Komunální volby 2018: V poryvech nové městské krize

Kampaň před komunálními volbami se zvolna rozbíhá, v mnoha městech po republice se náhle vrací na stůl tisíckrát odsouvané, nevyřešené projekty. Společného mají to, že řeší jen dílčí potíže svých obyvatel. Tu chybějící kus silnice, tu přeplněná parkoviště. Přitom je ze všech dostupných dat zřejmé, že politici, které do čela radnic vynesou říjnové volby, už nebudou moci zavírat oči před nezvratnými známkami úpadku českých měst. Selhává infrastruktura, bydlení je nedostupné, životní prostředí se vlivem tisíců dojíždějících za prací stále zhoršuje.

Druhého prosince 2017 se v Praze odehrála historická událost. Poprvé od druhé světové války spadl v Česku sám od sebe most, v tomto případě lávka pro pěší přes Vltavu z Holešovic k trojské zoologické zahradě. Představa, že v českých městech je něco shnilého, získala nečekaně jednoznačnou – až primitivní – ilustraci. Každý se od té doby může ptát, jak se město stará o ostatní mosty, jak dokáže řídit městskou dopravu, jak zajišťuje bydlení pro příští generace, nabídku vzdělání nebo dostupné zdravotní služby.

Trojský karambol ukázal, že na lidech z radnice záleží víc, než si Pražané dosud mysleli, a že veškeré služby potřebné k civilizovanému životu mohou neschopností radních zkolabovat.

O všech zdánlivě samozřejmých předpokladech k životu budou víc než dříve rozhodovat letošní komunální volby nejen v Praze, ale ve všech velkých městech i nejmenších obcích.

Samotný trojský most slouží jen jako varovný signál, který odkazuje k tomu, že se tuzemská komunální politika ocitla na křižovatce. Města i obce musí reagovat na hlavní výzvu doby, na stěhování za prací, která se nabízí hlavně ve městech a která na venkově ubývá.

Návrat ze satelitů

Centralizovat republiku a přitáhnout obyvatelstvo do velkých měst, nebo aspoň střediskových vesnic, bylo cílem politiky socialistického Československa. Proto byla sedmdesátá a osmdesátá léta obdobím, kdy se především v krajských centrech stavěla velká sídliště a kdy městům přibývalo obyvatel po desetitisících. Brno tehdy vyrostlo z 330 tisíc obyvatel na 390 tisíc a rychlostí změny se nijak nelišilo od metropolí jako Liberec, Olomouc, Hradec Králové atd.

To se obrátilo hned po roce 1990, kdy občané trpící špatnou infrastrukturou, službami i životním prostředím využili volnějších poměrů a odcházeli zpátky na venkov nebo na předměstí. Tím Česko se zpožděním následovalo světový trend popsaný jako urbánní krize, při níž se vylidňovala centra velkých měst. Ovšem velké úřady, banky a podnikové centrály ve městech zůstaly. Dojížděním za prací z předměstí do centra pak zaměstnanci významně ničili životní prostředí na starých periferiích, které se často měnily na chudinská ghetta.

V českých městech ubývalo obyvatel až do roku 2005, například počet obyvatel Brna klesl na 367 tisíc, pak se však trend obrátil, jako ostatně v celém vyspělém světě, kde už byl popsán jako tzv. nová urbánní krize. Lidé se naopak stěhují z venkova do měst, kde je kromě práce k dispozici mnohem lepší infrastruktura než v satelitech za hranicemi města nebo v nevelkých venkovských centrech.

