Kolář: Proč je pro svobodu a růst důležité vzdělání

Letošní ročník Fora 2000 má název Demokracie a vzdělání. Jde o téma trvalé a vztah starý jako sám prapůvod demokracie. Zabývali se jím již antičtí filosofové, ale i dnes je opět navýsost aktuální, až akutní. Je nám však až fatální vzájemná závislost tohoto vztahu skutečně zřejmá?

Liberálně demokratická civilizace, jejíž podstatnou součástí je i naše euroatlantické společenství, není dokonalá. Je ale tím dosud nejlepším společenským uspořádáním, jakého lidstvo dosáhlo. Je to zřízení, ve kterém člověk a jeho osobní svoboda je největší absolutní hodnotou a mírou života a světa. Systém základních společenských a sociálních hodnot liberální demokracie vychází z křesťansko-židovsko-antického dědictví, ze kterého jsme si postupně a po strastiplné cestě vybrali to nejlepší, tedy víru ve spravedlnost a ve vládu práva, vzájemnou toleranci a respekt k menšinám, názorovou pluralitu, svobodné volby a všeobecné volební právo, pochopení, že svoboda každého jednotlivce končí tam, kde začíná omezovat svobodu druhých, lásku k bližnímu a solidaritu s potřebnými, ale nepochybně také úctu k moudrosti a vzdělanosti. Neboť je to právě vzdělání, které nás osvobozuje a činí nás kvalitativně způsobilejšími žít svobodně, a tedy odpovědně.

Pokusme se pro lepší názornost nastavit si přirozenou logickou posloupnost skutečností, o kterých snad můžeme bez výrazných pochybností konstatovat, že jsou v zásadě zřejmé, a které tvoří řetěz spojený v kruh:

Svobodě se nejlépe daří v liberálně demokratickém systému. Tento systém nemůže existovat bez občanské společnosti. Občanskou společnost tvoří svobodní občané. Svobodní občané vědí, že svoboda není samozřejmá, není to žádná neměnná konstanta. Těžko se nabývá, ale snadno ztrácí. Vědí, že svoboda je především odpovědnost a že liberálně demokratický systém, ve kterém žijí, musí odpovědně chránit a pečovat o něj, neboť je to cennost nesmírné hodnoty draze vykoupená mnoha předchozími generacemi. Je to odkaz našich předků, kteří za svoji i naši svobodu bojovali, trpěli a umírali. Proto je potřeba ze všech sil bránit, a to i se zbraní v ruce, liberálně demokratický systém a investovat do něj, protože v něm se daří svobodě nejlépe. Kruh je uzavřen.

Co dodat? Snad jen to, že nejlepší obranou naší svobody a investicí do naší budoucnosti je vzdělání.

Vzděláním není míněno pouze studium a shromažďování znalostí, ale znamená to rozvíjet svůj intelekt všemi možnými způsoby a jevit aktivní zájem o dění kolem nás. Vzdělání, či spíše vzdělávání, je třeba pojímat jako nekonečný proces, jako snahu o co nejkomplexnější chápání souvislostí, a to i v historickém kontextu společenského, religiózního, ekonomického a kulturního vývoje.  Znamená to udržovat otevřenou mysl. Znamená to kriticky myslet, povzbuzovat a uspokojovat svou přirozenou zvědavost, vyhledávat informace a poznatky z různých zdrojů a jejich verifikací, kombinací a konfrontací se blížit pravdivému poznání skutečnosti.

Jedním z důležitých prostředků vzdělávání je také kritická a svobodná diskuse. Demokracie je diskuse, říkával T.G. Masaryk. Ti, kteří nerozumí demokracii  a je jim protivná, pokládají diskusi za projev slabosti a za ztrátu času. Nechápou, že v diskusi je naopak mocná síla demokracie. Diskusí ovšem nejsou nekonečné paralelní monology sebestředných hlupců, ale průběžná kultivovaná debata svobodných a zodpovědných lidí, naslouchání různým názorům, tříbení si vlastních argumentů, schopnost zaujmout stanovisko, obhájit ho a přesvědčit o své pravdě druhé, ale i umění nechat se přesvědčit. K diskusi patří tolerance a respekt k oponentům, ale také odvaha vzepřít se a čelit demagogii.

Vzdělávání je cesta. Cesta k poznání vlastní identity a formování osobnostní integrity. Je to cesta dvousměrná – prostřednictvím sebevzdělávání mohu vzdělávat druhé. V tomto širším výše popsaném pojetí je skutečné vzdělání možné jen ve svobodné, tedy demokratické společnosti.

