© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Po rozruchu, vyvolaném nepovedenou operací na osvobození skupiny Čechů v Libanonu, vybuchla na přelomu týdne další rozbuška – časopis Respekt vydal článek s utajovanými i velmi osobními detaily k únosu dvou Češek, zachráněných před časem ze zajetí v Pákistánu. Tradiční rozhovor Neovlivní.cz o médiích ani nemohl být o něčem jiném.
K prohřeškům či nedokonalostem konkurence jsou česká média vnímavá a krutá. Údajné chyby novinářských rivalů vyhledávají žurnalisté lačně, kritizují je ještě vášnivěji. A veřejně. Tento týden dodal potravu názorům a emocím české novinářské branže redaktor Ondřej Kundra, který v aktuálním čísle časopisu Respekt vydal článek s názvem “Teroristy za turisty”. Časopis v něm zveřejnil konkrétní částku, kterou údajně Česká republika platí teroristům za své občany. Ale také informaci, že se jedna z původních unesených Češek pokusila vrátit ke svým trýznitelům, čímž se pro stát stala bezpečnostním rizikem.
Jaký byl zájem nalepit na Čechy, ohrožené v cizině, cenovku s cifrou 150 milionů korun (což je suma, kterou podle týdeníku stát za obě dívky zaplatil)? A kde hledal týdeník při přípravě materiálu argumenty, zda a jak zveřejnit některé detaily ze života oběti únosu?
Redakce Neovlivní požádala Ondřeje Kundru o rozhovor nad jeho textem; omluvil se s tím, že za redakci bude k tématu hovořit šéfredaktor Respektu Erik Tabery. “My si samozřejmě uvědomujeme, že to je citlivé téma. Mluvili jsme o tom v redakci dlouho, i příprava textu byla celkem dlouhá. Vycházíme z toho, že to téma – dávat peníze, nedávat peníze, jednat s únosci, nejednat s únosci, je tématem veřejným. Že to veřejnost má vědět,” říká Tabery. “Jsem přesvědčen, že jsme neudělali nic, co by překračovalo naši roli.”
Neo: Jste o tom přesvědčen i u té části textu, kde zveřejňujete informace o jedné z unesených dívek? Tedy, že se pokusila vycestovat do Pákistánu a že je obava, že se chtěla vrátit k únoscům?
Tady musím přiznat, že jsme jednu věc podcenili. Když píšete text do Respektu, máte nějaký kontext nejen obsahový, ale i kontext toho časopisu. Čtenáři vědí, kdo jsme – že jsme zodpovědní, že jdeme proti většinové hysterii. Malér je, že vám pak někdo z vašeho textu vytrhne jeden kus a pustí to na sítě; některá média se momentálně věnují jen tomu. A my vidíme, že si x-lidí udělalo závěr, že se dívka chtěla vrátit do Pákistánu, přitom my v textu máme, že tuhle otázku jako možné riziko řešily bezpečnostní složky, ale ta rodina a okolí říká něco jiného. Jenže tuhle část už nikdo nepoužije. To mě samozřejmě trápí. V některých ohledech bych tedy dnes některé věci formuloval – nechal formulovat – jinak. Aby to nedalo závdavek či podnět k tomu, co teď tvrdí jiná média jako hotovou věc.
Erik Tabery |
 |
| • Sedm let je šéfredaktorem týdeníku Respekt, spolupracovat s redakcí ovšem začal už v roce 1997. |
| • Je držitelem mnoha novinářských cen, i té hlavní, Ceny Ferdinanda Peroutky. |
| • Píše zejména politické komentáře. Kromě textů pro Respekt píše i knihy, za tituly “Vládneme, nerušit” a “Hledá se prezident” byl nominován na cenu Magnesia Litera. Je autorem námětu k dokumentu Tady je Šloufovo či k dokumentárnímu seriálu o mladých Generace nula. |
Neo: Říkáte, že vás čtenář vnímá v nějakém kontextu, s nějakou nálepkou. Mě právě překvapilo, že o ní vůbec tyto informace píšete a na jméno. Protože na koho jiného než na unesenou by se mělo nahlížet jako na oběť trestného činu, tudíž se na ní vztahuje ochrana dle náhubkového zákona. Přesto jste zveřejnili, že možná trpí závislostí na svých únoscích, že se zřejmě chtěla vrátit, že ji zadrželi v Turecku. Že takto osobní informace zveřejňuje právě Respekt.
Já si myslím, že to je součást příběhu. A je to veřejný příběh.
Neo: Ale ona není veřejná osoba.
Je veřejná osoba.
Neo: Proč si to myslíte?
Ve chvíli, kdy to řešila celá společnost, kdy za ni vláda platila, je z části veřejnou osobou. Tedy – úplně respektuji, že to není veřejná osoba v tom ohledu, aby byl nárok lézt jí do soukromí, stát jí za plotem a zkoušet ji oslovovat. Nicméně to, jak se ten případ vyvíjí, co se kolem toho řeší, že to pořád řeší i ty bezpečnostní složky, to je prostě veřejné téma.
Neo: Obě rodiny i obě dívky odmítly jakkoli komunikovat s médii. V podstatě bych řekla, že překvapivě i bulvár na to přistoupil, nevšimla jsem si, že by se jim v posledních měsících věnoval – snad až na jednu zprávu, že jedna z dívek chodí dál v šátku. A vy jste tím, kdo psaní o nich znovu nastartoval, nemyslíte?
To bych neřekl. Když se podíváte, co psal tehdy Blesk, jak tam měl psychologa Jelena, k jakým šíleným závěrům docházeli, tak to bylo překročení všech pravidel.
Nicméně já naprosto beru, že máme být opatrní, když o nich referujeme, protože byli obětmi únosu. Je nezbytná jistá citlivost. Ale téma toho únosu a toho, jak to řeší stát, je téma veřejné. Prostě je. Mně je líto, že se jich to nějakým způsobem dotýká, ale přeci nejde říct si, že se o tom nebude referovat. Že se nebude psát o ničem, co je s nimi spojené. A v tomto smyslu bych pak vlastně vůbec nechápal, proč všichni referují o pěti unesených z Libanonu. Kde je ten rozdíl?
Neo: Rozdíl je v tom, že unesení z Libanonu o tom mluvit chtějí. Šli na kameru. Neřekli, na rozdíl od dívek z Pákistánu: Promiňte, my o tom nechceme a nebudeme mluvit.
To jo, ale to je jejich stránka věci. Mě zajímá role státu. Jak stát rukojmí vyměnil. Jak se řeší případy unesených Čechů. Že to má nějaké konotace.
Neo: Teď jsem se ztratila: Kde jsou konotace u těch dívek?
Že bezpečnostní složky ještě dnes, po letech, řeší, jestli smí nebo nesmí vycestovat kamkoli na východ. Jakoby: Co je jim do toho, proč by tam nemohly jet? Považuji to za zajímavou informaci.
Neo: Pro vás tedy bylo důležité napsat, že to bezpečnostní složky ještě pořád řeší. Čímž ale ve mně vyvoláváte pocit, že je ta dívka bezpečnostním rizikem. Když je pod drobnohledem tajných služeb a ty říkají pozor, chce se vrátit k únoscům, budu ji vnímat jako hrozbu.
Takže vy byste – ve chvíli, kdy zjistíte, že to řeší bezpečnostní složky, že tam vidí nějaké riziko, aby tam cestovala -, to nepublikovala?
Repro z pákistánské deníku Dawn: Tato zpráva vyšla v pondělí.
Neo: Bavíme se ale o tom, že jste tuto informaci publikovali vy. A pokud se mě ptáte osobně, bez toho, abych to měla potvrzené na jméno, bych s tím ven asi nešla.
My to máme potvrzené.
Neo: Máte to postavené na nejmenovaném zdroji.
To mi neříkejte, že jste nikdy nepublikovali žádný investigativní text, kde byste neměli informace postavené na nejmenovaném zdroji.
Neo: Bavíme se ale o citlivých, osobních informacích, které šly anonymně.
Každá tajná informace je citlivá.
Neo: Vrátím to s dovolením k vám. Vydali jste takto citlivé informace v okamžiku, kdy tu před týdnem pobodali muslima, tento víkend hořela Klinika, běhají tu nahnědlé skupiny – probírali jste, zda je ve veřejném zájmu o tom psát?
Neměl jsem zkušenost, že by se tady útočilo na Čechy a Češky z toho důvodu, že někdy zažili nějaký únos. Popravdě řečeno by mě to nenapadlo spojovat. Ta Klinika trochu změnila situaci, ale to už jsme byli v tisku. Je z toho vidět, že se situace vyhrocuje a spousta témat dostává jinou konotaci. Nepochybně bude mít atmosféra ve společnosti vliv na referování o spoustě věcí.
Neo: Ještě ke zveřejněné informaci, že se unesená pokusila dostat na východ. V médiích to odpálilo referování o tom, že v Pákistánu možná nechala dítě (viz např. titulek Blesku – “Stockholmský syndrom, nebo dítě”.) Což je informace, která probublávala asi rok, ale nikdo ji nezveřejnil. K vám se ta informace dostala?
Já o ní nic nevím. A kdybych věděl, asi to neřeším.
Neo: Neřešíte? Pro mě by bylo pochopitelné, že se tam snaží vrátit, pokud musela opustit dítě.
Opravdu o tom nevím, zaznamenal jsem to až teď někde na sociálních sítích.
Neo: Když se bavíme o intimních informacích: Vybavuji si asi dva roky starou videodebatu, kterou jste vedl s tehdejším zástupcem šéfredaktora Mf Dnes Jirkou Kubíkem. Bylo to o zveřejněných odposleších Petra Nečase a Jany Nagyové, které Mf Dnes vydala, slavné ‘Jaňulko, lásko’. Tehdy jste zastával celkem jasný názor, že se to zveřejňovat nemělo, že jde o příliš velký zásah do osobnostních práv. Myslíte si, že ta zpráva o unesené dívce není větším zásahem do jejích osobnostních práv?
Určitě ne. Vidím velký rozdíl v tom, když vezmete záznam nějakého hovoru, kde máte bez ladu a skladu nějaké věty a plácnete je do média. Podle mě si média mají z odposlechů vzít důležité informace a pracovat s nimi – snažit se ověřit, jestli to tak je. Nepotřebuji slyšet, jak si kdo říká, v tom nevidím vůbec žádný veřejný zájem.
Tady vidím veřejný zájem v tom, že je to prostě příběh, který řešila společnost. Řešila ho vášnivě a my přinášíme informace, které nejsou v žádném případě nějak senzační. V ničem jsme nepřekročili míru, že bychom šli do nějaké detailu, který by byl na hranici bulváru.
Neo: Vášnivě řešila společnost. Stejně tak můžu říct, že se vášnivě řešil pád vlády a vliv Jany Nagyové na Petra Nečase.
To určitě. Taky nezpochybňuji, a tehdy jsem to také říkal, že některé informace z odposlechů jsou důležité. Jde jen o to, jestli máte odposlechy vzít ‘en bloc’ a vysmívat se tomu, jak si říkali, místo aby se řešila podstata problému. A problém vidím i v tom, na co jste se prve ptala: My jsme přece u Nečase věděli, že se to bude projednávat u soudu. Takže dost dobře nechápu, proč nešlo počkat, až soud odposlechy pustí.
Neo: Já jsem svou otázku směřovala k tomu, jestli tedy považujete za méně citlivé informace, že jedna z unesených dívek trpí možná závilostí na únoscích, že se k nim dost možná chtěla vrátit, než informaci, jak si říkal nejvyšší politik se svou milenkou, kterou zaměstnával.
Myslím si, že vstup do osobního hovoru je problematičtější. My v textu navíc zmiňujeme jen to, jaké hledisko na tom řešily bezpečnostní složky. Neřešíme, zda to tak je či není. Ale u odposlechu nemáte možnost ověřit, co bylo před ním nebo po něm. Nevím, co si z něj vzít.
Neo: Co vás vedlo k tomu zveřejnit částku, za kterou stát česká rukojmí vykoupil? Proč jste se rozhodli, že půjdete s takto citlivou informací ven?
Ve chvíli, kdy víme, že unesení Češi byli vyměnění za libanonské teroristy, se ukázalo, že to je téma, které společnost řeší a bude řešit. Myslím si, že máme tuto debatu otevřít a klást si otázky: má stát platit, nemá platit? Má vyjednávat, nemá vyjednávat? Proto jsme na tom pracovali, proto jsme to zveřejnili. Zároveň jsme se podívali, jak se o tom referuje v zahraničí – média o tom píší. Protože to je veřejné téma a veřejnost to má vědět.
Důležitá je ještě jedna věc: Nikdy bych nepublikoval nic ve chvíli, kdy ti lidé byli ještě v zajetí. Měli jsme spoustu informací už v době, kdy je ještě drželi únosci – nic z toho jsme nepublikovali. Vyznáváme opatrný a zodpovědný přístup.
Neo: V zajetí ale zůstává, doufejme, Čech unesený v Libyi.
To ano, ale já jsem mluvil o konkrétním případu těch žen a Čechů v Libanonu. Pokud jde o toho kuchaře, či kohokoli z Čechů, kdo kdy bude v nějakém rizikovém prostředí, pak prostě platí, že pokud jste ze Západu, jste vystaven riziku, že vás někdo unese kvůli výkupnému. A je jedno, jestli výkupné budou chtít po vás jako po státu, nebo po firmách, což může být tento případ s kuchařem. Podle mě informace o konkrétní částce, fakt, že se o ní bude psát nebo mluvit, nezvyšuje riziko. Oni vědí, že se za unesené platí. Když se podíváte, co se píše o Al-Káidě, tak až polovina jejich příjmů pochází z únosů. A oni vědí, že Západ je pro ně cenná komodita, že cena lidského života je na Západě prostě vnímaná jinak než z pohledů teroristů a že jim zaplatí. Pokud se nepletu, včera měly na Lidovkách rozhovor s Karlem Schwarzenbergem, který také potvrzuje, že za unesené se platí.
Neo: Ale nekecá se o tom. To byla druhá část Schwarzenbergova výroku.
To je pravda. Ze strany státu nemají padat konkrétní částky. Ale je úkolem novinářů, aby toto téma zvedali a aby umožnili veřejnou debatu. Myslím si, že v tomhle je veřejný zájem.
Neo: Čili podle vás je ve veřejném zájmu vědět, jakou cenovku na sobě jako Češi nosíme, pokud se chystáme někam do ciziny?
Jestli ten text pomůže tomu, aby si Češi uvědomili, že když jedou do rizikových oblastí, tak o ně bude zájem, pak jsem rád, že byl publikovaný. Já to bral tak, že je to úplná samozřejmost. Když moji redaktoři jedou do některých oblastí, zvažujeme riziko úplně automaticky. Dokonce do některých míst nejezdíme, byť bychom chtěli, právě kvůli vědomí, že riziko je obrovské. Z tohoto hlediska jsem spíš překvapený, že si někdo myslel, že to neplatí.
Neo: Myslím, že překvapení je spíš nad tím, že jste napsali konkrétní částky s odkazem na konkrétní informace z bezpečnostní rady. Protože informace, které kolují třeba o platbách jiných států, bývají jaksi měkčí, „spekuluje se, že“ a podobně. Tady jste měli citaci přímo z vládních zdrojů.
Když se podíváte, jak o tom psali třeba v Rakousku – máte tam konkrétní částky. Když se podíváte na text v New York Times – máte tam jméno, koho unesli, a přesnou částku. Máte tam výpovědi lidí z tajných složek, z úřadů jednotlivých států, máte tam výpovědi unesených. To znamená: To téma tady je. A ano, je velmi citlivé. Vím to. Ale i vy přeci víte, že novinařina se pohybuje velmi často ve sférách, které jsou citlivé, kdy nevíte úplně přesně, kde je hranice. Spoustu kritiky, která teď na nás míří, kvůli některým nuancím, beru. A přijde mi zajímavá a podnětná. Nicméně – tady přeci nejsou katalogy, kde byste měla napsáno, že v situaci takové mám postupovat tak a tak. Hledáte hranice formulací veřejného zájmu. Přijde mi, že debata o tom je důležitá.