Příběhy byznysových pádů: Ze špice k soudu, do vězení i vyhnanství

Čeští miliardáři a kapitáni tuzemského průmyslu nemají zrovna lehký úděl. Dříve či později jich hodně skončilo u soudu nebo v bankrotu. Jak skončily oslavované figury devadesátých let – podnikatelé jako Zdeněk Bakala, Viktor Kožený, Vladimír Stehlík, Antonín Koláček nebo Lubomír Soudek?

„Bohužel u nás je stále ještě jedna velká skvrna a ta skvrna se jmenuje Zdeněk Bakala.“ Tato drsná slova pronesl prezident Miloš Zeman ve svém inauguračním proslovu na začátku března v pasáži, ve které se věnoval boji s ekonomickou kriminalitou v Česku. Podnikatel Zdeněk Bakala, který patří k nejznámějším českým miliardářům i mecenášům umění, se podle Zemana stal negativní postavou kazící jinak úspěšný boj s „ekonomickými mafiemi“. Důvodem podnikatelova pádu pověsti je hlavně neslavný konec jeho černouhelných dolů OKD. Předloni zkrachovaly a životaschopný zbytek převzal na svá bedra zpátky stát.

Jak na tom ale vlastně další podnikání Zdeňka Bakaly a jeho firem je? A hrozí mu osud dalších bývalých kapitánů českého průmyslu, jejichž jména si nakonec pamatujeme hlavně z kauz od soudů?

Zdeněk Bakala je stále ještě jiná kategorie. Ačkoliv kvůli propadu akcií OKD už před lety vypadl z žebříčku světových miliardářů, jeho majetek v českých korunách stále miliardovou hodnotu má. Na prodeji akcií na burze, dividendách z dolů a prodeji bytů vydělal podle odhadů analytiků v minulosti kolem 40 miliard korun. Jen malou část z toho má ale dnes v Česku. Slovy jeho manželky Michaely Bakala, která nedávno poskytla rozhovor Českému rozhlasu a dalším médiím, mají u nás manželé ve správě jmění s hodnotou kolem osmi až devíti miliard korun. „Naše aktivity se rozprostřely do celého světa. Gró už v České republice není. Ani to není naší strategií,“ uvedla Bakala.

Zdeněk Bakala majetek mimo Česko ovládá zřejmě prostřednictvím svého rodinného trustu, svěřenského fondu a společnosti BMM. Jde celkem o desítky firem sídlících třeba v Holandsku, Maďarsku, Polsku, Lucembursku či USA. S dalším obchodním partnerem pak Bakala před sedmi lety investoval také v Jihoafrické republice, a to do prestižního vinařství Klein Constantia. Podle tamních médií za ně zaplatil zhruba 350 milionů korun. K raritám jeho zahraničních investic patří i mezinárodní závodní tým na kolech Team Quick-Step se sídlem v Belgii.

V tuzemsku vlastní či spoluvlastní Zdeněk Bakala podle obchodního rejstříku šest firem. Nejznámější z nich je Economia, která vydává Hospodářské noviny, časopis Ekonom či Respekt. V posledních letech však firma prodělávala zhruba 20 milionů korun ročně. Další společnosti vlastní velké kancelářské budovy v pražském Karlíně. Je to jednak Forum Karlín, kde se nachází i nový koncertní sál, a bývalý areál ČKD přestavěný na moderní kanceláře. Ty pronajímá Bakalova společnost North-line, která předloni vydělala deset milionů korun. Další jeho společností je softwarová firma Worehorse Studios známá mezi fanoušky počítačových her. Její vývojáři jsou autory slavných her Mafia či Kingdom Come. Bakalovi, který výrazně přispěl na její rozvoj, v ní patří posledních sedm let 70 procent.

Známou firmou psanou na Zdeňka Bakalu je ještě Luxury Brand Management (LBM), jejíž tváří a také hlavní manažerkou je však jeho žena Michaela Bakala. Společnost zaměřená na obchod s luxusem se rozjela zhruba před pěti lety, když koupila firmu Prospekta Móda provozující desítky butiků s luxusní módou v pražské Pařížské ulici. Původnímu majiteli, firmě spojené s lobbistou Ivo Rittigem, za ni podle dostupných informací zaplatili kolem čtvrt miliardy korun. Moc radosti z ekonomického hlediska jim ale zatím nepřinesla. V roce 2015 firma prodělala 100 milionů a předloni dalších 153 milionů. Počet butiků se smrskl z 28 na 12. Podle Michaely Bakala má ale firma prý horší časy za sebou a za loňský rok má mít hospodaření už vyrovnané.

