravotnická organizace udává jako hraniční pro adekvátní  monitorování a zvládání epidemie v zemi. Pokud bychom dostatečně testovali, s největší pravděpodobnosti bychom dosáhli na smutné světové prvenství v tempu růstu nových případů Covid-19.

Minulý pátek zveřejnil ministr zdravotnictví Roman Prymula čtyři scénáře epidemie v Česku. Při současném oficiálním reprodukčním čísle mezi 1,2 a 1,3 můžeme mít 200 až 400 tisíc nakažených v průběhu říjnu. To by znamenalo, že koncem října by v Česku umíralo na covidovou infekci až 200 lidí denně.

Predikce počtu osob s nově prokázanou nákazou Covid-19 a průměrného denního počtu nově nakažených pro období října 2020 (Prezentace z tiskového brífinku ministra zdravotnictví Prof. MUDr. Romana Prymuly, CSc., Ph.D. k průběžnému hodnocení vývoje epidemie covid-19 – 2. 10. 2020)


Proč jsme to nezvládli?

Příčinou našeho „premiantství“ se záporným znaménkem je drastický lockdown na jaře, zrušení ochranných opatření v létě, zanedbání přípravy na druhou vlnu epidemie a neschopnost dostatečně testovat, trasovat a izolovat „přenášeče“. Covid-19 se šíří v populaci ohniskově, podobně HIV. Jeden „superšiřitel“ může nakazit desítky, dokonce stovky lidí.  V boji proti viru selhala vláda v čele s premiérem, který místo vládnutí dělal předvolební marketing a zabránil ministru Vojtěchovi podniknout nezbytné kroky.     

Další příčinou exponenciálního raketového vzestupu počtu nemocných v Česku je náš zarytý odpor k rouškám. Vyjadřují ho dokonce i lékaři, například kardiochirurg Jan Pirk,  který běžně vykonává svoji práci s rouškou.

Hodokvas v době moru

Neumíme koronavirovou infekci léčit, ale lze jí předejít. Rouška nebo respirátor dokáží ochránit před kapénkovým šířením nového viru. Avšak stále „rozvolněná“ společenská nálada a sociální instinkt nápodoby brzdí mnoho lidi v používání roušek. Nepřipouštíme si riziko, nelámeme si hlavu s epidemiologickými grafy a virus nevnímáme. Co však vnímáme, je to nepohodlí, které rouška způsobuje. Možná nežijeme v tak velkých rodinách jako Italové, ale nedovedeme si představit život bez narvané hospody. Jsme družní. 

Bezstarostný “hodokvas v době moru”, omlouvám se, koronaviru, je nejen symbolem boje proti vnějším omezením bez ohledu na jejich smysl, ale zároveň davovou psychologickou obranou proti úzkosti. Společné popírání hrozby odbourává strach a rozveseluje. Vytěsnění nebezpečí a nutnosti ochrany před ní může být hněvivé, v duchu protirouškové demonstrace před ministerstvem zdravotnictví, nebo dokonce radostné, jako ve stále plných pražských kavárnách a barech. „Kmenový feeling“, společný vztek a pohrdání pravidly nebo kolektivní vysmívání se hrozbě uvolňují energii a posilují odvahu, nepodobnou té u vojáků před bitvou. Nadšené sjednocení napomáhá pohrdat smrtí.

Euforie však nevydrží dlouho a rozptýlí se tváři v tvář pravdě. Hrdinské pohrdání „chřipečkou“ se obratem mění na paniku, když se odpůrce roušek dozví, že původcem jeho onemocnění je koronavirus. Pozná se to podle výrazu očí – výsměch vystřídá zděšení.

Zarouškovat se dnes znamená zachránit tisíce životů v prosinci

Plošné zarouškování obyvatel ať už uvnitř budov nebo venku několikanásobně sníží odhadovaný počet úmrtí na covid. Vychází to z modelů, které vytvořil ústav globální zdravotní statistiky a hodnocení dopadů na Washingtonské univerzitě (IHME). Podle odhadu nošení roušek sníží prosincový  počet úmrtí na Covid v Česku ze stovek na desítky.

Čím větší počet lidí ohrožuje táto vážná infekce, tím hlasitěji se ozývají lidé, odmítající roušky a další restrikce. Někteří rodiče protestují proti nošení roušek u dětí. Ohrožují tím nejen zdraví svých ratolestí, ale sami sebe či další rodinné příslušníky v případě, že se dítě ve škole nakazí.

