© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Předsedkyně ERÚ Alena Vitásková po šesti letech končí, vypršel jí mandát. Odchází žena, která bojovala hned na několika frontách – s vládou, policií, soudy i solárníky. Jak to ale bylo ve skutečnosti? Sklouzla erudovaná expertka za hranu zákona? Nebo se ji mocní snažili odstranit, protože neposlouchala? Odpovědi pro Neovlivní.cz hledala Jana Klímová z Českého rozhlasu, uznávaná novinářka se specializací na byznys, která jako jedna z mála sleduje kariéru Aleny Vitáskové už přes patnáct let.
Za stolem rozlehlé pracovny sedí Alena Vitásková a naléhavě sděluje: Někdo mě chce odstranit, to se mu ale nepodaří.
| Přejít na jednotlivé kapitoly článku: |
| 1. Začátky a plyn |
| 2. Vlastní podnikání |
| 3. Éra v ERÚ |
| 4. Spory s politiky |
To, co se jeví jako dobře známý výjev z posledních dní, je ve skutečnosti stará scéna. Odehrála se už před patnácti lety v její ředitelské kanceláři státního plynárenského obra Transgas. Vitásková tu získala nejvyšší post po účelovém vyhození předchozího managementu, navíc uprostřed rozjeté stamiliardové privatizace. Takže když se kolem její osoby strhl logicky trochu poprask, přišla její – dnes už se dá s trochou nadsázky říct – typická reakce: minimum věcných argumentů a maximum podezření, že po ní někdo jde a chce jí odstranit.
Tento scénář se pak opakoval i v dalších firmách, kde Vitásková působila. Jednoznačně nejvíce se ale rozvinul během jejího působení v ERÚ. A zvláště nyní, po nepravomocném rozsudku, kterým jí soud za podíl na licenčním podvodu posílá na 8,5 roku do vězení.
Jak to tedy vlastně je? Opravdu Alenu Vitáskovou provází v pracovní kariéře potíže se spiknutím, protože díky svým zásadovým postojům vždy někomu šlápne na kuří oko? Anebo tato rázná žena trpí spíš stihomamem, kterým má tendenci vysvětlovat všechny své chyby, ale i tlaky kolem ní, které se přitom na tak vysokém manažerském místě asi dají čekat?
Odpověď není, jak už to bývá, černobílá. Blíží se k tomu, že Alena Vitásková má přes všechna pozitiva, jako je její pracovitost a tah na branku, dlouhodobou tendenci přeceňovat vlastní osobu a vyvolávat kolem sebe neuvěřitelné dusno.
Osud jménem plyn
Šéfka ERÚ Alena Vitásková během lednového rozhovoru v České televizi. Repro: Neo
Alena Vitásková pracovala od 70. let v severomoravském distributorovi plynu, po revoluci se propracovala až na jeho ředitelské místo. Ráznou a sebevědomou ženu, která navíc žila se zkušeným byznysmenem a exmanažerem Transgasu Arnoštem Thonem, si v té době oblíbil ministr průmyslu Miroslav Grégr z ČSSD i jeho pravá ruka Milada Vlasáková.
Když bylo potřeba urychlit přípravu privatizace státního kolosu Transgas, byla pro ně Vitásková jasnou volbou. Jenže investoři byli znepokojení, zda bude privatizace transparentní – Arnošt Thon v té době pracoval pro německou firmu Wintershall, která se o koupi Transgasu v konsorciu s favorizovaným RWE také zajímala. A média vytáhla, že se jméno Vitáskové objevuje v seznamech StB. “Někdo po mě jde,” zahájila Vitásková místo argumentace svou ofenzivu.
Jak to dopadlo? Privatizace proběhla úspěšně, Wintershall se do ní nakonec nepřihlásil, (zvítězila RWE), a ohledně StB Vitásková vysoudila, že její jméno bylo uvedeno v seznamech neoprávněně. S kupcem Transgasu, německou RWE, se pak Vitásková dokonce dohodla, že zůstane ve vedení firmy ještě dva roky. Nebyla by to ale ona, aby to všechno dobře dopadlo. Alena Vitásková není ženou kompromisu, s novým managementem se tak záhy dostala do sporů a z vedení nakonec odešla dříve, než se plánovalo. Lze ale říct, že se nikdy neprokázalo (a jak ukázal sled událostí, ani tomu nic nenasvědčovalo), že by po Vitáskové “někdo” šel.
Další výnamný post získala po odchodu z Transgasu zanedlouho. Tehdy už měla dobré vztahy nejen s ČSSD, ale i ODS. V roce 2003 se stala členkou dozorčí rady Nadace Livie a Václava Klausových a pražská ODS ji o rok později nominovala za pražský magistrát do představenstva Pražské teplárenské. Tam zuřil akcionářský boj a jestli ho měla Vitásková uklidnit, tak se stal pravý opak. Firma totiž měla dva stejně velké akcionáře s protichůdnými zájmy – město Prahu a britskou International Power. Aby však nebyl chod důležité teplárny ochromen, uzavřely oba subjekty dohodu, že firma bude fungovat tak, že každý akcionář bude mít v představenstvu dva své zástupce. A jednou za dva roky se bude třetí (vždy od jednoho majitele) točit na místě předsedy představenstva. Praha poslala na dvouletou misi právě Vitáskovou. Ta si ale do firmy přivedla svoje lidi, zahraniční akcionář jí nedůvěřoval a situace se nakonec vyhrotila – po dvou odsloužených letech Vitásková z šéfovského místa odmítla odejít, protože se nechtěla “nechat odstranit”.
Typickou historkou provázející její působení v Pražské teplárenské pak byl i boj, který se ve firmě rozhořel o funkci finanční ředitelky celého kolosu. Tou se měla stát Marii Čauševičová, známá Vitáskové, jíž si předtím do pražské firmy přivedla ze severu Moravy. Zahraniční akcionáři ji odmítli a prosadili na funkci výběrové řízení. V něm však Čauševičová zůstala druhá. Účetní pak podala s podporou Vitáskové na akcionáře žalobu pro diskriminaci pohlaví, protože vítězem se stal muž. Soud, který se stal soustem pro média, protože šlo o vůbec první žalobu z titulu diskriminace žen, však v roce 2007 rozhodl, že tendr byl v pořádku a genderový útisk neprokázal.
Vitásková pak nakonec ve stejném roce po všech sporech odešla. A vrhla se plnou silou do podnikání.
Věnovat se začala hlavně své firmě Klub plynárenských podnikatelů, kde si za desítky tisíc korun mohly koupit členství firmy z oboru, a Vitásková pro ně organizovala různé společenské a vzdělávací akce.
Vedle toho měl ovšem i samotný Klub ještě zajímavé angažmá. Stal se pětiprocentním akcionářem tuzemské pobočky ruského státního plynárenského kolosu Gazprom, firmy Vemex. Jejím cílem bylo získat část tuzemského trhu s plynem přímo. Tedy: Nebýt jen dovozce, ale získat i konečné zákazníky. Vemex se skutečně chytil, zda a jak prospěšný při tom byl Vitáskové Klub coby vlastník, není jasné. Později se totiž Gazprom rozhodl vlastnit Vemex jen sám a Klub z něj, údajně také s určitými rozpory, které ani jedna strana nechtěla komentovat, odešel.
Éra ERÚ
Nabídka, aby se stala Alena Vitásková šéfkou ERÚ, přišla celkem nečekaně po letech podnikání, v létě 2011. Bývalému předsedovi ERÚ Josefu Fiřtovi končilo funkční období, jako o nástupci se ale dlouhou dobu mluvilo fakticky jen o jeho místopředsedovi Blahoslavu Němečkovi, který měl navíc dobré renomé v energetické branži.
Krátce před jednáním o nominaci nového šéfa ERÚ na vládě vedené šéfem ODS Petrem Nečasem však tehdejší ministr průmslu Martin Kocourek, který do té doby také Němečka prosazoval, navrhl jako předsedkyni Vitáskovou. Podle neoficiálních informací byla za veletočem “přímluva” od premiérovy přítelkyně Jany Nagyové a opět od lidí kolem pražské ODS. Premiér ovšem také preferoval, aby na úřad přišel někdo zvenku. Připomeňme si, že to bylo krátce po solární horečce z konce roku 2010, kdy se pod tlakem schváleného výrazného pádu cen sluneční elektřiny od příštího roku vydávaly na ERÚ stovky licencí pro fotovotaiky jak na běžícím páse. Nekompromisní Vitásková, navíc se zkušenostmi z energetiky, se tedy hodila.
Její jmenování nicméně vzbudilo obavy, zda bude nadržovat plynárníkům, v jejichž odvětví do té doby podnikala. Jenže to se nestalo. Plynárníkům k jejich nelibosti zanedlouho nařídila snížení cen za distribuci, a hlavně, své úsilí vrhla krátce po jmenování do funkce právě na prověrku cen obnovitelných zdrojů. Vyhlásila válku údajné solární mafii. Utvořila tým, který kontroloval dokumenty k vydaným licencím z konce roku 2010 na stovky solárních elektráren.
Oproti humbuku, který vznik týmu ze strany ERÚ provázel, není výsledek nijak oslnivý, ale přeci jen něco – prověrky přinesly asi dvě desítky oznámení na policii.
Opravdová smršť podivných událostí kolem Vitáskové se rozběhla v letech 2013 a 2014. Opakovaně jí totiž podle jejich tvrzení někdo usiloval o život. Vyloučit to nelze, ale policie nikdy nic neprokázala, k dispozici nebylo nikdy ani žádné konkrétnější podezření. Stejně tak nelze vyloučit, že Vitásková tehdy reagovala na jakékoliv dění kolem sebe přehnaně kvůli běžícímu vyšetřování podvodu s licencemi na dvě chomutovské elektrárny rodiny Zdeňka Zemka. V kauze byla před týdnem nepravomocně odsouzena na 8,5 roku vězení.
Případ se vyšetřoval po celý rok 2012, před koncem toho roku pak policie obvinila celkem 9 lidí, z toho několik zaměstnanců ERÚ, z podílu na podvodu či zneužití pravomocí. Licence pro dvě dnes již známé solární elektrárny Saša Sun a Zdeněk Sun (pojmenovaných po vnucích oceláře Zdeňka Zemka) totiž vydalo ERÚ na Silvestra 2010, tedy jen pár hodin předtím, než klesla výkupní cena solární elektřiny garantovaná na 20 let o více než polovinu. Tím si Zemkové zachránili příjmy za zhruba 2 miliardy korun. Jenže podle policie i soudu měli lidé z ERÚ k dispozici neúplné či zfalšované dokumenty. A navíc, podvod se pak měl stát i při prověrce licence právě v roce 2012. Nová šéfka odboru licencí Michaela Schneiderová, která dříve spolupracovala s Klubem plynárenských podnikatelů a Vitásková si ji také sebou na ERÚ přivedla, totiž tuto prověrku rozjetou ještě původním vedením úřadu zastavila. Když to zjistil nadřízený Schneidrové Antonín Panák (z původního vedení ERÚ), chtěl po Vitáskové, aby ji za to vyhodila. To se nestalo a Vitásková naopak požádala, ať z úřadu odejde sám. Panák jí vyhověl.
Šéfka ERÚ Vitásková. Repro: Neo
Oba tábory se pak pustily do dalšího boje. Vitásková nechala udělat audit, zda bývalé vedení ERÚ v minulosti vůbec nastavilo správně solární ceny elektřiny. Výsledky podle ní prokázaly, že cena byla v rozporu se zákonem spočítána moc vysoko a že exmanažeři úřadu jsou tak odpovědní za 160miliardový solární tunel. Na začátku roku 2013, tedy až po obvinění Schneidrové, kvůli tomu Vitásková také podala trestní oznámení. Antonín Panák se pak zase stal důležitým svědkem, co se na úřadu kolem licencí dělo a policie se tak i na základě jeho výpovědi začala zajímat i o roli Vitáskové. Bitva byla rozpoutána.
Zatímco policie ani znalci však chybný výpočet cen sluneční elektřiny ze strany bývalého vedení ERÚ nenašli, kauza Zemků začínala nabývat na rozměrech. Kriminalisté totiž potvrdili, že se Vitásková se Zemkem dříve na úřadu sešla a že se s ním znala sama Schneidrová. Kromě výpovědi Panáka také detektivové zajistili emaily potvrzující, že se Schneidrová o zastavení prověrky pochybných licencí Zemků s Vitáskovou radila. Údajně i čekala na její pokyn. Právě to nakonec přineslo Vitáskové na konci roku 2013 obvinění v celé kauze, které pak minulý týden skončilo u Krajského soudu v Brně tvrdým nepodmíněným trestem.
Vitásková svou vinu vždy popírala a tvrdila, že je oběť. Jít po ní mělo jednak bývalé vedení ERÚ za to, že nahlédla jeho (neprokázaný) solární tunel, pak policie a státní zástupci, protože se prostě po akci kolem Nečase a Nagyové v polovině roku 2013 utrhli ze řetězu. Obvinila i samotné majitele solárních parků. Jejich sdružení podle ní chystala její likvidaci, na kterou si měla založit speciální fond se sumou 300 milion korun. Asociace to odmítly, nic takového se také nikdy neprokázalo.
V průběhu roku 2013 pak také Vitásková zveřejnila, že její auto chtěl někdo vytlačit z dálnice. V té době dostala na základě souhlasu Bezpečnostní rady státu přidělenou ochranku. Pak jí údajně někdo usiloval o život tím, že povolil nosič výtahu v domě, kde bydlela. Policie to ale odložila už za měsíc s tím, že se cizí zásah do mechaniky nezjistila. Jinými slovy: bylo toho tolik a navíc bez důkazů, že už to přestávalo být věrohodné.
Na rozdíl – pro ni bohužel – od obžaloby.
Spory s politiky
Další kapitolou, která se začala psát hlavně v roce 2014 a pokračovala až do vypršení mandátu, pak byly spory Vitáskové s politiky a novou vládní garniturou.
Alena Vitásková |
 |
|
• Vystudovala pozemní stavby na VUT Brno. Od roku 1974 pracovala na různých pozicích v Severomoravské plynárenské, naposledy ve funkci generální ředitelky a místopředsedkyně představenstva.
|
|
• V letech 2001–2003 působila jako generální ředitelka v Transgasu, další dva roky byla předsedkyní představenstva Pražské teplárenské.
|
|
• Obdržela titul Manažerka roku 2002. Věnuje se charitě, ve volných chvílích ráda hraje golf a cestuje.
|
Předsedkyně ERÚ odmítala návrh novely energetického zákona, který staví do čela tohoto důležitého úřadu od roku 2017 místo předsedy pětičlennou radu. Považovala ji totiž za útok na nezávislost instituce. “Nekontrolované skupiny se opakovaně pokoušejí ovládnout tento úřad,” prohlásila například. V tomto případě nelze vyloučit, že tady skutečně úřady a poslanci chtěli získat na úřad větší vliv. Na druhou stranu, model pětičlenné rady není v EU ničím neobvyklým a zákon také nakonec, i když s úpravami, prošel.
Pře dvěma lety pak Vitásková vládu naštvala asi nejvíc, když odmítla podepsat více než čtyřicetimiliardové dotace cen pro obnovitelné zdroje postavené do roku 2012 s tím, že jim chybí notifikace Evropské unie, tedy jakési potvrzení, že nejsou přemrštěné. Komise své zkoumání skutečně ještě nedokončila, ovšem na druhou stranu, dotace se již léta těmto zdrojům vyplácejí a absence notifikace dříve nevadila ani samotné Vitáskové. Vypadalo to tedy spíše jako pomsta za energetický zákon a co víc, také za to, že ministerstvo vnitra přišlo před koncem roku se zvláštním výkladem nového služebního zákona. Vitásková by podle tohoto výkladu měla jako předsedkyně regulačního (tedy státního) úřadu spadat právě pod tento zákon, nikoli pod energetický zákon. Změna by pro Vitáskovou znamenala okamžitý konec, protože vysoký státní úředník podle služebního zákona musí rezignovat už v případě, že ho stíhá policie. Podle energetického zákona je důvodem k rezignaci až pravomocný rozsudek.
V tomto případě můžeme dát Vitáskové za pravdu, že ve sporu “o paragrafy” šlo Vitáskové ministerstvo vnitra opravdu po krku. Vedení ERÚ totiž bez jakýchkoliv pochyb spadá pod energetický zákon, což zjara 2016 konstatovala legislativní rada vlády a nakonec uznal během jednání i kabinet.
Navíc – bylo pouze chybou kabinetu a poslanců, že otáleli si malou technickou novelu, která by v energetickém zákoně pro pořádek výslovně napsala, že se na vedení ERÚ služební zákon nevztahuje. Pokud by tomu tak bylo, skutečně by totiž nešlo mluvit o nezávislém regulátorovi.
Poněkud úsměvný je pak poslední boj Aleny Vitáskové o to, kdo může za nový tarifní systém cen elektřiny podle velikosti jističe, který má více než třetině domácností zdražit proud.
Tady mají jednoznačně máslo na hlavě jak ministerstva, tak ERÚ, které samotný výpočet provedlo. Bylo to totiž ministerstvo průmyslu, které s novou metodou cen podle jističe přišlo, ale bylo to ale také ERÚ, které se tomu příliš nebránilo. Naopak – úřad veřejně ujišťoval, že dopady nových tarifů do cen budou v drtivé většině neutrální. Jestliže vláda “házela” nové tarify Vitáskové na hlavu, jde o stejně trapné gesto, jako když Vitásková vyhlašovala, že bude bojovat s vládou za posledního chalupáře, aby se mu elektřina nezdražila.
Pokud teď čekáte jednoznačnou odpověď na to, zda po Vitáskové někdo šel či nikoliv, nedáme vám ji. Je zřejmé, že vláda se šéfky ERÚ očividně chtěla zbavit dříve než v roce 2017, kdy jí ze zákona vypršel mandát. A stejně tak je zřejmé, že nejvíc šla svými excesy po krku paradoxně Vitásková sama sobě.