Sám Zdeněk Bakala v Česku už nežije, i když má stále trvalou adresu na šumavské Modravě, kde si manželé kdysi postavili luxusní dům. Jeho sídlo je nyní ve švýcarském Nyonu, a jak se ukázalo loni v létě, asi je dobře, že se odstěhoval. Jeho oponent a minoritní akcionář bývalého vlastníka dolů, firmy NWR, Pavol Krúpa totiž chtěl před jeho rezidenci přivézt naštvané horníky na několikadenní demonstraci. Tamní úřady to ale nakonec nedovolily.

Situace kolem Bakaly houstla už v minulých letech hlavně kvůli bytům OKD. Bakala nejprve jejich nájemníkům, většinou z řad současných či bývalých horníků, přislíbil, že si je budou moct výhodně koupit, nakonec je ale vložil do samostatné firmy a tu za několik miliard korun prodal londýnské investiční firmě Round Hill Capital. Definitivní ránou na jeho pověsti byl samozřejmě předloňský krach OKD. Loni pak vše ještě zahustila žaloba nového managementu a insolvenčního správce dolů. Ti totiž podali jmenovitě na Zdeňka Bakalu, ale i na další akcionáře, firmu NWR a Petera Kadáse žalobu o navrácení 24 miliard korun. Podle nich si tyto peníze vlastníci z OKD vytáhli v minulých letech neoprávněně. V letech 2006 až 2011 si na dividendách vyplatili 65 miliard korun, zisky ale za dané období dosáhly jen na polovinu. Zbytek získali vlastníci přeceněním majetku a rozpuštěním rezerv nahromaděných ve firmě v předchozích letech.

Tato čísla také zvedla ze židle kromě Miloše Zemana i řadu politiků, od těch z KSČM přes ČSSD, hnutím ANO konče. Jméno Bakaly jako strašáka se objevilo pak i v loňské parlamentní volební kampani, kdy komunisté a ANO rozšířili fámu, že Bakala stojí i za australskou firmou, která chce na Cínovci těžit lukrativní lithium, a chce tedy „opět tunelovat české bohatství“. Zdeněk Bakala prostřednictvím svého mluvčího takové informace popřel. A přes svého advokáta odmítl i žalobu na navrácení miliard do OKD. Nic prý vracet nebude. „Není pro to žádný důvod. Nic takového, jako je bezdůvodné obohacení, se v případě OKD a Zdeňka Bakaly nestalo,“ řekl jeho advokát Jan Kalvoda Českému rozhlasu. V písemné odpovědi soudu pak Bakala odmítl cokoliv nezákonného a zdůraznil i to, že se stal hlavně otloukánkem politiků. Proto se snažil přesunout líčení nejprve mimo Česko, pak alespoň mimo ostravský soud. Jako důkaz možné zaujatosti vůči své osobě vyjmenovává titulky novinových článků, které o něm v poslední době vyšly. Například „V ČR jste nežádoucí osoba, vzkázal Bakalovi Zaorálek“ nebo „Bakala je zloděj a podvodník, stát by mu neměl dát ani korunu, řekl Zeman“. Po inauguračním projevu prezidenta by přitom mohl podnikatel do své odpovědi doplnit ještě další tezi – Zeman ho označil nejen jako „skvrnu“, ale dokonce jako nástupce slavného podvodníka, „piráta z Prahy“ Viktora Koženého.

Bahamské vězení

Přirovnání k Viktorovi Koženému, za kterým zůstaly statisíce okradených akcionářů bývalého Harvardského průmyslového holdingu, je nepochybně přestřelené. Na rozdíl od Koženého totiž Zdeněk Bakala v minulosti alespoň něco vybudoval – úspěšný investiční butik Patria Finance, rozjel v Česku pobočku americké banky CSFB a jako mecenáš se zasadil o vznik Knihovny Václava Havla a provoz úspěšné galerie DOX. A i přes zjevný průšvih jménem OKD také stále nebyl z ničeho ani obviněn (vyšetřování hospodaření v OKD je zatím v přípravné fázi a policie ho nekomentuje), ani odsouzen. Zato Viktor Kožený, který už před lety uprchl na karibské ostrovy Bahamy, má v Česku pravomocný rozsudek. Harvardskému průmyslovému holdingu, který má skoro čtvrt milionu akcionářů mnohdy ještě z dob kuponové privatizace, ukradl majetek za 10 miliard korun a má jít za to na 10 let do vězení. Jenže česká justice o jeho vydání z Baham neúspěšně usiluje už třináctý rok.

