Vladimír Polívka: Prostě to nevzdat

S divadelním a filmovým hercem o demokracii, odpovědnosti za vlastní rozhodnutí a síle odolat. A také o divadle. Rozhovor přináší zimní speciál Neovlivní.cz.

Má výbušnou povahu, ale pere se s ní. Nevyhrál nad ní, ale – jak Vladimír Polívka říká – odpružuje to, poněvadž jinak by zůstal nedemokratickým člověkem, který bortí vztahy s lidmi kolem. Vlastně – i sám se sebou. „Mé největší současné téma je trpělivost sama se sebou. Jsem zvyklý, že mi věci v životě jdou, a když narazím na něco, co ne, tak v tom plavu a těžko se s tím smiřuju. Mám vztek,“ otevřeně přiznává divadelní a filmový herec během rozhovoru , který je o práci na sobě sama. Odpovědnosti za vlastní rozhodnutí. Síle odolat, nerezignovat. Ne každý z nás ji má.

Vladimír Polívka, potomek herců – francouzské šlechtičny Chantal Poullain a valašského krále Bolka Polívky – pochází z prostředí, kde demokratický duch visel ve vzduchu. Paradox? Život. A o jeho lepším prožívání jsme si povídali v tichu kavárny Dejvického divadla. Vladimír dosedl na židli těsně po zkoušce v náladě zpytující. Nešlo mu to, jak by chtěl. V ruce držel stostránkový text nové hry. To je důvod. A současně dobrá půda pro úvahy nad těžšími tématy. Člověka to nutí vidět věci ostřeji. Včetně sebe.

Neo: Narodil jste se do rodiny česko-francouzské, která vám principy demokracie vštěpovala jaksi mimoděk, zkrátka proto, že tak sama fungovala?

Já si myslím, že kolikrát člověk vyrůstá v nepříznivém prostředí a stane se z něho poměrně slušný demokrat. A stejně tak by se to mohlo stát naopak. Zkrátka rodinné prostředí nemusí mít klíčovou roli. I když smýšlení, které vás obklopuje, vás chtě nechtě formuje. A já jsem měl to štěstí vyrůstat v rodině, kde byl demokratický duch ve vzduchu. Už jen pro tu intelektuální společnost, která mě díky rodičům obklopovala. Určitě se u nás o tom, že je to správná cesta, nepochybovalo. Tak.

Neo: Co pro vás demokracie vlastně znamená?   

Primárně? Možnost jít k volbám. A aby člověk mohl jít volit, musí věnovat čas tomu, aby věděl, proč tam jde. A koho volí. To jsou ty základní podmínky, které ale spousta lidí takto zažité nemá. A to mluvím i o lidech kolem mě, kterých si i vážím. Prostě jdou a odvolí toho, koho jim kdosi poradí. To je ostudné. Chybí odpovědnost za vlastní rozhodnutí. A kvůli tomu si myslím, že je demokracie poškozenější než dřív. Třeba můj osmnáctiletý bratr ztratil iluze úplně. Pohybuje se v prostředí, kde se na politiku a politiky jenom nadává. A on zastává odposlouchaný názor ve stylu: „Vždyť je to stejně parta hovad, nemá cenu volit, zůstane to stejný!“ A je klidně možné, že tohle by mohl být začátek konce.

Neo: A nemůže se do takového přístupu promítat to, že volíme lídry s vidinou úlevy teď a tady na úkor budoucnosti? Protože ji prostě nevidíme.

Já ale lídry volím. Od toho tu ministři a odborníci jsou, jsou to odborníci, tak ať rozhodují. Referendum o čemkoliv je diletantismus. Ale zrovna nedávno jsem studentům DAMU, se kterými pracujeme v Dejvickém divadle, řekl, že jsme donuceni volit, ale nemůžeme věřit. Vezměte si třeba nedávnou kauzu bývalého poslance Dominika Feriho – podotýkám, že se snažím věřit, že soud kauzu vyhodnotil správně –, tak je to zase nějaký druh zklamání. Ale já si přes to všechno myslím, že je to jen o tom to nevzdat. Pracovat na sobě a vzápětí na své volbě. To je cesta, jak té skepsi, kterou třeba trpěl můj bratr, nepodlehnout. Prostě to nevzdat. 

Neo: Takže přece jen věříte. Věříte tím pádem, že demokracie má budoucnost. 

Určitě ji má. Jenže nejsem povolán vysvětlovat, proč to tak je. Jsem sice zastáncem vůle chodit na náměstí, mluvit o tom, nestydět se za vlastní názor, ale rozhodně bych se neodvažoval hledat řešení pro komplikované věci. Tak, jak to dělají politici v nejvyšších postech, když přijdou se strašlivě zjednodušenými řešeními. A to je populismus. A ten nechci prezentovat. Já neznám řešení, nevím, jakým způsobem přistoupit k budoucnosti demokracie, na to jsem malý pán.

Neo: To je to, co čekáte od lídrů? 

Od nich čekám, že to oni by měli být demokraté především. A ne že někdo takový bude osm let v kuse jenom dělit společnost na půl, což se za posledních deset let u nás bravurně daří. 

Neo: Jste zklamaný? 

Jsem zklamaný, že i ti, kterým jsem věřil při své volbě, udělali věci, kterými se v mých očích původní myšlence zpronevěřili. Předvedli škodlivý přístup právě k demokracii. Ano, já jsem tím pádem taky udělal chybu ve své volbě, ale nevěděl jsem o ní. Pro mě je omluvitelné takhle chybovat poprvé, ale když vás váš zvolený lídr zklame, je už neodpustitelné volit ho podruhé. 

Neo: V čem takový škodlivý přístup vidíte? 

Nemyslím si, že by si politici v nejvyšších funkcích mohli dovolit říkat úplně všechno, co jim přijde na jazyk, a co je podstatné – aby to bylo tak rychle zapomínané. Bohužel příval informací v médiích je tak veliký, že se jde jednoduše od takové rizikové zprávy pryč, prostě zapadne. Nikdo si na ni další den nevzpomene, tak nad tím mávneme rukou.

Proč si o lidech s jiným názorem nemyslí, že jsou blbci? Co si vzal ze svých slavných rodičů? A o co rozhodně neusiluje? Odpovědi přináší Zimní speciál Neovlivní.cz, který můžete věnovat i jako vánoční dárek.

Zdroj náhledové foto: Monika Chupeková / DBP