Libor Winkler: Mýtus o boháčích

Bohatí že nekradou? A jednotky milionů že jsou pod jejich rozlišovací schopnosti?

„Když to shrnu, tak mnoho opravdu velice bohatých lidí si svou ‚rozlišovací schopnost‘ udržuje na úrovni desetihaléře,“ píše pro Neovlivní.cz jeden z nejbohatších mužů Česka, filantrop Libor Winkler.

Od září můžeme sledovat soudní proces s bývalým premiérem Andrejem Babišem. Ten se snaží – z lavice obžalovaných – přesvědčit občany, že všechno probíhá podle rčení: „Kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde.“

Podle mého názoru by mnohem lépe sedělo jiné české úsloví: „Padni komu padni.“

S Andrejem Babišem se pojí řada kauz. Ať už jsou to korunové dluhopisy, přelévání zisku do ztrátové firmy za pomoci faktur za reklamu, nebo podivné čerpání různých dotací. Teď se díky soudu blíží závěr alespoň jedné z nich, roky se vlekoucí. A my uvidíme, zda základní principy práva platí pro každého, anebo jsou tu pro ty nahoře jiná pravidla.

Jedna věc je právní stránka příběhu, druhá, jak kauzy Andreje Babiše vnímá veřejnost; v případě aktivního politika tedy voliči. Občas můžeme slyšet hlasy, že tím, že Babišova strana získala ve volbách spoustu hlasů, to v podstatě znamená amnestii pro jejího šéfa. Je to samozřejmě nesmysl, ale i ti, co věří v nezávislost soudů, si uvědomují, že hlas lidu je velice důležitý.

Sám Andrej Babiš – a i další politici se souběhem svých vlastních byznysových aktivit s politickou kariérou – přitom může spoléhat na to, že český volič je k podobnému druhu podvádění dosti tolerantní. Nemá totiž pocit, že se to nějak přímo týká jeho vlastní peněženky. Je to pro něj často příliš abstraktní. U svého souseda by získání neoprávněné výhody netoleroval, tady je to ale pro něj až moc vzdálené. Dost možná je to tak, že si řada voličů hnutí ANO ani nemyslí, že by byl proces v kauze Čapí hnízdo vykonstruovaný. Jen je jim to prostě jedno.

A kdo by váhal, může se nechat přesvědčit třeba Jaroslavem Faltýnkem, který přispěchal svému šéfovi na pomoc. U soudu prohlásil, že Čapí hnízdo bylo pod rozlišovacími schopnostmi Babiše.

Faltýnek tak přikrmil obecný mýtus, že kdo má již opravdu hodně peněz, tak přece nemusí podvádět, nebo dokonce krást. Mýtus, podle kterého se člověk od určité velikosti majetku stává obecně tak nějak ušlechtilejším. Nebo v podstatě již ani netouží dále vydělávat, a už vůbec ne nějakým podivným způsobem.

Tohle však zcela jistě neplatí.

Ano: velký nedostatek finančních prostředků může spoustu lidí dohnat k činům, které by jinak neudělali. Jinak se však vzájemná závislost mezi objemem majetku a konkrétními činy snižuje. I velice bohatý člověk může vyvíjet extrémní úsilí, aby získal nějakou výhodu na úkor jiných lidí, například ve formě dotace. Na úkor státu je to ještě jednodušší, neboť pouze menšina voličů skutečně vnímá to, že finanční zdroje státu pocházejí od daňových poplatníků, tudíž také od nich.

Když to shrnu, tak mnoho opravdu velice bohatých lidí si udržuje svou „rozlišovací schopnost“ na úrovni desetihaléře. Pokud to pomáhá skutečnému podnikání, tak je tato vlastnost zcela jistě v pořádku, pokud však slouží nějakým nekalým praktikám, tak už v pořádku není.

Proto je zásadní zcela nezávisle posuzovat každého člověka nikoli podle výše jeho majetku, ale podle jeho skutků. Ať je jeho majetek v jakékoliv výši. A to jistě platí i o Andreji Babišovi.

---

Autor je odborníkem na kapitálové trhy ve společnosti RSJ, patří mezi přední české mecenáše. Podporuje vědu, nezávislá média i umění. Je spolumajitelem uměleckého centra DOX.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com