Viktor Kožený se v poslední době médiím vyhýbá, naposledy s ním krátce mluvila podle mediálních archivů před pěti lety Česká televize. Tehdy ji ujistil, že v Česku nikomu nic nedluží a jistě se jednou do vlasti vrátí.

Dříve o sobě přitom finančník dával vědět poměrně často. Několikrát se za ním novináři vydali i do jeho domu na Bahamy. Nebo alespoň po telefonu či Skypu rozdával rozhovory a vzkazoval, že zakládá politickou stranu, bude kandidovat v Česku ve volbách nebo že se dal na vědeckou dráhu a vyvíjí spolu s americkým institutem MTI speciální materiál pro letectví. „Vymyslel jsem stroj, který může přinést revoluci do výroby trupů a křídel letadel a ohromně ji zlevnit,“ pravil třeba před lety v rozhovoru pro MF Dnes. Není známo, že by z tohoto nadějného projektu něco bylo a Kožený by tak mohl přispět na vyrovnání svých obřích dluhů v Česku. Z Harvardského průmyslového holdingu totiž majetek získaný hlavně díky kuponové privatizaci odtekl do tajemných trustů na Kypr. Odtud se ho dodnes, zatím neúspěšně, snaží akcionáři fondu dostat zpátky. Nic nezbylo ani z jeho osobního majetku, mezi který patřila třeba luxusní vila v americkém horském středisku Aspen. Stejně jako další nemovitosti ho převedl na matku a o zbytek prý přišel při rozvodu s manželkou Luďkou. Navíc už před lety vilu v Aspenu zablokovaly i americké úřady. Spoustu tamních investorů totiž Kožený zlákal pro změnu na privatizaci v Ázerbájdžánu, výsledkem však bylo, že pouze přišli o peníze. Američané ho pak mimo jiné odsoudili za uplácení v této zemi a trest si odpykával na svých Bahamách.

Čím se momentálně živí, není známo. Deník Blesk letos v únoru přinesl Koženého fotku ze svatby známých na Bahamách, kterou jim prý poslal čtenář. Je na ní sice tlustší než dřív, sako má ale pořád stejné, jak ho známe ještě z fotek z Prahy – modré dvouřadé se zlatými knoflíky. Buď se mu tedy nezměnil vkus a nechává si šít saka model 90. léta, anebo opravdu zchudl a má pořád to staré. Obě varianty jsou asi možné.

Švýcarské tažení

Velkým pádem prošel ze známých miliardářů také další uhlobaron, Antonín Koláček. Hlavní postava skupiny Appian, která na konci 90. let získala severočeské doly Mostecká uhelná společnost, plzeňskou Škodu a řadu dalších firem, si momentálně balí kufry do švýcarského vězení. Nejvyšší soud v Lausanne totiž těsně před koncem roku potvrdil už tři roky starý rozsudek federálního trestního tribunálu, že pětice českých podnikatelů skrytých za schránkou Appian spáchala v Česku privatizační podvod a miliardy korun vytažené díky tomu z MUS pak vyprala ve švýcarských bankách. Antonín Koláček za to jako nejvyšší manažer dostal od soudu nejvyšší trest. Více než čtyři roky ve vězení. Soud zároveň zkonfiskoval všechny jeho peníze ve Švýcarsku, což bylo zhruba pět miliard korun, a ještě všem uložil jako trest doplatit další dvě miliardy.

Koláček s rozsudkem sice nesouhlasí, na nástup do vězení je ale prý připraven. O možnost odsedět si trest v Česku žádat nebude. „Já osobně jsem po těch zkušenostech, které jsem u nás zažil v průběhu objasňování privatizace MUS, zvyklý na ledacos, takže to švýcarské vězení je v tom asi tou jemnější stránkou,“ vysvětlil nedávno Českému rozhlasu. Se svými právníky zároveň připravuje žalobu na švýcarský stát u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. „V podstatě se dá říct, že bychom chtěli dosáhnout napravení křivdy, která stojí v pozadí. Ať se dají věci do pořádku,“ řekl, co si od rozsudku slibuje.

Čas při čekání na předvolání do vězení tráví mimo jiné i zajištěním dalšího chodu byznysových projektů, které má momentálně v Česku. Jde hlavně o společnost Maitrea, která zastřešuje většinu jeho aktivit. Název Maitrea odkazuje na buddhismus, kterému se Koláček řadu let věnuje, a znamená „laskavý“ a „milující“. Víra mu v bouřlivé době, kdy se řešilo tunelování MUS jak ve Švýcarsku, tak zároveň běželo další vyšetřování i u nás, nepochybně pomáhala. Jak stojí na webových stránkách společnosti, Maitrea „pomáhá lidem naladit se na svůj vnitřní Klid a Radost ze Života ve všech životních situacích“.

Podle poslední účetní uzávěrky, která je však už z roku 2011, jde o bohatou firmu s miliardovým majetkem, která produkuje milionové ztráty. Maitrea pak ovládá další tři menší společnosti, z nichž nejzajímavější je Sky Walkers. Jde o specialistu na tandemové seskoky s padákem, které provozuje na mosteckém letišti.

Maitrea má hlavní sídlo v Týnské uličce poblíž Staroměstského náměstí v Praze, kde vlastní dům s centrem osobního rozvoje. Má i své vydavatelství specializované na duchovní a psychologickou literaturu a e-shop, kde si lze objednat třeba různé druhy kadidel a vykuřovadel. Ve Stodůlkách provozuje školu Aloka vedenou zenovým mnichem a kousek za Prahou má školku pro děti. „Domlouvám se teď s lidmi z Maitrey, aby vše mohlo pokračovat i bez mé přítomnosti,“ popisuje Koláček. Vedle mateřské školky momentálně staví dům seniorů a také připravuje Sluneční lázně v Rytířské ulici v Praze. „To je práce, která je rozsáhlá a všechny nás baví,“ dodává Koláček. Podle webových stránek Maitrey mají být Sluneční lázně posvátné a holistické. „Cílem projektu je lidem pomáhat posilovat své vlastní vnitřní procesy samoléčení a naladit se na svůj hluboký vnitřní klid a radost ze života,“ zní jejich definice.

V Česku bylo kvůli tunelování MUS stíhání Koláčka a dalších čtyř lidí ukončeno teprve loni. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci poslalo obžalobu k Městskému soudu v Praze v říjnu, doposud ale nebylo rozhodnuto, zda vůbec a kdy bude nařízeno líčení. Soud si totiž vyžádal překlady rozsudku švýcarského soudu, který u tří z pěti odsouzených manažerů MUS ještě navíc není pravomocný. Soud u nich nařídil trestnímu tribunálu ještě přezkoumat původní verdikt, hlavně pokud jde o výši trestů. U Koláčka a Petra Krause, kteří mají tresty pravomocné, chce pražský městský soud přesně prozkoumat skutky, za které jsou odsouzení. Nelze totiž nikoho trestat ve stejné věci dvakrát.

Podle obžaloby v tuzemsku bývalí majitelé MUS způsobili státu škodu přes 3 miliardy korun. „Po právní stránce jsou ty žalované skutky posouzeny jednak jako zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku, dále jako zločin podvodu, to se týká privatizace státem vlastněných akcií,“ popsal obvinění žalobce Petr Šereda. Škoda měla vzniknout při privatizaci 46 % akcií dolů do rukou Appianu v roce 1999. Za své akcie od něj stát dostal jen 650 milionů korun, ačkoliv jejich skutečná hodnota tehdy byla podle policie téměř 4 miliardy korun.

Kladno, ty černé Kladno

Policejním stíháním a nekonečným taháním po soudech skončilo před lety také podnikání dalšího bývalého kapitána českého průmyslu – Vladimíra Stehlíka. Jeho úspěšná firma Bohemia Art koupila od státu v roce 1993 už tehdy těžce ztrátovou kladenskou huť Poldi, která dostala těžkou ránu po rozpadu socialistického hospodářského společenství RVHP.