Je tedy více než zřejmé, že demokracie a vzdělávání se nezájem potřebují, jsou na sobě symbioticky závislé. Zkusme si tedy tento postulát podepřít argumentačně.

1. Vzdělání jako ochrana proti opakování chyb minulosti

Dnešní demokracie se rodila za krutých porodních bolestí na ruinách válkami a šílenými ideologiemi rozvráceného světa. Než se nám povedlo dosáhnout stavu, ve kterém se naše společnost nyní nachází, protekly Evropou řeky krve. Náboženské konflikty, různé revoluce, dvě světové války, nacismus, fašismus, komunismus, gilotiny, vyhlazovací koncentrační tábory, gulagy… To vše pochází z Evropy. Když se s koncem Studené války a po pádu komunismu začala do té doby železnou oponou rozdělená Evropa postupně sjednocovat a liberálně demokratický politický model se etabloval i v bývalých satelitech zaniklého Sovětského svazu, vypadalo to jako dokonalý happy end. Mocná Východní říše zla se rozpadla a prostor svobody, stability, prosperity a bezpečí se ještě více rozkročil přes Atlantik a otevřel dveře novým či obnoveným demokraciím postkomunistické Evropy. Zdálo se, že už bude pořád jenom líp. Zdání ale často klame.

V současné době čelí liberálně demokratický hodnotový systém vážným výzvám. Kromě vnější hrozby ze strany Putinova Ruska, Islámského státu a obtížně zvladatelného náporu běženců převážně ze severní Afriky a Blízkého Východu, jsme konfrontováni se souvisejícími hrozbami vnitřními, jejichž palčivost a naléhavost je svým způsobem snad ještě akutnější, než ohrožení vnější. Nárůst podpory extrémistických a xenofobních ideologií a populistických politiků je varovný. Jako bychom byli nepoučitelní…

Má-li demokracie jako forma společenského zřízení přežít, musí neustále prokazovat nejen svou smysluplnost a atraktivitu, ale také svou životaschopnost. Musí dokázat, že se umí bránit, a to všemi dostupnými a s principy, na kterých je postavena, slučitelnými prostředky.

Aby se mohla bránit, musí být schopna nejen vnímat hrozby, ale také identifikovat své nepřátele i jejich spojence v našem týlu, dobře znát jejich zbraně a pochopit jejich strategii a taktiku.

Naši nepřátelé jsou všichni, kterým liberálně demokratický systém a jeho hodnotové uspořádání vadí natolik, že jej chtějí zlikvidovat nebo alespoň oslabit a znejistět. Zdá se, že vědí jak na to. Jednou z jejich nejfunkčnějších zbraní je nevzdělanost, respektive strach z ní plynoucí.

2. Vzdělání jako obrana proti strachu

Strach je přirozený instinkt. Jsme svobodní občané svobodné země integrované do euroatlantického společenství vyznávajícího shodné liberálně demokratické hodnoty. Nikdy v minulosti jsme nepožívali takové míry obecného blahobytu a bezpečí. Máme tedy co ztratit a náš strach z této hrozící ztráty je přirozený. V kontextu všech hrozeb, se kterými je dnes naše civilizace konfrontována, jsou naše existenciální obavy oprávněné a pochopitelné. Nemá valného smyslu vyčítat lidem, že jejich strach je často iracionálni, vyvolaný neznalostí, předsudky či propagandistickou manipulací našich nepřátel. Nelze však přijmout strach jako axiom, jako něco konstantního, neměnného, jako alibi či dokonce jako návod na přežití.

Strach může být i zdravým motivačním elementem. Pokud správně chápeme svou svobodu jako zodpovědnost za sebe sama, ale i za své okolí, za své rodiny, za svou zemi, za budoucnost Evropy a transatlantického spojenectví, musíme i ke svým oprávněným obavám přistupovat zodpovědně. Abychom nebyli svým strachem paralizováni a nestali se snadnou kořistí politických manipulátorů, populistů, xenofobů a extremistů, musíme hledeat pravdu. Hledání pravdy znamená kriticky myslet a neustále se vzdělávat.

