Zpověď Marka Dalíka, 2. díl: Celá pravda o kauze pandury

Málokdo má tak špatnou pověst jako Marek Dalík. Roky byl nepostradatelným spolupracovníkem expremiéra Mirka Topolánka. Coby zákulisní hráč číslo jedna se pohyboval v nejvyšších patrech české politiky i byznysu. Po letech na výsluní zažil – jako jediný – skutečně tvrdý pád. Soud jej pravomocně poslal na pět let do vězení. Jak sám říká: “Za něco, co jsem neudělal.”

O interview s Markem Dalíkem jsme začali usilovat na začátku roku 2016. A vůbec nebylo snadné k němu bývalou pravou ruku premiéra Topolánka přemluvit. Marek Dalík rozhovory nedává. Tečka. Souhlasil až poté, co se před loňskými prázdninami dozvěděl, že příští čtyři roky s definitivní platností stráví za mřížemi. Trest ho zaskočil. Nečekal, že ho na základě chatrných důkazů pošle soud do vězení. A nečekal ani to, že ho v tom všichni nechají. “Řeknu vám všechno, už je mi to jedno,” rozhodl se nakonec.

V jediném zevrubném rozhovoru, který poskytl pouze redakci Neovlivní.cz a který jsme otiskli v loňském letním dvojčísle tištěného magazínu Neovlivní.cz, popsal svou verzi příběhu Pandury, který jej dostal do vězení.

Nyní – kdy soud původní čtyřletý trest pravomocně zpřísnil na pětiletý – vám celý rozhovor předkládáme znovu na webu. Nevynechali jsme ani ty odpovědi Marka Dalíka, v nichž mluví o svém strachu z vězení a vědomí, že se nástupu do věznice nevyhne. Skládají totiž kompletní obrázek situace, do níž se lobbista dostal.

Interview je velmi obsáhlé, proto jsme je rozdělili do dvou částí. V prvním díle, který naleznete zde », mluvil Marek Dalík hlavně o mechanismech vládnutí v Česku. O Mirkovi Topolánkovi, Václavu Klausovi a dalších.

Neo: Soud vás poslal do vězení za to, že jste se podle rozsudku pokusil podvodně přesvědčit zástupce firmy Steyr o svém vlivu na rozhodování vlády a chtěl jste za pomoc při získání zakázky na transportéry Pandur půl miliardy korun. Jak jste se k případu vůbec dostal?

Bylo to po vítězných volbách v roce 2006, kdy byl Mirek Toplánek pověřený jednáním o sestavení nové vlády a byla deklarovaná koaliční stovka složená z ODS, lidovců a zelených. Tehdy se na mě obrátil můj dlouholetý spolupracovník a kamarád Jaroslav Veverka s tím, že Pavel Musela, který měl kontrakt s výrobcem Pandurů, má problém. Že Karel Kühnl coby ministr obrany v demisi nechce podepsat kontrakt, který byl schválený Paroubkovou vládou. Že se to nedělá podepisovat smlouvy v chvíli, kdy jde vláda už vlastně bez mandátu. A navíc v situaci, kdy budoucí premiér Topolánek veřejně mluvil o tom, že je proti smlouvě na Pandury, a že se Kühnl bojí reakce ODS.

Řekl jsem, že to ověřím. Šel jsem za Mirkem Topolánkem, ten mi řekl, že je opravdu zásadně proti tomu. Šlo o jeho osobní postoj. ODS jako taková jednotná nebyla, protože Musela i tam měl, řekněme, svoje lidi, kteří se zabývali zbrojními zakázkami a byli mu dlouhodobě nakloněni. Prostřednictvím Ivo Hartmanna z Kühnlovy kanceláře jsem ověřil informaci, jak to je s ministrovým postojem, že to opravdu podepsat nechce. To jsem sdělil Veverkovi a ten mi řekl, že když to zařídím, dostanu nějaké peníze.

Neo: Když zařídíte, aby to Kühnl podepsal?

