Piráti na cestě za pokladem aneb Pusťte nás na ně!

Politické strany v Česku vznikají různě. Zakládají je odpadlíci z jiných stran, party přátel, pověření zástupci bohatých podnikatelů nebo podnikatelé samotní. Ovšem jen jediná vznikla z lidí, kteří se předtím nikdy ani neviděli. Piráti. Strana, která v letošních sněmovních volbách získala téměř 11 % hlasů a 22 poslaneckých křesel. A také necelých 200 milionů na státních příspěvcích. Jak jejich příběh začal? Jak se zrodil jejich úspěch?

Bylo 19. dubna 2009. Zatímco já jsem si tehdy v počítači otevírala pozvánku na oslavu 18. narozenin ODS, na portálu ABC Linuxu vyšlo toto: „Ahoj všichni. Ukrajují nám z práv stále více a používají k tomu jako záminku Internet. Místo aby Internet sloužil k všeobecnému prospěchu lidí, pomalinku, tu více, tu méně hlasitě se mění v nástroj kontroly a manipulace. Kdo si nemyslí, že snaha pokusit se zvrátit tento trend standardní cestou politického sdružování občanů je marná, nechť připojí svůj podpis pod Petici požadující vznik takové politické síly na stránkách přípravného výboru České pirátské strany… Zatím jsem jediným členem přípravného výboru, ale doufám, že vbrzku nás bude více. Nevyhrazuji si žádnou pozici v případně vzniklé straně, na druhou stranu rád přispěji svými možnostmi a zkušenostmi a pomohu nastartovat tento politický proces.”

Autorem textu byl tehdy 39letý podnikatel, brněnský programátor Jiří Kadeřávek, který svou výzvou odstartoval příběh České pirátské strany. Obratem se mu ozvalo pět lidí, se kterými vytvořil přípravný výbor, založil webové stránky a vydal tiskovou zprávu. Ta zaujala média, která informaci přetiskla. A věci nabraly rychlý spád.

„Dočetl jsem se o tom tehdy na Novinkách.cz, bylo to po pár dnech od založení toho přípravného výboru. Napsal jsem jim, že se toho chci účastnit, a tak jsme se sešli na prvním zasedání v jedné restauraci v Průhonicích u Prahy. Tehdy nás tam bylo asi třicet, mimo jiné i Ivan Bartoš,” vypráví Mikuláš Ferjenčík, nový pirátský poslanec, člen pražského zastupitelstva, vedoucí mediálního odboru strany. „Bylo to unikátní v tom, že ta strana vznikla z lidí, kteří se vzájemně vůbec neznali. Ani Jirka Kadeřávek neznal těch prvních pět, kteří se přihlásili na jeho výzvu. Viděli se až na prvním setkání,” popisuje Ferjenčík.

Piráti vyvolali ihned velkou vlnu zájmu. A není divu. V té době totiž média po celé Evropě zaujal příběh Pirátské strany Švédska, která dokázala jako první pirátská strana uspět v evropských volbách, získala přes 7 procent hlasů a jedno europoslanecké křeslo, ke kterému později přibylo druhé. To když v platnost vstoupila Lisabonská smlouva. V té době se přitom už po Evropě rozjíždělo pirátské hnutí a podobné strany vznikaly v řadě států. Česko nemělo zůstat stranou; tisíc podpisů nutných pro registraci strany získali do dvou dnů poté, co zveřejnili záměr založit stranu.

Své první vedení si Piráti zvolili na začátku července 2009 v Průhonicích u Prahy. Předsedou se stal tehdy třicetiletý IT specialista Kamil Horký, jeho jméno ale pro budoucnost strany není podstatné. Mnohem zásadnější bylo jméno jednoho z místopředsedů – tehdy 29letého Pražáka s dredy, jistého Ivana Bartoše.

Místopředsedou ale dlouho nezůstal. Už v říjnu 2009 se totiž Piráti znovu sešli, tentokrát v odlehlé hospodě Na Drahách v Albrechticích nad Orlicí, a volili znovu. „V tanečním sále vyzdobeném spíše na myslivecký bál odstartovali v sobotu svůj volební sněm stylově s pirátskou vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty a hymnou zahranou na harmoniku,” stojí v dobové reportáži ze sněmu na Aktuálně.cz. Do čela strany nastoupil databázový architekt Bartoš.

