Školy ztratily kontakt se stovkami tisíc žáků

Sociální nerovnost poroste, nůžky se dramaticky rozevřou

Skončil školní rok, který byl v mnoha ohledech mimořádný. Odemykáme proto analýzu z květnového tištěného časopisu Neovlivní.cz o tom, kdo nejvíc odnese to, jak koronakrize změnila výuku na jednotlivých školách.

Vypadá to jako zázrak. Namísto jednotlivých školních budov se nad zemí rozepjala digitální síť, která pomáhá vzdělání nové generace. Stačí se připojit. Učitelé přes počítače nebo ipody vyučují ochotné žáky, zároveň konzultují nové učební metody se svými kolegy a s řediteli, kteří si pak vyměňují zkušenosti na videokonferencích. Takřka jako by invaze koronaviru změnila školství na nezávislou samosprávnou jednotku, která funguje lépe než starý strnulý systém, protože stojí právě na iniciativě jednotlivců. Pokud se vám takový obrázek zdá málo plastický, máte pravdu. Rozměrem, který není na první pohled vidět, jsou děti ze sociálně slabých rodin. Z těch, kde se vzdělání zkrátka zrovna neřeší. Anebo nemají na to, být „moderní“. Jsou jich stovky tisíc a školy je během koronakrize ztratily. Sociální nerovnost poroste, nůžky se dramaticky rozevřou.

První věc je zřejmá: Školy si s distanční výukou, kterou přinesla karanténní opatření kvůli nemoci covid-19, rady vědí. Svědčí o tom příklady z řady míst, kde dokázali učitelé – z ničeho a bez pomoci shora – vytvořit obdivuhodný alternativní model, kde se třídy scházejí na obrazovkách počítačů a kde žáci udržují s učiteli průběžně online kontakt.

„Někdy stačilo žákům poslat e-mail, někdy museli být rodiče osloveni telefonicky třídní učitelkou, nebo dokonce doporučeným dopisem. V některých případech bylo třeba zajistit techniku,“ popisuje svou zkušenost s obnovením výuky v digitálním prostoru učitelka matematiky ze Sušice Štěpánka Baierlová. Nejde přitom ani tak o to, dostat k dětem učební látku, která byla plánována na období od března do června 2020. „Neučíme, na co není prostor,“ upozorňuje matematička, že při výuce na dálku se stačí soustředit na pár znalostí, které se dají zvládnout. Hlavní je podle ní něco jiného. Žáci se učí sami organizovat práci, rozdělit úkoly, sami se hodnotit, někdy konzultovat s kamarády. „Když se dokážou vypořádat s obtížnou situací, s úplně jiným stylem výuky, tak se v životě neztratí,“ hodnotí průběžné výsledky Štěpánka Baierlová.

Zkušenosti z epidemie mohou školám pomoci v dalším rozvoji, tvrdí dokonce ředitel základní školy v Chrašticích na Příbramsku Karel Derfl. Je pravda, že se každý musí vypořádat s obavami o zdraví svých blízkých, zároveň se však při učení na dálku učitelé i žáci dozvěděli, že „školy můžou fungovat jinak“. V Chrašticích funguje běžná vesnická spádová škola, přitom je podle svého ředitele „lehce alternativní“. Výuku matematiky podle Hejného nebo nové metody čtení, případně tzv. formativní hodnocení bez známek vyhledávají pro své potomky také rodiny z větší dálky. Během koronavirové krize si pak všichni za pomoci dostupných technologií prakticky vyzkoušeli nový styl. „Teď vidíme, že nemá velký smysl nutit děti, ať dělají stejné věci ve stejnou dobu,“ vysvětluje pedagog, který zakládal zájmový spolek ředitelů Trvalá obnova školy.

V Chrašticích zjistili, že učitel není nezastupitelný při výkladu látky. Může být průvodcem každého žáka po vzdělávání, při kterém není hlavním účelem si osvojit předepsanou látku. „Cílem je, co se dítě naučí při plnění úkolu,“ vysvětluje Derfl. Žáci dostanou úkol, pak si sami vybírají cestu k jeho zvládnutí a jen největší překážky překonávají s pomocí učitelů, asistentů nebo rodičů. Úspěch nového stylu dokumentuje fakt, že část rodičů z chraštické školy žádá, ať se jejich děti učí část týdne doma i po odeznění epidemie. Obdobnou zkušenost mají ostatně školy v jiných evropských zemích, například v Rakousku. „Učením, kdy se sami žáci podílejí na organizaci, se zlepší vztahy a školu to posílí,“ shrnuje Karel Derfl.

