Časopis Neovlivní.cz: Radikální strany mají budoucnost

„Přišel čas vzít si naši zemi zpátky,“ oznámil na konci září na ustavujícím sjezdu své strany Trikolóra Václav Klaus mladší; syn muže, který onu „naši zemi“ dvě desetiletí řídil. Použil rétoriku, na kterou sází Okamura i komunisté. Spočívá v pragmatické úvaze, že těch, kterým se v demokratickém systému nedaří, není málo. A je nutné je dostat k volbám. Anebo odtrhnout od stran, které dosud volili. Taktika může vyjít, protože radikální strany mají budoucnost. Patří k české tradici, jak si doložíme v následujícím textu.

Nad radikály a extremisty v politice slunce nezapadá. Mohlo se to zdát, když komunisté, veteráni bojů s polistopadovým režimem, propadli v prvním průzkumu Kantar po prázdninách pod hranici pěti procent a když se od hranice deseti procent směrem dolů vzdálila SPD Tomia Okamury. Podrobnější pohled však ukazuje, že se objevila nová hvězda radikální scény. Tři a půl procenta přinesla první účast v průzkumu Trikolóře Václava Klause mladšího.

Uražení a ponížení

Počátkem osmdesátých let stáli před branou zámku v severočeském Mašťově dva malí školáci. Těžko si představit odlehlejší kraj a trpčí osud, než dopadl na chlapce s asijskými rysy, kteří museli dlouhé měsíce přežít v dětském domově na úpatí Doupovských vrchů. Víc trpěl starší z nich, který se stal vyhledávaným terčem šikany spolunocležníků v ložnici pro patnáct dětí a který zároveň dodával odvahu mladšímu bratrovi. Z pobytu si odnesl šrámy na duši, či jak sám říká, celoživotní trauma.

Přesto, nebo právě proto získal Tomio Okamura v Mašťově hlavní motivaci pro život. „Uvědomil jsem si totiž, že jsem na světě sám. Že se musím postarat sám o sebe a nespoléhat se na ostatní,“ vysvětlil později své krédo v řadě médií. Díky tomu se stal vzorem pro desítky, možná stovky tisíc spoluobčanů a protagonistou populárního politického stylu, který spoluvytváří obraz společnosti na počátku tisíciletí.

Přesto nebyl Tomio Okamura jediným mluvčím „uražených a ponížených“ občanů, kteří v období pozdního komunismu a poté při obnově liberálního kapitalismu trpěli a kteří se našli v jeho radikálních názorech i hrdém postoji. Stejnou pozici už dlouho před ním hájili starokomunisté z KSČM a ke kritikům režimu se nově přidal syn druhého českého prezidenta Václav Klaus se stranou Trikolóra. Trauma občanů odstrčených demokratickým režimem představuje samotnou existencí KSČM, Trikolóra je zase stranou muže, který trpí tím, že nikdy nemůže dosáhnout proslulosti svého otce. Otázka, kolik občanů má šrámy na duši, se stala rozhodujícím politickým motivem od doby, kdy se stali vojskem účelově nazývaným „dolních deset milionů“, se kterým všechny politické bitvy vyhrával superpopulista Miloš Zeman.

Z volebních čísel a průzkumů preferencí přitom vyplývá, že podpora současného prezidenta nestojí jenom na voličích radikálních stran, které umí současný prezident oslovit svým agresivním politickým stylem. Radikály či populisty nikdy nepodporovala v parlamentních volbách víc než čtvrtina z těch občanů, kteří jsou ochotni dojít k volebním urnám. Stranám s různými jmény od komunistů přes sládkovce, zemanovce a Suverenitu až k Okamurově SPD se nikdy nesešlo víc než třiadvacet procent hlasů, jak se stalo v roce 2013. Přitom tady existuje neprozkoumaný a nevyužitý potenciál těch čtyřiceti procent občanů, kteří se parlamentních voleb neúčastní. Přitáhnout k volbám nevoliče, tak zní recept radikálních stran v cizině, přitom mistrovským vzorem jsou kampaně Alternativy pro Německo (AfD). Stala se už druhou nejsilnější stranou ve spolkových zemích vytvořených z bývalé NDR a za svůj příklad ji považuje Okamura i Klaus mladší.

Celý text najdete v říjnovém magazínu Neovlivní.cz, který si můžete předplatit zde: