Únorové vzestupy a pády principála Divadla Na Jezerce
Pozoruji zpovzdálí snahu Jana Rejžka umístit na dům v Čechově ulici v Praze 7 pamětní desku Jiřímu Černému. Společenství vlastníků rozhodlo, že umístění pamětní desky na svém domě nedovolí. Nezajímá je, že člověk, který žil v onom domě (vedle nich), patřil k nejvýznamnějším lidem ve svém oboru i v české kultuře. Vlastníky nezajímá, že Jiří Černý byl jedním z lidí, kteří se v roce 1989 zasloužili o naši svobodu, ke které patří i právo vlastnit soukromý majetek. Bez lidí, jako byl Černý, by dnešní vlastníci nic nevlastnili. Jo, to jsou paradoxy, jak by řekl Černého přítel Vaněk.
Foto: Divadlo Na Jezerce
Dům po roce 1948 ukradla skutečným vlastníkům Komunistická strana Československa, o jejíž pád se Černý zasloužil. Kdyby tomu tak nebylo, dům by měl dnes opadanou omítku, podpíralo by ho staré dřevěné lešení a byl by hrubě zanedbaný, jako bylo v Československé socialistické republice všechno. Byl by na spadnutí. Pamětní deska by maximálně připomínala, že kolem domu jely dvakrát sovětské tanky (1945 a 1968), kterým prý děkujeme za naše osvobození. V roce 1945 se lidé domnívali, že nás Sovětský svaz osvobodil od nacismu, v roce 1968 už jsme ale všichni věděli (komunisté i nestraníci, vlastníci i zloději), že nás SSSR na čtyřicet let „osvobodil“ jen od svobody a lidských práv. Pamětní deskou Černého by se dům zhodnotil. Společenství vlastníků se ocitá v poněkud nelichotivém světle, když zhodnocení svého majetku odmítá. Jan Rejžek jde ještě dál a nelichotivé světlo nahrazuje slovem kreténi. Ano, je to hrubý výraz, ale zdá se, že nezbývá než s ním v tomto kontextu souhlasit.
Kdybychom nedej Bože v budoucnu nechali padnout Ukrajinu a Čechovou ulicí by potřetí rachotily ruské tanky, věřím, že Černého pamětní deska už jistě na domě bude. V tom jsem optimista. Jen se obávám, že se rychle najdou ochotné české ruce, které ji zase odmontují a na věčné časy odstraní. Odstraněno by nejspíš bylo i společenství vlastníků, lidská práva a svoboda, které si tak málo vážíme. Omítka časem zvlhne a opadá, zlaté české ručičky vrátí na naše krásně opravené domy špinavá lešení a v Poslanecké sněmovně usednou lidé jako Konečná a její soudružky a soudruzi. Nepochybuji, že v chrámu zla – v Kremlu – bude bouchat Rossijskoe Igristoe. Spíše Dom Pėrignon. Ve Strakově akademii usedne agent Babiš se svými kolaboranty podporován koaličními partnery z SPD, nebo Janem Zahradilem či plzeňským doktorem práv Markem Bendou. ANO není nepřítel, tvrdí Benda. Samotného by mě zajímalo, kdo z nich nakonec přivede ODS pod těch 5 %. To přece čeká každého, kdo se spojí s Babišem. Vzpomeňme nebohou ČSSD s jejími Hamáčky a Zaorálky.
A my abychom začali všechno zase znovu. Ale snad poučeni, o něco lépe. Dnes už přece tušíme, že se mohlo začít vyrovnáním s minulostí. Pravdou se asi mělo začít. Pojmenováním zla pravým jménem. Možná jsme nemuseli začínat nový život pod vedením Prognostického ústavu, že? Snad ani nebylo nutné začínat bankami a kontinuitou komunistického práva? Možná jsme měli začít školstvím. Obranou svobody a demokracie. Spravedlností – tou od slova spravedlnost. Zdravotnictvím a kulturou. Nemyslím divadlem, ale kulturním chováním. Jsou ve školství důležitější požadavky odborových předáků, anebo to, co se děti učí? Vědomosti o druhé polovině dvacátého století například?