Ze života nevidomé slečny: Ahoj sloupe!

Nevidomá Pavlína Konečná říká, že si přeje co nejvíc otázek. “Nebojte se ptát. Nevidomý člověk je stejně obyčejný jako vy, akorát některé věci dělá jinak. Není žádný hrdina, ale ani žádný chudáček.”

 

Na konci loňského léta se Pavlína Konečná stala na českém Twitteru malou senzací. Hlavně díky hodně drsnému humoru a otevřenosti, které projevila při odpovídání na otázky, které se týkají nejrůznějších úskalí života nevidomých. Proud dotazů vyprovokovala sama, když se po vzoru jedné slepé Španělky rozhodla zveřejňovat seznam nejzvláštnějších věcí, na něž se jí lidé vzhledem k jejímu zrakovému handicapu zeptali.

Takže teď se díky ní můžete dozvědět nejen to, jak si člověk, který nevidí barvy, vybírá třeba oblečení, ale i to, jak si sám poslepu ostříhá nehty a jak je to s hygienou na záchodě. Věčně rozesmátá žena říká: jen ať #NevidoméOtázky přibývají, ať už konečně zmizí stigmata a nepochopení, které soužití lidí vidoucích a těch bez zraku provází.

Pavlíně Konečné je jednatřicet let. Nevidomá je od narození a říká, že i proto se jí s postižením žije daleko smířeněji než tomu, kdo o zrak přišel v průběhu života. „Pro mě je tohle standard, protože jsem nepoznala nic jiného. Nikdy mě netrápilo, že jsem jiná, protože to tak vždycky bylo.“ Kultivovaná rodačka z Brna se živí jako lektorka španělštiny, byť jí koronavirová pandemie a s ní související omezení téměř vzaly klientelu. Zůstává optimistkou, věří, že brzy bude lépe. Je svobodná a žije sama. Ale výhledově by svůj rodinný status ráda změnila.

Neo: Vy jste soběstačná už velmi dlouho. Kdy jste se osamostatnila?

Od rodičů jsem odcházela velmi brzy. V šesti letech jsem totiž nastupovala do speciální mateřské školy pro nevidomé děti, která byla při základní škole, kam jsem potom chodila. Bydlela jsem na internátě, naši si mě vozili domů na víkendy a prázdniny, nebo když jsem byla nemocná. Na střední i vysoké to bylo obdobné, jen s tím rozdílem, že na vysoké jsem potom sdílela i byt s dalšími nevidomými kamarádkami. Až potom jsem začala bydlet sama. To bylo zhruba někdy před osmi lety. V té době jsem začala i pracovat jako lektorka španělštiny, takže jsem si bydlení mohla i dovolit. 

Neo: Španělštinu jste si zamilovala už na střední, ale pokud vím, musela jste o správnou školu chvíli bojovat.

Co se týče středních škol, byly samozřejmě možnosti i pro nevidomé, ale já jsem se už ke konci základky chtěla věnovat právě španělštině a chtěla jít tady v Brně na bilingvní gymnázium. Jenže tam nebrali nevidomé děti. Vysloveně jsme museli hledat, kam by mě přijali. Takže jsem šla tzv. do integrace, tedy na střední školu, kde nebyli nevidomí žáci. Vybrala jsem si nakonec střední odbornou školu pedagogickou, kam chodila i moje vidící sestra. Byla při Cyrilometodějském gymnáziu, a jestli to bylo tím, že tam byla ta víra, nebo byli jen hodní, neměli problém to se mnou zkusit. Nakonec jsem do školy chodila s ještě jednou nevidomou studentkou. Ačkoliv jsme byly středoškolačky, pomáhalo nám středisko Teiresiás, které funguje při Masarykově univerzitě. Tiskli nám v Braillově písmu učebnice z matematiky a podobné náročné materiály. Nadto už tehdy měli pod palcem celoživotní vzdělávání, a to byly hlavně jazyky. A tak jsem se zeptala, jestli nemají i španělštinu, že bych ji chtěla studovat. Nakonec mi sehnali profesorku španělštiny, k níž jsem docházela už v průběhu střední školy na odpolední kurz, a díky tomu mě připravili na zkoušky, které jsem udělala. Teiresiás také pomáhal s materiály, které se optimalizují pro zkoušky. Pomoc byla nezbytná, protože klasičtí profesoři na nás nebyli úplně připravení, takže zkoušky nevidomých musel profesor poslat, aby se upravily tak, abych je mohla číst. To se vždycky vypracovalo a poslalo zase zpět do školy.