Pozornost na prvním místě

V prvních sněmovních volbách v roce 2010 Piráti neuspěli. Ukázali ale, že umí zaujmout média a veřejnost. Atraktivní byla jejich témata jako stahování filmů a hudby z internetu či glosování prvních pokusů o elektronizaci státní správy. Upřímně: pomáhal i jejich název, který provokoval a bavil média. A to byl mimochodem záměr, sama strana přiznávala, že těží z „negativní publicity” názvu a jeho „buřičského potenciálu”.

Pozornost na sebe Piráti dokázali přitáhnout i účinnými provokacemi. Takovou bylo video z happeningu na podporu konopí nazvaného Žižkovské hovínko. Piráti na akci před sněmovnou požádali o podporu procházejícího šéfa TOP 09 Miroslava Kalouska a ten jim podepsal svou fotku se slovy: „Nemoh‘ bych napsat žižkovskému hovnu?” A: „Vy jste sice pěkní kokoti, ale furt sympatičtější než Jirka Paroubek.” V podobném duchu rozprava pokračovala…

Piráti si to celé natočili a den před volbami zveřejnili na kanále YouTube. A samozřejmě tím přitáhli pozornost.

„Šel jsem do parlamentu a byla tam milá parta recesistických kluků. Jen jsem se přizpůsobil jejich vlastnímu slovníku, který používali. Myslel jsem si, že je to oboustranná recese, a ne že z toho budou dělat předvolební kauzu,“ vysvětloval později iDnes.cz Kalousek. A Bartoš ve stejném článku pirátskou recesi bránil: „Šli jsme na exkurzi do Poslanecké sněmovny. Byla to souhra náhod, že jsme ho potkali před sněmovnou. Kalousek dobře věděl, že máme kameru. Myslíme si, že když je svoboda slova, že jsme měli právo to zveřejnit.”

Akce to byla v zásadě vtipná, tedy alespoň pro někoho, ale Piráti tím současně sami sobě škodili. Chtěli totiž, aby je všichni brali vážně, a stěžovali si, že to tak není. „Ti, co o nás mají o něco lepší mínění, nás považují za Stranu přátel piva, či novou verzi Balbínovy poetické strany. Navždy už asi budeme Stranou stahovačů,” posteskl si na blogu Mikuláš Ferjenčík při prvním výročí založení České pirátské strany.

A nebyl jediný. „Musíme u nás lidem zatím bohužel vysvětlovat, že nemáme nic společného s rozesíláním zničujících virů do počítačů, nevykrádáme nikomu prostřednictvím Internetu jejich konta, ani nekšeftujeme s dětskou pornografií,“ říkal v jednom z rozhovorů v roce 2010 člen širšího vedení strany Adam Šoukal. A přidával se i tehdejší předseda Ivan Bartoš. „Není to recese. My to myslíme vážně.”

Už v té době přitom měli Piráti program, který je v základu srovnatelný s tím současným. Mluvili o referendech švýcarského typu, o odvolávání politiků a vysokých státních úředníků či o boji s korupcí. Zavedli transparentní účet a unikátní online databázi lobbistických kontaktů, kam dodnes zapisují v podstatě každé setkání. Ovšem úspěch přicházel jen pomalu.

Poprvé zabodovali v roce 2012, když získali senátorské křeslo. Do horní komory Parlamentu totiž prošel na Praze 2 bývalý šéf Státního fondu životního prostředí Libor Michálek.

Další posun přišel ve sněmovních volbách v roce 2013. Piráti totiž získali 2,66 procenta hlasů, a poprvé tak dosáhli na státní příspěvky. „To pro nás byl celkem zásadní zlom a úspěch,” líčí dnes Mikuláš Ferjenčík.