Měsíčník Sabiny Slonkové
“Lékaři v terénu lehkomyslný přístup k covidu jako k běžné chřipce vesměs nemají. Jak to? V čem vidí svět rozdílněji než lékařské celebrity. A čeho se nejvíc obávají? Odpověď najdete najdete v říjnovém časopise.”
Předplatné časopisu Neovlivní

Kulturní válka kolem roušek bude mít své mrtvé

Vždy se najde někdo, kdo se pokusí „přibrat“ odpůrce boje proti viru pod svou vlajku. Skupina pěti lékařů sepsala petici proti strašení covidem a vyhlásila tak novou „kulturní válku“. Pod dokumentem se podepsalo již několik desítek tisíc lidí. Pětice lékařů šíří ve veřejném prostoru obsahy, odpovídající definici bludu, tj. chorobného nevývratného přesvědčení, například: „Plošné nošení roušek není vhodné. Dlouhodobé nošení roušky nepřispívá ke zdraví toho, kdo ji nosí. Zavádění roušek ve školách je zcela v rozporu se zdravým rozumem. Děti nepatří do ohrožené skupiny obyvatel, jen jsou zbytečně stresovány.“

Bojovníci kulturních válek často hlásají absurdity a zaštitují se právem na svobodu slova. Postavit se do čela protivládního tažení v době, která je srovnatelná s válečným stavem, není projevem svobody slova. Je to jednání, které vydává lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví.

Ministr zdravotnictví v neděli rozeslal dopis všem členům České lékařské komory s žádostí, aby se zdrželi podobných vyjádření aspoň nyní,  „kdy si i každý laik s kalkulačkou snadno spočítá, kam se v horizontu jednoho měsíce můžeme dostat. Když nic nebudeme dělat, bude totiž šíření exponenciální a ne lineární, jak si někteří možná myslí.“

Ukřivdění a utiskovaní nevěří elitě spiklenců   

Jaké hlubší důvody vedou lidi ke vzpouře proti rouškám? Proč se lidé vystavují hrozbě vážné nemoci, která je může ohrozit na životě? Z psychologického hlediska patří do dvou rozdílných skupin: nespokojení odpůrci systému se bouří proti restrikcím a spokojení se bouří proti změnám. 

Nejhlasitějšími odpůrci roušek a restrikcí jsou lidé, hluboce nespokojení se svým životem. Z psychologického hlediska „nespokojení“ mají takzvané „vnější centrum kontroly“.  Mohou vám třeba říci:  „Za všechno, co se mi v životě stalo, nemohu já, ale moje okolí, společnost, stát či nepříznivý osud.“ Příčinu svých problémů nevidí ve vlastních skutcích či vlastnostech, ale v jiných lidech či společnosti. Pokud se jim něco stane, mohou za to jiní – okolí, politici, ti druzí, „oni“.  Mají chování uraženého dítěte, které chce odporem a pláčem „potrestat“ své rodiče za to, že po něm něco chtějí. Třeba nasadit roušku.

Hranice mezi těmi, kdo se chrání před covidem a těmi, kdo se chránit nechtějí, je stejná jako na rozbouřeném moři mezi opatrnými kormidelníky  a těmi, kdo se nechávají unášet proudem a nevěří, že něco mohou  změnit.

Z pocitu ukřivděnosti se rodí pocit ohrožení. Své zklamání životem a obavy z  vnějšího světa si tito lidé neuvědomují, proto svou úzkost vysvětlují představou vnějšího utlačování. Roušku pak vnímají jako „náhubek“, jako symbol toho nepřátelského omezování zvenčí a brání se jí instinktivně, neuvědoměle.

Kulturní vzpoura nahrává populistům   

Pevné jádro odpůrců roušek existuje v každé společnosti. Tíhnou k populistickým lídrům, slibujícím „pomstu“ viníkům, kteří za všechno mohou. Vybijí na nich svoji frustraci a svůj vztek. Proto politici typu Donalda Trumpa, Borise Johnsona či tuzemského Tomia Okamury nenosili roušku – symbolicky podporovali vzpouru svých voličů proti establishmentu a spikleneckým elitám. Tato vzpoura je dostala k moci.

Americký prezident Trump nenosil roušku, protože chtěl podpořit sebevědomí svých voličů a dát najevo pohrdání „pravidly pro všechny“. Byl navíc poháněn velikášským pocitem vůdcovské nezranitelnosti. Fakta nelze popírat do nekonečna. Trump se nakazil a podstoupil léčbu. Odmítat meritokracii se nevyplácí, neboť je nositelem kompetence a ekonomické síly. Virus to ukázal. Celý svět nyní spoléhá na vědu a očekává vakcínu. Až na popírače covidu, včetně těch tuzemských. Vakcína ještě není, ale už ji odmítají jako „nedostatečně vyzkoušenou“. Kulturní válka je vždy iracionální projekcí podvědomých komplexů ohrožení.