Když zařídím, aby to Kühnl podepsal. Řekl jsem, že to zkusím. Znovu jsem mluvil s Mirkem Topolánkem a přesvědčil jsem ho, že nemůže nic ztratit, když řekneme Karlu Kühnlovi, že to podepsat může. Protože to do budoucna nebude nijak kalit jejich vzájemně dobrý vztah. Přesvědčil jsem ho argumenty, že když to ODS později nepodepíše, bude jistě arbitráž. Ta firma se bude bránit, protože to vlastně už vláda schválila, bylo na to usnesení vlády a následná vláda tím byla do jisté míry zavázaná.

Neo: A jak jste se vypořádal s argumenty, že ten projekt byl megalomanský? Armáda tolik vozů vůbec nepotřebovala.

Jasně, no. Nakonec byla na stole varianta, ke které později skutečně došlo. A tedy, že se ta smlouva upraví a nakoupí se obrněnců méně. Druhý argument byl, že v ODS byl okruh lidí, kteří stejně obsadí ministerstvo obrany, kteří by to asi beztak stejně podepsali. Právě proto, že to byla skupina lidí, na které se Musela zaměřoval, a měl na ně dobré kontakty.

Takže Mirek Topolánek se spojil s Karlem Kühnlem a řekl mu, že na jejich vztahu se nic nezmění, když to podepíše. Karel Kühnl se tehdy chtěl stát velvyslancem v Chorvatsku, k čemuž potřeboval nepochybně souhlas především budoucího premiéra. A následně to Kühnl  podepsal .

Šel jsem za Veverkou a řekl mu, že jsem to zařídil.

Neo: Měli jste na to podepsanou smlouvu?

Neměli. Jednak jsem mu v té době důvěřoval. Za druhé to bylo v hektické době, on argumentoval tím, že to musí být rychle, rychle, protože nikdo nevěděl, kdy Paroubkova vláda ze Strakovy akademie přesně odejde.

Neo: Jaká měla být podle dohody vaše odměna?

Deset milionů korun. Byl jsem připravený to normálně vyfakturovat jako lobbing. Ale tak daleko jsme nedošli. Rozhodně jsem tehdy nikomu žádné peníze nedal, protože jsem je ani nedostal. Ani jsem je nikomu nesliboval. To už by bylo úplatkářství, toho už bych se obával.

Neo: Co bylo dál?

Šel jsem znovu za Veverkou. On se mi vysmál, respektive řekl, že se mu vysmál pan Musela a že mi žádné peníze nedá. Tím to pro mě skončilo. Do jisté míry pro mě tím skončil i pan Veverka, už jsem mu pak nedůvěřoval. S Muselou jsem se neznal, toho jsem viděl dávnou před tím jednou v životě. Náhodou.

Celý případ pak znovu ožil v roce 2007. Začal se na to vyptávat Miro Výboh (slovenský zbrojař a lobbista, přítel premiéra Roberta Fica pozn. Neo), se kterým jsem se já i Mirek Topolánek před tím seznámil. Scházeli jsme se ve čtyřech na neformálních schůzkách s Ficem. A současně přišel i Miroslav Šlouf se stejnou věcí jako Výboh: že mají kamarády Izraelce, kteří jsou jako subdodavatelé zainteresovaní v kontraktu na Pandury a že by o tom chtěli mluvit. Sešli jsme se s nimi, popsal jsem svou historii a příběh s Veverkou. A také jsem řekl, že výrobci Pandurů mají smlouvu s Muselou a že my si myslíme, že se ty peníze nějakým způsobem využívají i na podporu sociální demokracie. Plus, že tam je ze strany vlády nedůvěra, protože začaly probleskovat informace o potížích s výrobou. Ti Izraelci řekli, že to zkusí dát nějak do pořádku.

S podobnou iniciativou přišel na jedné z těch schůzek s Ficem i Výboh, že by to chtěl nějak urovnat. Jemu jsem to také popsal a z toho pak vyšly dvě schůzky s manažery Steyru jako výrobce Pandurů. Těch jsem se účastnil. Soud pak řekl, že jsem si tam řekl o ten obří úplatek. Přitom šlo jen o to, že Miro Výboh chtěl získat zastupování v Pandurech pro sebe.

Neo: Čili chtěl nahradit Muselu a jeho společnost Pamco, která měla smlouvu v kapse?

Ano, to bylo jeho hlavním cílem. Tady jim chtěl pomoci narovnat vztahy se současnou vládou Mirka Topolánka a plnit tu roli, co měl Musela u toho prvního kontraktu. To znamená – vlastně ho nahradit jako lobbista. A také to chtěl využít, aby mu to otevřelo dveře pro zastupování v dalších kontraktech Steyru na Slovensku.

Neo: Proč jste se v tom vůbec angažoval?

Moje motivace byla – kromě toho původního, dejme tomu, dluhu z dohody s Veverkou – i to, že Mirek Topolánek se hodně obával arbitráže a problémů. Steyr už tehdy vlastnili Američané a on chtěl mít každopádně s Američany dobré vztahy, nikoli špatné. To byla geopolitická záležitost.

A motivace Martina Bartáka, který u toho byl, zase byla, aby Američani viděli, že on je ta správná osoba na ministerstvu obrany, která má důvěru premiéra. Takže každý měl svou motivaci, aby se takové neformální schůzky zúčastnil. Moje role tam byla jednoduchá: popsal jsem celou genezi, jednak ten svůj zážitek, jednak to, že se logicky premiérovi nelíbí, že mají kontrakt s firmou, která je napojená na sociální demokracii a Grosse. A podle mě Výboh s nimi musel ten kontrakt nějak předjednávat, protože já jsem tu částku půl miliardy ani nevymyslel, ani neřekl. Jen jsem potvrdil, že Miro Výboh je ta správná osoba, se kterou by měli mluvit.

Neo: Pamatujete si, jaká slova jste použil?

Nepamatuji. Ale vím, že tu částku jsem určitě nevyslovil. Já ani nevím, jak bych na to přišel. Tehdy jsem neznal výšku Muselova kontraktu, jen jsem věděl, že kontrakt má, ale tu výšku jsem se osobně dozvěděl až teď, kdy sem přišly informace z rakouského vyšetřování případu. A není náhoda, že ta částka odpovídá. Miro Výboh ji prostě znal už tehdy.

Neo: Proč myslíte, že to pak celé Američani prezentovali jako korupční případ?

Určitě si ho takhle vyráběli pro strýčka příhodu, nemohli vědět, jak to celé dopadne. Myslím, že to dělali kvůli té případné arbitráži. Potom do toho možná vstoupily další vlivy. Měli tu dost spojenců, kteří měli pocit, že jsem jim ublížil. Jako třeba je generál Randák, který žije v bludném přesvědčení, že já stojím za jeho odvoláním.

Neo: A stál jste za tím?

Nestál. Já ani o generálovi Randákovi nic nevěděl, ani jsem se nezajímal o činnost nějaké tajné služby. Bylo to mimo moje zorné pole.

Neo: Výměna Musely za Výboha ale nakonec neklapla. Co se dělo potom dál?

Ptal jsem se pak Výboha, jak to dopadlo a on říkal, že to nedopadlo nijak.  Podle mě ho odmítli z nějakých svých důvodů. Byla to navíc nejasná situace, nevědělo se, jestli to fakt neskončí arbitráží, nebo bude redukce kontraktu. Zkrátka – pro mě to skončilo. Nic jsem neurgoval, s nikým jsem už potom nemluvil. Logicky, když ty peníze nebyly pro mě. Kdyby to bylo pro mě, zajímal bych se víc. Ale mít tam jakýchsi deset usmolených milionů…

Neříkám, že to je málo peněz, ale v tom velkém kontraktu jsem prostě nebyl.  I policajti sami říkají, že žádný další kontakt z mé strany v této věci nebyl. Pro mě to je šílený a nespravedlivý výsledek. Chtěl jsem vyhovět Výbohovi a Šloufovi. A dostat to, co jsem měl slíbeno. Nic víc jsem nechtěl.

