Žena, která šla proti ikoně. Příběh Evy Sykové z druhé strany

Lékařka, vědkyně, senátorka. Držitelka mnoha cen a vyznamenání, včetně medaile Za zásluhy od prezidenta Zemana. Spoluautorkou sedmi patentů. Česká hlava. Manažerka roku. Těžko byste hledali mezi ženami české vědy věhlasnější jméno, než které nosí Eva Syková. Z kraje týdne její morální kredit zbortila zjištění, která přinesla reportérka České televize Markéta Dobiášová. V rozhovoru pro Neovlivní.cz do detailu popisuje, jak vznikala kauza, která vyústila v pád slavné profesorky.

První reportáž, že se kolem studie profesorky Sykové zaměřené na léčbu kmenovými buňkami děje cosi neblahého, odvysílala Česká televize v pořadu Reportéři ČT už před půl rokem. Reakce byly poněkud vlažné, shrnout se dají do věty: Paní profesorka přeci něco takového nemá zapotřebí.

Tvrdé důkazy, svědectví a nahrávky, které od té doby novinářka ČT Markéta Dobiášová nashromáždila a v pondělí je veřejnoprávní televize v reportáži s názvem “Obchod s naději II” odvysílala, měly tentokrát zcela jiný dopad.

Předseda Akademie věd ČR Jiří Drahoš Sykovou neprodleně odvolal z funkce ředitelky Ústavu experimentální medicíny, což později potvrdila vlastní rezignací. Den na to ji politici v čele s premiérem požádali, aby zvážila i rezignaci na členství ve vládní Radě pro výzkum, vývoj a inovace, kde byla místopředsedkyni. Učinila tak.

Žena, která byla zvyklá na potlesk a obdiv, teď v rozhovorech vysvětluje, jak to bylo se stotisícovými “sponzorskými dary” od smrtelně nemocných za kmenové buňky. Jak peníze vrátí, neměla z nich osobní prospěch, jen chtěla pacientům pomáhat.

Rychlý sled událostí překvapil i autorku reportáží Markétu Dobiášovou: “Takovýto dopad bych nikdy nepředpokládala. Ne takovou smršť.”

Neo: Kdy jste se vlastně celému příběhu dostala na stopu?

Z webové prezentace Evy Sykové během její kampaně do Senátu. Foto: evasykova.cz/Volebni-kampan

Z webové prezentace Evy Sykové během její kampaně do Senátu. Foto: evasykova.cz/Volebni-kampan

Dost se věnuji zdravotnictví. A někdy v létě 2014 se ke mně začaly donášet informace, že se cosi děje kolem týmu paní profesorky Sykové. Věděla jsem, že si o tom šuškají lékaři i vědci, ale když jsem se ptala, nikomu se o tom nechtělo otevřeně mluvit.

Takže na začátku jsem věděla, že má paní profesorka schválenou klinickou studii, v níž se pacientům s amyotrofickou laterální sklerózu podávají kmenové buňky. A zároveň, že se podávají také pacientům mimo klinickou studii. A že za to pacienti musí skládat sponzorský dar.

Znělo to strašně zajímavě hned z několika důvodů. Předně proto, že jsem měla informace, že smrtelně nemocní pacienti žili s pocitem, že jim kmenové buňky pomůžou. Jenže kmenové buňky, respektive jejich výzkum, je na začátku, dosud nebyla prokázaná účinnost. Dále, že podávat je mimo klinickou studii, je průšvih jak z hlediska lékařského, tak vědeckého. A k tomu ty platby.

Neo: Pamatuji se, že tehdy něco málo prosáklo do médií, ale humbuk kolem toho nebyl.

Ano. Paní profesorka Syková měla – má – neuvěřitelně skvělé PR. Mocná, uznávaná žena, Česká hlava, čestné uznání od prezidenta, mezinárodní renomé. Neustále jsem narážela na to, že nikdo nechtěl jakkoli komentovat, co se kolem studie děje, natož se proti tomu vymezit. Což, pokud nejste píšící novinář, a potřebujete dostat lidi na kameru, je ještě o dost obtížnější.