Přesto ředitel z Chraštic i učitelka ze Sušice připouštějí, že současná situace má negativní rozměr. V Sušici se obávají, že se stávající rozdíly mezi žáky během nouzového stavu dramaticky zvětší, protože některé děti s horším prospěchem se nezapojují. Škola by jim dokázala pomoci, i kdyby měli poruchy učení, ale není to možné bez podpory rodičů. Té se ovšem škola nedočká zvláště od sociálně slabších rodin. V Chrašticích i Sušici dělají podle svědectví tamních pedagogů všechno, aby žádný z žáků neztratil kontakt s ostatními. Na bilanci je příliš brzy, přesto lze věřit, že to do značné míry dokážou, protože se riziko obvykle týká jen dvou žáků ve třídě. Existují však školy a celé regiony, kde je tomu jinak.

Země, kde se propasti zvětšují

Otevírání nůžek mezi žáky z různých sociálních skupin uvádějí experti dlouhodobě jako hlavní chybu tuzemského vzdělávacího systému. Nikdo nezpochybňuje ani sám fakt, že zdejší školství tomu nedokáže čelit. Dostatečným důkazem jsou mezinárodní srovnání, třeba výzkum PISA 2015 zaměřený na výuku přírodních věd. Patnáctiletí žáci ze znevýhodněných rodin mají výsledky nejméně o patnáct procent horší v osmi státech Evropy, přitom u Německa, Belgie, Francie, Švýcarska a Lucemburska jsou příčinou horší výsledky dětí imigrantů, na Slovensku, v Maďarsku a Česku jsou však rozdíly příkladem, jak se dosud uniformní společnost dělí na víceméně zajištěnou střední třídu a na sociálně slabší či ohrožené.

Otevírání nůžek mezi žáky z různých sociálních skupin uvádějí experti dlouhodobě jako hlavní chybu tuzemského vzdělávacího systému. Nikdo nezpochybňuje ani sám fakt, že zdejší školství tomu nedokáže čelit.

Ve školách tento trend dokonce akceleruje. Státy Visegrádu byly výjimečné i tím, že zhruba jen pět procent dětí ze zajištěných rodin s nadprůměrnými výsledky na konci základní školy nepočítá s tím, že půjde na univerzitu. U těch z horšího sociálního prostředí to je nejméně třetina.

Starší varování potvrdil zatím poslední výzkum PISA 2018 zaměřený na čtení. Česko patřilo spolu s Belgií, Francií, Lucemburskem a Maďarskem k zemím, kde horší sociální původ snižoval výsledky o pětinu, a jako v jediné z nich se u nás tato bilance v uplynulých devíti letech zhoršila. V zemích, které se na výzkumu podílely, se rozdíly prohloubily už jen ve Švédsku, kde ovšem nerovnost i nadále patří k nejmenším.

PISA odpovídá jednoznačně i na otázku, jak rozdíly vznikají. Nic mimořádného nejde vystopovat uvnitř škol, vedle Maďarska se ovšem právě v Česku nejvíc liší výsledky mezi školami. Za ilustraci poslouží také přehled, kolik žáků nedokončí základní školní docházku v jednotlivých krajích. Čtyři roky stará studie nevládní organizace Člověk v tísni a současná práce výzkumníků z PAQ Research ukazují zhruba stejný obraz. V sedmé nebo osmé třídě základní školy skončí vzdělávací dráhu deset procent žáků z Ústeckého kraje, osm procent na Karlovarsku, proti tomu jen dvě procenta v Praze nebo na Zlínsku. Nejde o to, že všechny školy v Praze jsou dobré a na Ústecku jsou špatné, na severozápadě republiky je těch špatných pouze o něco víc. „Navštívil jsem třicet škol na Karlovarsku a každá z nich organizuje výuku vlastním způsobem,“ upozorňuje Jan Němeček z Člověka v tísni. Ve třídě průměrné školy z krajského města zaostává zhruba pět žáků ve třídě, v jednotlivých školách však mohou být poměry výrazně horší.

Jeho kolega Daniel Hůle odhalil během let dva hlavní důvody. „Zdejší systém se extrémně decentralizoval,“ shrnuje polistopadový vývoj. Školy dnes řídí města a obce, jejichž starostové nebo radní se obvykle snaží vycházet vstříc svým středostavovským voličům vyžadujícím, aby jejich děti zvládly co nejnáročnější přípravu. Ambiciózní rodiče jsou navíc připraveni se na výuce potomků podílet. Část rodin ovšem tuto námahu odmítá, zvláště v případech rodičů s nižším vzděláním, kterým by doučování svých dětí zabralo mnohem víc času. Proto vyhledávají školy s nízkými nároky, které víceméně reprodukují úroveň znalostí rodičů.

Daniel Hůle tvrdí, že tento model je stabilní, protože všem zúčastněným vyhovuje, zároveň však dělí společnost na dvě části. Oblíbeným příkladem je město Bílina a okolí, kde se 36 procent dětí rodí matkám se základním vzděláním, v sedmé nebo osmé třídě pak opustí základní školu 22 procent dětí.

Zároveň zmíněný model nerovnosti prohlubuje. Viníkem je neuvážený krok polistopadových ministrů, kteří roku 1992 zrušili desetiletou povinnou školní docházku, která předpokládala po osmileté základní škole jako minimální penzum aspoň dvouleté učiliště. Od té doby přibývá těch, kteří plní devět let povinné docházky jenom na základní škole a někdy končí už v sedmé třídě. Podíl populace se základním vzděláním byl počátkem devadesátých let na pěti procentech, a tedy nejnižší v Evropě, teď u dospělých do pětadvaceti let dosahuje dvanácti procent a blíží se evropskému průměru, který mezitím poklesl na 15 procent. „V některých společenských skupinách dnes mají děti nižší vzdělání než rodiče,“ zdůrazňuje Hůle.

Děti samoživitelek a dohodářů

Od vyhlášení nouzového stavu a zavření škol očekává ředitel Institutu pro sociální inkluzi Martin Šimáček, že se rozdíly rázem prohloubí. Stát nestanovil pro distanční výuku v krizové době žádný metodický pokyn a školy mohou volnost využít na jedné straně k uplatnění nového a efektivního stylu výuky, případně nemusí dělat vůbec nic.

Hlavní obětí bude skupina žáků, která se stačila přes nevýhodný původ učit stejně dobře jako děti z běžných rodin. Nejde jen o 40 tisíc dětí z vyloučených lokalit, ohrožených je také 243 tisíc nezaopatřených dětí z rodin samoživitelek.

Experti se shodnou, že děti ze segregovaných škol, ve kterých dnes shromažďuje žáky z nižších vrstev každé město, to postihne ještě nejméně, protože by se v nich během čtyř měsíců výluky stejně naučili minimum.

Hlavní obětí bude skupina žáků, která se stačila přes nevýhodný původ učit stejně dobře jako děti z běžných rodin. „Nejde jen o 40 tisíc dětí z vyloučených lokalit, ohrožených je také 243 tisíc nezaopatřených dětí z rodin samoživitelek,“ vypočítává ředitel Šimáček. Potíže může mít i 700 tisíc rodin tzv. dohodářů, tedy lidí, kterým značnou část příjmu zajišťují více či méně formální dohody o provedení práce a kterým sociální systém výpadek nenahradí. Takové rodiny často ani nemají dostatečnou techniku včetně neomezeného připojení na internet, aby děti mohly pracovat s ostatními. Rodiče ohrožení výpadkem příjmů ostatně mají jiné starosti než trávit denně několik hodin výukou.

K dispozici jsou nadto případy, že se učitelky dané školy omezí na zaslání e-mailu, co se děti mají naučit, a dál se už o ně nestarají. Odnést to mohou zvláště žáci z prvního stupně základní školy. Společnost Člověk v tísni se snaží i v době zákazu sociálních kontaktů udržet spojení na žáky z nejchudších lokalit. „Pro rodiče to ale není priorita,“ potvrzuje Jan Němeček. U učilišť a vyšších ročníků základních škol takové problémy nejsou, protože žáci už cítí odpovědnost a prostřednictvím sociálních pracovníků se školám sami ozývají. „Víc než znalosti jim chybí sociální kontakty a škola je poslední místo, kde měli spojení na většinovou společnost. Přitom čtyři měsíce bez kontaktu stačí, aby přišli o návyky učení,“ míní Němeček.

Stát má jedinou možnost, jak škody odvrátit. „Řešením je, aby školy daly po prázdninách individuální podporu těm, kdo zaostali. Zatím se ale z ministerstva nikdo nevyjádřil, jestli za to učitelům budou platit přesčasy,“ upozorňuje expert.

Pokud nedostanou pomoc, pak se žáci prostě smíří s tím, že dál to už ve škole nepůjde. Otevírání nůžek mezi více či méně úspěšnými je „prostor, kde můžeme selhat,“ potvrzuje ředitel chraštické školy Derfl. A také on doporučuje pro žáky, se kterými školy neudržely kontakt, mimořádnou pozornost.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com