Průvodce příštího důchodce po vlastním osudu

Bod číslo jedna: Stát to za vás nevyřeší. Bod číslo dva: Budete si muset odříkat. Ne každý výdaj je nezbytný. Ne každá dovolená stojí za pozdější trable. Bod číslo tři: potřebujete investiční portfolio o velikosti 4 milionů korun. Bod číslo čtyři: Vávrova moudrost. Ale tu najdete až na konci článku, který radí, jak získat dost peněz, abyste nemuseli do smrti pracovat a udrželi si i v důchodu požadovaný životní standard.

„Lidová moudrost praví, že pro strach má mít člověk uděláno. Co má mít uděláno, to lidová moudrost jaksi nepraví… Takže, ať si každý pro strach udělá, co chce, jen když má uděláno!“ Pokud jste poznali autora tohoto citátu, nemusíte už číst dál. Pokud je i vaším hrdinou Jiří Suchý, je vám padesát plus, možná padesát hodně plus a jste ve fázi, ve které budete žít z kvality předchozích životních rozhodnutí. Skutečně totiž platí, že kdo nebyl ve dvaceti zdravý, ve třiceti chytrý a ve čtyřiceti bohatý, už nic z toho nestihne. Každý z nás má ale svůj osud ve svých rukách, vždycky je lepší věci řídit než se nechat smýkat, a i na složitý lidský život existuje jednoduchý finanční návod. Jak tedy získat tolik peněz, abych nemusel do smrti pracovat a udržel si žádaný životní standard?

Tady si dovolím udělat drobnou odbočku. Pokud se podíváte na to, jakým způsobem žijí lidé v rozvinutých zemích posledních cca padesát let, řekněme poslední dvě generace, žádný velký pokrok v životním standardu se nekoná. Když to vezmu podle mojí rodiny, jako dítě jsem s rodiči žil v běžném nájemním bytě v paneláku, měli jsme standardní auto, chatu na vesnici a někdy jsme jeli k moři.

Život středostavovské městské rodiny tak ale v rozvinutých zemích vypadá i dnes. Ano, auto jezdí líp, televize je placatá a mají chytré telefony a boty z goretexu. Co je ale podstatné, nejsou finančně svobodní. Finančně svobodný občan je nepřítel státu. Finančně svobodný občan nehraje „hru na konzumerismus“ a ohrožuje existenci systému. Proto mu žádný stát cestu k finanční svobodě neumetá, a naopak mu lehce okopává kotníky. Daň z nabytí nemovitostí, například… Čili, cesta k finanční svobodě je těžká, nikdo vám ji nepřeje, a proto vám nikdo nepomáhá. Ale pokud to zvládnete, zažijete trvalý orgasmus. V tom slovním spojení „finanční svoboda“ je totiž tou podstatnou složkou ono „svoboda“. „Nemuset“ je opojný kyslík, který dělá všechno lepší, a ze srdce ho každému přeju. Jak ale na to? A jak na to v Česku roku 2019? Je to u nás jednodušší než jinde?

Finanční svoboda a národní slabiny

Ne, bohužel není. U nás je situace ještě o něco obtížnější než v ideálně kapitalistických zemích. Je v nás hluboko zakořeněna řada sedláckých stereotypů, které nám v dosažení finanční svobody brání.

Prvním je historicky nízká ochota k mobilitě. Když pračlověk našel dobrou jeskyni, zůstal v ní. Sedlák nemohl zabalit svůj grunt na Vysočině a odtáhnout s ním do Polabí. Komunismus toto ještě dále upevnil. Navíc špatně přijímáme ty z nás, kteří odešli a dokázali to ve velkém světě. Podívejte se na vztah naší společnosti k emigraci, k zahraničním restituentům, k válečným hrdinům.

Další naší národní slabinou je přeceňování vlastnění. „Teď teprve jsme hogo fogo rodina, to je málo platný. Teď teprve nám patří svět.“ Máme rádi, když jsou věci naše. Vlastní bydlení je lepší než nájemní. Moje auto je lepší než auto na leasing. To je zásadní ekonomický nesmysl. Vlastnit bychom měli pouze ta aktiva, která se v čase zhodnocují, a naopak aktiva, jejichž cena klesá, je výhodné najímat. Pečlivě vážit, do kdy potřebuji pouze službu, typicky dopravu, a od kdy je pro mne ekonomicky výhodné dopravu realizovat ve vlastní režii.

