Esej Hans-Jörga Schmidta: O Němcích, Evropě a famózních českých návrzích

David Cameron? Boris Johnson? Nigel Farage? Ne. Pokud hledáte viníky zvrácené nálady ve Velké Británii a halasného „ne“ Evropské unii, máte podle britského spisovatele Toma Bowera hledat jinde než mezi ostrovními politiky. V Berlíně a Bruselu.

Byl to šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker, šéf europarlamentu Martin Schulz a německá kancléřka Angela Merkel, které v jedné eseji označil za důvod, proč se Unie sype. Juncker a Schulz, byť nemají přímý mandát od voličů, se zjevně považují za nenahraditelné. A alternativa k Merkel? Ta v Evropě neexistuje, a ani se nezdá, že by ji někdo mohl v příštím roce, až se odehrají volby do Spolkového sněmu, nahradit.

Bylo by nespravedlivé snažit se zamlčet, že si tu dnešní katastrofu Britové mohou i sami. Byl to premiér Tony Blair, kdo už v roce 2004 poskytl osmi novým členským státům Evropské unie ze střední a východní Evropy plnou volnost pohybu při hledání práce ve Velké Británii. Tehdy ujišťoval krajany, že tuto nabídku akceptuje nanejvýš 13 tisíc Poláku. Nakonec jich přišlo 750 tisíc, k tomu stovky tisíc z jiných přistoupivších zemí. Silnou strunu tolerance Britů to přepnulo k prasknutí. Tady šlo o existenční záležitosti. O pracovní místa. O byty pro Brity samotné – a to včetně střední třídy. Ne v Londýně, ale za hranicemi této evropské moderní multikulturní metropole. Když pak migranti dostávali sociální dávky, aniž kdy zaplatili jediné penny do společné kasy, sud se naplnil. A úplně přetekl, když se v druhé polovině minulého roku takřka na pozvání Angely Merkel stovky tisíc Syřanů – a ne jen oni – vydaly na cestu. Britům bylo jedno, kdo chtěl do jejich země – noví migranti, staří migranti. Člun už byl pro mnohé jednoduše plný. A zjevně to v rozhodnutí o brexitu rozhodlo.

Bagatelizující řeči Junckera a Schulze, kteří obavy ostrovanů zlehčovali a mluvili o přehánění, zrovna dvakrát nepomohly.

Takže teď dítě spadlo do studny.

Němci dali jasně najevo, že Britům rozloučení s Evropskou unií nemíní ulehčit. Nedojde k “zobání rozinek”, řekla Merkel ve spolkovém sněmu a opakovala to na rozlučkovém summitu pro Davida Camerona.

Čtěte také

» Rozhovor s Hans-Jörgem Schmidtem: Proč Češi Němce nezajímají

Přitom v Evropě není málo těch, co by si přáli kancléřku, která by Britům postavila most. S tím se však počítat nedá. V Berlíně postupují podle zásady: “radši konec s děsem, než děs bez konce”. Zásada, kterou by prosadili i vůči Řecku, kdyby se nevznesl protivítr ze strany ostatních jižních zemí Unie.

Teď je dobrá rada drahá. Základní otázka zní, zda-li a jak se Evropská unie znovu uspořádá. Leccos naznačuje, že by Němcům nejvíce vyhovovala Evropa dvou rychlostí. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble již v jednom rozhovoru mluvil o tom, že by se v nouzi mohly národní státy na některých věcech domluvit, pokud se prokáže, že nejsou v Unii společně prosaditelné. Že by se to především menším členům Evropské unie mohlo líbit, lze pochybovat. Především by to ale mohlo ještě posílit odpor proti EU na jedné straně, a proti německému “diktátu” na straně druhé.

Brexit nutně změní mocenské struktury na starém kontinentě. Pro osu Německo-Francie neexistuje žádná skutečná protiváha. Tato osa ale nemá své jisté na věčnost. Polibky mezi Angelou Merkel a Marine Le Pen si sotva kdo dovede v Evropě vážně představit. Bylo by nasnadě, kdyby Němci a Francouzi co nejrychleji něco společně vymysleli, čímž by potenciální prezidentku Národní fronty jednoduše překvapili a s čím by musela žít.

Pokud člověk o všem znovu přemýšlí – a to je nevyhnutelné -, pak se zdá být možný i konec německo-francouzské osy . Místo toho by se mohlo vytvořit nové tvrdé jádro Evropské unie – s Německem, skandinávskými zeměmi, státy Beneluxu a případně s Rakouskem. K tomu by asi vznikla druhá skupina s jižními státy – Francií, Španělskem, Portugalskem, Itálií a Řeckem. Jejich vlády v zásadě už teď zastávají jinou linii než Berlín.

A kde je místo pro Českou republiku, pro Polsko, Maďarsko, Slovensko a Slovinsko, pro baltské státy, o Bulharsku a Rumunsku nemluvě?

Ano, pak by tady byla ještě jejich euro-skupina. Značně roztříštěná. Třeba proto, jak si Polsko pohrává s myšlenkou o přístupu ke společné měně, zatímco jiní – Češi – se staví odmítavě.

Je zajímavé pozorovat, jak středoevropané a východoevropané zacházejí s brexitem. Většina z nich ho lituje, protože v Britech ztrácejí důležitého partnera proti ose Německo-Francie. Pražské noviny vzpomínají na staré atlasy a vytahují z propadliště úděl Československa jako země mezi Německem a Ruskem, nad kterým žehral již T.G. Masaryk.

Pozoruhodná je otázka, kterou k tomu všemu formulovaly Lidové noviny. Zní: “Z koho budeme mít větší strach, z Ruska nebo z Německa?” Mně jako Němci připadá tato otázka naprosto směšná, ale zřejmě si ji skutečně někteří Češi, i když nepatří mezi kmenové voliče KSČM, pokládají. I Václav Klaus považuje Evropskou unii ze přinejmenším stejně hroznou jako Moskvou ovládanou RVHP.

Že se prezident Miloš Zeman se vší vážností vyslovil pro referenda o vystoupení Česka z Evropské unie a NATO, mě nepřekvapuje. Jeho zvláštní náklonnost k Rusku, Číně a moravským lihovým nápojům je známá. Je dobře, že vrcholní politici vládní koalice tento “famózní” návrh okamžitě kolektivně odmítli. Jinak by se mohlo stát, že by se země mohla rozloučit být součástí svobodného světa. Možná že ale jednoho dne přijde Zeman taky se smysluplnými návrhy na obnovenou Evropskou unii. Kéž by!

pro Neovlivni.cz Hans-Jörg Schmidt
Autor je pražským zpravodajem německého deníku DIE WELT