Ve městech houstne provoz, rostou sociální rozdíly mezi lidmi i jednotlivými obvody metropolí. Praha je dost velká, aby se na ni dal mechanismus převést. V centrálních částech, jako jsou Praha 1, Královské Vinohrady a také Žižkov, ceny nemovitostí rostou a lidí ubývá. Příliv odjinud proto musí zachytit nové okrajové části, a vzhledem k tomu, že město neplánuje, soustřeďují se přistěhovalci samovolně na východním okraji od Čakovic přes Černý Most a Újezd nad Lesy po Uhříněves. Praha vyrostla v uplynulých patnácti letech o víc než 100 tisíc obyvatel a právě na východě se usídlily dvě třetiny z nich. Satelity mění svou funkci a stávají se spíše než luxusními enklávami záchytným bodem pro ty, co nesehnali byt uvnitř městských hranic. Pokud v uplynulých třech letech Praha vyrostla o 25 tisíc obyvatel, v nejbližším okolí se zvýšil počet lidí o stejný počet, což prozrazuje jedno ze selhání pražské správy. Jakkoli musí pro občany dojíždějící ze satelitů za prací desítky kilometrů zajistit infrastrukturu, své daně platí v domovských obcích. Přitom neroste počet obyvatel v panelových obvodech Praha 4, Praha 10, Jižní Město a Modřany, které odrazují zastaralou infrastrukturou a nedostupnými službami.

Hlavní město není výjimkou. Poradit si s projevy nové urbánní krize se nedaří ani v Brně, Českých Budějovicích nebo Hradci Králové. V jejich případě se za hranicemi usazuje výrazná většina přistěhovalců. S růstem se naopak zatím dobře vyrovnaly radnice v Plzni, Liberci nebo Olomouci, ve městech s dostupným bydlením.

Za projev druhé urbánní krize lze označit také prohlubování rozdílů mezi městy. Demonstrovat jde na cenách a nabídce bytů, ale koneckonců také v politice. Ve městech, kde získal prezident Miloš Zeman se svým tažením proti „pražské kavárně“ největší ohlas, také dodnes nepřestali lidé ubývat a populace stárne jinde nebývalým tempem, až o rok během tříletého období.

Tato města, jejichž ilustrací jsou zvláště Karviná a Ostrava, patří k nim ovšem také Karlovy Vary, Prostějov nebo Zlín, jsou vtahována do nezvratné spirály úpadku, když s odchodem tisíců občanů se zhoršují služby, což opět vede k dalšímu ubývání obyvatel. Pokud chybí městům pražského typu rozumné projekty na stavbu bytů, komunikací a ochranu životního prostředí, města, jako je Karviná, mají za úkol vybudovat služby a sehnat investory nabízející dobře placenou práci. V obou případech to nikdo neudělá za občany, tedy za jejich s rozvahou zvolené reprezentanty na radnici.

Revoluce na radnicích, díl třetí

Není sporu, že stejně jako v roce 2006 budou mít i tyto volby republikový rozměr. Před dvanácti lety dali voliči najevo, že stojí za pravicovou koalicí, které se pod vedením Mirka Topolánka (ODS) už půl roku nedařilo domluvit většinu ve sněmovně. Teď budou mít poprvé šanci promluvit k tomu, jak jejich zájmy hájí strany zvolené ve sněmovních volbách v říjnu 2017. Stejně jako Topolánkovi před dvanácti lety mohou potvrdit mandát volebního vítěze Andreji Babišovi (ANO), případně jeho odmítnutím poslat sami sebe k předčasným volbám.

Velká politika, kde se tradiční strany sváří s populistickými projekty, tedy vytvoří rámec pro rozhodování v jednotlivých obcích, které přitom za sebou mají vlastní historii pokusů, jak oživit strnulou vládu dvou nebo tří velkých stran.

Občanské a sociální demokraty, případně lidovce nebo komunisty, vytlačovaly už ve volbách v letech 2006 a 2010 z radnic místní strany vznikající z občanských iniciativ a ekologických sdružení, často shromážděné kolem jednoho nebo více oblíbených politiků, kteří si pořídili ostruhy v klasických partajích.