Pak už si strana začala klást stále vyšší cíle. Třeba jako v roce 2014, kdy sebevědomě vyrazila do evropských voleb s cílem získat křeslo europoslance. A málem uspěli. Získali 4,78 procenta hlasů. Piráti výsledek napadli u soudu s tím, že pětiprocentní hranice je u evropských voleb zbytečná a že zatímco oni získali 72 tisíc hlasů a žádné křeslo, tak větším stranám stačilo na jedno křeslo pouhých zhruba 50 tisíc hlasů. Se stížností ovšem neuspěli.

Restart Ivana Bartoše

Po evropských volbách se každopádně proměnilo vedení strany, na svou šéfovskou pozici totiž rezignoval Ivan Bartoš. „Potřebuju si prostě teď odpočinout. Je fakt hodně náročné dělat práci na plný úvazek a do toho dělat na plný úvazek Piráty,” vysvětlil krátce poté v rozhovoru pro magazín LN. Jeho konec ve straně měl kromě únavy ještě jeden důvod – Bartoš ve stresu kampaně začal pít. A to víc, než by si sám přál.

„Cítil jsem, že to je už přes čáru. Ta kampaň byla stres, člověk nemá čas udělat si deset jogínských pozdravů slunci nebo si meditovat. Navíc já jsem v hospodě vlastně od patnácti let. Ne že bych v kuse kalil, ale pivko jsem si dal. Od šesti let jsem hrál na harmoniku a měl jsem úžasného učitele, který na první pohled odhadl, že jsem ten hospodský šumař, a tak do mě sypal všechny ty písničky. Takže od patnácti let jsem byl žádaným harmonikářem na večerních posezeních, svatbách a pohřbech. Harmonika mě provází dodneška. Je to nástroj, který otevírá srdce,” vyprávěl v citovaném rozhovoru.

Zatímco od alkoholu dokázal Bartoš abstinovat dodnes, od politiky ne. Na podzim roku 2016 se nechal opět zvolit do čela Pirátů a vyrazil za svým cílem – konečně proniknout do vysoké politiky, do Poslanecké sněmovny.

Strana už v té chvíli měla za sebou řadu úspěchů. Piráti získali několik krajských zastupitelů, desítky obecních, starostu Mariánských Lázní a pronikli do zastupitelstva hlavního města Prahy. Tam na sebe navíc lidé jako Jakub Michálek, Mikuláš Ferjenčík či Ondřej Profant dokázali upozorňovat vlastně ukázkovou opoziční prací. S nadšením získávali z magistrátních databází informace o sporných rozhodnutích či smlouvách k řadě zakázek. Stali se mistry na takzvanou „stošestku”, tedy zákon o svobodném přístupu k informacím, díky němuž získávali jeden cenný materiál za druhým.

Bartošovým jasným cílem ale byla sněmovna.

„Po krajských volbách 2016 jsme studovali analýzy volebních výsledků a mimo jiné analýzu Medianu pro Českou televizi. Ti zkoumali, koho by volili lidi, co nešli k volbám, a desetiprocentní podporu jsme mezi nimi měli právě my. Ukázalo nám to obrovský potenciál, který potvrdily i další analýzy. Dělali jsme profesionálně už i předchozí kampaně, teď jsme ale měli peníze. Věděli jsme, že do té kampaně musíme jít naplno,” vypráví Ferjenčík.

A šli. Na přípravu volební kampaně si vybrali marketéra Jakuba Horáka, který tím spojil jméno už s pátou politickou stranou, a neprohloupili.

„Dali mi v kampani volnou ruku, ale na všem jsme úzce spolupracovali. Zpočátku jsem to bral jako žert a chtěl jsem se tam inspirovat pro další díl knihy Kočky jsou vrženy. Ale Bartoš s Ferjenčíkem mě postupně přesvědčili. Mentálně mě unesli a já byl neočekávaností té situace tak unesen, že jsem jim uvěřil,” vypráví Horák. Pracoval pro ně za 150 tisíc, tedy v podstatě symbolickou částku, ovšem se zajímavým bonusem v případě úspěchu. A ten mu teď vynesl 800 tisíc korun.

