Hutka: Bojujeme s novým druhem Bílé nemoci. Argumenty nefungují

Písničkář Jaroslav Hutka byl vždycky “svůj”. Ze země jej vyštvali estébáci, s českými emigranty si to rozházel už po roce kvůli jednomu svému fejetonu. Po návratu do České republiky zažila jeho kariéra restart, aby před pár lety přišel, jak sám řekl, tak o polovinu svého publika. To když napsal píseň Udavač. Byla o Jaromírovi Nohavicovi a jeho vztahu ke Státní  bezpečnosti. Co bylo pro něj podstatné před lety, zůstalo i dnes. I proto přišlo rozčarování z polistopadového vývoje. “Jsou zde divné znaky úpadku hodnot – a tím pádem také hranic a zábran. Samozřejmě se zdá být divné, že to nedokáže zastavit ten fakt, že se máme nejlépe, jak jsme se kdy měli. Existuje ale jeden pokus se společenstvím myší, kterým se udělaly ideální podmínky a ‘blahobyt’. Skončilo to nečekaně špatně, ten blahobyt ty myšičky zničil. Přežila jen ta část, pro kterou se vytvořili podmínky takové, že si museli navzájem pomáhat,” říká Hutka v rozhovoru pro Neovlivní.cz.

T eď o sobě dal znovu vědět, když se hlasitě postavil proti jmenování někdejšího předsedy Jazzové sekce Karla Srpa do Etické komise pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu. Na svůj facebookový profil napsal: “No to je výborné, mám ve svém estébáckém spise od Karla Srpa na sebe čtyři udání. StB o mně neměla moc informací, on jim je pečlivě doplnil. Jemu jsem věříval a všechno řekl, po převratu jsem se to pak dočetl ve spise. To už asi není kozel zahradníkem, to je jaksi svět naruby…”

Karla Srpa navrhnul do komise prezident Miloš Zeman, jmenování nakonec zarazil Bohuslav Sobotka, který odmítl kontrasignaci. Karel Srp to ale jen tak nenechal a na Hutku podal před pár dny žalobu. Domáhá se omluvy a stažení výroku, že spolupracoval s komunistickou Státní bezpečnostní.

“Jsem právě v Indii a nedávno jsem tady četl středověkou knížku Loď bláznů. Na jednu tu veršovanou stránku by Karel Srp patřil. Co touto marností sleduje? Žalovat mne za to, že on na mne donášel StB? A za to se mám já omluvit? Snad mám ještě srdce v těle a rozum v hlavě. Jasně, on v této chvíli funguje jako Zemanovo torpédo, tedy je otázka, co tím pan prezident sleduje, že ho chtěl postavit do čela Etické komise? Asi kromě rozvratu nic jiného. Ale pokud politici dělají takové akce, tak se my občané musíme bránit. To není věc osobní, to je úplně klasická starost o obec, ve které žijeme a chceme žít dál. A moje obrana je politická, nikoliv osobní záležitost,” říká Jaroslav Hutka v rozhovoru, který kvůli jeho aktuálnímu pobytu ve zmiňované Indii probíhal prostřednictvím e-mailu.

Neo: Kauzu odstartoval právě prezident Zeman, který jmenoval Srpa do uvedené Etické komise, ve které jsou mimo jiné Petr Pithart nebo Miloš Rejchrt, kteří si za bolševika taky zažili své. Reagoval jste na to facebookovým statusem, ve kterém zmiňujete, že ve svém estébáckém spisu máte od Srpa čtyři udání. Co na vás tehdy práskl?

V prvním udání, které vzešlo ze Srpovy nečekané a překvapivé návštěvy u mne doma, na kterou si dobře pamatuji, bylo nejpodstatnější to, že spolupracuji se Supraphonem. To estébáci nevěděli a asi ani nepředpokládali. Z počátku založení mého spisu v roce 1975 vyzařuje příjemný dojem, že o mně nevěděli vůbec nic. Naše publikum neudávalo a oni měli docela problém sehnat informátora. Ani jim nebylo jasné, jak se mnou dál zacházet, když na první jejich trestní stíhání podle paragrafu Hanobení hlavy státu, rasy a přesvědčení, padla z čistého nebe 8. května 1975 amnestie nového prezidenta Husáka.

Já o ničem ale nevěděl. A nebýt jakéhosi soudruha Štanglera, vedoucího Domu odborů v Chocni, který se v 7. února 1975 schoval na celý den v loutkách choceňského loutkového divadla, kde jsem hrál, mohlo trvat ještě dlouhé měsíce, než by nás začali objevovat. Ještě ten večer mě šel udat. A myslím si, že Srpa za mnou později poslali. Alespoň ze spisu to tak vyplývá. Takže mám představu, že výsledek jeho informací bylo zničení vydání desky Šafránu Vandrovali hudci. Ale to je můj pocit, to by musel dosvědčit estébák a to nehrozí.

Neo: Proč podle vás prezident Karla Srpa do té Etické komise navrhl?