Vrcholem toho snažení mohla být před čtyřmi lety ofenzíva podnikatelské strany ANO, jejíž kandidátky rovněž vytvořili noví lidé. V souručenství s regionálními stranami mohli definitivně odrovnat zavedené strany, a měřeno podle výsledků v šestadvaceti statutárních městech, tedy metropolích s nejméně 40 tisíci obyvateli, se jim to skutečně podařilo v Brně, Ostravě, Liberci, Ústí nad Labem, Zlíně, Karlových Varech a Přerově, kde už nehrají ODS ani ČSSD žádnou roli. V řadě ostatních velkých měst se však v různých obměnách udržela dosavadní honorace. V základních obrysech o tom svědčí, že proti sedmi primátorům ANO a šesti primátorům z malých regionálních stran se mohou sociální demokraté dodnes chlubit devíti, občanští demokraté třemi primátory, jedno místo drží STAN.

Zřejmě hlavním důvodem nedotažené revoluce byla vnitřní slabost ANO, které přes vysoké ambice nedokázalo využít slušný volební výsledek. Dokonce v Liberci, Ústí, Karlových Varech a Opavě se dostali radní zvolení na kandidátkách ANO do konfliktu s pražskou centrálou a založili nezávislé regionální strany.

Snaha zlomit tradiční styl politiky, při kterém byla důležitější než jiné schopnosti šikovnost při šplhání po stranickém žebříku a kdy i to nejdůležitější místo na radnici bylo považováno pouze za jednu z příček v odvážném výstupu až do celostátní politiky, tedy byla úspěšná jen z menší části. Ideálním představitelem města měl být podle nové ideologie člověk hluboce spjatý s prostředím dané obce nebo města, který by nejen navrhl a realizoval dlouhodobou strategii rozvoje, ale také měl detailní přehled o tom, jak zlepšit poměry v jednotlivých městských částech a ještě byl dost sebevědomý, aby zájmy města uhájil v rámci kraje a celé republiky.

Je jasné, že nepřesvědčivý šéf města typu konfliktní pražské primátorky Adriany Krnáčové či extravagantního brněnského náměstka Matěje Hollana znamená při takovém přístupu čtyři ztracené roky.

Jednoduchá inventura uplynulého volebního období zpochybňuje naději, že vítězství nezávislých (často spojených s ANO) automaticky zlepší poměry oproti vládě starých a zkušených. Nejde prokázat, že příchod nových tváří přinesl pozitivní obrat.

Například ze tří měst, která nejlépe kontrolují svůj rozvoj, mají Plzeň a Olomouc sociálnědemokratického primátora s podporou pravicových stran, Liberec řídí odpadlíci z ANO s ekologickou stranou. Jistě se dá pouze tvrdit, že ve městech, kde se ANO a nezávislí pokusili vyměnit staré struktury, docházelo k častějším rozpadům koalice a jiným karambolům, které řízení města komplikovaly. Často pak nezbývalo, než aby vedení opět převzaly zkušenější kádry, které ovšem nemusely být o mnoho schopnější. Unikátním příkladem jsou České Budějovice, kde během čtyř let řídilo ANO dvě koalice. Při pokusu o rozsáhlé úpravy starého územního plánu porušili místní politici zákon takovým způsobem, že se dnes nesmí používat stará ani nová verze a rozvoj města se prakticky zastavil.

Přesto málokdo letos čeká návrat klasických stran do komunální politiky. Pravděpodobnější je vyhlídka, že nástup nezávislých regionálních politiků bude pokračovat. ČSSD, ODS, KDU, TOP 09 a komunisté sice uhájí pozici v obcích, kde mají přesvědčivé politiky, jinde však nastoupí účelově založené strany, které do svého názvu zakomponují město, kde kandidují. Z republikové úrovně bude zajímavé pozorovat, do jaké míry uhájí posty na radnicích ANO. Spolu s tím volby zodpoví otázku, do jaké míry si podnikatelská strana udrží pověst štiky v rybníce, která může nahradit staré líné kapry, a do jaké míry ji příchod zbrusu nových politiků zařadí právě mezi tyto kapry. Bude záležet především na pohledu politiků regionálních a alternativních stran. Při sestavování koalic po minulých volbách pro ně byla spolupráce se stranou Andreje Babiše hlavní cestou k obsazení předních míst na radnicích. Tentokrát je možné očekávat o něco větší odstup, jak svědčí zdrženlivost Pirátů vůči ANO ve sněmovně.