Závitkovský, partner v KPMG, končí: Začátky firmy? Šprtali jsme po nocích

V KPMG se odehrálo střídání stráží. Pavlu Závitkovskému, který stál u toho, když v Česku firma vznikala, bylo šedesát let a podle regulí poradenské firmy musel jako partner svůj post opustit. V rozhovoru na rozloučenou vzpomíná nejen na začátky bez počítačů, ale popisuje i svůj postoj k charitě a společenské odpovědnosti, kterou měl na starosti.

Tehdy mu bylo pětatřicet let. A chtěl společně s kolegy vybudovat na zelené louce renomovanou poradenskou firmu. Teď z firmy Pavel Závitkovský odchází. Má za sebou stovky talentů, protože byl odpovědný za nábor absolventů vysokých škol, ale také firemní strategii CSR, kterou nyní bude rozvíjet jeho kolega Karel Růžička.

“Máme pravidlo, že partner, který dosáhne šedesáti let, musí odejít,” říkal  Závitkovský na konci září během rozhovoru pro vydavatelství DeadLineMedia. Interview probíhalo v kanceláři, která už byla téměř zabalená do krabic, ve firmě, v níž strávil dvacet pět let jejího i svého života.

DLM: Není to trochu nespravedlivé?

Co je na světě spravedlivé? Na druhou stranu si myslím, že pravidla se mají dodržovat, a je dobré skončit, dokud je člověk na vrcholu.

DLM: Když jste zakládali českou KPMG před pětadvaceti lety, dohlédli jste do té šedesátky?

My jsme tehdy vůbec žádný věk nepočítali. Byli jsme nadšení, byla nová doba, znali jsme naši odbornost z hlediska účetnictví a jediným strašákem byla angličtina – uměli jsme pár slovíček. A najednou se ve firmě pohybovalo na čtyřicet cizinců a museli jsme se domluvit. Šprtali jsme po nocích, byli jsme na intenzivních kurzech. Já ve Stratfordu nad Avonou. To hodně pomohlo.

První tři roky byly hodně krušné, ale nás to bavilo. Kromě angličtiny jsme dělali auditorské zkoušky, zakládali auditorskou unii, komoru. Konečně, z toho vyplývá i moje velmi nízké auditorské číslo 0069. Bylo mi tehdy pětatřicet a za čtrnáct dní jsem dělal zkoušky. A navíc jsme všechno dělali na koleně, nebyly počítače, měli jsme jeden fax.

Jak to všechno začalo

DLM: Začínali jste přesně v bodě nula. Když to porovnáte s mladými lidmi, kteří přicházejí dnes do auditorských firem, v čem se od vás liší?

Rozdíl je ve všem. Změnila se doba, politika. Byl jsem dvacet let odpovědný za nábor absolventů, takže mohu říct, že dnes mají mladí lidé mnohem jednodušší přístup k jazykům, k zahraničním stážím, vzdělání. Už ze škol jsou vybaveni jazykově, což my jsme nebyli. I když přiznávám, že naše znalost ruštiny nám později pomohla, když se rozhýbaly obchody v Rusku – tam jsme zase měli výhodu my starší, v pohodě jsme se domluvili.

A rozdíl je samozřejmě v technologiích. My jsme si vše otrocky překládali. V češtině nebylo nic. A nefungoval žádný internet a Google. Pěkně tužka, papíry a už to jelo. Třeba čtrnáct hodin denně.

DLM: Vy jste dále vlastníkem části firmy?

Ne, ne, my nejsme vlastníci. U nás funkce partner znamená jen onu funkci. Firma nám nepatří a nikdy nepatřila.

DLM: Proč jste se tehdy rozhodl spoluzakládat českou KPMG?

Dělal jsem účetnictví ve velké strojírenské fabrice. Učil jsem také na vysoké škole ekonomické a byl jsem v poradním sboru na ministerstvu financí. A po revoluci mi známí zavolali, abych šel na ministerstvo průmyslu dělat šéfa metodiky. Řekl jsem si: proč bych nešel, je to zase postup kousek výš…

Jenže brzy jsem viděl, že na ministerstvu je to trochu o něčem jiném než o práci. Ať jsme dělali, co jsme dělali, viděli jsme, že úředníci nám nerozumí, což pro mě bylo tehdy velké zklamání. Pobyl jsem tam jedenáct měsíců. A vzápětí jsem dostal nabídku od dvou kolegů, zda bych nešel do KPMG. Jedním z nich byl Honza Žůrek, současný řídící partner, s nímž jsem byl kdysi na vojně.

Tak jsem řekl: jdu do toho. I když z angličtiny jsem tedy hrůzu měl. Ale vidina cestování a možnosti dělat nové věci byla silnější. A navíc to byla vážně dobrá parta lidí, kteří chtěli pracovat a chtěli pracovat dobře.

Pokud to mohu srovnat s kolegy ze zahraničí, mohu s klidem prohlásit, že zaměstnanci z České republiky jsou mnohdy chytřejší a pracovitější. A když se podívám zpátky, tak české KPMG posunulo výrazně tuzemské manažery dopředu. Měli jsme hodně manažerů, partnerů z Česka už v 90. letech minulého století.

DLM: Cestoval jste hodně?

To ano. Sjezdil jsem kus světa. Nejen Evropu, ale také Kajmanské ostrovy, Bermudy, Arménii, Turecko.