Velkou brzdou je u nás obecně nízká míra finanční gramotnosti. Ta není dána pouze nezájmem vzdělávacího systému o tuto oblast. Je dána tím, že naše intelektuální a společenská elita je chudá. Marek Vašut vždycky říká, že česká filmová hvězda jde na nákup s igelitkou, na které je nápis „záchodové sedadlo“. Máme chudé vědce, herce, zpěváky, prostě drtivou většinu té části národa, která svojí tvorbou formuje naši popkulturu. Díky tomu naše popkultura vypadá jako vesnická idyla devatenáctého století, která se moderním tématům důsledně vyhýbá, protože jim sama nerozumí, a nemůže je tak konzumentům zprostředkovat. To ovšem znamená, že naše mládež není od útlého dětství konfrontována stravitelnou formou s pozitivními vzory úspěšných lidí. Jediný, komu jsme peníze odpustili, je Jarda Jágr a teď, zdá se, Andrej Babiš. Problém je ale v tom, že cesta ani jednoho z nich není pro zbytek společnosti schůdná a nemůžeme se z ní poučit.

Faktor rodina

Kdo je naopak ve věci poučování instantním expertem a kdo je nevysychající studnicí nevyžádaných rad, jsou rodiče. To je fajn, pokud máte v občance v kolonce zaměstnání zapsáno „syn rentiéra“. To nemyslím jenom jako vtip, protože bohatství otce je nejsilnějším faktorem pravděpodobnosti bohatství dětí. Nikoliv cestou prostého předání majetku, ale cestou předání návyků, které vedou k vytvoření a ochraně majetku. Ale pokud čtete tyto řádky, protože nejste za vodou a potřebujete se za vodu dostat, je evidentní, že nemůžete dělat to, co dělali vaši rodiče, protože oni sami to nedali. Nemá smysl obracet se o radu ve finanční oblasti k rodičům, kteří sami nejsou finančně nezávislí.

Když jsme u té rodiny, tak dalším faktorem, o kterém se zde chci zmínit, je volba životního partnera. Cesta k finanční nezávislosti je o tom, že nespotřebujete teď vše, co máte k dispozici, a že na dluh kupujete pouze určitá aktiva. Je to o částečném odříkání v současnosti a o uspokojení z jeho výsledků v budoucnosti. Pokud váš partner není schopen obětovat část současné společné spotřeby, nebo není schopen mít radost z narůstající míry vaší společné finanční nezávislosti, máte problém. Buď to vyřešíte tak, že veškerou odpovědnost za vaši společnou finanční budoucnost převezmete vy, nebo obětujete finanční nezávislost, nebo obětujete partnera. Jedna douška speciálně pro dámy, ten frajer se nezmění a nezměníte ho ani vy.

Všechny tyhle faktory nás na cestě k finanční nezávislosti brzdí, ale nejsou tím hlavním protivníkem. Tím je nutnost rozhodovat a s rozhodnutími a jejich následky žít. Kdo se chce finanční nezávislosti dobrat vlastními silami, musí být především schopen sestavit si svůj vlastní životní plán. „První dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě, pak již výše zmíněný automobil, zde se stávám zástupcem ředitele, druhá dovolená v Jugoslávii, druhé dítě.“ Ach, ta naše popkultura…

Důstojně v důchodu

Jak tedy žít finančně nezávisle? Jak být důchodcem, který žije důstojný život?

Je to vlastně jednoduchá trojčlenka. Řekněme, že mi na spokojený důchod dnes stačí čistý měsíční příjem 1500 eur, nebo 38 tisíc korun. To je ročně bratru půl milionu. Existuje pravidlo, podle kterého byste ze svého investičního portfolia měli pro svoji potřebu utrácet ročně 4 % jeho hodnoty. V našem případě budete tedy potřebovat investiční portfolio o hodnotě 12,5 milionu korun. Pokud vám stačí měsíční příjem na úrovni průměrného důchodu, tedy 13 tisíc korun, dělá to ročně 156 tisíc a potřebujete portfolio o velikosti necelých 4 milionů korun.

Toto jsou úplně primitivní počty, nicméně 99 % našeho národa je nikdy neabsolvovalo. Jinak by totiž okamžitě vědělo, že důchodová reforma je u nás mrtvá věc, protože pro výplaty současných důchodů by ve státním důchodovém fondu muselo ke dnešku být 10.000.000.000.000 korun. Deset bilionů je částka, která představuje cca 6 našich státních rozpočtů, a je celkem jedno, s jak velkým schodkem, nebo tři roční hrubé domácí produkty. Ať si to představíte, jak chcete, je to strašné číslo a znamená jediné. Na důchody čtenářů tohoto článku náš stát žádné úspory nemá.