Neo: Jak se vám to podařilo prolomit?

Měla jsem informaci, že pacienti, kteří se nedostali do klinické studie, měli dávat peníze, sponzorské dary, spolku Buněčná terapie. Na okraj: Později jsem zjistila, že spolku předsedá paní profesorka Syková a že sídlí na stejné adrese jako soukromá společnost Bioinova, která kmenové buňky pro motolskou léčbu – tam je výzkum oficiálně schválen – kultivuje. Sykové Ústav experimentální medicíny drží v Bioinově třiačtyřicetiprocentní podíl. A mimochodem, pracuje tam její syn Michael.

Následně jsem si tedy ze stránek Buněčné terapie dohledala sponzory. Vytipovala jsem si lidi, u kterých jsem předpokládala, že mohli být příjemci kmenových buněk. A pak jsem ty lidi začala obvolávat, jezdit za nimi, kontaktovala je. To bylo, musím říct, dost psychicky náročné.

Neo: Myslíte tím přesvědčit vážně nemocné pacienty, aby o tom, co zažili, promluvili na kameru?

Amyotrofická laterální skleróza – ALS, známá i díky kbelíkové výzvě – je strašně ponižující nemoc. Člověku pořád funguje mozek, ale všechno ostatní odchází, postupně ztrácíte hybnost, řečové schopnosti.

Takže v okamžiku, kdy se pacienti (nebo jejich rodiny) rozhodli, že se se mnou budou bavit, bylo těžké chtít po nich, aby to řekli na kameru. Oni si uvědomují, že se už nedokáží pořádně vyjádřit, ponižuje je, jak mluví hrozně, že vám nemohou stisknout ruku… A na druhé straně to nebylo snadné ani pro mě. Mluvíte s lidmi, o kterých víte, že už tu za půl roku třeba nebudou. A navíc jim musíte říkat nepříjemné věci.

Neo: Myslela jsem, že jste se jich ptala na ty sponzorské dary?

Jednou z klíčových otázek, na které jsme hledali odpověď, bylo, zda si pacienti uvědomují, zda je jim dostatečně vysvětlováno, že jdou do experimentální studie. Že zatím není nijak ověřeno, že by byla tato léčba jakkoli účinná.

Absolvovala jsem řadu debat s vědci na téma kmenové buňky. Nechávala jsem si zjišťovat, zda někde na světě už existuje studie, která by prokazovala, že těmto pacientům kmenové buňky skutečně pomohly. Nebo alespoň prodloužily život. Ověřili jsme, že ne. Skutečně ne. Provádějí se studie a výzkum je ve fázi, kdy se ví, že to „je bezpečné“, ale že by to pomohlo, není prokázané.

A pak se setkáte s lidmi, kteří na tu nemoc umírají, a nepřímo je konfrontujete s tím, že šli do experimentu, který jim nepomůže. Oni tomu věřili a bylo těžké říkat jim: Důkazy neexistují. ‚Vždyť ale přeci paní profesorka ty kmenové buňky tolik propaguje, a říká, jak v nich vidí naději‘, říkali.

Za poslední dva roky jsme zaznamenali 49 příspěvků, ve kterých figurovaly kmenové buňky jako pomoc pacientům stižených chorobou ALS. A v těchto 49 příspěvcích hrála hlavní roli paní profesorka Eva Syková, která tuto léčbu propaguje jako velkou naději, ne-li jako naději jedinou.
Jan Jüptner, mediální analytik, v reportáži Obchod s nadějí

Neo: Ano, i v rozhovorech, které dala Eva Syková nyní, opakovala, že kmenové buňky jsou naději a že tuším bude brzy mít výsledky. A že se snažila vyhovět pacientům, kteří ji o léčbu prosili…

… A tady to máte. Když někdo tak renomovaný jako profesorka Syková v mnoha rozhovorech opakuje, jak jsou podle ní kmenové buňky, v nichž má vlastní byznys, nadějí, který pacient by se toho nechytl? Bodejť by o to neprosil? Bodejť by v tom umírající, kteří vědí, že pro ně není léčba, nějakou šanci neviděli? Ale důkazy pro to dosud neexistují.