Nadšení a energie hrály v kampani Pirátů velkou roli. Měli zástupy dobrovolníků, kapely, které pro ně hrály zadarmo či za symbolické honoráře, přes portál HitHit vybrali na kampaň 750 tisíc korun.

Jdeme si pro 10 %

I když jsou Piráti svým způsobem nadšenci, jejich politiku vždy prolínal pragmatismus a věcnost. Dokládá je už zmiňovaný výběr názvu partaje. Dredy, které nosí Ivan Bartoš i proto, že jimi k sobě přitahuje pozornost. A nejnověji i přístup, jakým pojali kampaň. Profesionálně, bez zbytečných emocí.

„Na někoho mohli působit jako amatéři, ale tak to rozhodně není. Jsou to velmi chytří lidé, často pragmatici, moc dobře vědí, podle jakých pravidel se politika hraje. Byla s nimi skvělá práce,” říká jejich mluvčí Karolina Sadílková, která s kampaní pomáhala nejprve zdarma a pak díky daru miliardáře Václava Dejčmara už i za plat, byť na částečný úvazek. U strany by chtěla zůstat, ale čeká ji nejprve výběrové řízení – to totiž Piráti dělají na všechno.

V kampani Pirátům zafungovalo v podstatě všechno. Heslo „Pusťte nás na ně”, volební autobus s karikaturou Jany Nagyové, dnes Nečasové (o jehož popularitu se žalobou zasadila sama Nagyová), pirátská loď a hlavně charisma předsedy Ivana Bartoše.

„Klíčové pro nás bylo dostat se v co nejvíce průzkumech nad 5 procent. Věděli jsme, že to musíme stihnout během léta a hned na začátku září být jasně nad pěti procenty, abychom se dostali do všech debat. A to se povedlo. Cíl 10 procent jsme si dali proto, že jsme mu věřili, chtěli jsme říct lidem, že se nechceme jen dostat do sněmovny, ale chceme být tak silní, abychom něco i prosadili,” vypráví Sadílková.

A to se skutečně podařilo. Piráti dosáhli ve volbách fantastického výsledku, skončili třetí, získali 10,8 % hlasů a 22 poslaneckých křesel.

„Odpracovali jsme si to. Na začátku jsme se všichni znali a byli v podstatě přátelé, pak jsme ale rostli a byli čím dál profesionálnější. I tak ale dneska můžu říct, že 21 z 22 našich poslanců velmi dobře znám,” říká Ferjenčík.

Spokojení jsou u Pirátů samozřejmě všichni, vidět to bylo i na bujaré povolební oslavě. Na jednu věc si ale stěžují dodnes. A sice že se stále najdou ti, kteří je neberou vážně.

„Tak děje se to, no, a tak je vidět, že mně se strašně líbí to přísloví, my ho máme i v rámci jedné naší grafiky ke kampani toho Gándhího, kdy je, že nejdřív vás budou ignorovat, pak se vám budou smát, pak zvítězíte,” svěřil se v rozhovoru pro Český rozhlas Bartoš.

Jeho stesky jsou pochopitelné. Jenže na vině by mohl být i on sám, jak dokresluje docela nedávná historka s Andrejem Babišem. Bartoš mu v létě 2014, po odchodu z čela Pirátů, poslal SMS zprávu tohoto znění: „Chtěl bych být primátorem Prahy. Co pro to můžete udělat?” Mimochodem – bylo to za situace, kdy ho o dva roky dříve Babiš lákal do svého hnutí ANO. Teď, během povolebního vyjednávání, kdy jedna partaj za druhou odmítala jednat s ANO o možné vládní spolupráci, si Andrej Babiš na esemesku vzpomněl a na klubu svých poslanců ji ukázal jako důkaz toho, že „Bartoš bude spolupracovat“. Co na to říká vrchní bukanýr? „Seděli jsme na Letné s kamarády, byla oslava a já: mám číslo na Andreje Babiše, tak mu něco napíšeme. (…) Byla to prostě legrace. Klukovina.”

Otázkou zůstává, co mohou podobné klukoviny rozdmýchat ve vysoké politice. Nudit se každopádně nebudeme.