Rozhovor s muzikantem Jankem Ledeckým o prezidentovi a svoloči, hladových umělcích i životě v době covidové.
Musel to být tvrdý náraz. Janek Ledecký, velké jméno v hudební branži, umělec, který díky svým muzikálům, songům i talentu dcery Ester sklízel jen potlesk, se ze dne na den stal pro mnohé personou non grata. Stačilo říkat otevřeně své názory na koronavirovou pandemii. Ne, nemluvil o covidu jako o chřipečce. Ale jeho vidění světa byla bližší cesta promoření, kterou se vydalo třeba Švédsko. Ochránit seniory a zbytek společnosti nešněrovat chaotickými příkazy a zákazy. Nelíbil se mu tlak na testování, roušky za každou cenu.
Nemusíte s ním souhlasit, ale, jak napsal poté, co se dostal do žebříčku top českých dezinformátorů: „Je to mé občanské stanovisko, o kterém bylo možné vést diskusi nebo i polemiku.“ Teď už ví, že vést polemiku je skoro nemožné: „Žádná ideologie ani náboženství společnost nerozdělily tak jako covid. Během jednoho roku. A celosvětově,“ říká v rozhovoru pro Letní speciál Neovlivní.cz.
Ještě pár hodin před uzávěrkou časopisu nebylo jasné, jestli následující rozhovor vůbec vyjde. Jankovi Ledeckému se do něj upřímně nechtělo. Ke kauze „Ledecký šíří dezinformace o koronaviru“ napsal své, bránit se hodlá i soudní cestou a znovu věc rozpitvávat – k čemu by to bylo? Okruhy otázek, které mu redakce zaslala, ho ale zaujaly. Vymínil si, že odpovídat bude písemně. Některé dotazy vynechal, a tak následovalo druhé kolo přesvědčování. Všechno, nebo nic. Nakonec odpověděl na všechny.
Na okraj připsal: „Byl bych rád, kdybychom v rámci rozhovoru mohli akcentovat mou profesi. Protože svoje názory na roušky, rozestupy a nasazení zdravotníků samozřejmě zodpovím, ale na to se můžete zeptat kohokoli na ulici a jeho názor bude mít stejnou váhu jako můj. Akorát že já mám ten známý obličej.“ A připsal pár osobních okruhů, ke kterým se chtěl vyjádřit. Tak začněme těmi.