Vlna D. Další vzepětí koronavirové pandemie má označení D podle varianty delta, která v Česku i celosvětově převažuje. Pokud se ale budete pohybovat mezi zdravotníky, zjistíte, že písmenu „D“ přiřkli jiný význam. Je to hrubé, ale ten pohled se dá pochopit, protože znovu tráví své dvanáctihodinové směny se třemi rukavicemi na rukou, v respirátoru, za štítem a v ochranném obleku zejména kvůli lidem, kteří se mohli před těžkým průběhem chránit zcela dostupným očkováním. A tak říkají: vlna debilů. Mohla by to být také vlna deprese a deziluze, jak se dočtete v necenzurovaných zápiscích pěti zdravotníků. Souhlasili, že se podělí se čtenáři časopisu Neovlivní.cz o to, co znovu každý den zažívají. Tohle je jeden z nich.
Ne všichni zdravotníci se starají přímo o covidové pacienty. Ale na všechny dopadá každá další vlna jako kladivo.
„Strávila jsem další kus dopoledne dohadováním s tatínkem dítěte, které máme na oddělení, že jako neočkovaného ho bez platného testu k inkubátoru prostě nepustím… Nebere to konce. Pořád dokola někomu vysvětlujete, že to zkrátka nejde. Že by tím mohl ohrozit své dítě. Že jde taky o personál, protože pokud onemocníme my, tak se o ty děti nebude mít kdo starat. Ale je to jako mluvit do zdi. Obvykle nechtějí slyšet argumenty, hrozí stížnostmi – a žádná nemocnice si nepřeje stížnosti, špatnou publicitu, šuškandu mezi maminkami, jak jsou někde zlí – mají plnou pusu svých práv, a vůbec je nezajímá, že já se tam vlastně peru za práva jejich dítěte…,“ popisuje každodenní boje Zuzana, sestra novorozenecké JIP s více než dvacetiletou praxí.
„Teď třeba poslední případ. Maminka, samozřejmě neočkovaná, s alternativním porodním plánem. Chtěla rodit doma, jenže miminko mělo problémy. Skončila na sále a dítě s velkými problémy u nás na intenzivní péči. Druhý den přijde tatínek a domáhá se návštěvy. Neočkovaný. Dohadujete se s ním, nepustíte ho. Pak dorazí s antigenním testem, se kterým chce chodit na návštěvy každý den. Vysvětlíte mu, že má antigen platnost 24 hodin, takže mu skončí další den v osm hodin ráno. A my ho do osmé ranní na oddělení prostě pustit nemůžeme, protože ráno probíhají vyšetření, náběry a tak dále. Začne být fakt hnusný, křičí na mě, co si to vymýšlím, že on beztak nikam nechodí, tak kde by se nakazil, a proč bazíruju na nějakých pár hodinách. Že když už si ten test zaplatil, tak ho prostě využije a tečka. Vůbec nebyl s to pochopit, že to prostě fakt není lpění na formalitách, ale kvůli tomu, v jak křehkém stavu jeho dítě je a co by se mohlo stát,“ popisuje.
Na oddělení je jich podstav. Po prvních vlnách starší kolegyně odešly. „Všechny jsme zestárly. Nám, co je mezi čtyřicítkou a padesátkou, přibývají různé neduhy, bolavá kolena, dochází síla k tomu, trávit dvanáctihodinovou noční směnu pobíháním mezi sálem a oddělením a kolem inkubátorů. Vážně si skoro nesednete. Takže holky odcházejí a nikdo nový nenastupuje. Teď mám služeb tolik, že se mi jen z rozpisu dělá špatně. A samozřejmě trnu, aby děti nepřinesly domů covid a já nepotřebovala jít na ošetřovačku. Nebo kterákoli z nás.“