© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Patřil k zakládajícím členům Občanského fóra, mezi vůbec první poradce, které si Václav Havel přivedl na Hrad, šestnáct let strávil na nejprestižnějších postech diplomacie – v USA, Británii, Izraeli. Výčet jeho aktivit je mnohem delší; dodejme jen, že vystudovaný psycholog a prodávaný spisovatel teď završil desátý měsíc v čele Knihovny Václava Havla.
Michael Žantovský.
Když s Michaelem Žantovským osobně mluvíte, překvapí vás mírou pokory, s níž mluví o lidech a dění – kolem sebe, v zemi, ve světě. “Jsem ve věku, kdy už nemám mnoho kariérních choutek,” říká. “Ale jistě mi v životě nechyběla ambice, ctižádost. Spíš se ale vždycky projevovala v potřebě či touze udělat něco, co člověk pokládá za důležité nebo užitečné, než v touze po postavení a moci. V děvetaosmdesátém jsem vůbec netušil, že k nějakému postavení v životě přijdu.”
Michael Žantovský poskytl redakci Neovlivní.cz profilový rozhovor, který jsme pro jeho rozsah rozdělili do dvou částí. První z nich – mluvili jsme hlavně o Brexitu, Evropské unii a lidech, kteří inspirují – naleznete zde ». Druhou část vám nyní předkládáme.
Foto: David Binar, Neo
Neo: Co si o tom myslíte? (Ukazuji nálepku přiloženou na vedlejším snímku.) To jsem právě vyfotil v metru. O čem to svědčí?
Minimálně o tom, že mezi námi existují lidé, kteří nemají jiné lidi rádi. A kteří jsou dokonce připraveni užívat symbolů, jaké jsme naposledy viděli – nebo ti z nás, kteří si to alespoň trošku pamatují – za Stalina. Je to nepěkné.
Neo: Je to dobrá společnost, ve které se knihovna Václava Havla nachází?
Neznám všechna loga, která tady jsou, ale některá ano a jistě se nestydíme za to být v jejich společnosti. Víte, já se s jistou míry nenávisti občas setkávám a mám pocit, že to není až tak náš problém. Je to problém těch lidí, kteří takto myslí. Rád bych se jim snažil pomoct, kdyby to bylo v mých silách, nebo kdyby o to stáli. Anebo by měli vyhledat pomoc jinde.
Neo: Nejen u nás to vypadá, že se společnost radikalizuje. Leckdo poukazuje na jisté paralely s dobou Výmarské republiky v Německu ve 30. letech minulého století, než se k moci dostal Hitler. Situaci přiostřuje migrační krize. Proč na to reagujeme tak hystericky a plni strachu?
Paralela s Výmarskou republikou trochu kulhá, protože krize Výmarské republiky, alespoň se to tak traduje, byla jedním z důsledků Velké hospodářské krize a bezprostředního existenciálního strachu lidí o přežití, o blahobyt. Zatímco my žijeme v období nepoměrného blahobytu v naší historii.
K těmto velmi podivným jevům dochází vlastně čtyři roky poté, co skončila evropská dluhová krize, která samozřejmě v porovnání s Velkou hospodářskou krizí 30. let nebyla až tak katastrofická. Ekonomika roste, a přesto se tyto nálady šíří. Evidentně to souvisí s tím, že lidé mají úzkost – ne až tak o vlastní přítomnost, ale o budoucnost.
Neo: Mají k tomu podle vás důvod?
Řekl bych, že k tomu mají i docela dobré důvody. Vlna úzkosti, kterou vyvolala migrační krize, nepochází z obrovského množství utečenců nebo migrantů, kteří se pohybují po Václavském náměstí. Víme, že tady žádní nejsou, nebo téměř žádní nejsou.