Neo: O tomhle všem se snažíte zábavně psát na Twitteru, kde jste už několik let. Jste na něm aktivní po celou dobu?

Na Twitter jsem se přihlásila už v roce 2011, tedy v době, kdy na této síti nebylo moc Čechů. Stalo se, že jsem po prvním semestru byla na Erasmu v Madridu a poznala jsem tam dost nevidomých Španělů, a oni byli hlavně na Twitteru. Moje aktivita po návratu pochopitelně opadla, kontakty se průběžně přerušily, takže jsem měla delší pauzu. Na síť jsem se vrátila až nedávno na popud jedné Španělky, která měla nápad, aby se na Twitteru udělala nějaká osvěta ohledně nevidících. A ona tam začala publikovat spíš vtipné historky, které se stávají kvůli, nebo díky zrakové vadě. Třeba že si někdo naleje do kafe víno místo mléka, protože obojí může být v tetrapaku, a podobně.

A právě na základě toho jsem si řekla, že by bylo fajn něco podobného udělat i u nás, což vzbudilo velký zájem. Obecně lidi lajkovali a retweetovali vlákno s těmito radami.

Neo: Máte nějakou univerzální radu, jak k člověku s handicapem přistupovat? Já mám vždycky trochu obavy, abych někoho, kdo je soběstačný, třeba nechtěně neurazil. Aby to nevypadalo, že si myslím, že se bez pomoci neobejde, nebo tak něco.

Řekla bych, že nejlepší je začít tím, že nahlas pozdravím. „Dobrý den.“ Případně se člověka lehce dotknout, aby věděl, že jste u něj. A pak se jednoduše zeptat: „Mohu vám nabídnout pomoc?“ Tak třeba takhle.

Mně se třeba stalo, že jsem někam cestovala a člověk, který stál poblíž, se zřejmě snažil být milý a nepřekážet mi. Takže se snažil v podstatě zamáčknout do zdi. Já o něm nevěděla, takže jsem do něj holí omylem trochu narazila…, bylo to rozpačité. I na základě toho říkám, že je vždycky lepší, když se někdo ozve, než když stojí a mlčí, protože pak spíš hrozí, že se srazíme. 

Neo: Nejspíš nám chybí dostatek informací, jak se k nevidomému chovat. Kde je vzít?

Bývají přednášky na školách, vím, že je některé organizace pořádají cíleně například pro děti, aby věděly, jak pomoci nevidomému na ulici. Pak bývají dny otevřených dveří právě těchto organizací, kam může veřejnost přijít, leccos si tam vyzkoušet. Třeba dostanete klapky na oči a zkusíte si, jaké je to, jít s holí nebo si namazat chleba. V Praze funguje Kavárna Potmě, kterou pořádá Světluška Českého rozhlasu, a tam si zase člověk může dát potmě kávu. 

Neo: Přetrvávají stále stejná stigmata, nebo jsme se v tomto směru nějak posunuli?

Mám pocit, že největší stigma přetrvává u starších lidí. U mladých to tolik nepociťuji, protože ti vědí, že nemáme problém napsat SMS, nebo používat jakoukoliv sociální síť.

Pak bývají úsměvné chvíle třeba na úřadech. „Já vám to napíšu esemeskou… Tedy jestli vůbec můžeme.“ Nebo: „… kdybyste měla e-mail…“ Pak mě třeba na ulici zastavují právě ti starší, kteří se diví, že jdu sama, a jak to, že nemám někoho, kdo by se o mě nonstop staral.

Náš život je ale normálnější, než si lidi často myslí. Asi je to tím, že za minulého režimu zůstávali zrakově postižení s rodinami, moc se o tom nemluvilo, anebo byli v zařízeních a tu a tam šli na nějakou hromadnou procházku; to bylo všechno. Takže samostatně cestujícího nevidomého člověka, který jede třeba do práce, tu asi moc vidět nebylo. A právě kvůli tomu v nás přetrvávají mylné informace. 