Sama jsem se pacientů ptala, zda jim terapie nějak pomohla. Prý nepomohla. Ale cítili, že jim paní Syková dala naději, tak to prostě zkusili. A na kameru že nic říkat nemůžou, nechtějí jít proti paní profesorce, protože jí přece prosili, ať jim ty kmenové buňky dá.

Neo: Tehdy jste pochopila, že skutečně dostávali kmenové buňky i lidé mimo studii? Protože pokud někdo nesplňuje kritéria výzkumu, mohl by prosit donekonečna, ale nepomohlo by to.

O tom byla první reportáž, kterou jsme odvysílali loni na podzim. Pojmenovali jsme v ní obrovský etický problém, kdy tu na jedné straně je komisí, SÚKLem a tak dále schválený oficiální výzkum v Motolské nemocnici. A na druhé straně jsou pacienti, kteří tu léčbu dostávají mimo výzkum.

Všichni, kdo byli mimo studii, popisovali vlastně stejný scénář. Že jim bylo naznačeno, že kmenové buňky mohou dostat. Buď v rámci studie, pokud splní kritéria, ale bude to dlouho trvat, protože ještě musejí projít různými vyšetřeními, takže se k tomu dostanou třeba za půl roku. Ale že když nepůjdou do klinické studie a zaplatí 150 tisíc korun, tak si tím sponzorským darem jaksi výzkum sami na sobě uhradí.

Neo: To byl Obchod s nadějí č. I. Jaké byly reakce?

Neoficiálně mi množství lidí z vědy a medicíny volalo s tím, jak je skvělé, že jsem do toho píchla. Že konečně někdo. Ale že to říkají mimo záznam, protože paní profesorka rozděluje granty, my tady u ní děláme doktoráty a tak podobně. Našlo se pár statečných, například profesor Hořejší , nebo špičkový neurolog pan Roth, kteří popsali, jak to chodí ve světě a praxi paní profesorky odsoudili jako neetickou.

Nicméně paní profesorka měla v ruce hodně silný argument. Že ti lidé to dávali jako sponzorský dar. Dobrovolně. Podle mého to bylo dobrovolně, ale pod nátlakem. Jenže tehdy se to nechtělo nikomu moc řešit. Snad s výjimkou předsedy Akademie věd, který dával podnět na etickou komisi, aby se to řešilo po etické stránce. Dál už ale nikdo nešel, nechtěl třeba řešit, co se s penězi z darů dál děje.

Neo: Čili závěr byl takový, že to možná není úplně etické, ale rozhodně v mezích zákona.

Ano. A narážíte třeba i na to, že i členové etické komise jsou přátelé paní profesorky. Věda je tady malý rybníček, všichni jsou tak nějak propojení, jeden proti druhému nepůjde.

Navíc paní profesorka je rovněž senátorkou. Začala se nám do toho motat i politika. Jak jsem se později dozvěděla, začala sbírat v Senátu podpisy pod petici na svou obhajobu, všichni samozřejmě říkali, že není možné, aby tady paní profesorka něco takového udělala.

Neo: Čekala jste, že bude mít reportáž silnější dopad, že bude víc rezonovat?

Markéta Dobiášová

Markéta Dobiášová, reportérka ČT. Foto: ČT
• Absolventka Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci se narodila před devětatřiceti lety.
• Před příchodem do ČT pracovala dva roky jako produkční v Divadle B. Polívky v Brně, působila v regionální TV Fatem, pobyla i na Nově, kde posléze natáčela pro publicistický pořad Na vlastní oči.
• Od roku 2003 je reportérkou pořadu Reportéři ČT.

Já jsem pořád cítila, že jsem něčeho hodně blízko. Že jdu správnou cestou, mám to na dosah, ale pořád to není celé.