3. Vzdělání jako obrana proti manipulaci a davové psychóze

Není daným pravidlem, že čím vzdělanější člověk, tím přesvědčenější demokrat. Dějiny lidstva přinášejí spousty příkladů pravého opaku. Řada vzdělaných autokratů, diktátorů či náboženských fanatiků dokázala své vzdělání skvěle využít k manipulaci mas. Přesto, či spíše právě proto lze předpokládat, že vzdělání umožňující větší přehled a orientaci činí člověka méně manipulovatelným a nejistým. Vzdělaný člověk lépe odhalí demagogy a tlachaly, kteří drze a suverénně hlásají svá moudra a nabízejí jednoduchá a pokud možno definitivní řešení na všechny strasti světa. Nevzdělaný člověk se naopak dá lépe oblbnout a vystrašit, snáze zpanikaří a je lépe ovladatelný. Vzdělání by mělo vést k poznání a poznání osvobozuje. Jsme opět u merita věci. Je-li člověk svobodnějším, měl by být i odpovědnějším. A vrátíme-li se v logickém kruhu opět na začátek, vzdělaný, svobodný a odpovědný občan je občanem angažovaným, protože chápe svůj život ve společenských souvislostech a ví, že největšími nepřáteli jeho svobody a vyznávaných hodnot jsou ignorance, apatie, pasivita, a hlavně strach. K němu patří obavy ze všeho nového, neznámého, cizího.

Jistě, i vzdělaný člověk může mít zálibu v různých konspirativních teoriích, může uvěřit všelijakým senzačním, přesto veskrze falešným odhalením. Může být i fanatickým vyznavačem různých učení, ať už politických nebo náboženských. Vzdělání není patent na rozum a duše lidská má svá složitá zákoutí. Je také pravda, že když bludy šíří vzdělaný člověk ověnčený navíc akademickými tituly, má to obvykle větší dopad, než když stejnou hloupost hlásá Pepek vyskoč z Horní Dolní. Nedávno jsem kupříkladu slyšel ve veřejně právním rozhlase seriózně a věru odborně vyslovený názor, že za uprchlickou krizí stojí USA. Tento názor vyslovil renomovaný politolog a ekonom, podle kterého to byl z americké strany “velmi silný záměr jak nenechat přijít Evropu ke klidu”. Tomu se podle něj říká geopolitika. Neboť, podle něj, Evropská unie je pro USA apriori konkurent, ne partner. Toto tvrzení podpořil “argumentem”, že kdyby on byl americkým lídrem v nějaké strategické pozici, jednal by úplně stejně. Prostě, podle sebe soudím tebe. S tím už ovšem polemizovat nejde. To lze pouze kategoricky odmítnout. Přesto je ale nutné nepodceňovat podobné šílené konstrukce a trpělivě pracovat s fakty a na jejich základě dokazovat skutečnost.

4. Vzdělání jako nástroj pro zodpovědné užití práva volby

Liberálně demokratické politické zřízení je postaveno na svobodných volbách. Občané jsou si ve volbách váhou svého hlasu rovni.

Skutečnost je ovšem taková, že tito před zákonem si rovní voliči se dělí do dvou hlavních kategorií. V jedné kategorii jsou ti, kteří preferují svou osobní svobodu a důstojnost a chápou svobodu jako závazek. Vědí, že být svobodným občanem je krásné, ale není to snadné.  Vědí, že svoboda není zadarmo a je velmi křehká a proto je třeba o ní pečovat.

Do druhé kategorie patří lidé, kteří na svobodě v podstatě jen parazitují a dávají přednost především jistotě. Odpovědnost za svůj život raději delegují na ty, kteří jim slíbí, že se o ně postarají.

Nejspíš se nikdy nedočkáme naplnění Aristotelova ideálu vlády moudrých, ale aby se demokracie nestala onou Platónem obávanou nadvládou lůzy, musí se všichni, kteří patří do první kategorie, ze všech sil přičinlivě snažit pozvednout co nejvíce občanů a tedy voličů mezi sebe. Pomoci jim pochopit líbezné a vzrušující kouzlo svobody, půvab občanské angažovanosti, spanilost a ušlechtilost zodpovědnosti. Toho nelze dosáhnout autoritativně, silou. Toho dosáhneme pouze prostřednictvím vzdělávání. Musíme začít u sebe, ale pak jej šířit osobním příkladem, vytrvalou a často úmornou diskusí, trpělivým a rozumným přesvědčováním. Chtělo by se souhlasit se Sokratem, že “Kdo nás nutí násilím, jako by nás zbavoval našich práv, a my ho proto nenávidíme. Jako dobrodince však milujeme ty, kdo nás umějí přesvědčit.” 

Ano, demokracie je trpělivá diskuse, která může být i velmi frustrující. Nezbývá však, než vydržet. Každý, kdo se někdy zapojil do veřejné debaty s občany si jistě umí představit, co vedlo Winstona Churchilla k jeho údajnému sarkastickému výroku, že nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem.