… A OSTATNÍ MLČÍ

Neo: Proč o téhle verzi nikdo z těch, co jste jmenoval – Topolánek, Výboh, Barták – u soudu nemluvil?

Prostě to nedosvědčili…

K tomuto tématu:

» Dalík promluvil: Jaké aktivity skrývá prezidentův rádce Nejedlý?

» Dalíkovo svědectví vyvolalo rozruch na Slovensku. Kvůli Ficovi

» Protikorupční policie začala znovu zkoumat aféru Pandur, zajímá ji Dalíkovo svědectví pro Neovlivní.cz

» Smlouva k Pandurům: půl miliardy pro firmu blízkou ČSSD

» Dalíkovi právníci podali dovolání k Nejvyššímu soudu

Neo: Proč jste ji tedy neřekl vy sám?

Protože mě ti aktéři, kteří dobře vědí, jak to bylo, unisono přesvědčovali, že to říkat nemám. Že by to bylo pro všechny i pro mě problematické. Prostě proto. A já jsem jim uvěřil. A stejně tak jsem uvěřil advokátům, kteří mi radili to samé. Takže si za to samozřejmě můžu sám. Ale ono to není lehké…

Neo: Vy jste tedy nečekal, že vás v tom všichni nechají?

To jsem upřímně řečeno nečekal vůbec.

Neo: A co jste si myslel?

Protože se to fakt nestalo… Opravdu se to nestalo, já jsem opravdu nikomu neřekl, že chci peníze. A už vůbec ne pro sebe. Prostě jsem to neřekl, nevyslovil. Takže jsem nelhal. To, že to měl být kontrakt pro Výboha, to jsem neřekl, to je pravda. V tom jsem neříkal celou pravdu. Ale to mi od začátku tvrdili všichni: Barták, Výboh, že to nemůžeme říct. A já jsem jim uvěřil.

Neo: Jak se k tomu stavěl Topolánek?

Topolánek ví taky, jak to bylo. Ale ten se k tomu staví tak, že se ho to netýká. Alibisticky.

Neo: Mluvili jste spolu o tom?

Ano, mluvili. Říkal jsem mu, že nechápu, proč neřekne, že tehdy mluvil s Kühnlem. Řekl mi, že to je dávno a že to není podstatné. Něco v tom smyslu.

Neo: Co jste cítil, když padl definitivní rozsudek? Převážil strach, naštvání nebo pocit nespravedlnosti?

Všechno dohromady. Myslím, že člověk, který je odsouzený za něco, co udělal, tak to logicky nese líp. I když ten strach bude podobný. Ale někde uvnitř minimálně musí cítit, že se něčeho dopustil. Ale já to udělal opravdu v dobré víře, a pokud je na tom něco trestného, nebyl jsem si toho určitě vědom. Myslím, že navíc na tom nic trestného není. Jelikož někdo má stejný kontrakt a není za to ani vyšetřovaný, tak na tom nemůže být nic trestného.

Byla to směs těchto pocitů. A jak se blíží nástup trestu, tak převládá strach. Najednou zjistíte, že to, že jste se ničeho nedopustil, že se to nestalo, nemá žádnou relevanci. Protože už je to jedno.

Neo: Ten strach máte přesně z čeho?

Z vězení. Z vězení. Z toho všeho, co s tím souvisí. S koncem nějakého způsobu života. S tím, že nemůžete vidět své blízké. Psa.

Neo: Plánujete, co budete dělat, až vás pustí?

Odstěhuju se z České republiky. Mám tu nějakou firmu, kterou budu mít dál, která mi vydělává peníze, ale žít tu nebudu. Myslím, že se ke mně naše země nezachovala dobře, ani lidé v této zemi. Nelíbí se mi česká mentalita.

Neo: Když jste byl na vrcholu, chodil jste hrát fotbal se špičkami byznysu. Když jste už padal dolů, řekli vám, ať tam nechodíte. Tehdy vám přece muselo dojít, že jsou to vztahy jen na oko.