Tehdy jsem se také dostala k informacím, že podobnou taktiku, stejné praktiky, použila paní profesorka už někdy kolem roku 2000, kdy se kmenové buňky nabízely lidem, kteří mají snad nejhorší poranění, které může existovat – poranění míchy. A zase jsem narazila na stejný princip té naděje, medializace, jak kmenové buňky můžou pomoct málem se postavit z vozíku na nohy a tak dále.

Začala jsem připravovat druhou reportáž, že tedy nejen při ALS, ale i při míšních poraněních se podávaly kmenové buňky. A to v době, kdy ještě neexistoval schválený výzkum. Mám množství nahrávek, kde mi lidé popisují, jak se za tuto léčbu dávaly mnohem větší částky sponzorských darů než 150 tisíc korun jako u ALS. Někteří popisují, jak ty peníze neměli. Jak mohli darovat třeba jenom 60 tisíc, ale paní profesorka jim to nechtěla dát a oni ji nakonec přemluvili.

Jenže – pak mi začali respondenti postupně odpadávat. Zavolali s tím, že už nechtějí, abych to použila.

Neo: Z jakého důvodu?

Třeba se spojili s paní profesorkou, aby si ověřili nějaké informace… Samozřejmě nemohu tvrdit, že jim tu účast rozmluvila, ale najednou se jim do natáčení nechtělo. Bez jejich souhlasu bych to samozřejmě nepoužila.

Vrátila jsem se tedy k ALS, že zjistím, co je kolem toho nového. A v rámci obhlídek u rodin, s nimiž jsem už prve natáčela, jsem se dostala k mailům, které dokládaly, jaká byla praxe.

V tomto konkrétním případě šlo o to, že pán už se nemohl dostat do klinické studie, protože nesplňoval věkové kritérium. Měli dopis od neurologa Aleše Homoly, který je jedním ze zkoušejících klinické studie, který jim to oznamoval. Zavolali tedy paní profesorce Sykové, s níž byli domluveni, že kmenové buňky budou a postěžovali si, že jim to pan doktor Homola nechce dát. Ona jim řekla, že Homola je její kamarád a žák a že mu zavolá. A ejhle, najednou přišel další dopis, ve kterém pan doktor napsal, že tu jsou nějaké možnosti a že navrhuje schůzku s profesorem Bojarem. Martin Bojar je hlavní zkoušející té klinické studie v motolské nemocnici.

A pak už jsme mohli natočit, jak aplikace mimo klinickou studii probíhají. Že se pacientům poskytovali v soukromé ordinaci na Národní. Nebo si třeba pronajímali místnost na soukromé plastické klinice, kde se to lidem aplikovalo.

Co mě osobně šokovalo, že třeba pan doktor Bojar těm lidem řekl, že si mají poblíž zaplatit pokoj. Protože po aplikaci kmenových buněk, která je do mozkomíšního moku, musíte třeba tři dny ležet. Pan doktor se na ně občas zašel podívat. To jsem tedy koukala, protože s výzkumem to vskutku nemá nic společného.

Neo: Zjistili jste, na co peníze ze sponzorských darů šly?

Musím přiznat, že se nám to nepodařilo. Soukromá Bioinova nemá hospodaření zveřejněné, mám jen informace, že příliš nevydělávala, zato měla spoustu investorů a investoři logicky chtějí své peníze zpět. Snažili jsme se ověřit, zda přes občanské sdružení, kam putovaly dary, nemohly peníze téct do Bioinovy a tím pádem financovat činnost soukromé firmy, která podniká s kmenovými buňkami. Tedy: zda provoz soukromé firmy financovali lidé se smrtelnou nemocí. To ale nevíme. A na položené otázky nikdo neodpověděl. Proto jsem ráda, že byl teď nařízen finanční audit. Osobně jsem přesvědčená, že by to měla vyšetřovat i policie.

Neo: V reportáži jste měla i skrytou nahrávku.

