Zuzana Hejnová: Rusové na olympiádu nepatří

Rozhovor Neovlivní.cz se špičkovou českou atletkou, která před dvěma lety ukončila sportovní kariéru a nastartovala novou.

Zuzana Hejnová je jednou z nejúspěšnějších domácích atletek, byť, jak v rozhovoru pro Neovlivní.cz vzpomíná, vlastně si toho hodně musela zařídit sama. Servis pro české atlety má daleko k dokonalosti. I tak její český rekord na 400 metrů překážek – 52,83 vteřiny – platí už deset let a zatím to nevypadá, že by ho někdo překonal. Je dvojnásobnou mistryní světa a také olympijskou medailistkou z Londýna.

A tvrdí, že Rusko a Bělorusko nemají na olympiádě v Paříži co dělat. A to nejen kvůli brutální agresi na Ukrajině, ale také kvůli tomu, že byl v Rusku před lety prokázán státem podporovaný doping. „Já bych je tam rozhodně nepouštěla,“ říká atletka, která v roce 2022 ukončila svou dlouhou úspěšnou kariéru. U příležitosti olympiády v Paříži odemykáme rozhovor z časopisu Neovlivní.cz z března 2023.

Už nesoupeří s nejlepšími překážkářkami světa, ale běhá stále. Jen vyměnila atletický ovál za lesní cesty a cyklostezky v okolí středočeské Hostivice, kde dnes žije se svým partnerem Markem a jejich synem Matyášem, který se narodil loni na podzim. Už nemusí plnit výkonnostní tabulky, ale bez běhu a sportu si svůj život ani po konci závodní kariéry nedokáže představit. Dělá to pro sebe, pro radost, pro dobrou kondici. „Je to velmi příjemné,“ říká Zuzana Hejnová.

Neo: Konec kariéry jste oznámila v květnu 2022. Závody a vaše hlavní disciplína – 400 metrů překážek – vám nechybí?

Nevím, jestli úplně čtyři sta metrů překážek, protože tato disciplína je nesmírně náročná. Musíte se na to opravdu kvalitně připravit, abyste z toho potom měl radost, aby to nebolelo tak hrozně, jako to i tak bolí. Ale závody jako takové mi chybí: adrenalin, atmosféra na stadionu, diváci. Ale má hlavní disciplína asi až tak ne.

Neo: Předloni na jaře jste také řekla, že jste se chtěla rozloučit před českými diváky na Zlaté tretře. I když vám to kvůli těhotenství nevyšlo tak, jak jste si představovala, byli pro vás právě čeští fanoušci tak důležití?

Chtěla jsem se hlavně rozloučit závodem, kdekoli, což už ale kvůli těhotenství nešlo. A přišlo mi férové rozloučit se právě před českým publikem, kde jsem měla největší fanouškovskou základnu. Bylo by to hezké. Určitě bych si to neužila tolik, jako by to bylo někde v zahraničí, kde by to nebylo tak silné a emotivní.

Neo: Vašemu synovi Matyášovi bude v březnu pět měsíců. Je to možná hodně předčasná otázka, ale vycházím z vašich slov, která jste řekla, když jste oznamovala své těhotenství. A to že se těšíte na nového šampiona. Vidíte ho tedy za několik let také na atletické dráze?

S přítelem oba sportujeme, takže ho obecně ke sportu určitě také povedeme. Je to náš životní styl. Vůbec si nedovedu představit, že by náš syn nesportoval. Myslím, že až nás uvidí, bude chtít sám sportovat.

Neo: Ostatně i vás vedli ke sportu od raného dětství vaši rodiče. Proč jste si ale vybrala právě atletiku a zrovna 400 metrů překážek?

Rodiče mě přihlásili do atletického kroužku. Jako malá jsem ale také chodila plavat, viděla jsem i staré fotky, kde ještě sotva stojím a už mám na nohou běžky nebo malé brusličky. Atletika mě od začátku bavila, líbí se mi na ní všestrannost. Běhá se tam, skáče, hází, učí se s míčem, jsou tam i základy gymnastiky. Je to vlastně základ pro všechny ostatní sporty. Myslím, že i náš syn začne atletikou. Je to skvělý základ pro každého a pak si může vybrat, co dál. Mám starší sestru, která také dělala atletiku…

Neo: … a byla dokonce jako vícebojařka na olympiádě…

… ano, v roce 2004 v Athénách. Samozřejmě mě motivovala a byl to jeden z důvodů, proč jsem u atletiky zůstala. A že zrovna 400 metrů překážek, byla vlastně náhoda. V Jablonci jsem tehdy trénovala u Dany Jandové, u které jsem shodou okolností svou závodní kariéru také ukončila. V tu dobu bylo ženské jablonecké družstvo v atletické extralize. Bylo mi patnáct. Myslím, že jim tehdy chyběla čtvrtkařka, a já jsem docela dobře běhala, dělala jsem jako má sestra víceboj. Trenérka mě tedy postavila na hladkou čtyřstovku, tedy ještě bez překážek, a řekla mi, ať si to zkusím odběhnout. Měla jsem docela dobrý čas, načež mi trenérka za týden řekla, ať to zkusím i s překážkami. A šlo mi to hned od začátku.

Neo: V čem je tato disciplína tak těžká, jak jste to zmiňovala? V televizi to tak nevypadá, prostě běžíte a pak skočíte. Jsou překážky vysoké?

To ani ne. Je to 76 centimetrů. Ale je těžké skloubit rychlost s technikou, protože překážky se nesmí skákat, ale plynule přeběhnout. Zároveň u toho musíte udržet rytmus, abyste před překážkou nepřibrzdil, nezadrobil. Pravdou je, že na konci závodu, takových 150 metrů před cílem, se překážky zdají o dost vyšší než na začátku. V této disciplíně je důležitá rychlost, vytrvalost, dobrá technika.

Neo: Vyvíjí se technika běhu přes překážky, nebo se spíše piluje to, co dlouhodobě funguje?

Asi bych ani neřekla, že se to nějak mění. Technika je vcelku daná. Učila jsem se ji odmala, takže jsem si ji dobře zafixovala. Trochu rozdílná je technika na 100 metrů překážek a na 400 metrů překážek. Co se ale mění, je rytmus mezi překážkami. Záleží například na tom, jak se zlepšuje kondice. Když jsem byla mladší, začínala jsem na šestnácti krocích mezi jednotlivými překážkami, ale později jsem běhala v rytmu patnácti kroků. Holky, které jsou vysoké a mají dlouhé nohy, běhají třeba i na čtrnáct kroků.

Neo: Jak poznáte, že jste uběhla patnáct kroků? To si v duchu počítáte, nebo to už máte zautomatizované?

Na to se ptá každý (smích)! Je to samozřejmě hodně zautomatizované, i když jsem si v mládí v duchu i trochu počítala. Více je ale zapotřebí vnímat, na které překážce právě jste, protože se rytmus mění podle toho, jak je závodník unavený a jak mu docházejí síly – takže je zapotřebí třeba jeden krok přidat. Atlet pak musí vědět, v jaké části trati se nachází, aby věděl, jestli už je čas na změnu rytmu. Většinu své závodní kariéry jsem uběhala na patnáct kroků, ale když se například při běhu střídají odrazové nohy, je zapotřebí vědět, kterou nohou jste se odrazil před poslední překážkou a která noha má následovat na další. Není to prostě úplně tak, že vystřelí startovní výstřel a vy bezhlavě běžíte.

Neo: Ano, spíše to vypadá na pořádnou vědu.

Vím, že pro spoustu lidí to skutečně může vypadat tak, že na startu vyrazíme, nějak okruh oběhneme a jsme v cíli. Ale tak to prostě není.

Neo: Je u vaší disciplíny důležitý také talent, nebo je to především dřina a dřina při trénincích?

Talent je nepochybně také důležitý. Trenéři mí říkali, že mám nadání na správný běžecký rytmus, což je u mé disciplíny hodně důležité. Jsou i sportovkyně, které jsou na hladké čtvrtce rychlejší, ale na překážkách jsou pomalejší než já, protože okruh nezvládnou běžet plynule. Vždycky jsem byla i hodně vytrvalá.

Neo: O čtyřstovce se říká, že to je snad nejhorší disciplína, protože se běhá na kyslíkový dluh.

Pravdou je, že posledních osmdesát metrů bolí fest. Ale když se vám závod vydaří, o to méně bolí po doběhnutí do cíle. To je samozřejmě způsobené euforií.

Neo: Je nějaká ideální doba, kdy by se v dětství mělo začít s atletikou, aby pak byla naděje, že z dítěte bude v dospělosti vrcholový sportovec?

Na atletice se mi líbí, že věk, kdy začít, vlastně není až tak rozhodující. Důležité je, aby se člověk od útlého věku hýbal. Těžko si představit třináctileté dítě, které se rozhodne pro vrcholový sport, když se do té doby válelo na gauči. Důležitý je kladný vztah ke sportu, třeba právě atletický kroužek, kde se holky a kluci naučí základy správného pohybu. Se striktně vedenými tréninky je možné začít i později.

Neo: Vaším vzorem v mládí byla americká atletka Allyson Felixová. Proč?

Také už ukončila kariéru, měla jsem ji ráda, líbil se mi její styl běhu, byla nesmírně talentovaná. Bylo jí teprve devatenáct, když na dvoustovce vyhrála své první mistrovství světa dospělých. Běhala i čtyřstovku. Poznaly jsme se i osobně, byla velmi milá. Bojovala i za práva žen-sportovkyň. Když otěhotněla, stoply se jí smlouvy se společností Nike, čímž přišla o hodně peněz. Po porodu se ale k atletice vrátila a vybojovala další medaile, dokonce i na olympiádě. Usilovala pak o to, aby se těhotné sportovkyně spíše podporovaly, než aby se s nimi rozvazovaly smlouvy.

Neo: Ve své kariéře jste se několikrát musela vyrovnávat se zraněními, například kvůli potížím s achilovkou jste vynechala poslední olympiádu v Tokiu.

Zpočátku snad ani tolik ne, ale asi jak člověk stárne, je ke zraněním možná náchylnější.

Neo: Ale právě u překážek se nabízí, že u této disciplíny mohou být zranění častější, nebo ne?

Myslím, že zranit se mohou všichni atleti. Tréninky jsou natolik náročné, že mezi zdravím a zraněním někdy bývá jen tenká linie. Každá disciplína má svoje. U překážek hodně bolí achilovky, kotníky. S těmi ale mají problémy i skokani do dálky. Sprinteři zase mají poměrně často natržené svaly.

Neo: Jak vás mrzela právě neúčast v Tokiu? Musela jste vědět, že to vzhledem k věku bude vaše poslední olympiáda.

Původně jsem chtěla skončit kariéru právě po olympiádě. Ale hodně do toho zasáhla koronavirová pandemie, kvůli níž byla olympiáda odložená. Ten rok už byl navíc. Bylo mi čtyřiatřicet, navíc jsem měla zmiňované potíže s achilovkou a věděla jsem, že nohu nemám úplně v pohodě. A ani jsem neměla pořádně natrénováno. Mohla jsem sice jet, ale také to mohlo skončit tak, že bych vypadla hned v úvodním rozběhu, nebo bych do něj nakonec ani nenastoupila. Nebo bych ho sice zvládla, ale druhý den bych nemohla chodit. Co se dá dělat, tak to zkrátka dopadlo.

Neo: V kariéře jste zažila i jiné nepříjemné chvilky. Na mistrovství Evropy v roce 2012 jste byla považována za jednu z favoritek na medaile, ale nakonec jste byla čtvrtá, předběhla vás i reprezentační kolegyně Denisa Rosolová. Výsledek jste obrečela. Co se vám tehdy honilo hlavou? Jak jste se s tím vyrovnávala?

Možná jsem tehdy ještě neunesla roli favoritky. Vzpomínám si, že jsem tehdy začátek závodu hodně přepálila, ke konci jsem vytuhla a soupeřky mě předběhly. Hodně těžce jsem to nesla. V té době jsem už nebyla moc spokojená v tehdejší tréninkové skupině, takže jsem si po tomto mistrovství Evropy řekla, že je čas na změnu.

Neo: Máte svoji metodu, jak se s výsledkovými neúspěchy vyrovnávat?

Začala jsem tehdy spolupracovat s člověkem, který nebyl ani tak psycholog jako spíše šaman. Psychicky mě dokázal naladit na další závody. Myslím, že i díky němu jsem neúspěch z mistrovství Evropy dokázala hodit za hlavu a na olympiádě v Londýně v roce 2012 vybojovat medaili. Mohla jsem svůj stav s někým probrat, přičemž mi onen šaman přenastavil hlavu tak, abych se soustředila na to, co mám před sebou, a snažila se být pozitivní než se utápět v něčem, co se mi nepovedlo. Chodila jsem k němu asi dvakrát týdně. Dělal mi reiki a u toho jsme si povídali.

Neo: Je psychologická stránka v moderním sportu opravdu tak důležitá?

Myslím, že ano. Následující roky po neúspěchu na Evropě jsem z toho opravdu hodně těžila. Ve vrcholovém sportu jsou na tom závodníci fyzicky hodně podobně a hlava pak hodně rozhoduje.

Neo: Na londýnské olympiádě jste doběhla třetí, ale nakonec jste dodatečně dostala stříbrnou medaili, protože vítězka, ruská překážkářka Natalja Anťuchová, byla dodatečně diskvalifikovaná pro doping. Jaké to je, když jste stříbro dostala až po několika letech?

Já jsem z toho asi vyšla nejlépe. Užila jsem si ceremoniál na olympijském stadionu, stála na stupních vítězů. Více to odnesla holka, které kvůli dopingu Anťuchové uteklo zlato, a pak čtvrtá v pořadí, která se dodatečně posunula na bronz. Samozřejmě ale platí, že druhé místo je lepší než třetí.

Neo: Měli by se Rusové a Bělorusové zúčastnit letní olympiády v Paříži v roce 2024?

Já bych je tam rozhodně nepouštěla. Olympiáda je největší sportovní svátek, měly by se tam dodržovat olympijské myšlenky, duch fair play. To tyto země nesplňují. V Rusku byl odhalený státem podporovaný doping, nezdá se mi, že by teď byli najednou čistí. A především je tady válka na Ukrajině. To prostě s olympiádou vůbec nejde dohromady.

Neo: Co říkáte na tvrzení předsedy Mezinárodního olympijského výboru Thomase Bacha, který opakovaně připustil účast ruských a běloruských sportovců pod neutrální vlajkou s argumentem, že sport má lidi spojovat?

Myslím, že je to politika a že jde především o velké peníze. Jinak si nedovedu představit, kdo by mohl účast těchto zemí podporovat. Podle mě tam prostě nemají co dělat.

Neo: Vy osobně jste se s dopingem setkala?

Závodila jsem s Ruskami, což na některých z nich bylo docela poznat. Měly hlubší hlas, měnily se jim rysy, vypadaly jako poloviční chlapi. Není ovšem možné někoho obvinit, pokud ho antidopingová komise neusvědčí. Ale že by mně někdo nabízel doping, to se mi nikdy nestalo.

Neo: Od roku 2005 jste překonávala české rekordy na 400 metrů překážek. Jste držitelkou i toho dosud platného z roku 2013, když jste ve finále mistrovství světa v Moskvě zvládla trať za 52,83 vteřiny – a získala zlato. Vidíte někoho, kdo by vás v dohledné době překonal?

To asi ani nevidím. Pravdou ale je, že můj nejlepší čas je i po těch letech stále velmi kvalitní, mám dokonce pocit, že stále patří do první světové desítky. K takovému výkonu je ale zapotřebí nejen ohromná dřina, musíte atletice podřídit vlastně úplně všechno, což znamená rozloučit se s běžným životem. Máme u nás holky, které moji disciplínu běhají docela slušně, ale pořád to je úroveň na hranici evropského finále. Stále na tom nejsou tak, aby mohly bojovat o světové finále. Ale třeba se časem někdo objeví.

Neo: Co všechno obnášelo, že jste musela atletice obětovat veškerý život?

Tréninky bývaly dvojfázové tak třikrát týdně. Do toho se ale počítá i veškerá regenerace, takže to zabralo třeba šest, osm hodin denně. Dost často jsem bývala na soustředění. Jednou jsem to počítala a došla jsem k tomu, že v nejvytíženějších letech jsem byla půl roku pryč. To opravdu nejde ruku v ruce se standardním životem. Mě ale atletika vždycky bavila, ani jsem neměla pocit, že mi chybí třeba diskotéky. Na tréninky jsem chodila ráda, měli jsme v Jablonci dobrou partu. A ve vyšším věku se mi docela dařilo, takže jsem neměla žádné černé myšlenky, že bych skončila – i když mě samozřejmě některé nevydařené závody mrzely.

Neo: Také vám při závodech pomáhal váš talisman – plyšový medvěd jménem Česťa. Ještě ho máte?

Dostala jsem ho v roce 2003 od svého tehdejšího přítele. Od té doby se mnou jezdil na všechny závody a další akce. Nedávno jsem ho ztratila, ale naštěstí…

Do hovoru vstupuje partner Hejnové Marek Zúber: „Zapomněla ho v jednom hotelu na naší dovolené na Seychelách. Přejeli jsme na jiný ostrov, kde si uvědomila, že ho nemá. Když jsme se vraceli, museli jsme si udělat zajížďku do původního hotelu, kam jsme předtím volali. Naštěstí na nás Česťa čekal na recepci. Dva nebo tři dny, co jsme byli na jiném ostrově, byla ztráta Česti hlavní téma. Celou dobu se řešilo jenom to, kde je, proč tam zůstal a že už nám ho nikdy nevrátí. Jen co jsme Česťu vyzvedli, byl už zbytek dovolené v klidu.“

Neo: Hlavně že to dobře dopadlo! Když se vrátím k vrcholové atletice, trénování. Asi jste měla i stanovenou přísnou životosprávu. Co máte jíst, kdy a tak dále. Bylo to tak?

Před londýnskou olympiádou v roce 2012 jsem chodila k výživové poradkyni, která mi doporučila, co je vhodné a co nikoli, co jíst před tréninkem, jak doplňovat energii po tréninku, při závodech. Pak jsem v tom pokračovala a už jsem se nikdy nevrátila k původnímu jídelníčku.

Neo: Žil jsem v dojmu, že to jsou trenéři a tým okolo, kdo svým svěřencům stanovuje přesnou životosprávu i mimo stadion. Tak to není?

V české atletice to tak skutečně nefunguje. Trenér svého svěřence odtrénuje, a pak se musí o všechno postarat sportovec sám – o fyzioterapii, masáže, doktorskou péči a tak dále. Nemáme kolem sebe takový tým jako například špičkoví tenisté. V zahraničí ale takový servis, takové zázemí atleti mají; třeba Němci, Poláci, Holanďané a další. Ostatně i kvůli tomu nám teď ujíždí výkonnostní vlak. A dokud u nás bude fungovat tato svépomoc, nikdy se těmto zemím nevyrovnáme. Atletické špičky by si skutečně zasloužily kvalitní servis a zázemí.

V Česku navíc místo toho, aby více spolupracovali, panuje mezi trenéry určitá rivalita. Problém je i s penězi, nedokážeme zaplatit například opravdu kvalitní fyzioterapeuty, kteří by jeli s vybranými sportovci na měsíc na dva na soustředění třeba do Afriky.

Neo: Může dobrý český atlet vydělat slušné peníze?

Musí být opravdu hodně dobrý, objíždět největší závody a samozřejmě vyhrávat. Atletika ovšem není tak dobře placená jako některé jiné sporty. Za vítězství v Diamantové lize je deset tisíc dolarů, což není žádná excelentní částka, když si uvědomíme, že jde o momentálně nejlepšího závodníka na světě. A to se ještě musí podělit s manažerem, který ho na ty závody dostane, a pak samozřejmě s trenérem. No a pak vám tu částku ještě zdaní. Ale když to sportovci vydrží a vyhraje opakovaně, tak si skutečně vydělá, ale rozhodně ho to nezabezpečí na celý život. Asi nejvýhodnější jsou peníze ze sponzorských smluv.

Neo: Kde jsou vlastně hranice lidských možností v posouvání nejrychlejších běžeckých časů? Není přece možné, aby se běhalo za nula vteřin.

To si také někdy říkám, ale vzhledem k tomu, co pak předvedou někteří závodníci a hranici opět posunou, tak je to těžké stanovit. Můj nejlepší čas byl před deseti lety jen o půl vteřiny pomalejší než světový rekord, teď je to už o více než dvě vteřiny. Takže kde jsou ty hranice? Právě v mé disciplíně se už svěťák posunul extrémně. Někdy to jsou takové skoky, až rozum zůstává stát.

Neo: Nemůže v tom být po takových překvapujících výsledcích doping?

Jak už jsem říkala, pokud antidopingová komise sportovce neusvědčí, není možné nic takového tvrdit. Ale třeba se vymyslelo něco, co není zakázané a co ve zvyšování výkonnosti pomáhá. Nezapomínejme také, že se stále zlepšuje kvalita dráhy, která je rychlejší, nebo tretry. To všechno přispívá k lepším výkonům.

Neo: Založila jste Sportovní akademii HESU, proč se jmenuje právě takto?

Původně se měla jmenovat HESA, což byla zkratka Hejnová Sport Academy. Jenže jsme zjistili, že by se to špatně skloňovalo, tak jsme dali HESU. Někdo ale říká, že často pořádáme kemp v Sušici, takže je to zkratka Hejnová – Sušice. Jiný zase tvrdil, že to znamená Hejnová Sport Umí. Variant je opravdu hodně (smích).

Neo: Vidíte nějaký zásadní rozdíl mezi vaší generací, když jste byla malá, a současnou?

My jsme neměli mobilní telefony ani tablety. Připadá mi, že převládá takový postoj, že není ani tak důležité, jestli něco skutečně dokážeš, ale jak se nafotíš na sociální sítě. Chybí mi u mnohých z nich větší motivace na sobě skutečně makat, a až pak být v něčem nejlepší, sám se o to zasloužit. Jsou zvyklí mít spoustu věcí vlastně zadarmo.

Neo: Do vaší akademie ale určitě chodí také nadějné děti, vidíte mezi nimi i nějaké talenty?

Na naše sportovní kempy skutečně jezdí hodně šikovné děti, často pocházejí ze sportovních rodin, mnohdy se už atletice věnují. Je samozřejmě poznat, z koho by někdy mohlo něco být. Ale bývá to ošidné. U některých se časem, jak dospívají, ukáže, že to nakonec nedopadne. Ale jsou i opačné případy, že se z průměrných dětí vyvinou výborní závodníci. Hodně na sobě maká Valerie Dzurová, která s námi jezdí od počátku naší akademie. Teď už je juniorka, a loni dokonce zaběhla český rekord na 300 metrů překážek. Chci věřit tomu, že to někam dotáhne, a držím jí palce.

---

Zuzana Hejnová (35)

• Česká atletka, olympionička, držitelka českého rekordu na 400 metrů překážek výkonem 52,83 (z roku 2013).
• S atletikou začínala v Jablonci, její hlavní disciplínou bylo 400 metrů překážek. Už v roce 2003 se v Kanadě stala mistryní světa do 17 let.
• V témže roce byla v české anketě Atlet roku vyhlášena jako Objev roku. Ve své kariéře tuto anketu ovládla celkem třikrát. Dvakrát byla vyhlášena českým Sportovcem roku. V roce 2013 se rovněž stala Atletkou Evropy.
• Je držitelkou stříbrné medaile z Letních olympijských her v Londýně v roce 2012. Dvakrát se stala mistryní světa (2013 v Moskvě a 2015 v Pekingu). Je několikanásobnou vítězkou závodů prestižní Diamantové ligy. Má mnoho dalších medailí z mistrovství republiky nebo halových evropských i světových šampionátů.
• Vystudovala Střední pedagogickou školu.
• Založila Sportovní akademii HESU.
• Žije v Hostivici u Prahy, se svým partnerem Markem Zúberem má syna Matyáše.

Zdroj náhledové foto: Archiv ZH se svolením