Přesto, nedopusťme, ať prostor pro přesvědčování a získávání aktuálními hrozbami zmateného a vyděšeného občana, ergo voliče, ovládnou nepřátelé demokracie a populisté slibující na vše jednoduchý recept s definitivním řešením. Střežme svobodu slova a nezávislost médií, ať se z naší demokracie nestane demokratura. Varujme se xenofobie, superiority, ale i bezbřehého naivně idealistického kvazihumanismu a paralyzující přehnané politické korektnosti. Braňme se sebevražedné relativizaci a popření našich hodnot. Používejme vzdělání k podpoře zdravého rozumu, ne k jeho potlačení. Kultivujme své přirozené instinkty, ale odmítejme jejich laciné uspokojování. Nevěřme těm, kdo nám nabízejí klid a trvalé pohodlí ve sterilním, všech nebezpečenství prostém a před okolním světem uzavřeném vakuu, ale ani těm, kteří se snaží využít a ještě více rozdmýchat náš strach a učinit z nás vyděšené a snadno ovladatelné stádo. Podporujme a volme ty, kteří nám prokáží respekt a svou úctu tím, že nám nebudou lhát.

5. Vzdělání jako cesta k prosperitě, stabilitě a bezpečí

Chceme-li žít v bezpečí a trvale si zajistit svou svobodu a hodnotový liberálně demokratický systém, musíme zajistit i svou ekonomickou prosperitu. To je axiom. Dostali jsme se do takové fáze vývoje, že v konkurenci s nedemokratickými systémy rozhoduje primárně ekonomická moc. A to nejen ve vztahu k vyzbrojování a zajišťování naší obranné vojenské kapacity. Jde o budoucí zajištění základních potřeb našeho obyvatelstva, o potravinovou dostatečnost, o ochranu životního prostředí, o hledání nových zdrojů energie a posilování naší energetické bezpečnosti a nezávislosti, o další rozvoj medicíny, o nové technologie a objevy, které nám umožní dál se rozvíjet a zůstat v globální ekonomice konkurenceschopnými. To vše není možné bez vědy a výzkumu, tedy bez důrazné podpory vzdělanosti. Souvislost mezi vzděláním a prosperitou, potažmo naší bezpečností a svobodou je tedy zřejmá. Největší kapitál a potenciál je v lidském intelektu, kterému vzdělání dává možnost rozvoje a svobodná společnost možnost uplatnění.

Vzdělání má ve vztahu k prosperitě ovšem nejen progresivní a ofenzivní, ale i defenzivní funkci. Je to obrana proti státem řízené či korporátními zájmy vnucované infantilizaci společnosti. Bez základní finanční a ekonomické gramotnosti a odpovědnosti nelze dosáhnout zdravé ekonomiky a trvalého růstu.

Odpovědný a finančně gramotný občan ví, že se nemůže předlužit, že stav spotřebitelské imbecility je nebezpečný nejen pro něj, ale pro celou společnost, a že nemá volit takové politiky, kteří pro své krátkodobé politické zisky kašlou na rozpočtovou odpovědnost a zadlužují stát na úkor příštích generací. Ví, že to nevede ani k prosperitě, ani k větší sociální jistotě a stabilitě a že to v konečném důsledku ohrožuje naši bezpečnost.

Elementárně ekonomicky vzdělaný občan také ví, že volný trh bez umělých bariér a omezení, který je skutečně jen nezbytně regulovaný, má obrovský růstový potenciál a že zdravá konkurence v harmonii s právním státem, nikoli proletariát, je hybatelem pokroku. Proto, mimo jiné, chápe obrovský nejen ekonomický, ale především strategicko-bezpečnostní význam, jaký pro euroatlantické spojenectví a náš liberálně demokratický systém  může mít TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství).

Shrnuto, podtrženo, sečteno. Abychom tváří v tvář novým výzvám a hrozbám uspěli, abychom uhájili svůj způsob života, své hodnotové uspořádání a liberálně demokratický systém, musíme být prosperující, silní a sebevědomí. A abychom byli prosperující, silní a sebevědomí, musíme být svobodní a zodpovědní. A abychom si udrželi a ochránili svou svobodu, musíme se neustále zdokonalovat, vzdělávat.

G. Masaryk napsal: ” Vzdělání není pouhým nashromážděním jednotlivých vědomostí, jako těstem není mouka, voda, sůl, kvasnice atd. dohromady naházené.”

Ano. Je potřeba ještě pořádně zabrat a hníst a důkladným propojením demokracie a vzdělání dosáhnou kýženého výsledku lidstvem vytoužené svobody, stability, prosperity a bezpečí. Ovšem s vědomím, že i když tohoto vysněného stavu dosáhneme, není ničím konstantním a z definice trvalým. Je to nekonečný proces…

Petr Kolář, Iniciativa pro evropské hodnoty

Text byl původně napsán u příležitosti konference Forum 2000.