Ano. Řekli, ať už nejezdím na fotbal do Lednice. Byli to ale trochu jiní lidé, to se třeba netýkalo Mirka Topolánka. Myslel jsem, že lidé, kteří jsou v této konkrétní kauze, že se zachovají férově. Asi to bylo naivní a byla to chyba.

Neo: Proč jste se rozešli s Topolánkem?

Jeden důvod je kauza Pandury. Druhý soubor důvodů je, že on se i v jiných věcech nechová férově.

Neo: Chtěl po vás nějaké peníze?

Ne. Ale vlastně… týká se to i peněz. Ale ne ve smyslu, že by po mně nějaké chtěl. Měli jsme dohody a on je prostě nedodržel.

Neo: Můžete ty dohody popsat?

Koupil jsem třeba podíl v nějaké firmě a byli jsme domluveni, že mi půlku zaplatí a budeme to mít napůl. On mi to nikdy nezaplatil.

Neo: Ptám se proto, že jedna z těch legend je, že jste mu měl takzvaně šetřit na důchod, dávat peníze stranou, a pak jste mu je nedal a on je na vás naštvaný.

Naštvaný jsem na něj já, já jsem se s ním rozešel. Tyhle legendy mě také uráží. Žádné peníze stranou jsem mu nedával a nic jsem mu tedy nemohl zatajit.

Neo: Je pro vás Mirek Topolánek zklamání?

Věděl jsem celou dobu, že je absolutní alibista, egoista a oportunista. Na druhou stranu jsem věřil v to dobro v něm, protože on je opravdu uvnitř dobrý člověk. Nakonec převážily ty první tři vlastnosti a on se takto nehezky zachoval i k jiným lidem. Myslel jsem, že náš vztah je nějak speciální. Jak se ale ukázalo, není. Takže mě zklamal, ale zase ne tolik, protože jsem ty pochybnosti už měl dřív.

Neo: A co jste čekal, že u toho soudu řekne?

Stačilo by mi, kdyby řekl pravdu.

Neo: Ale jak ji mohl říct, když vy sám jste ji neřekl? Jak tam mohl přijít s příběhem, o kterém doteď nikdo z úřadů nevěděl, že existuje?

No, já jsem to ale na druhou stranu nemohl říct, protože jsem věděl, že oni to nepotvrdí.

Neo: To jste věděl jak? To jste to s nimi předjednával?

Já jsem je nijak neovlivňoval, jen je prosil, aby říkali pravdu. A oni mě poslali do prčic. Byl jsem u Veverky, u Hartmanna, tehdejší asistentku Kloudovou jsem žádal, která byla u toho telefonického rozhovoru mezi Kühnlem a Topolánkem. Byla ve stejné místnosti jako já, takže je svědkyně. Ale ty lidi myslí jen na sebe, mají své kariéry. Možná mi to přejou za ta léta příkoří… Já jsem to zkoušel, ale co jsem měl dělat, když to říct nechtěli. Když lžou u soudu. Já bych šel klidně na detektor lži, ale oni ne, já bych vyhrál. Nelžu.

Milí čtenáři, se začátkem nového roku jsme se rozhodli odemknout několik rozsáhlých materiálů, které jsme v uplynulém roce publikovali v tištěném magazínu Neovlivní.cz. Patří k ním i článek, který právě čtete – zevrubný rozhovor s Markem Dalíkem. Více o konkrétním vydání časopisu, v němž profil vyšel, zde » ; informace o tom, jak magazín získat,  zjistíte na tomto » odkaze.

Říkám to znovu, kdybyste mi nevěřila: ten případ má logiku tak, jak ho říkám já. To všechno ostatní logiku nemá. Nemá logiku, abych někde z ničeho nic požádal o půl miliardu, a pak odjel a už se nikdy o to nezajímal. To bych opravdu musel být blázen.

JSEM VYŘÍZENÝ

Neo: Věříte na zázrak, že se ještě něco stane a nebudete muset nastoupit?

To, že tam půjdu, už je jasné, ale smířený s tím nejsem. Jsem z toho vyřízený. To je lepší slovo než smířený. Že se stane zázrak, to si nemyslím. Spíš se bojím toho, abych to ve zdraví přežil. Minimálně psychicky, toho se bojím hodně. A nedokážu si představit, jak ty lidi, co jsem jmenoval, budou žít s tím, že někdo je za ně ve vězení. Přál bych si, aby řekli pravdu, jenom pro tu pravdu. Už to ani nemusejí říkat u soudu.

Neo: Ten svět, ve kterém jste ještě donedávna žil, takhle nevypadal, když jste byl jeho součástí?

Nevypadal. Kdybych byl zkušenější a otřískanější, věděl bych, že takhle bude vypadat, když už nebude takzvaně svítit slunce, ale bude zataženo. Tehdy ale to slunce svítilo a svět vypadal dobře. Všichni se objímali, na potkání si dávali „give me five“ a říkali si zdrobnělinami. Já to nesnášel. Mireček a Martínek a Maťo…

Neo: Takže kdybyste před tím zažil alespoň nějaké pády, tak byste takhle nedopadl? Ani z kauzy Kořistka, kdy jste byl zatčený pro podezření z uplácení tehdejšího poslance, jste se nepoučil?

Kořistka bylo varování, ale po těch letech vám už můžu říct, že struktura kauzy Kořistka je úplně stejná jako tehdy. Úplně. Akorát, že Výboh se jmenoval Večerek.

Neo: Jak to myslíte?

Mirek Topolánek měl tehdy strašný mindrák, že Václav Klaus jako prezident někde řekl, že místo toho, aby se jako lídr opozice snažil zabránit vyslovení důvěry pro Grossovu vládu, je někde na dovolené. A Tlustý – tehdy to byl Topolánkův největší rival a zároveň Klausův favorit a chráněnec – , objížděl republiku a prováděl různé kejkle. Říkalo se, že kupuje poslance.

Topolánek se proto snažil vyvinout nějakou činnost. Jenomže byl někde ve Francii, kde právě studovala jeho dcera. A vzpomněl si na svého rodinného přítele Jana Večerka.  Já jsem se s ním odmítal setkat, protože to byl hochštapler a šíbr takové té dvacáté kategorie. Topolánka jsem varoval, že to je člověk s bájnou lhavostí, znal jsem jeho minulost ještě z ODA. On se s ním ale přes moje důrazné nedoporučení dál stýkal. Stýkala se s ním i jeho tehdejší žena, takže k nim chodil do rodiny.

Neo: A jak to souvisí s vaším jednáním s Kořistkou, kde jste jej přemlouval, aby nově vznikající Grossovu vládu nepodpořil?

Večerek tehdy spolupracoval s Kořistkou, protože sám pracoval pro lobbistu Vladimíra Johanese. Poslance Kořistku pak měl Večerek jako specialistu na severní Moravu, ODA a Unii svobody. Bylo to tak, že si Večerek s Topolánkem někde na nějakých rodinných sedáncích dohodli, že zkusí získat Kořistku. Podle mě asi i za nějaké peníze. Topolánek pak odjel na dovolenou, takže tu nebyl. A já jsem na schůzku s Kořistkou a Večerkem jel proto, abych Kořistkovi potvrdil, že ODS má skutečně zájem o to, aby nepodpořil vládu. Rozhodně jsem ale neměl žádné peníze, ani jsem neměl v úmyslu mu je slibovat. Ale podle mě mu Večerek nějaké peníze slíbil. Nebo mu jako blízkému kamarádovi řekl: vytáhneme z něj peníze a šábneme se. Jenže Večerek měl díky své lhavosti špatnou pověst a myslím, že ani Kořistka mu moc nevěřil. Takže já jsem měl na té schůzce dodat Večerkovi puvoár od Topolánka.

Analogie s Pandury byla v tom, že já jsem měl zase někomu potvrdit, že je to ten pravý člověk pro vyjednávání.  Kostra byla stejná: Někdo něco slibuje a není si tak úplně jistý, jestli mu to ta druhá strana úplně věří, tak potřebuje ještě někoho, kdo by mu to potvrdil. Jako lobbista lobbistovi. Byl jsem prostě jen cvičený medvěd.