Že jsem politik? Může za to šikana, říká Pavel Bělobrádek

Před měsícem obhájil křeslo šéfa lidové strany. V jejím čele stojí už pátým rokem a jeho pozice zůstává pevná. A stejně pevně se drží nohama na zemi. O vysoké politice, v níž se pohybuje dva roky, mluví naprosto bez příkras: Pavel Bělobrádek, muž, který vrátil KDU-ČSL mezi parlamentní strany a přivedl ji do vlády.

Původně si myslel jen na komunální politiku. Pracoval by na radnici ve východočeském Náchodě, odkud pochází, stal by se třeba místostarostou. “Jiné ambice jsem neměl, nechtěl jsem taky dojíždět… Kariéra pro mě byla svým způsobem nutností. Byl bych spokojeným státním úředníkem a bral si dál svůj podprůměrný plat, kdyby mě kdysi na pracovišti nešikanovali,” říká Pavel Bělobrádek v druhé části profilového rozhovoru, který poskytl deníku Neovlivní.cz.

Jeho první část, v níž šéf lidovců hovoří velmi otevřeně o tom, jak si ve vládě strana “poprvé naběhla” a jak rychle se dá v politice pochopit, jak to chodí, si můžete přečíst zde ».

NEO: Co pro vás znamená vliv?

Rozdělil bych ho na formální a neformální . Ten formální pramení z postavení v nějaké instituci, případně z toho, že je člověk slavný či má dost peněz.  Je evidentní, že když máte dost peněz, můžete spoustu věcí ovlivnit. Když jste politik, máte přístup do médií a můžete v rámci systému také mnoho ovlivnit. To samé, když jste slavný sportovec či zpěvák a máte rovněž přístup do médií a můžete oslovit spoustu lidí.

A tím neformálním vlivem mám na mysli to, že jsou lidé, kteří mají vliv na tyto tři skupiny.

NEO: Kdo je podle vás ten, kdo posouvá společnost kupředu?

Bezpochyby to mohou být lidé ze všech tří skupin.  Je to spousta lidí, ale nerad bych někoho vynechal, tak nebudu jmenovat. Jsou to altruisti, kteří jsou bohatí, jsou mecenáši umění, přispívají na sociální věci. Třeba takový Hlávka, který svůj majetek vložil do veřejného blaha. A pak to mohou být spisovatelé, kteří kultivují okolí, například Foglar, který měl vliv na generace. A u politiků můžeme hovořit třeba o Masarykovi.

NEO: A z těch žijících?

Ty bych nerad jmenoval, abych neurazil další. Ale bezpochyby tam jsou ve všech třech skupinách.

NEO: Jaká témata by měli takoví lidé nastolovat?

Vždycky záleží na tom, aby to bylo uvěřitelné, vycházelo to zevnitř.  Aby to nebylo z vypočítavosti, ale aby mluvili o něčem, k čemu mají vlastní osobní vztah, zkušenost, či je to centrum jejich zájmu. A je to přísně individuální. Sfér a jednotlivých příběhů, kde je třeba pomoci, je nepřeberně mnoho.

NEO: Napadá vás nějaké aktuální téma, které považujete za důležité?

Nedávno jsem byl na historickém ústavu akademie věd, kde se sešla poměrně zajímavá skupina lidí. Bavili jsme se o výzvách, které nás čekají do budoucna a které musíme otvírat. Je to úloha státu: otevírat témata a zároveň podpořit financemi výzkum v oblastech, které budou zřejmě v nejbližších letech aktuální. Bude se měnit charakter naší civilizace, demografický vývoj, migrace, která úzce souvisí zejména s nedostatkem vody na Blízkém Východě. Pak je to otázka vzdělanosti, zda jsme jako společnost vůbec ochotni si připustit, že dobře už bylo a že nás čekají velmi složitá období, kdy stát třeba nebude schopen zajišťovat všechny funkce, na které jsme zvyklí. Mám na mysli zejména oblast sociální, kdy se budeme muset zřejmě víc postarat sami o sebe. Také to, že ten tlak, co vidíme, je jen začátek, který může v příštích dvaceti letech dospět do úplně jiných situací. Jsou to dlouhodobé a strategické výzvy, které například u té demografie mají i velký národohospodářský význam.

NEO: Co je pro vás odpovědný životní styl?