Stehlík je dnes důchodcem žijícím v Kladně na sídlišti. Svůj pád připisuje spikleneckým scénářům, že Poldi vadila coby konkurence Evropské unii, a proto musela ke dnu. On sám se prý nedopustil ničeho špatného. Proto také nepřijal amnestii prezidenta Václava Klause. Loni v srpnu, tedy po 20 letech po obvinění, tak byl Stehlík odsouzen za půlmiliardovou škodu, kterou měl ocelárnám způsobit. Trest díky amnestii nedostal, Stehlík s tím však nesouhlasí; v soudech pokračuje. Proti rozsudku se odvolal a kauza stále není uzavřena.

Do života Stehlíka nechal v minulých letech nahlédnout filmový dokument s názvem Ocelové slzy. Bývalý podnikatel, kterému zjevně chybí všechny zuby, v něm v jednu chvíli vytáhl na kameru z kapsy košile zubní protézu a pochlubil se, že ji má zadarmo. Protože nemá peníze. „Mám důchod 13,5 tisíce. Zbývá mi asi 30 korun na den,“ vyprávěl před kladenskými paneláky o svém osudu. Předtím ještě do kamery zazpíval procítěně píseň Kladnó, ty černé Kladnóó, na tebe nikdy nezapomenúúú…

Podobně neslavně jako on sám skončila i samotná Poldi. A to i přesto, že se několikrát blýsklo na lepší časy. Některé provozy jako strojírny či válcovny převzaly a úspěšně provozují jiné firmy. A srdce Poldi, ocelárnu, koupila německá firma Scholz a přejmenovala na Poldi Hutte. Areál, který do té doby využívali mimo jiné filmaři coby kulisu evokující stav po bombardování za války, začali Němci modernizovat. Jenže investice dokončovali v roce 2009, kdy došlo ke světové hospodářské krizi, a tak nakonec vycouvali. Novým majitelem se stala firma Rucarto Limited z Kypru, za kterou zřejmě stály ruské peníze. Poldi pak opět zkrachovala a nyní v dubnu půjde do dražby. Vyvolávací cena je 160 milionů korun.

Soudek v bankrotu

Neslavný důchod prožívá už pár let i bývalý majitel plzeňské Škody Lubomír Soudek. Po expanzi v 90. letech firma zkrachovala, v roce 2003 ji z konkurzu koupil shodou náhod Koláčkův Appian. Soudek mezitím stanul kvůli finančním transakcím své tehdejší firmy Nero u soudu. Obžaloba ho vinila z toho, že ze Škody vytuneloval 200 milionů korun. Tyto peníze si totiž od Škody půjčil na nákup jejích akcií, nikdy je ale nevrátil. Soudy ho nakonec osvobodily s tím, že neměl úmysl firmu poškodit. Prý jí chtěl vlastně pomoct.

Soudek každopádně musel ze Škodovky odejít, dál podnikal. S tehdejší manželkou založili firmu Skywalker a spolu se synem koupil a zrekonstruoval Klostermanovu chatu na šumavské Modravě. (Shodou osudu tedy ve stejné vsi, jako má dům rodina Zdeňka Bakaly.) Dnes je z chaty luxusní hotel, v němž ale už figuruje jen Soudek mladší. Také firma Skywalker nakonec podnikala jen pár let, ačkoliv se zdálo, že o lukrativní byznys nebude mít nouzi. „Připravuji velký obchod s Indií z oblasti strojírenství. Připravuji vodní elektrárnu v Nepálu. Obchoduji s Angolou, kam příští týden letím, a i s jinými zeměmi. Všechno jsou to velké investiční celky, jako je třeba tepelná elektrárna, pivovar, cukrovar, dopravní systém,“ vyprávěl Soudek před patnácti lety v rozhovoru pro deník E15. Už v roce 2005 ale Skywalker spadl do konkurzu a je v něm dodnes.

Bankrotem prochází od roku 2012 až doposud i osobně Lubomír Soudek. Podle insolvenčního rejstříku se o své peníze u něj přihlásilo více než tři desítky věřitelů, kteří po něm chtěli 33 milionů korun. Ty jim měl dlužit kvůli nejrůznějším nesplaceným půjčkám a vršícím se úrokům. Jednou z nich je třeba 20 tisíc pro Home Credit, další peníze šly údajně na školné pro děti.

Být v Česku kapitánem průmyslu či úspěšným miliardářem tak, jak se zdá, není moc lehký úděl.