Zakladatele Člověka v tísni v profilovém rozhovoru pro časopis Neovlivní.cz zpovídá skutečný insider; přítel, který u všeho podstatného v posledních třiceti letech nechyběl – novinář a publicista Jan Pergler.
Poprvé jsem Šimona Pánka potkal v pondělí 20. listopadu 1989 na Albertově před Přírodovědeckou fakultou, kde jsme oba studovali. Vylezl tehdy na popelnici a řekl, že začala studentská stávka. Pak jsem ho vídal jen v televizi při jednání Občanského fóra.
Mise úspěšně dokončena, s lahví šampaňského Jaromír Štětina, napravo Šimon Pánek, nalevo Lukáš Laichter. Foto: Člověk v tísni
Na svou alma mater se vrátil na Štědrý den roku 1989, aby si s námi připil na vítězství revoluce. V té době mělo Československo nekomunistickou vládu a na Pražském hradě se už skoro chystala inaugurace nového prezidenta. Po skončení stávky se zapojil do volební kampaně, severní Moravu objížděl s tehdejším lídrem OF Václavem Klausem. Na jaře roku 1992 vstoupil do redakce Lidových novin, kde jsme se znovu potkali, aby s Jaromírem Štětinou založil sbírku na pomoc Náhornímu Karabachu. Byl to prvopočátek organizace Člověk v tísni, která se z malé redakční kuchyňky rozrostla za třicet let na největší nevládní organizaci ve střední a východní Evropě s 2000 zaměstnanci a několikamiliardovým ročním obratem.
„Na začátku to byla parta dobrovolníků, bohatýrská doba, dobrodružství a trochu punk. Kdyby se naši dnešní zaměstnanci chovali bezpečnostně tak rizikově, jako jsme se chovali my v 90. letech, tak bych je musel vyhodit pro flagrantní porušení základních bezpečnostních pravidel,“ dodává s úsměvem Šimon Pánek.
Neo: Na začátku jsme si řekli, že někam pojedeme, a jeli jsme. Bylo to hodně živelné. Když jsme vezli sanitky do Mostaru, tak jsme pokutu dostali málem už v Ječné ulici. To na tom ale bylo sexy, ne?