Neo: Technologický pokrok je obrovský. Předpokládám, že všechny ty vymoženosti jdou na ruku i nevidomým…

Určitě, protože se dají ovládat telefonem, který nevidomý člověk ovládat umí, a pokud s telefonem pracuje myčka nebo vysavač, pak to samozřejmě může používat. Je to obrovský posun, před deseti lety moc podobných věcí nebylo. 

Neo: Jaký chytrý spotřebič nesmí u vás v bytě chybět?

Pro mě je určitě důležitá mluvící kuchyňská váha, protože se bez ní nedá vařit. Nebo dá, ale gram je vždycky gram. Pro mě osobně je to obrovsky důležité. Mám ráda všechno přesně, půl lžičky soli je pro mě abstraktní pojem. Takže váha byla skutečně to první, co jsem si do svého bytu koupila. 

Neo: A jsou i pomůcky pro nevidomé, které jsou praktické, ale ne vždy je vyloženě potřebujete? 

Hodně věcí najdete v obchodě tyflopomůcek. Vím, že je tam třeba držák na cibuli. Myslím, že se bez něj obejdu. Asi není nutné, abych jako nevidomá měla všechny plátky cibule stejné. 

Neo: Vaříte si pravidelně? 

Jo, docela často. 

Neo: A vybíráte si jídla tak, aby byla snadnější na přípravu? 

Určitě. Třeba nikdy neudělám rovné palačinky. (smích) Nebo nemám moc ráda smažení a klasický trojobal. Stačí, aby se kus strouhanky odlepil, já to nevím a už se mi to přepaluje. Myslím, že to má hodně nevidomých. Často tak děláme maso na kousky s něčím – se zeleninou, s rýží, těstovinami. Taky si myslím, že úplně nenazdobím dort na narozeniny. 

Neo: Jak si vlastně nevidomý člověk zařizuje byt? Tuším, že pro vás není důležitý design, ale praktičnost… 

To ano, ale taky ke mně chodí návštěvy, tudíž by nebylo žádoucí, aby byt nebyl hezký i na pohled, a tak mi se zařizováním pomáhala kamarádka. Pro mě třeba byl důležitý dostatek úložného prostoru, a taky aby věci byly spíše u zdi. Nějaký skleněný stůl uprostřed místnosti by asi nebyl optimální. Kamarádka pak ladila barvy, aby se hodily k bytu. I pro mě je důležité, aby v bytě bylo příjemně.  

Neo: Podobně řešíte i oblékání? 

Ano, tam to hodně konzultuji s mamkou nebo s někým, kdo mě dobře zná, zkrátka to musí být hodně důvěrný člověk. A buď jdu nakupovat přímo s ním, nebo si nechám poradit, co a v jaké barvě, a to si pak zajdu koupit například s asistentkou. 

Neo: Líbí se mi, že si nevidomí umějí udělat legraci sami ze sebe. Sám mám slabozrakou kamarádku a některé její historky jsou na knihu. Třeba když byla na Šumavě v penzionu a šla na túru v botách, které nebyly její. Máte i vy nějaké takové? 

Jo, určitě by se něco našlo. Třeba se často omlouvám sloupu v domnění, že jsem narazila na člověka.

A pak se mi vybavuje historka z dětství, kdy jsem ještě bydlela u našich. Měli jsme psa a naši jeli se sestrou na nákup, vrátili se, a protože jsem byla zvědavá, co koupili, šla jsem za nimi do kuchyně. Do toho jsem začala hladit psa, až se ukázalo, že to nebyl pes, ale sestřina hlava, která v ten moment byla v předklonu a zouvala se. Byla jsem hodně malá, ale bylo to vtipné a ráda to vyprávím. 

Neo: Říká se, že nevidomí „vidí“ rukama. Jak pracujete s vizualizací, když úplně nevíte, co si pod tím představit? Nebo vídáte nějaké obrazy? 

Myslím si, že se mi ty věci vizualizují podle toho, jak je znám z hmatu. Když mi třeba někdo řekne, ať si představím hrníček, tak já si ho představím, jako kdybych ho měla v ruce. Samozřejmě bez barev, protože já nevím, jak barva vypadá. Tudíž se mi vybaví materiál, tvar, velikost. 

Neo: Podobně se vám vyobrazují i sny? 

Ano, moje sny jsou přesně takové. A je to dáno tím, že můj mozek nikdy s vizuální informací nepracoval, tudíž ji ani nepromítá do snů. Ve snech se ale naopak promítají vůně, chutě, zvuky, textury, materiály, hlasy, ale barvy v nich prostě nejsou. 

Neo: Dovolte mi ještě trošku osobnější otázky. Vím, že jste momentálně sama, určitě to budete chtít změnit, tak jak navazujete vztahy? A je pro vás důležité, aby daný člověk byl také nevidomý? 

Tohle je skvělá otázka, o níž se v komunitě často bavíme. Primárně neříkám, že bych s vidícím člověkem nikdy chodit nechtěla. Kdyby se stalo a opravdu bychom se zamilovali a vyšlo to tak, určitě nebudu říkat: „Ne, s tebou ne, protože vidíš.“ Ale mám pocit, že když bude vztah s nevidícím, že bude o něco rovnocennější.

Bohužel znám z okolí některé příběhy, kdy to úplně nevyšlo. Jedna kamarádka si takhle našla vidícího pána, měl navíc auto, často ji někam odvezl, když něco potřebovala, on s ní šel, ale po čase se to začalo překlápět do nerovnocenného vztahu, kdy on začal říkat: „Pusť, já to radši udělám za tebe, já to udělám rychleji.“ A každý ví, že v důsledku postižení bývají i některé finanční benefity, což u nich začalo dělat zle a neskončilo to vůbec dobře. Ale zase moje nejlepší kamarádka vidí málo a má vidícího partnera a ti už jsou spolu osm let, jsou v pohodě. Také řeší podobné situace s tím rozdílem, že kamarádka řekne: „Ne, ne, nauč mě to, protože příště to můžu udělat, až ty tady nebudeš.“ Občas tedy na to narážejí, ale umí s tím pracovat. On zase neumí vařit, tak vaří kamarádka. Fungují myslím dobře. Ale obecně platí, že nevidomí nevidomého pochopí líp, protože to mají stejně. 

Neo: A kde se tedy seznamujete?

No, to je taková zajímavá věc… (smích) Mám pocit, že se nevidomí seznamují hlavně tam, kde se spolu potkávají, takže na netu, nebo na akcích pro nevidící, anebo občas i na seznamce, takové případy znám taky. Ale tam je to určitě těžší.

Obecně je ale situace se seznamováním složitá. Co vám většina lidí poradí? Ať chodíte do nových a neznámých prostředí, zapíšete se do nových kurzů, kde budete potkávat jiné lidi. Jenže to není tak snadné. Příklad. Znám holku, která chtěla chodit do fitka. Jenže tam jí řekli, že ji tam samotnou nepustí, protože nevidí, a je tím pádem větší pravděpodobnost, že by se tam mohl stát nějaký úraz, a oni si to na triko nevezmou. A v okamžiku, kdy za zády nemáte zástupy lidí a rodiny a přátelé jsou třeba daleko, tak máte problém. Myslím si – ale je to jen můj názor –, že míst, kde se nevidomý může seznámit, není tolik. Občas jsem chodila na takové lingvistické sedánky a tam bylo hodně lidí, včetně vidících, ale stejně jste v nevýhodě, protože si musíte někam sednout, a pokud někdo za vámi nepřijde, těžko s ním navážete kontakt. A to platí nejen o seznamování, ale i v případě navazování nových přátelství. Třeba když se baví dvě kamarádky o tom, že jedna má novou halenku, a druhá se ptá, kde ji koupila. 

Neo: U vás pochopitelně odpadá nějaká vizuální stránka seznamování. Na základě čeho se tedy rozhodujete, jestli se vám daný muž líbí, či nelíbí? 

Určitě hraje velkou roli, jak se s ním dá mluvit. To, jak vypadá, je u mě určitě na druhém místě, ale ne na posledním. Vím, že jsem měla úplně jiné ideály, než byli moji partneři, ale nevadilo to. Nakonec člověk udělá kompromis. Typický příklad: chtěla jsem vysokého a pevného, a on byl malý, menší než já, ale nebyl to potom problém. Ale určitě je důležitější, jak se s ním dá bavit a jestli je pro mě důvěryhodný. To je pro život ostatně to nejdůležitější. 

Neo: S jakými překážkami se v denním životě potkáváte nejčastěji? Co by se u nás dalo zlepšit? 