DLM: A měl jste čas ty země poznat?

Moc ne. Jako všude v byznysu. Vidíte letiště, taxi, hotel. Ale na druhou stranu, jednou za ten týden se dostanete večer do restaurace mimo hotel a občas se stane, že práce skončí o chvíli dřív, tak si kousek města a okolí prohlédnete. Pamatuji si, že jsme měli na Kajmanech v pátek půl dne volna. Partneři nás vyvezli na moře, nechali nás na mělčině a najednou kolem nás bylo hejno rejnoků. To nezapomenete, i kdyby to bylo jednou za pětadvacet let.

Budu opravovat Jawu

DLM: Jak jste svou práci skloubil s rodinou?

To bylo trochu těžší. Děti sice byly větší, měly už šestnáct a osmnáct let, ale umřela mi žena a musel jsem se starat.

DLM: Jak jste to zvládal?

Jak? Den má 24 hodin. Přišel jsem v devět večer z práce, uvařil jsem, uklidil, vypral, podíval se, jak jsou připravení do školy, šel spát a ráno jsem šel zase do práce. Život vás naučí. A když člověk musí, tak dělá.

Pavel Závitkovský

• Vystudoval Vysokou školu ekonomickou.

• Nejprve pracoval ve strojírenském průmyslu, po revoluci v roce 1989 na ministerstvu průmyslu, kde byl vedoucím metodiky účetnictví pro tento resort.

• Od roku 1991 pracoval ve společnosti KPMG. Většinu této doby jako partner v oddělení audit finančních institucí a byl odpovědný také za nábor absolventů vysokých škol a CSR.

DLM: Co plánujete na dobu budoucí?

Na dlouho nic neplánuji. To nemá smysl. Čas běží hrozně rychle. Čekají mě nějaké golfové turnaje. Ale pak mám ještě jeden plán. Na deset dní se přesunu k bývalému motocyklovému závodníkovi do jeho dílny v původní fabrice Jawy ve Strašnicích, a protože jsem k šedesátinám dostal Jawu, která je stará jako já, tak ji tam budu opravovat. A budeme si povídat o jiných věcí, než jsou účetnictví a byznys.

DLM: Baví vás manuální práce?

To si pište! Je to lepší než chodit do fitka. Čistí to hlavu. A také to každého učí pokoře, že ne všichni měli to štěstí na povolání, jako jsme měli my. A z toho plyne i moje vnitřní chápání, že je třeba pomáhat, protože člověka peníze šťastnějším neudělají.

Ale kondici si udržuji i jinak. Běhám. Sice ne maraton, ale Velkou Kunratickou mám rád.

Společenská odpovědnost v KPMG

DLM: Kdy se v KPMG začalo mluvit o společenské odpovědnosti, předpokládám, že před pětadvaceti lety to nebylo…

To určitě ne. Prvních dvanáct let jsme na to nahlíželi trochu s despektem, protože za totality nás nutili do různých brigád socialistické práce, uklízet a dělat nejrůznější blbosti, aniž by to komukoliv pomohlo. Bylo to spíš za trest a bylo to povinné. A to člověk prostě nechce dělat. Ale zhruba před třinácti lety jsme tak potichu každý začali někde pomáhat. Bylo nepsané pravidlo, že každý partner dá určité procento ze svého výdělku na charitu. Nikde se to nehlásilo, nevykazovalo.

Pamatuji si, že v roce 1998, kdy jsem dostal první slušnou výplatu, jsem hned šel k nám na vesnici a svému dřívějšímu fotbalovému klubu jsem koupil dresy. Hrají v nich dodnes. A loni před Vánocemi jsem jim koupil jedenáct míčů, s nimiž se hrálo na mistrovství světa. Sice to bylo se slevou, ale pár korun to stálo, a myslím, že ty Vánoce mají v klubu dodnes.

Před několika lety přišel jeden britský kolega a přivezl z Londýna spoustu materiálů o CSR a začal nás na to připravovat. Zaváděl společenskou odpovědnost v KPMG tři roky, a pak hledal někoho, kdo by to z Čechů přebral. A já měl na starost talenty, tak přišel za mnou. Ale od začátku jsme si řekli, že to nechceme dělat kvůli marketingu, ale proto, aby to dávalo smysl, takže dnes už máme celofiremní strategii CSR.

DLM: Dnes ale není společenská odpovědnost jen o dárcovství, ale o tom, jak se chová celá firma.

Jasně, normálně se nakoupí flašky vína a roznesou se po klientech. Nikomu to velkou radost neudělá, protože si víno může koupit každý sám, a firmu to stojí spoustu peněz. Na půl milionu korun jsem to spočítal.

Tak jsme si řekli dost a vytvořili kampaň Darujte úsměv s naší partnerskou neziskovkou, kterou vybrali zaměstnanci. Vytvořili jsme elektronickou aplikaci, jejíž prostřednictvím nám pomohli klienti a obchodní partneři přispět dětem se sluchovým postižením na specifické pomůcky (sluchadla či implantáty). Jedno stojí minimálně dvacet pět tisíc korun. Toho půl milionu šlo na dobrou věc!

A pak jsme jeli dary předat. A já měl o Vánocích zase jednou opravdu vánoční radost. Protože pro ty děti to znamenalo vyloženě zlepšení života, a na rodičích, kteří si ty drahé pomůcky mnohdy nemohou dovolit, bylo vidět, že jsou šťastní.