To je jako proč asi poplival Peroutku, proč “kundoval” v rádiu, proč měl virózu u českých klenotů, proč věčně lže. Prostě rozvrací společenské hodnoty, o které se opíráme a které z nás dělají svobodnou společnost. Je nemocný a zvrácený.

Neo: V dokumentech StB Karel Srp figuruje jako její tajný spolupracovník HUDEBNÍK, a to jako důvěrník i jako agent. Podle těchto dokumentů měl Srp na 151 schůzkách podat 299 hlášení. Jak je možné, že přesto Městský soud v Praze v roce 2000 rozhodl, že Srp byl evidován jako spolupracovník StB neoprávněně?

To se musíte zeptat někoho, kdo českému soudnictví rozumí. Já neznám ani rozsudek. Ani to, z čeho soud vycházel. A pokud se soud zmýlil, což si podle všeho myslím, nebylo by to v dějinách justice poprvé.

Neo: Srp naopak naznačuje, že jste musel s StB spolupracovat vy, protože vám  režim v roce 1978 umožnil emigraci. Cituji: “dostat se na Západ, to představovalo několik pater kanceláří, kde se projednávaly věci od důchodového zabezpečení přes sociální věci, nešlo se vystěhovat stejně jednoduše jako dneska. Musel mít souhlas mnoha úřadů, včetně získání azylu od holandské ambasády, je to velký administrativní proces, o kterém ví přinejmenším sto lidí.” Jestli se nemýlím, tak jste se dostal ven v rámci akce Asanace, kterou chtěli komunisté vystrnadit nepohodlné disidenty ze země. Tu však Srp nikdy nezmiňuje. Jak to tehdy bylo?

Samozřejmě mě napadlo, když jsem to četl, že tady by bylo pro mne na místě žalovat Srpa pro urážku a vědomé šíření lži. Moc nevěřím, že by nevěděl, jak to fungovalo. Jako důkaz by asi stačilo už mnoholeté vyšetřování ÚDV kce Asanace, do které jsem byl zařazen. A v tu dobu byl můj spis už po třetí překvalifikován, tentokrát značkou NO, to je nepřátelská osoba. To by se asi nestalo, kdyby si mě estébáci vodili na pastvu. Plácá něco o cestovním pasu, příslibu, doložky, ale ani jedno není pravda.

Stěhoval jsem se s papírem bez ochranných značek, potištěným jen z jedné strany, vypadalo to jako vysvědčení z polepšovny a plynulo z toho, že snad ani nevědí, kdo jsem a že odcházím na “trvalo dní”. Vyměnit jsem si směl 20 německých marek, což nám se ženou hodilo celých 40 DM. Zkouší na mne zkrátka házet špínu, takže se logicky dostáváme ke slovu kanál, za které mne také žaluje.

Neo: Co si myslíte o působení Srpa za dob Jazzové sekce, jak hodnotíte Jazzovou sekci na základě dnešních informací? Je pravdou, že málo lidí udělalo pro českou kulturu v době normalizace tolik jako Karel Srp a Jazzová sekce?

Upřímně řečeno, zase toho tolik o Jazzové sekci nevím, v osmdesátých letech jsem byl v emigraci. Ale tuším, že to bylo velmi významné téměř hnutí, díky snaze a obětem mnoha lidí. Že se fízlům podařilo dovnitř vlomit rovnou přes šéfa, je tragické. Musí to být zklamání a velké trauma pro lidi, kteří tomu opravdu hodně a nezištně věnovali. Od mnohých jsem už dostal dopisy podpory a studu a hořkosti z osoby Karla Srpa. A jeho současné výstupy v mediích? Ty jsou hodně výživné.

Neo: Srpovi nominaci zarazil Bohuslav Sobotka, který ji odmítl spolupodepsat. Je to ten samý Sobotka, který nedávno prohlásil, že by případná vládní koalice ČSSD s KSČM po příštích parlamentních volbách nebyla problém. Rozumíte tomu?

V panu Sobotkovi aby se čert vyznal. Jsem rád, že velmi spravedlivě tuto akci Zemanovi pokazil a ukázal, že nemáme prezidentský systém, ale parlamentní, že on je šéfem. Na druhou stranu předvádí tak strašnou labilitu a i ideovou nespolehlivost, že to nutí myslet na Beneše a Dubčeka. Taky hodní a slušní lidé, akorát že v krizových chvílích zkolabovali, zradili lidi, kteří se na ně spolehli a způsobili politické katastrofy, které se s námi táhnou dodnes. Teď jsme zase na křižovatce, jestli zůstaneme v Evropě nebo ne. A bylo by smutné, kdyby on se stal pojmenováním toho odchodu.

Neo: Miloš Zeman dlouhodobě kritizuje veřejnoprávní média, Andrej Babiš označuje novináře za “zkorumpovanou pakáž”. Už kdysi Václav Klaus prohlásil, že novináři jsou největšími nepřáteli lidstva. Polská vláda udělala z nezávislých veřejnoprávních médií média státní. Americký prezident Donald Trump považuje média za “nepřátele lidu” a začal omezovat vstup seriózních médií na tiskové brífinky Bílého domu. To jsou útoky na svobodu slova, které v poválečných dějinách nemají obdoby. Vypadá to ale, že většině voličů to vůbec nevadí. O čem to svědčí?