Michael Žantovský |
 |
| • Od září 2015 je ředitelem Knihovny Václava Havla. Předtím byl velvyslancem ve Spojeném království, v Izraeli a USA. |
| • Vystudoval psychologii na Univerzitě Karlově a McGill University v Montrealu. Působil jako vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze. |
| • V 80. letech působil jako nezávislý překladatel, publicista a textař. Přeložil do češtiny více než padesát děl moderní anglo-americké prózy, poezie a dramatu. Přispíval do samizdatového tisku, od roku 1988 byl pražským dopisovatelem agentury Reuters. |
| • Napsal knihu o životě a díle Woodyho Allena. V roce 2008 vydal pod jménem Daniel Wolf špionážní román Ochlazení, je autorem životopisu zesnulého prezidenta HAVEL. |
| • V listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum a v prosinci 1989 se stal jeho tiskovým mluvčím. V lednu 1990 se stal tiskovým tajemníkem a mluvčím prezidenta Václava Havla. Byl rovněž senátorem, předsedal Občanské demokratické alianci (ODA). |
| • Sedmašedesátiletý Žantovský je podruhé ženatý, je otcem čtyř dětí. |
Ale rozhodně nejenom u nás, ale i v jiných zemích reagují lidé na to, že se celý ten jev nepodařilo uchopit, zachytit, zvládnout. Že alespoň v prvních fázích byla evropská reakce nejednoznačná, nekonzistentní, neschopna odhadnout celkový rozměr dění.
Co se nám pořád vrací, jsou ty – podle mého názoru – nezodpovědné výroky některých evropských politiků v první fázi. Výroky o tom, že je jedno, kolik jich je, že to zvládneme tak jako tak. Ale ono to není jedno. Můžeme zvládnou jistě milion, který přišel během minulého roku. To je Evropa schopná při svých zdrojích pojmout a velká část toho může být evropské ekonomice prospěšná.
Ale pokud by jich mělo být deset milionů, tak to není totéž.
Neo: Zmiňujete výroky politiků. Co myslíte, co by o migrační vlně říkal Václav Havel?
Loni na podzim jsme organizovali konferenci o migračním jevu; bylo to u příležitosti udílení Ceny Václava Havla za lidská práva, kterou každoročně pořádáme společně s Parlamentním shromážděním Rady Evropy. Při té příležitosti jsme zkusili vyhledat, co si kdy Václav Havel myslel nebo říkal o migraci.
Několik pasáží jsme nalezli – v Dálkovém výslechu i jinde.
Havel říká něco, co bychom bezesporu očekávali. Že je věcí naší lidské spoluzodpovědnosti snažit se pomoct lidem, kteří prchají před hladem, před smrtí, před válkou. A že koneckonců v minulosti, když prchali lidé odsud, nám také někdo pomáhal.
Ale pak pokračuje a říká: ‘no jo, ale všichni by se do té Evropy asi nevešli’. A pak k tomu ještě přidává – napsal to v roce 1985 – ‘a když já říkám svým vlastním spoluobčanům, že ne všichni bychom odsud měli odejít, někteří bychom měli zůstat, a snažit se věci změnit, aby se tady zase dalo žít, proč bych to neměl říkat také těm lidem? Vždyť je to taky otázka jejich vlastní spoluodpovědnosti’.
Tyto otázky teď vůbec nepadaly. Reakce politiků byla prostě strašlivě zjednodušená. Do jisté míry naivní.
No a ta proti-reakce – a o tom Havel píše v roce 1985 -, říká: ‘bojím se toho, že když se ten jev správně neuchopí, tak se to nakonec obrátí proti těm migrantům samotným a proti celé společnosti’. A to je přesně to, co se kupodivu děje.
Strach, nebo reakce na migraci, je nepoměrná k hrozbě, k velikosti problému. Ale to se stává vždycky, když najednou společnost ztrácí kompas a není jí jasné, co se stane příště.
Neo: Jak by to tedy Evropa měla řešit? Může to vůbec řešit? Je dohoda s Tureckem udržitelná? Je to ta cesta vpřed?
K dohodě s Tureckem jsem mimořádně skeptický. Dokonce si pokládám otázku, jestli vůbec nějaká dohoda s Tureckem existuje. V diplomacii se traduje, že na Blízkém východě – na rozdíl od našich končin, kde proces vyjednávání tradičně končí dosažením dohody – , proces vyjednávání dosažením dohody často začíná. To je něco, co myslím, že zcela platí v případě dohody s Tureckem.
Kromě toho, snaha od státního celku, který o sobě má tak vysoké mínění jako Evropská unie, subkontraktovat takový problém jakési zemi, která nemá nevyhnutelně úplně stejné zájmy jako Evropa, svědčí o určité bezradnosti.
Cesta k řešení je schopnost kontrolovat své vlastní hranice. Samozřejmě to nemůže být jediné opatření, ale bez této schopnosti není stát v plném slova smyslu suverénní. Bez ohledu na to, jak je to obtížné – a já nepochybuji o tom, že to obtížné je -, tak praktické kroky v tomto směru jsou zatím naprosto nedostatečné.
Michael Žantovský během rozhovoru pro Neovlivní.cz. Foto: David Binar, Neo
Neo: Zavírání hranic mi zní prostě nepříjemně, vám ne?
Všichni si to pamatujeme. A nikdo nechceme, aby se vrátila doba, kdy se hranice kontrolovaly neprodyšně, na daleko větším prostoru a za použití brutálních prostředků, které bychom určitě používat nechtěli.
Ale přesto. V našich finančních, technických, vojenských, policejních schopnostech to je a musí být. A souvisí to také s tím, že jedním z negativních důsledků krize je hrozící – někteří říkají že již postupující – rozpad Schengenského prostoru, volného pohybu osob. Což je jedna z vymožeností, na kterých si dost zakládáme. Málokdo si ale uvědomuje, že podmínkou vstupu členského státu do Schengenského prostoru je schopnost kontrolovat svou vnější hranici. Ono to je prostě logické, jinak ten systém nemůže a nebude fungovat.
Neo: Jak hodnotíte postoj české vlády v této otázce?
Řekl bych, že vláda postupovala nějakou dobu rozpačitě – a nemyslím to úplně ve špatném slova smyslu. Na jedné straně si uvědomovala, že veřejné mínění je znepokojeno tím, co se děje. Na druhé straně se snažila dostát humanistickému dědictví, které po svých předchůdcích víceméně zdědila.
Paralelně s tím, jak se začala přiostřovat stanoviska veřejného mínění a některých západoevropských členských zemí EU, se začal přiostřovat i konsensus na půdorysu Visegrádu. Jako liberál zcela sdílím odpor této vlády a Visegrádské skupiny vůči přerozdělovacím kvótám. Jsem dost starý na to, abych si pamatoval umístěnky z komunistického režimu, kdy člověk dostal papír a musel jít do Ostravy nebo někam. To není příklad hodný následování.
Kromě toho jsem přesvědčen, že ještě horší věc než špatné politické řešení, je neuskutečnitelné politické řešení. A v dnešní EU, v Schengenské zóně, není proveditelné posadit nějakou skupinu lidí na nějaké místo a říct jim: Tady zůstanete. Oni tam nezůstanou. Když si budou myslet, že je to jinde lepší, tak se zvednou a půjdou. Pokud nechceme stavět tábory a ploty, tak žádná kvóta, žádné nařízení, žádná direktiva tomu nezabrání. Tak musíme i v tomto ohledu být důslední.
Osobně vidím řešení zhruba trojstupňové – jednak daleko aktivnější přístup ke snaze o řešení příčin problémů v místech, kde nastávají. Kdyby EU nebo NATO zasáhly v Sýrii, bylo by to nepoměrně levnější, stálo by to nepoměrně méně životů, než k čemu tam od té doby došlo. Skutečné funkční opatření na kontrolu evropských hranic a vracení té části migrantů, kteří nesplňují kritéria pro udělení azylu, a s tím ruku v ruce jdoucí – tady bych se nebál použít slova – drakonický postup vůči organizovanému zločinu, který celý ten problém živí a podporuje a který má na svědomí dneska už tisíce životů. Tady myslím, že žádný důvod k velkému humanismu není.
No a třetí stupeň řešení problému je dohodnutá integrační politika v Evropě na celoevropském půdorysu, která bude vycházet z nějakých realistických představ toho, kolik migrantů jsme schopni integrovat, jaké prostředky vynaložíme na jejich integraci, na jejich vzdělání, zaškolení atd. Protože pokud je všechny jenom vezmeme – ti kvalifikovaní nepředstavují celý počet – tak si problém přestěhujeme do Evropy.
Všechny tyto tři fáze řešení vyžadují velké finanční náklady a přinesou efekt za pět, za deset let. Je to dlouhodobý problém.
A poslední poznámka: Vzhledem k počtu obyvatel na této planetě, vzhledem k procesu globalizace, vzhledem ke skutečně probíhajícím klimatickým změnám v některých částech světa, si musíme uvědomit, že migrační problém bude součástí našeho života v příštím století. Ale toto je akutní problém, který je třeba řešit zvlášť, samostatně a teď.