Paradoxně jsou to situace, u kterých si říkáte, že by šly vyřešit a nemuseli bychom je vůbec řešit. Typický příklad je pošta. Třeba si jdu jen vyzvednout peníze a nemusím nic podepisovat, můžu tam jít sama. Jenže mě zastaví vyvolávací systém. Stejně je to na pohotovosti. Tam se navíc platí těch devadesát korun, tudíž se od vás chtějí i nějaké mince, případně je k dispozici výměník a ten prostě taky neobsloužíte. Vyvolávací systémy, to je prostě drsné. Jednak si něco musíte navolit na dotykovém monitoru, což je pro nás nemyslitelné, pak vám to vyplivne nějaké číslo a vy netušíte jaké, a kdyby vám někdo řekl, jaké číslo máte, tak stejně nevidíte, jaká čísla se na tabuli aktuálně zobrazují. Jistě, na poště se třeba domluvím a pomůžou mi, ale pokud bych se chtěla jako ostatní zařadit do fronty, tak mám opět problém.

Podobně složité pro nás bylo placení kartou u starších terminálů, kde se musí mačkat PIN. Teď je to jednodušší díky chytrým mobilům a hodinkám, kterých se jenom dotknete, přiložíte a zaplatíte. Dřív to bylo složitější, musela jsem kolikrát říct prodavači svůj PIN a ten jej tam zadal. Nelíbilo se mi to, nedalo se s tím nic dělat.

Pak jsou velkým problémem volby. Ono se o tom moc nemluví, není nás moc a vždycky se to nějak zařídí. Nevidomý člověk nemá fakticky možnost odvolit sám, vždycky jde s někým z rodiny, předpokládá se, že mu nejvíc věří, ale stejně mu musí říct, co tam má vhodit. Ve Španělsku tohle vyřešili jinak. Nevidomý má šanci se ozvat své krajské organizaci a předem říct, že chce volit. Na základě toho mu připraví volební lístky v Braillově písmu. Neviděla jsem, jak to přesně vypadá, musela bych se doptat, ale normálně jim to nachystají a nevidomý člověk jde volit samostatně, což mi přijde úžasné a myslím, že by něco podobného mohlo být i tady. 

Neo: Když jste se dotkla úředníků, jak vám jdou politici a stát obecně na ruku? 

No, to je velké téma. Na jednu stranu si nemůžu úplně stěžovat, máme invalidní důchody, ale na druhou stranu to není bůhvíco. Spousta lidí si myslí, že postižení mají dost peněz, ale tak to vůbec není. Vždycky akorát řeknu, že bych radši žádný z těchto příspěvků nepotřebovala a radši bych měla takovou práci, abych si mohla dovolit žít bez příspěvků. To většinou lidem zavře pusu, ale je to tak. Jenomže člověka s postižením málokde zaměstnají, je to takový komplexnější problém. Mnoho nevidících má i vystudováno, ale nakonec jsou stejně doma, protože nemůžou najít práci. Takže jdou třeba podnikat, když jsou trošku odvážnější. Klasicky maséři. Ti jsou potřeba vždycky, unavená těla taky budou vždy, takže to je dobrý. Asi by to šlo i s těmi jazyky, ale nikdy si nevyděláte tolik, aby to bylo dost. Když má někdo štěstí, tak pracuje v nějaké organizaci pro nevidomé, protože pracuje za dotace, které zaměstnavatel dostává od státu. Můj názor – pojďme si hrát na práci. Tady je taky téměř vyloučen nějaký profesní růst. Na druhou stranu je fajn, že dostáváme dotace na pomůcky, které jsou pochopitelně drahé. Třeba se tím dotuje čtecí zařízení, které se dá využít v práci nebo při studiích. To v každém státě taky nefunguje. 

Neo: Řešíte i to, kdo nám aktuálně vládne, nebo to jde úplně mimo vás? 

Určitě nejsem nějaký odborník na politiku, takže ji konzumuji z pohledu obyčejného člověka. Někdy si pustím záznamy z Poslanecké sněmovny, když se o něčem rozhoduje, a když pak člověk slyší, jak diskutují, tak si řekne: „Ty jo, a tohle jsou lidi, kterých bychom si měli vážit?“

Ale do hloubky nejdu, spíš řeším to, co aktuálně potřebuju já sama. Na druhou stranu se snažím, abych věděla, co se právě děje, a nezastávám názor: „Co je mi po tom, levnější chleba stejně nebude.“ Jenže co když zrovna bude? 

Neo: Prožíváme teď velmi komplikovanou situaci v souvislosti s koronavirovou krizí. Jak zasáhla vás? 

Mě osobně až zas tolik ne, protože bydlím sama, tedy nikoho neohrožuji, pracuji z domu, takže opět nikoho neohrožuji, ale když jsem třeba potřebovala nakoupit potraviny online, a tehdy ty servery byly přetížené a téměř se nedalo a nic nebylo, tak to byl problém a nezbylo mi nic jiného než jít do obchodu. To občas chodívám, ale je to o tom, že když jdu do supermarketu, vždycky mi musí někdo pomoct. A to jsem měla strach, že mě odmítnou, protože to pochopitelně nemají v popisu práce a fyzický kontakt byl překážkou. Naštěstí byli hodní a pomohli mi. Ulehčila jsem jim to tím, že jsem nešla s nimi mezi regály, ale nákup jsem si napsala do telefonu a řekla jsem jim, ať si ho vezmou a donesou mi, co je potřeba, abych tam s nimi nechodila. To kvitovali s povděkem.

A pak když byly speciální hodiny pro seniory a lidi s postižením, tak jsem přesně nevěděla, do jaké skupiny spadám. Postižená jsem, ale není mi nad 60. Tak jsem si řekla, že to zkusím a přinejhorším mě vyhodí. Nevyhodili a zase mi pomohli. A samozřejmě jsem se snažila, abych tam nechodila každý den. Co ještě bylo jiné, byly cesty na úřady. Když si něco potřebuji zařídit, většinou si požádám o doprovod z Tyflocentra. Je to vidící člověk, kterého si zaplatím a on mi pomůže, s čím je zrovna potřeba. Úřady byly tehdy zavřené, ale kdybych něco chtěla, tak to nešlo, protože i sociální služby byly pozastavené, a ve finále to bylo odvětví, které se nejdéle rozjíždělo. Občas taky chodím do Tyflocentra na akce, abych zjistila, co by se dalo dělat a co je nového, jenže opět bylo zavřeno a pořád jsem byla doma. To ale řešil v tu chvíli každý. Z Tyflocentra nám ale pravidelně volali, ptali se, jak se máme, jak si nakupujeme jídlo, protože lidi, kteří neumí s internetem, jsou na tom ještě hůř. Po nějakém čase nám zajistili i roušky, které nám dali do schránek. To bylo fajn, protože zpočátku jsem měla jen jednu roušku, kterou jsem si navíc sehnala na facebookové skupině. Také nám časem zajistili dezinfekci. Opět bezkontaktně. Přišla jsem před Tyflocentrum, položila jsem tam lahev, šla jsem pryč, napustili ji, volali, že už to je, a já si ji vzala a odešla. Ale opět jsou lidi, kteří si zvou výpomoc domů kvůli třeba třídění pošty, prádla nebo potravin, a kdybych na tom byla závislá i já, asi bych problém pandemie pocítila ještě citelněji. 

Neo: Jaká přání a tužby v sobě momentálně nosíte? 

Jé, nějaká jednodušší otázka by nebyla? (smích) Určitě je mým největším přáním, aby se mi zlepšila situace v práci, a od té se budou odvíjet ta další. 

Neo: Táhlo vás to do Španělska natolik, že jste se tam chtěla i přestěhovat? 

Ano, v době, kdy jsem byla na Erasmu, podobné myšlenky byly, ale pak jsem zjistila, že by to nešlo. Španělsko je krásná země, ale je tam dráž a neměla bych na to, abych se tam uživila. A až s odjezdem do Madridu jsem zjistila, jak moc jsem v Česku zakořeněná. Chyběli by mi moji známí a blízcí. A i to, jakým způsobem přemýšlíme. Prostředí. A to je něco, co není přenositelné. Zjistila jsem, že by mi to chybělo víc, než jsem si myslela. 

Neo: Co byste nám vidícím na závěr vzkázala? 

Asi bych řekla: Nebojte se, nebojte se ptát. Nevidomý člověk je stejně obyčejný jako vy, akorát některé věci dělá jinak. Není žádný hrdina, ale ani žádný chudáček. 

Zdroj náhledové foto: FB Pavlíny Konečné