Roušky jako symbol ujařmení

Proč je odpor vůči rouškám a snaha porušovat pravidla jejich nošení je výraznější v Česku než třeba v sousedním Německu či na Slovensku? Může to svědčit o odcizenosti obyvatel od politické moci a institucí. Hluboce zakořeněnou nedůvěru Čechů vůči politickým elitám lze hledat v období komunistické totality, která nebyla důvěryhodným systémem vládnutí a právě proto pěstovala pobělohorské trauma a glorifikovala „lidový“ odpor proti vrchnosti a „cizácké“ moci.

Kulturní vzpoura proti „cizákům“ a elitám

Vnější „centrum kontroly“, tedy převedení zodpovědnosti za vlastní osud na nějaké „cizáky“ je do jisté míry české společnosti vlastní. Za největší pohromy v českých dějinách vždy mohli cizí utlačovatelé. Traumata Bílé hory, nacistické a komunistické totality jsou vepsána do kulturního kódu společnosti.  Ale již více než  30 let jde Česká republika vlastní cestou s volenými zástupci lidu v čele.  Každý občan vládne nejen svému životu, ale i své zemi a podílí se na směřování světa.

Když už nelze nadávat na katolíky, Němce a Rusy, začala hrát roli univerzálního viníka Evropská unie. Vzepřít se vnějším autoritám a nepodřizovat se pravidlům – do tohoto politického rámce revolty proti nařízením zapadá i Okamurovo záměrné „odrouškování“ během předvolební debaty.  Zavlál praporem odporu pro ty, kdo se nedokážou ztotožnit s vládnoucím společenským řádem.

Z pocitu utlačování pramení snaha  obejít pravidla „švejkováním“ na tisíc způsobů, třeba nošením roušky pod nosem, aby se neřeklo, že ji nemáme. Jakkoliv to vláda podcenila a „zvorala“, za leccos můžeme také sami. V Čechách je odpor proti rouškám a tiché sabotování nařízení součástí národního folkloru.

Bojíme se více ekonomické krize nebo smrti?

Zdaleka největší společenskou skupinu, která odmítá restrikce, tvoří spořádaní občané.  Ti chtějí stále stejným způsobem chodit do práce a dávat děti do škol, pokud možno bez roušek, musí platit činži,  spoří na dovolenou a nechtějí měnit plány. Jsou přesvědčeni, že svět se nemůže změnit ze dne na den, že za obětmi, které po nich někdo chce, je nějaká „kulišárna“. Nevěří hrozbě. Nechtějí nic měnit, protože jsou s životem  v zajetých kolejích spokojeni.

„Spokojení“ deklarují své právo na neměnný způsob života v měnícím se světě. Nechápou, že život a zdraví jako absolutní hodnoty nelze srovnávat s hodnotou „bezrouškové“ docovidové svobody. Má smysl položit život za právo chodit bez roušky? Stejný mechanismus odporu proti změně životního stylu funguje u lidí, kteří nechtějí omezit spotřebu kvůli klimatickým změnám. Tito odpůrci omezení jsou přesvědčeni, že pokud něco trvá už dlouho, bude to navždy. Uvelebení ve skořápkách svých životů nechápou, že jsme na jedné lodi, a pokud se ta loď potápí, všichni musíme něco udělat.

Hrozba ekonomické krize se stává hlavním argumentem proti plošnému nebo částečnému uzavření společnosti. Dokáže ministr zdravotnictví získat premiéra pro své restriktivní kroky? Sám Prymula považuje post ministra zdravotnictví za nejrizikovější v novodobé historii. Ale pokud nezastavíme epidemii nějakou formou lockdownu,  kolaps ekonomiky muže být daleko drastičtější. Neřízená epidemie může decimovat naše životy dlouhý rok, živelné „promořování“ populace a zhroucení zdravotnictví může ohrozit sociální smír a hodnotu lidského života.

Pokud nechcete, aby šlo o život váš nebo vašich blízkých, nasaďte si roušku. Každý máme vlastní život ve svých rukou. Je to rouška.

Džamila Stehlíková je lékařka. V Topolánkově vládě byla ministryní pro lidská práva, provozuje soukromou lékařskou praxi v oboru psychiatrie.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít