Chyť mě, jestli to dokážeš. Aféra s českou stopou je u soudu v Mnichově

Německý soud začal rozplétat kauzu Wirecard, jeden z nejtroufalejších miliardových podvodů v dějinách. A s českou stopou. Ústřední „hrdina“ Jan Maršálek je stále na útěku.

Ve filmu Chyť mě, jestli to dokážeš ohromuje Leonardo DiCaprio lehkomyslností, s jakou vodí své okolí za nos. A drzostí, s jakou podvodně získává miliony. Snímek natočil Steven Spielberg podle skutečného příběhu Franka Abagnalea mladšího.

O desítky let později se zrodil nový Frank Abagnale. Jmenuje se Jan Maršálek, pochází z rodiny vídeňských Čechů a stojí za kauzou Wirecard.

Stejnojmenná německá platební společnost vyhlásila v červnu 2020 bankrot. Stalo se tak poté, co se ukázalo, že má manko v přepočtu asi 50 miliard korun a další miliardy dodnes dluží akcionářům.

Zákulisí příběhu pro časopis Neovlivní.cz popisoval portfolio manažer Aleš Vávra. Jeho svědectví je o to cennější, že byl sám roky v kontaktu s mnoha aktéry této story. S těmi, bez nichž by podvody německé burzovní superstar nebyly nikdy odhaleny. Text vyšel loni v časopise Neovlivní.cz a u příležitosti probíhajícího soudu ho odemykáme.

Miláček akciových trhů začínal na přelomu tisíciletí jako zpracovatel plateb za pornofilmy a hazardní hry na internetu. Ve finále pak firma fungovala jako poskytovatel platebních služeb skrze kreditní a debetní karty. Tržní hodnota Wirecardu se přiblížila třiceti miliardám eur, což bylo víc, než měla ve své době například Deutsche Bank.

Příběh překvapil svět drzostí, s jakou Maršálek a spol. prováděli podvody. A lehkomyslností, s jakou vykazovali ve svém byznysu miliardy, které ve skutečnosti nikdy neexistovaly.

Aktuální filmový dokument Netflixu vychází z knihy Dana McCruma, investigativního reportéra britského listu Financial Times. McCrum případ popisoval od roku 2015 v seriálu House of Wirecard a čelil dlouholetému nevybíravému tlaku společnosti a jejích právníků. Obviňovali ho, že vymyšlenými informacemi o kondici Wirecard manipuluje s trhem.

Teprve pět let poté, co vydal první článek, mohl McCrum pocítit jisté zadostiučinění. Bez jeho vytrvalosti a zarputilosti by se roky pečlivě budovaný systém podvodů zhroutil minimálně později. Německé banky a regulační úřady totiž měly stejné informace, rozhodly se je ale zamést pod koberec, což následně připravilo o posty hned několik státních manažerů i politiků.

„Pro mě a mnoho mých dlouhodobých spolupracovníků to bylo, jako by se z nás zvedlo obrovské závaží. Moje velká bílá velryba byla konečně pryč,“ napsal o tom McCrum později.

Pátrání jako posedlost

Dan McCrum v tom však nebyl sám, byť díky renomovaným Financial Times byl jeho hlas slyšet nejvíc. Minimálně stejně důležití, ne-li ještě důležitější byli z mého pohledu tři další lidé. Bez nich by žádný příběh nebyl, jejich informace posloužily jako důkazy pro novináře McCruma a následně pro vyšetřující úřady.

Pro mě osobně se tři největší hrdinové jmenují Fraser Perring, Pav Gill a Jigajig. Se všemi třemi jsem měl uplynulých šest let možnost komunikovat. Tady jsou mé poznámky:

Opravdový hrdina v mých očích je Jigajig. Člověk, jehož přezdívka odkazuje na píseň kapely East of Eden ze 70. let minulého století s názvem Jig-A-Jig. Byl úplně první, kdo na podvody Wirecardu přišel.

Ozval se mi sám. Všiml si, že dávno před bankrotem na svých sociálních sítích poukazuji na pochybnosti kolem Wirecard. Zaujalo ho třeba, že píšu o dosud neznámých skutečnostech ohledně akvizice v Indii. Po nákupu bezcenné společnosti GI Technology za 360 milionů eur jsem si totiž byl svým přesvědčením jistý: Wirecard jsou podvodníci.

Jak se Jigajig jmenuje ve skutečnosti, nevím dodnes. Vlastně o něm z celé trojice vím nejméně. Komunikovali jsme výhradně na byznysové bázi. I německá média s ním dělala rozhovory jen anonymně. Z naší korespondence jsem nicméně záhy vyrozuměl, že není z finančního sektoru. Ale byl neuvěřitelný, kolik toho dokázal „vykopat“ z veřejných dat o Wirecardu doma od klávesnice.

Jeho urputnost byla ohromující. O podvodech Wirecardu napsal až 45 tisíc příspěvků na různých internetových fórech, diskusích a Twitteru. Ve skutečnosti byl sociálním pracovníkem a za jeho motivací vyhledávat a zveřejňovat data o firemních podvodech stál jeho (tehdy) třináctiletý synovec. Lidé z Wirecardu ho totiž v začátcích firemního byznysu připravili o 200 eur, když volal na erotickou linku, která byla podvodně přesměrována do ciziny.

Jigajig po tom šel roky, sbíral střípek ke střípku a s každou informací jeho podezření, že jde o kolosální podvod, rostlo. Stejně jako jeho v podstatě závislost na tom, dobrat se pravdy a usvědčit je.

I on čelil výhrůžkám, neustálé kyberšikaně, hackerským útokům. Zanícení pro případ, které hraničilo až s posedlostí, ho připravilo o přátele, rozpadl se mu i osobní život. Jak sám říkal: „Neumím už mluvit o ničem jiném.“ Nakonec se to podepsalo i na jeho zdravotním stavu.

Když to všechno v roce 2020 prasklo, tenhle německý bojovník z toho neměl nic. A to doslova. „Jen“ pocit vítězství. „Myslel jsem na vás, jestli aspoň vy jste na tom vydělal,“ napsal mi krátce po pádu Wirecardu. A dodal: „Já mám zničený život.“

Z toho mála, co o něm vím, bylo zřejmé, že má rád muziku. Bylo pro mě proto důležité, že jsem ho mohl na dálku alespoň nějak podpořit. Poslal jsem mu menší obnos na záchranu jeho oblíbeného hudebního klubu. Každému, kdo klub nějak podpořil, tehdy zahráli. Ke mně směřovala píseň Run-run-run původně od Velvet Underground v podání českých Plastiků.

Pozdrav z roku 2017

Tři roky před tím, než Wirecard zbankrotoval, mě na Twitteru oslovil další „můj“ hrdina. Fraser Perring. Osmačtyřicetiletý Brit vypadá s plnovousem a brýlemi spíš jako učitel. I on pracoval léta jako sociální pracovník v Londýně. Poslední roky je ale postrachem korporací, které se snaží zakrýt své machinace.

Když totiž Fraser Perring dostane příležitost, odhalí je. Se svou firmou Viceroy Research vyhledává firmy, s nimiž není všechno v pořádku. Do společnosti pak investuje skrze takzvané prodeje na krátko a spoléhá na klesající ceny. Vyvíjí tak tlak na vedení firmy, aby se s pochybnostmi vypořádalo.

Byl rovněž jeden z prvních, kdo o Wirecardu pochyboval. Spolu s Mattem Earlem vytvářel dnes už legendární report Zatarra, který kriminální machinace ve firmě detailně popisoval. Byl to také Perring, kdo mi ještě tehdy anonymně poslal první verzi tohohle reportu.

Přiznal se mi k tomu až v červenci 2017, kdy mi poslal pozdrav do osobních zpráv na Twitteru. Pozdrav s dovětkem, že se přece známe… (Mimochodem – původně se ten report jmenoval VisMas s odkazem na Visa a Mastercard. Jeho autoři totiž předpokládali, že takto kolosální podvod musí krýt, nebo o něm musí vědět hlavní dva provozovatelé karetních služeb, což se ale dodnes nepotvrdilo.)

A proč je Fraser Perring „můj“ další hrdina? Za celý tým, který zpracovával report Zatarra, nesl největší tíhu rizika. I na něj nasadili hackery, začal ho sledovat bývalý agent libyjské špionáže, dokonce našel doma štěnici. Čelil osobnímu vydírání. Se zbraní v ruce mu vyhrožovali dva muži. „Řekli, ať se na Wirecard vykašlu, že vědí, kde bydlím a jak se jmenuje má dcera,“ popisoval později.

Byl strašně opatrný, bylo vidět, že to zastrašování na něm zanechalo stopy. Pro naši komunikaci nechtěl používat osobní zprávy na Twitteru, ale komunikovali jsme spolu skrze aplikaci Signal. To bylo v době, kdy o ní tady věděl jen málokdo.

Fraser Perring všechny útoky nahlásil policii. Ta s tím ale nic neudělala.

Aby toho nebylo málo, německý regulátor BaFin dokonce začal Frasera vyšetřovat kvůli podezření z manipulace s cenami akcií. Byl to ten samý regulátor, který nekonal navzdory tomu, že dostal všechny materiály ohledně podvodů Wirecardu.

Fraser je – na rozdíl od Jigajiga – nejenom morálním, ale i ekonomickým vítězem. Veřejně se netají tím, že na pokles cen akcií Wirecardu především před klíčovým červnem 2020 vsadil vše. Dokonce zastavil svůj dům.

Odhodlaná matka Pava Gilla

Asi není pochyb, že rozhodující ránu dostal management Wirecardu až po tom, co se na světlo dostala data, že většinu byznysu firmy generují tři společnosti v Asii. Management neustále tvrdil, že hotovost firmy leží právě tam na zajištěných účtech.

Tím, kdo světu dokázal skutečný stav věci, byl právník společnosti Wirecard v Singapuru Pav Gill. Insider, který celý Excel a následnou komunikaci z firmy vynesl ven. Právě on inicioval zveřejnění dokumentů ve Financial Times. Zjistil, že jeho zaměstnavatel ve velkém falšuje účetní rozvahy a stojí za tím nejvyšší vedení. Podle dokumentů vypátral, že někteří zákazníci a prodeje existují jen na papíře.

Ke zveřejnění kromě jeho vlastní statečnosti přispěla i Gillova matka Sokhbir Kaur, která syna podporovala a nezalekla se žádných výhrůžek. Byla to ona, kdo měl rozhodující vliv na předání důkazů novinářům. Během tažení proti Wirecardu utrpěla mrtvici, ani to ji neodradilo.

Pav Gill se přitom mohl na všechno vykašlat a vyřešit své odhalení odchodem z firmy. Neudělal to, na rozdíl od dalších zaměstnanců, kteří o podvodech také věděli a mlčeli, jak později ukázalo vyšetřování.

Pav Gill je z popisované trojice hrdinů jediný, s kým jsem si od roku 2019 psal, ale nevěděl, že je to on. (Prozradil mi to až Fraser.)

Pav Gill má moc rád piva plzeňského typu, i přesto, že v jihovýchodní Asii není moc šancí si zajít na jedno. „Máte takovou hustou pěnu, úplně cítím, jak to chutná jako šlehačka,“ psal mi. Naše debaty o šnytu a pivu ho bavily, byla to přátelská konverzace.

Všichni tři ale se mnou mluvili jen proto, že jsem jim mohl být užitečný. Viděli, že mám nějaké informace, fungovala mezi námi jejich výměna.

Osobní statečnost všech tří mužů vyniká s ohledem na fakt, že kolem Wirecardu jsou záhadná zmizení i podezřelá úmrtí. Například zmizel Edo Kurniawan, který měl na starosti finanční řízení Wirecardu v Singapuru. Dodnes je pohřešovaný.

Za nevyjasněných okolností zemřel krátce po zahájení vyšetřování bývalý šéf filipínské divize Christopher Bauer.

A zmizela i klíčová postava celého podvodu Jan Maršálek.

Česká stopa s ruskou koncovkou

Maršálek nastoupil do Wirecardu v devatenácti letech, těsně po nedokončeném gymnáziu. Jeho rodina má české kořeny, jeho otec Sascha v Praze před lety obchodoval s podlahovými krytinami.  

Devatenáctiletý Čech, který i v Německu a Rakousku trval na znění svého jména s diakritikou a hlásil se ke svému původu, se stal jedním z klíčových vývojářů tehdejšího start-upu Wirecard. Právě on stál za vývojem softwaru pro internetové platby.

„Wirecard za minimální poplatek převáděl přes celou zeměkouli jakoukoli částku se zárukou, že se neztratí ani desetník. Díky Maršálkovi se tak začal realizovat sen šéfa představenstva Markuse Brauna o platebním portálu, hlavním nástroji technologické revoluce, která úplně nahradí papírové peníze. Wirecard se tím stal nadějí německé ekonomiky, která dosud neměla globální technologickou firmu typu Facebooku nebo Googlu,“ popsal jeho roli portál Seznam Zprávy.

Celý projekt měl jednu vadu: poplatky z plateb přinášely málo peněz. Zkraje vylepšovaly čísla platby za sázky na internetu a pornografii, ani to však nedokázalo pád zastavit. Potíže měl zakrýt právě Maršálek, který dostal ve firmě na starost finance.

Moji výše jmenovaní hrdinové odhalili několik operací, které ukázaly, jak to dělal: nakupoval bezcenné firmy, falšoval bankovní dokumenty. Současně ale nebylo možné zjistit, kolik z miliard eur byly provozní ztráty a kolik Jan Maršálek dokázal z účtů firmy odklonit.

Zeptat se ho na to nikdo nemohl, po bankrotu Wirecardu na rozdíl od ostatních šéfů firmy zmizel. A podle německých médií, která se odkazovala na tamní tajné služby, našel útočiště v Rusku. Konkrétně na moskevském předměstí Razdory, kde se dva roky skrýval v komplexu pro prominenty postaveném Romanem Abramovičem. Bydlel ve vile v moderním ruském stylu s vlastním rybníkem a tenisovým kurtem.

Německé úřady se ho pokoušely dostat zpět, ale marně. Německá média ovšem opakovaně upozornila, že stejně jako dohledové orgány ignorovaly varování před pádem Wirecardu, bezpečnostní složky následně přistupovaly k pátrání po Maršálkovi laxně. „Jdou po něm vyšetřovatelé. BND (spolková tajná služba, pozn. red.) jej také hledá. Někdy to ale vypadá, jako by ho někteří vůbec nechtěli najít,“ poznamenal k tomu deník Die Welt.

Na omezený přístup zejména k informacím tajných služeb si postěžovala i vyšetřující prokurátorka. Právě proto zůstává stále otevřená možnost, že Jan Maršálek ve skutečnosti nepracoval sám a pro sebe, ale záda mu kryly ruské tajné služby.

Vychází to nejen z jeho veřejných výroků, kdy svědci mluvili o jeho kontaktech na prodejce ruského bojového plynu novičok či plánech na vybudování milicí v Libyi, tradičním spojenci Ruska. To všechno si mohl Maršálek vymyslet, aby budoval svoji pověst.

Faktem ale je, že v Rusku nyní žil podle informací, které zazněly před německou vyšetřovací komisí, pod ochranou Kremlu a ruské tajné služby FSB. A třeba onen libyjský zpravodajský důstojník, který sledoval jednoho z mých hrdinů Frasera, byl Maršálkův přítel.

Maršálek navíc udržoval úzké kontakty s ruskými žoldáckými společnostmi a se sítí rakouských agentů, kteří mu pomohli po pádu Wirecardu uprchnout přes Minsk. Jeden z těchto agentů byl německou kriminální službou prověřovaný kvůli podezření ze špionáže pro Rusko.

Bez ohledu na pravdivost svých veřejných výroků o novičoku či milicích v Libyi Jan Maršálek tedy rozhodně vazby na zpravodajské služby měl.

Neuvěřitelná spletitá sít obchodních jednotek Wirecardu navíc byla od začátku konstruována na praní špinavých peněz. A je v podstatě vyloučeno, aby to další šéfové firmy nevěděli.

Před soudem nicméně stanul jen dlouholetý generální ředitel Wirecardu Markus Braun a další dva manažeři firmy. Všichni jsou obžalovaní z účetních podvodů, manipulací s trhem, porušení důvěry a zločinného obchodního gangu.

Podle obžaloby Braun a spol. zfalšovali rozvahy Wirecardu a poškodili úvěrující banky celkem o 3,1 miliardy eur.

Jan Maršálek spravedlnosti uniká. V očích německé veřejnosti i tak zůstane zapsán jako nejtroufalejší lhář a podvodník v poválečných dějinách, jak ho titulují tamní média.

Text vyšel loni v časopise Neovlivní.cz. Pořiďte si PŘEDPLATNÉ a už vám žádný článek neuteče.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com