… která vznikla vlastně omylem. Jeden z pacientů si strčil telefon do kapsy a pustil nahrávání, protože si chtěl být jistý, že nezapomene žádnou z informací, které mu na vyšetření řeknou.

Rodina se rozhodla mi tu nahrávku dát vlastně hlavně pro to, že je zklamalo, jak se k nim lékaři chovali. Když se léčba a platba domlouvaly, všechno šlo jako po drátkách. Jenže pak, po aplikaci, už se o pacienta nikdo nezajímal. Nejevili o něj zájem. Pomohlo mu to, nepomohlo, bylo jim to jedno. Jak nebyli v klinické studii, tak je to vlastně nezajímalo.

V žádném případě ti lidé nesmí dávat jakékoliv peníze, které jsou jakýmkoliv způsobem spojeny s výzkumem kmenových buněk, protože ti lidé jsou v situaci vydíraných, ti lidé umírají a samozřejmě každý udělá cokoliv a žádá třeba i o nevyzkoušenou terapii.
Marek Vácha, přednosta Ústavu etiky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, v reportáži Obchod s nadějí II

Nahrávku – byla nekvalitní – jsme s režisérem vyčistili. A zjistili, že zachycuje celý scénář, jak to probíhalo. Že na schůzce nemocným nikdo ani slovem neřekl: Podívejte se, účinek to prokázaný nemá, není to podloženo, teprve to testujeme. Náš člověk se dozvěděl, že se do studie nedostane, protože něco nesplňuje, ale když zaplatí, tak kmenové buňky dostat může. Následovaly všechny technikálie, jak to bude probíhat, jaké papíry mu má neurolog napsat, aby to nevypadalo, že jim ty kmenové buňky oni nutí.  A v argumentaci tam několikrát od profesora Bojara zaznělo, což pro mě bylo překvapivé, že za kmenové buňky platí všichni. Tedy nejen ti mimo klinickou studii, ale i ti, kdo do ní byli zařazeni.

To ve mně zarezonovalo. Protože, a to mi na tom přijde nejhorší – jak nemoc postupuje, ti lidé potřebují peníze na úplně jiné věci. Buďto, aby si zpříjemnili zbytek života, který je jim tu byl určen jen nakrátko, nebo na pomůcky. Lidé s ALS končí na ventilátorech, na přístrojích. Potřebují spoustu pomůcek, a když to řeknu natvrdo, než jim je pojišťovna proplatí, umřou.

Znamenalo to další pátrání, další šetření. Pak z toho vyšlo to, co z toho vyšlo.

Neo: Měla jste šanci se o tom s doktorkou Sykovou pobavit?

Teď už ne. Nebrala mi telefony, vyhýbala se mi, i v Senátu mi utekla. Poslala jsem jí poměrně dost otázek, ale pouze mě odkázala na stránky svého Experimentálního ústavu, že tam ať si najdu odpovědi.

Neo: A prve?

Před prvním natáčením bylo zvláštní, že dopředu nechtěla znát ani témata, ani otázky. Média měla naprosto na své straně. Paní profesorka tak geniálně dokázala popularizovat vědu, že ji vůbec nenapadlo, že bych mohla točit něco negativního.

Tenkrát jsme spolu natáčely asi dvě hodiny a na konci už to bylo nepříjemné. Víc bych se k tomu nevracela.

Neo: Dobrala jste se k tomu, jaká byla její motivace? V rozhovorech, které dala v posledních hodinách, velmi zdůrazňuje, že z toho neměla žádný osobní prospěch.

Nad tím jsem samozřejmě přemýšlela od samého začátku. Protože – skutečně to není tak, že by si od každého pacienta brala paní profesorka deset procent.