Pokud se světu daří a můžeme si na důchody půjčovat od svých dětí nebo věřitelů, celkem nic se neděje. Navíc, jak říkají holky ve Vládě Markeťáků, „naše babičky a dědouškové si to přece tak zaslouží“. Neznám nikoho, kdo by se večer vypravil do drahé restaurace, tam si objednal jídlo a pití, poměl se a pak čekal, kdo to za něj zaplatí. Jako národ se ale ve vztahu k veřejným financím přesně takhle chováme. Chováme se jako při hře na židle a doufáme, že my ten účet platit nebudeme a že včas utečeme. Přesně tak to je.

Pokud ale ruletu se svým osudem hrát nechceme, musíme se zajistit sami. V minulých odstavcích jsme si řekli, že potřebná částka není úplně malá. Že na důchod v každém případě potřebujeme investiční portfolio v milionech korun.

Abychom těch scénářů neměli tolik, držme se onoho příkladu s průměrným důchodem, k jehož vyplácení potřebujeme investiční portfolio o velikosti 4 milionů korun. I laik tuší, že čím dříve začneme s jeho budováním, tím více pro nás pracuje čas a složené úročení, resp. investiční zhodnocení. Takže pokud máme do začátku částku řekněme 400 tisíc a každý měsíc k nim přidáme dalších 20, po deseti letech budeme mít takto odloženo 2,8 milionu korun. Zbytek za nás udělá investiční zhodnocení, takže celková částka, jakou budeme po tomto cyklu disponovat, se bude rovnat oněm potřebným 4 milionům korun.

Když je vám 30, 40, 50 let

Pro koho je to plán? Pro pár padesátníků, kteří mají úspory zhruba v této úrovni a jsou schopni omezit svoji současnou spotřebu, která často není spotřebou jejich, ale spotřebou širší rodiny. Do čeho mají investovat? Do bezpoplatkových fondů, které sledují výkonnost akciových indexů. Žádné exotické nesmysly, krypto, komodity, obrazy. Zkrátka nic, co nemůžete zítra obratem prodat. Výkonnost takového portfolia bude kolem 6 % ročně a dodá vám takové zhodnocení, se kterým je v tomto příkladu počítáno.

Rovnou si řekněme, že tento „něžný“ modelový příklad ukazuje hned všechna hlavní úskalí zodpovědného životního postoje. Každý měsíc odložit dvacet tisíc je hodně peněz. Pro každého. Co všechno si za to můžete koupit. A co když to jenom o trochu posuneme a budeme investovat jenom devět let? A to už Kačence nebudeme platit housle? A to už nepojedeme v zimě na lyže do Rakouska? Nikomu doma tuhle debatu nezávidím. Ale vím, že našemu virtuálnímu páru vitálních padesátníků se ten třetí důchod, který budou díky svému investičnímu rozhodnutí ve stáru pobírat, bude sakra hodit.

Tak koho tady máme dál. Další modelový případ je pár úspěšných čtyřicátníků. Pokud oni začnou zase s těmi 400 tisíci, ale budou po dobu dvaceti let spořit 30 tisíc měsíčně, odnesou si do společného důchodu velmi pěkných sedm milionů. To už bude znamenat, že každý měsíc jako starobní důchodci budou čerpat o dvacet tisíc korun více než jejich sousedé, kteří se spolehli pouze na stát. Docela fajn výhled.

Všechny je ale porazí poďobaný, brýlatý ajtík, který začne investovat na důchod už ve svých třiceti letech. Nemá řidičák, tak nepotřebuje auto, a za 400 tisíc, které do třiceti ušetřil, si pořídí velmi decentní důchod. K tomu, aby odešel do důchodu s částkou osm milionů, kterou bude mít sám pro sebe, protože nebude mít partnerku, mu úplně stačí dávat stranou 10 tisíc korun. Ale musí začít fakt v těch třiceti letech.

Když jsem páru vitálních padesátníků radil, aby investovali do bezpoplatkového fondu, který kopíruje výkonnost akciových indexů, musím říci, že to radím každému. Důvody jsou na jiný článek, ale stačí, když si budeme všichni pamatovat, že je to dobrý nápad. Ještě lepší nápad je ale ona myšlenka Jiřího Suchého, že člověk se má starat. Pokud si tuto myšlenku, s laskavým svolením původního autora, drobně upravíme, můžeme říci, že Vávrova moudrost praví, že pro stáří má mít člověk nainvestováno do bezpoplatkového fondu, který kopíruje výkonnost akciových indexů.