Miliony pro lobbisty. Tajemství ruského dluhu dojednaného Zemanem

Patnáct let poté, co Miloš Zeman coby český premiér v dubnu 2002 dojednával v Moskvě s Vladimirem Putinem detaily ohledně splátky ruského dluhu, vychází najevo informace o provizních smlouvách k celé podezřelé transakci. Vyplývá z nich, že najatí lobbisté inkasovali miliony, aby česká strana vše hladce zprocesovala. Zemanova vláda prodala stomiliardovou údajně nedobytnou pohledávku za pětinovou hodnotu naprosto neznámé a neprůhledné společnosti Falkon Capital.

Byznys kolem nedobytných státních pohledávek patří mezi ty nejlepší – tedy z pohledu zprostředkovatelů a lobbistů. Věřitelská země na nich vždy tratí, ale dostane zpět alespoň část peněz. Takový byl případ ruského dluhu, který zkraje tisíciletí řešila s Moskvou vláda dnešního prezidenta Miloše Zemana.

Redakce Neovlivní.cz nyní získala dokumenty, které ukazují, že i ty nejmenší provize pro bezejmenné hráče se pohybovaly v řádech milionů. Tak například podle mandátní smlouvy mezi společností Falkon Capital a ing. Ivanem C. z 1. března 2001 získal jmenovaný konzultant tři miliony korun.

Podle této mandátní smlouvy se ing. Ivan C. “zavázal, že bude pro mandanta, tedy společnost Falkon vykonávat poradenskou činnost a technické zabezpečení naplnění příslušných ustanovení ohledně finančního vyrovnání na základě mezivládní smlouvy mezi Ruskou federací a Českou republikou, účastnit se na přípravě podkladů pro jednání se stranami zúčastněnými při deblokaci dluhu, dohled nad aplikací spol. Falkon navržených postupů při realizaci transakce apod. Za výkon činnosti náležela ing. Ivanovi C. odměna ve výši 3 000 000 Kč.”

O výši těch nejnižších provizí by se vůbec nevědělo, kdyby se kolem jedné z nich nerozhořel soudní spor ohledně zaplacených daní. Finanční úřad konzultantovi Ivanovi C. zpětně doměřil daň, ten to zpochybnil a díky tomu, že se případ v roce 2013 dostal až před Nejvyšší správní soud, jsou nyní známy i detaily o odměně.

Miliony pro Ivana C. jsou ale drobné ve srovnání s tím, jaké částky v příběhu ruského dluhu inkasovali podle zákulisních informací klíčoví hráči. Obří provize umožňuje nastavení celého systému vymáhání nedobytných pohledávek, které věřitelský stát prodá soukromé firmě, jako se to stalo u ruského dluhu.

Princip je následující: společnost podepíše s věřitelským státem dohodu o odkoupení pohledávky a zaplatí mu část z dluhu u cizí země, například dvacet procent. Tím celá pohledávka přechází na tuto firmu a státní dluh je de facto vymazán.

Je už pak na této soukromé firmě, aby si u dlužníka dojednala způsob, kolik peněz z něj sama vymůže. Většinou to všechno má předem domluvené, takže si jde pro prakticky jistý zisk. Například získá čtyřicet procent pohledávky, půlka z toho padne pro věřitelský stát, deset procent na provize (respektive peníze pro poradenské firmy). Čistý zisk vymáhající společnosti je pak “jen” deset procent.

Praxi kdysi autorce textu popsal Vojtěch Slówik, který se zabýval právě vymáháním podobných pohledávek. “Soukromé firmy do těchto transakcí vstupují ve chvíli, kdy stát není schopen vymoci dluh sám. V 99 procentech případů vám pak v zemi dlužníka řeknou – peníze na dluh pustíme, až když zařídíte, že nějaké peníze dostaneme i my. Prostě nejde to jinak, než když je tam nějaká osobní zainteresovanost,” řekl Slówik, který byl jednu dobu asistentem někdejšího místopředsedy sněmovny Františka Brožíka (ČSSD).

Na otázku, jestli je třeba dávat provize na obou stranách, Slówik tehdy odpověděl: “To na mně chcete něco, na co bych vám strašně nerad odpovídal.”

Jinak řečeno: úředníci jednoho státu nemohou uplácet úředníky jiného státu, a tak si na to vezmou soukromou firmu. Ta nakonec “odmění” všechny.

Případ ruského dluhu byl ale i ve srovnání s ostatními obdobnými případy nedobytných mezivládních pohledávek výjimečný. Celou transakci Zemanova vláda utajila, peníze přišly do Čech přes několik bank a účet ruské elektrárenské společnosti RAO JES, která byla do celé operace zapojena.

Pochybnosti vyvolával mimo jiné fakt, že i když konečnou sumu dojednali vyjednavači na zhruba dvacet miliard korun, ruská vláda pak na “splacení českého dluhu” uvolnila ze svého rozpočtu miliard padesát. Zbytek se “ztratil” kdesi na černých účtech a v peněžních prádelnách ruského politického a ekonomického polosvěta.

Ačkoli proti tomu, aby Zemanova vláda svěřila vymáhání ruského dluhu právě firmě Falkon Capital protestovaly tajné služby, zákulisí celé transakce a tedy ani provize tehdy nikdo nevyšetřoval. Kdo všechno tedy inkasoval, zůstává dodnes neznámé.