Pocházím z poměrně skromných poměrů, tedy ne, že bychom byli extrémně chudí. Ale můj táta naprosto nesnáší, když se někdo – jak se říká –  rejpe v jídle. Šeredit s jídlem, tomu říkáme. To je jeden z návyků, které se u nás dědí po generace a souvisí s tím, že můj dědeček ve válce zažil, co je to hlad. Lůj, který dáte dneska maximálně sýkorkám, házeli na balkánské frontě do vařící vody a to jedli. Sušíme také seno, z velké části si chystáme sami i dříví. Dokonce nám lidi už dneska nadávají, že nemáme v pořádku zahradu, protože sekáme dvakrát třikrát za rok. Neuvědomují si, že když potřebujete seno, musí tráva vyrůst. Berou to tak, že máte zahradu v nepořádku.

A v posledních letech třídíme odpad, naučil jsem třídit i rodiče.

NEO: Co pro vás znamená kariéra?

Kariéra je pro mě svým způsobem nutnost, byl bych spokojeným státním úředníkem, bral bych si dál svůj podprůměrný plat, kdyby mě kdysi na pracovišti nešikanovali. Když jsem pak hledal zaměstnání, skončil jsem tam, kde jsem.

NEO: Kdybyste neměl chuť jít do politiky, tak v ní přece nejste?

Skončil bych v Náchodě na radnici, to byla moje ambice. Být maximálně místostarosta v Náchodě. Jiné ambice jsem neměl, nechtěl jsem taky dojíždět.

NEO: Jste teď spokojenější, než byste byl v Náchodě?

Ne, to si nemyslím.

NEO: Co je pro vás měřítko úspěchu?

Rozhodně to nejsou peníze.  Sice se to často říká – používají to zejména pravicové strany – že když má někdo hodně peněz, je úspěšný. Ale myslím, že to je naprosto zcestné. A je to možná jeden z patologických jevů naší civilizace, kdy se měřítkem úspěchu stávají peníze. Takové to: Netrestejme úspěšné… V tom případě byl Al Capone velmi úspěšný člověk.

Ale v mých očích je to zdravotní sestra,  která třicet let utírá  zadky nemocným lidem, a toho si vážím. Nebo učitelka, která se z těch dětí na základce nezblázní, já bych na ně asi musel každou chvíli zvednout ruku. A přesto jí to baví a dokáže přenášet dál své znalosti a ještě třeba v dětech vybudit nějaký zájem. Pro mě je úspěšný i ten, kdo dokáže být celý život mravně integrální, aniž by lhal, kradl a podváděl. Měřítko úspěchu je to, jak člověk dokáže naplnit svůj život smysluplně. A také  – a není zvykem to říkat – aby ten život prožil mravně. To neznamená, že má být svatý, nikdo nejsme, děláme chyby. Všichni občas ujedeme, uděláme něco, za co se pak stydíme, ale jde o to i to uvědomit, napravit a snažit se to neopakovat. A žít jaksi v souladu s tím, co je správné a mít dobrý pocit, z toho, co děláme. Ten, kdo zažil ten pocit, kdy zahrál něco dobře v kapele, nebo se podívá, jak vypadá ten barák, co postavil, nebo za patnáct let vidí, jak z těch stromků, co sázel, je mladý les, ví, o čem mluvím.

NEO: Jaká firma či výrobek je pro vás symbolem úspěchu?

Je jich celá řada, ale třeba takový Seznam.cz. Jsme jedna ze čtyř zemí, kde Google není jednička na trhu. Nebo Linet, který vyváží zdravotnická lůžka do celého světa. Nebo brněnský Tescan, který patří mezi špičku v elektronových mikroskopech. Ale je to také i tradiční škodovka.

NEO: Co vám dělá radost?

Mám radost, že tu vzniká nová šlechta. Nikoli v tom smyslu feudálním, ale určitá elita, skupina lidí, kteří vydělali peníze a nastal u nich čas na něco, čemu se říká sociální odpovědnost. Prostě to vrací společnosti. Jsou to lidé, pro které peníze nejsou to hlavní. Spousta z nich říká, jsme bohatí, chceme tu žít a nechceme, aby děti odešly do Ameriky. Je v tom určitá forma vlastenectví a patriotismu. Mají zájem o tuto zemi a chtějí, aby tu generace pokračovala.

NEO: Bez čeho byste si nedokázal představit den?

Asi bez vody. To bych asi umřel ne.  A pak taky bez rodiny, KDU-ČSL a léků… (smích)