Také souhlasím s tím, že tohle ona nemá zapotřebí. Vezměte si, kde ona všude je, kde všude sedí, z čeho všeho má příjmy. Ale proč byla, tam kde byla? Protože se uměla dokonale prosadit. Prosazovala kmenové buňky, prosazovala svůj výzkum, byla tváří české vědy. Proto měla posty, které měla. Všechny grantové agentury, místopředsedkyně vládní pro vědu a výzkum, z toho měla nemálo peněz. A teď potřebovala zkoumat. Potřebovala mít výsledky. A potřebovala je i kvůli tomu, že není jenom výzkumným pracovníkem, badatelkou, která sedí ve své laboratoři, je taky manažerkou. Má podnikatelský záměr v té Bioinově, která podniká s kmenovými buňkami. Vím, že Bioinova na tom není finančně dobře, ale to opravdu musí prověřit finanční audit.

Další rozhovory o médiích:

» S Petrem Kukalem, správcem účtu #MinKultury: O Twitteru
» S Petrem Nutilem o manipulacích v médiích
» S Janou Machalickou o Andělech, sehnutém hřbetu za pěkný plat a umělcích
» S Miroslavem Motejlkem o Panama Papers
» S Robertem Zárubou o ikonách: Jágr, 68. A máte celý příběh
» S Hans-Jörgen Schmidtem: Proč Češi Němce nezajímají
» S Erikem Taberym: O unesených dívkách a právu na soukromí
» S Michalem Kubalem: Jak vznikl rozhovor, za který vás nepochválí. S Asadem

Neo: Jak vypadaly redakční diskuse, když jste začala „sbírat munici“ na Sykovou?

Nebylo to snadné, mnohokrát jsme se dohadovali. Především o etických otázkách. Každého napadne, co je vlastně špatného na tom, aby si lidé, kteří nemají žádnou šanci na vyléčení, zaplatili za účast mimo klinickou studii, když se do ní jinak nedostanou.

V tom je podle mě ten problém. Proto se o výzkumech nemají pouštět zprávy, když ještě nejsou u konce. Není obvyklé tyto věci medializovat předem. Já bych to všechno pochopila, kdyby tam byl prokázaný alespoň malý účinek. Nějaký účinek. Dvě procenta. Že to padesáti lidem nepomůže, ale jednomu ano. Ale nabízet lidem něco, co tu účinnost nemá a dělat si výzkum, kterým se já budu prezentovat, já budu chodit do médií a říkat, jak to dělám a že nemáme peníze a investoři pojďte, dejte nám peníze a tak dále, generovat na tom zisk?

Dohadovali jsme se o tom hodně. Já sama sobě jsem pořád dělala čertova advokáta, šla jsem do detailů, stal se ze mě málem odborník na kmenové buňky. Věděla jsem, že musím mít všechno do posledního písmenka vyfutrované právě proto, že jdu proti proudu. A proti člověku, který má gloriolu, jak pomáhá lidem.

Neo: Bylo to na tom to nejtěžší? Že stojíte proti člověku, který požívá všeobecnou úctu?

Nebylo to snadné. Ale nejtěžší, čím jsem se hodně trápila, bylo, jak točit s lidmi, kteří jsou na smrt nemocní. Bytostně nesnáším to, k čemu se v takových situacích dá novinářsky snadno sklouznout, a to je citové vydírání. Točíte se zoufalými lidmi v zoufalých situacích a přitom nechcete vydírat, nechcete z toho udělat bulvár. Zpětně si říkám, zda jsem nebyla na pacienty až drsná, jak jsem se snažila, aby z toho nekapal soucit. To bylo hrozně těžké. Ale bez jejich svědectví, bych to prostě nemohla natočit.

A těžké bylo také to vědomí, jak jsem něčemu blízko. Že je to silná věc, ale pořád “to nemám”. Věděla jsem, že jdu správně, ale pořád lítaly nějaké klacky pod nohy. Pořád „nezlobte se“, „nebudu“, „nechci proti ní“. Strach, neodvaha mluvit. Pořád ne a ne to vzniknout. Proto jsem teď také ráda za všechny lidi, kteří s tím pomohli. A jsem ráda, že se jim peníze vrátí. Ostatně – chci v tématu pokračovat.

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít