S divadelním a filmovým hercem o demokracii, odpovědnosti za vlastní rozhodnutí a síle odolat. A také o divadle. Rozhovor přináší zimní speciál Neovlivní.cz.
Má výbušnou povahu, ale pere se s ní. Nevyhrál nad ní, ale – jak Vladimír Polívka říká – odpružuje to, poněvadž jinak by zůstal nedemokratickým člověkem, který bortí vztahy s lidmi kolem. Vlastně – i sám se sebou. „Mé největší současné téma je trpělivost sama se sebou. Jsem zvyklý, že mi věci v životě jdou, a když narazím na něco, co ne, tak v tom plavu a těžko se s tím smiřuju. Mám vztek,“ otevřeně přiznává divadelní a filmový herec během rozhovoru , který je o práci na sobě sama. Odpovědnosti za vlastní rozhodnutí. Síle odolat, nerezignovat. Ne každý z nás ji má.
V představení Šašek a syn na prknech
Divadla Bolka Polívky hraje se svým otcem.
Foto: Monika Chupeková / DBP
Vladimír Polívka, potomek herců – francouzské šlechtičny Chantal Poullain a valašského krále Bolka Polívky – pochází z prostředí, kde demokratický duch visel ve vzduchu. Paradox? Život. A o jeho lepším prožívání jsme si povídali v tichu kavárny Dejvického divadla. Vladimír dosedl na židli těsně po zkoušce v náladě zpytující. Nešlo mu to, jak by chtěl. V ruce držel stostránkový text nové hry. To je důvod. A současně dobrá půda pro úvahy nad těžšími tématy. Člověka to nutí vidět věci ostřeji. Včetně sebe.
Neo: Narodil jste se do rodiny česko-francouzské, která vám principy demokracie vštěpovala jaksi mimoděk, zkrátka proto, že tak sama fungovala?
Já si myslím, že kolikrát člověk vyrůstá v nepříznivém prostředí a stane se z něho poměrně slušný demokrat. A stejně tak by se to mohlo stát naopak. Zkrátka rodinné prostředí nemusí mít klíčovou roli. I když smýšlení, které vás obklopuje, vás chtě nechtě formuje. A já jsem měl to štěstí vyrůstat v rodině, kde byl demokratický duch ve vzduchu. Už jen pro tu intelektuální společnost, která mě díky rodičům obklopovala. Určitě se u nás o tom, že je to správná cesta, nepochybovalo. Tak.