Jan Hrušínský: 24 hodin z Bruselu

Vzestupy a pády principála Divadla Na Jezerce

1. května 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie. Říkám si, co o tom vlastně vím? Žalostně málo. Cestu zpět do lůna civilizované Evropy nám po listopadu 1989 trpělivě prošlapali Václav Havel a Jiří Dienstbier. Žádost o naše členství podal v devadesátých letech (v lednu 1996) paradoxně jeden z největších odpůrců EU Václav Klaus. Poté začala přístupová jednání a před dvaceti lety opět Klaus a tehdejší premiér Špidla podepsali smlouvu o přistoupení. Poté v Česku v červnu 2003 proběhlo celonárodní referendum, ve kterém se 77,3 % občanů vyslovilo pro vstup České republiky do Evropské unie. To se o rok později stalo skutečností.

Dnes jsme se všemi právy a povinnostmi plnohodnotnou členskou zemí EU, patříme na Západ. Máme tam své volené zástupce – europoslance –, ale moc toho o jejich práci nevíme. Jak nás zastupují? Čí zájmy v EU hájí? Jakou mají docházku? Jak tam za nás hlasují?

Když si dáte hodně práce a budete hledat na různých evropských platformách, webech, instagramech či facebookových profilech, zjistíte, že řada z nich – třeba ti za ODS – překvapivě často hlasuje naprosto shodně se zástupci SPD, KSČM a Babišova ANO. Absurdní? Asi ano. Jménem ČR bojují v Bruselu např. proti ratifikaci úmluvy o prevenci a potírání domácího násilí na ženách. Jsou proti strategii EU na podporu pracovních míst a průmyslové konkurenceschopnosti, a když už (s výjimkou svérázného generála Blaška) nejsou vysloveně proti, tak se alespoň zdrží hlasování, jedná-li se například o posílení obecných zásad EU týkajících se obránců lidských práv. Ano, čtete dobře. Jsou zásadně proti snížení energetické náročnosti budov pro dosažení klimatické neutrality v roce 2050 a podobně. Naštěstí tyto rozumné návrhy byly evropským parlamentem velkou většinou schváleny.

Představa, že by v Bruselu vítězili lidé typu Ivana Davida, Kateřiny Konečné, zmíněného generála B., který se dokonce vymkl z rukou i svému někdejšímu vůdci Okamurovi, že by většinu měli zástupci průhonického velkouzenáře, nejnověji také účastníka odborářských demonstrací – miliardáře Babiše, nebo veteráni naší politiky mávající klausovskou vlajkou odporu proti všemu bruselskému, asi bychom nevěřícně kroutili hlavou ještě více.

Nevím, jak vy, ale chtěl bych o tom být lépe informován. České předsednictví prý bylo úspěšné. Výborně! Škoda jen, že jsme se o jeho průběhu dovídali tak málo.

Včera jsem pozorně sledoval hlavní zpravodajskou relaci na ČT24 – a vím o řadě událostí v Praze, vím, co se kde šustlo v regionech, co řekla Schillerová, co Havlíček, jaký vlak měl zpoždění či za jak dlouho po Vánocích doručila Česká pošta vánoční přání. Vím, co dělá bruselský europoslanec Jiří Pospíšil na magistrátu hl. města Prahy, kde je nyní také náměstkem primátora a ještě radním pro kulturu. Ale co dělá v Bruselu – a dělá-li tam něco –, to nevím. U výše zmíněných hlasování v europarlamentu většinou nebyl, nebo se spolu s ODS a dalšími hlasování zdržel.

Nebudete tomu věřit, ale říkám už mnoho let, že kultura na magistrátu v Praze je pro někoho lepší džob než poslancovat za pár milionů korun v Bruselu. Tady jde totiž o miliardy. Tak bacha.

Navrhuji – a berte to, prosím, jako otevřený podnět řediteli České televize Petru Dvořákovi –, aby ČT v hlavních zprávách pravidelně a podrobněji informovala o dění v europarlamentu. Já vím, poplatky ČT se naposledy zvyšovaly tak dávno, že už si to nikdo nepamatuje, ale i to je dobré téma. Vyplatí se připlatit, zvýší-li se informovanost diváků. Totiž občanů. Nic proti zpravodajství z Ostravy nebo Šumperku, naopak díky za ně, ale ruku na srdce, v Bruselu dělají čeští europoslanci také zajímavá rozhodnutí. Dokonce taková, která náš život ovlivňují. Nebylo by špatné o nich vědět.

Mějte se hezky a čtěte Neovlivní.cz.

Jan Hrušínský, principál Divadla Na Jezerce, 30. března 2023     

Zdroj náhledové foto: Divadlo Na Jezerce