Svědčí to asi o rozpadu světa, který jsme znali a kterého jsme si i my užívali poslední desetiletí. A mám pocit, že to jde odněkud z hloubky kolektivního vědomí, jakési sebezničující puzení a dnes už je jasné, že je to globální. Jde z toho strach a nevypadá to, že by to šlo zastavit. Jakýsi nový druh Bílé nemoci, napadl už i některé moje přátele a argumenty nefungují. Je to vážné a vůbec to nemusí dopadnout dobře. A jak budou zlikvidována média, staneme se bezmocnými. Můj třetí tchán vždy s důrazem vzpomínal, že když 15. března přišli Němci, tak ten den už nevyšly noviny. Tohle pro něj znamenalo konec svobody.

Neo: Vypadá to, že i demokracie je v západních zemích v krizi. Přitom se lidi mají tak dobře jako nikdy v dějinách. Jak je možné, že k tomu došlo? Máme šanci se z toho vyhrabat nebo hrozí opakování se dějin? Dá se proti tomu něco dělat?

Opakovat dějiny asi nejde, ale jsou zde divné znaky úpadku hodnot a tím pádem také hranic a zábran. Samozřejmě se zdá být divné, že to nedokáže zastavit ten fakt, že se máme nejlépe, jak jsme se kdy měli. Existuje ale jeden pokus se společenstvím myší, kterým se udělaly ideální podmínky a “blahobyt”. Skončilo to nečekaně špatně, ten blahobyt ty myšičky zničil. Přežila jen ta část, pro kterou se vytvořily podmínky takové, že si musely navzájem pomáhat. Když jsem tu myší studii četl, vzpomněl jsem si na uprchlíky a papeže Františka, který říká, že uprchlíci jsou požehnání. Pro nás ne, my jsme teď v té fázi nechuti mít potomstvo a vzájemné agresivity.

Neo: Po návratu z emigrace jste časem jakoby vystřízlivěl a kritizoval vývoj, jakým se tu společnost ubírala. Změnil se ten váš pohled s odstupem času? Jakých největších chyb se tu vlády dopustily?

To neumím odhadnout. Asi nás zabilo to malé české sobectví a pokus hrát si jen na svém vlastním písečku. Malé české buranství, které izolaci považuje za svobodu.

Neo: V roce 1978 jste emigroval do Holandska. Jaká to pro vás byla zkušenost?

To nelze snadno říct, o tom je velmi obsáhlá kniha Dopisy Ivanovi, kterou jsem napsal v roce 1985 v Rotterdamu. Pro Čecha je velké poznání, že svět je veliký, lidský a o nás Češích nemá nejmenší ponětí. Je důležité se více cítit člověkem, než příslušníkem nějakého národa. Lidé hledají spojení, uzavřené národy rozpory a dominanci, to se děje teď a to je neštěstí. A západní Evropa je historický a kulturní monument, ke kterému patříme a který má schopnost nám pomoci být sami sebou, v parafrázi to zní: …opustíme li ji, nezahyne, opustíme li ji, zahynem.

Neo: Zmiňoval jste uprchlíky. Překvapila vás česká reakce na loňskou uprchlickou vlnu, která byla místy až hysterická?

Jako uprchlík vím, že takovým lidem se má pomáhat. To že nepomáháme, je naše ostuda, malost a mizerná prozíravost toho, co nám prospěje a co ne. V tomto se stydím za vládu, prezidenta a všechny ty náckoidy a jakousi celonárodní vystrašenost.

Neo: Když jsem se chystal na tento rozhovor, našel jsem, že jste si to už po roce v emigraci rozházel s českými uprchlíky, jak říkáte, fejetonem Požár v bazaru. O čem byl ten fejeton a proč to české emigranty tak naštvalo? 

To není žádný geniální fejeton, ani historický rozbor, ale dotknul jsem se směšného pojetí “jenom” českých dějin a zastal se sudetských Němců. Takže mě vyhodili z exilu, pět let jsem neměl pak koncert česky, ale měl jsem tím pádem čas se naučit holandsky a víceméně jsem se stal holandským písničkářem. Škoda, že jsem neemigroval do Francie, to bych byl pak v Čechách slavný dvakrát.

Neo: Vaše kariéra se po velkém rozletu, který následoval po návratu z emigrace, načas zastavila. Naplno jste se zase rozjel až před šedesátkou. Teď je vám o deset let víc, na čem právě pracujete?

K mých sedmdesátinám vyjde teď v dubnu nové CD. Tady v Indii se pokouším dokončit sebraný spis číslo 1. to jsou písně a jejich příběh, ale nezvládnu to také díky tomu Srpovi, který za mnou vlez až sem. A taky musím dokončit spis č. 8 se jménem Akce Zpěvák, jako můj estébácký spis. Ten se teď tak trochu sám píše v Čechách a možná z toho udělá docela i detektivku.