Zabraňte tomu, aby byli vzdělaní

Český průmysl a hejtmani si žádají více učňů. A proto žádají represi. Ministr školství – souhlasí. A to za situace, kdy školský systém už funguje jako stroj na nerovnost. V Česku se mohou děti hůře vzdělaných rodičů v míře mnohem větší než kdekoli jinde v Evropě dopředu rozloučit s tím, že by se snad mohly dostat nahoru. Jen zhruba pětina jich dokáže získat vyšší vzdělání, než jakého dosáhli jejich rodiče. Propast se přitom v čase prohlubuje. Ukážeme vám jak a proč. A jak to přiživují politici.

„Dramaticky se nedostává profesí, zvláště učňovských,“ posteskl si před časem moravskoslezský hejtman Ivo Vondrák (ANO). A jedním dechem dodal, že to určitě neznamená, že by snad kraje chtěly opět zavádět směrná čísla, která by – stejně jako před rokem 1989 – určovala, kolik dětí musí do učilišť nebo odborných škol a kolik může na gymnázia.

Ilustrace: Shutterstock

A přesto tomu tak je. Hejtman Vondrák totiž těmito větami komentoval v DVTV novelu školského zákona, která právě krajům dává pravomoc „směrná čísla“ určovat.

Návrh do sněmovny poslala karlovarská hejtmanka Jana Mračková Vildumetzová (ANO) a píše v něm: „Předpokládaný počet přijímaných uchazečů může zřizovatel podmínit svým schválením.“ Ministr školství Robert Plaga (také ANO) s novelou po několikaměsíčním váhání souhlasil.

Jejich argumentace je v českém prostředí všeobecně srozumitelná. „Máme problémy nasytit trh práce, dramaticky se nedostává zvláště učňovských profesí. Proto musí kraje zajistit, co zaměstnavatelé chtějí,“ vysvětloval hejtman Vondrák. Jinými slovy: Příliš mnoho lidí sedí v kancelářích a nikdo nechce pracovat rukama. Proto k tomu mládež donutíme jediným účinným nástrojem, zamezíme jí přístup na školy s maturitou a zvláště na gymnázia.

Tento návrat ke komunistickému modelu může teoreticky prospět zemi, která se pyšní tím, že je dílnou Evropy, zcela jistě ovšem konzervuje společnost rozdělenou na kasty podle přístupu ke vzdělání, a tedy k lepšímu výdělku. Taková strnulost, která neumožňuje společenský vzestup dětem méně vzdělaných rodičů, nemá už dnes ve vyspělých zemích srovnání. Přesto by se měly podle hejtmanů a většiny v parlamentu hranice ještě upevnit.

Stroj na nerovnost

Přimět mládež k docházce do učilišť dříve vyžadovalo donucovací prostředky a je jasné, že ani dnes to bez nich nepůjde. I ten nejméně vzdělaný žák či rodič si dokáže spočítat, že nástup do výroby po ukončení základní školy znamená s velkou pravděpodobností nižší příjmy až do konce života. Zkušenost generací naposledy potvrdil Český statistický úřad, který zjistil, že v roce 2017 dosáhla na nadprůměrný plat jen čtvrtina učňů, zato polovina Čechů s maturitou a tři čtvrtiny vysokoškoláků. Viděno z jiného úhlu, průměrný vysokoškolák bral o dvě třetiny více než absolvent učiliště a maturant o pětinu víc.

Patnáctiletým je proto třeba vzít možnost ke vzdělání, protože s použitím ekonomických argumentů se v příštích letech pro učení může rozhodnout ještě menší část nastupující generace než dnes.

Tato strategie s sebou ovšem nese vedlejší účinek, protože značné části populace předem zabrání ve společenském vzestupu. V tom je tuzemský vzdělávací systém mimořádně výkonný, jak průběžně připomínají studie Organizace pro mezinárodní spolupráci a rozvoj (OECD). Jen na okraji zájmu veřejnosti probleskly koncem minulého roku zprávy o tom, jak vzdělání rodičů ovlivňuje životní vyhlídky dětí. Zdejší poměry nejsou výjimečné v tom, že se děti vzdělaných rodičů lépe dostanou ke kvalitnímu vzdělání a to jim pak zajistí lepší práci. Ovšem potomci hůře vzdělaných lidí, a tedy z horších sociálních poměrů, se v Česku ve větší míře než kdekoli jinde mohou předem rozloučit s tím, že by se snad mohli dostat nahoru.

Efektně působí statistika, podle níž mají děti vysokoškolsky vzdělaných Čechů čtyřiatřicetkrát vyšší šanci dostat se na univerzitu než děti rodičů bez středního vzdělání. S viditelným odstupem jsou na dalších místech Slováci, Poláci a Italové. O poznání významnější je zjištění, že jen 22 procent Čechů se dopracuje vyššího vzdělání než jejich rodiče – také tím dosahujeme primátu, tentokrát před Němci, Turky a Rakušany.

Nižší sociální pozice spojená s nižší úrovní dosaženého vzdělání se reprodukuje i ve výsledcích při zkouškách a plánování životní perspektivy. České děti z chudších poměrů mají o dvacet procent horší výsledky v mezinárodních testech PISA než ti lépe situovaní a stejně špatně na tom jsou už jen Maďaři a Francouzi. Naopak jejich vrstevníci z lepšího sociálního prostředí mají mnohem vyšší šanci získat dobré zaměstnání. V tom jim mohou konkurovat jen Finové, Rumuni a Litevci z lepších rodin.

Celkový výsledek by varoval každého odpovědného správce vzdělávacího systému. Moderní vzdělávací systém má podle definice nabízet stejné šance každému dítěti. V různých zemích, a zvláště ve střední Evropě, vzdělávací systémy naopak přispívají k udržení a někdy prohloubení nerovností, obvykle však jenom v některých svých rozměrech. Jenže v tuzemské praxi přispívá k nerovnosti každý rozměr systému, který jen výzkumníky napadne.

Zpráva o tom, jak hluboké jsou propasti rozdělující společnost, nevzbudila velký ohlas, protože opakovala podobné výsledky z dřívějška. Proto veřejnost přehlédla varování, že se propasti dále prohlubují: Například že šanci na vyšší vzdělání než dosaženého rodiči má méně dětí než před dvaceti nebo třiceti lety.

Vzdělanost v časech nedostatku

Není třeba dlouho hledat důvod. Udržel se tradiční vzdělávací model, který příliš brzy odděluje „nadanější“ od těch s „horšími studijními předpoklady“.

Ve skutečnosti dává přednost dětem lépe vzdělaných rodičů, kteří své potomky lépe připraví na přijímací zkoušky. Zabránit dětem z určitých společenských vrstev dosáhnout lepšího vzdělání a tím lepší pozice ve společnosti je ovšem praxe s hlubší tradicí. Pochází ze společnosti nedostatku, jakou Češi zažili v dobách komunistické vlády. V takové společnosti je možné získat nějaký majetek nebo výhodu jen na úkor jiných.

Sociolog Petr Matějů popsal vzestup nové společenské elity, jak se ustavila po nástupu komunistické strany do vedení státu v padesátých a šedesátých letech minulého století. Rodiny z nové vládnoucí vrstvy si dokázaly prosadit, aby byrokratický vzdělávací systém reprodukoval v sedmdesátých a osmdesátých letech privilegia pro jejich potomky. V dobovém kontextu to znamenalo znemožnit kvalitnější vzdělání větší části populace.

Model se udržel i po roce 1989, protože předlistopadové elity obnovily své pozice, i když musely připustit, že lepší vzdělání dostanou i děti z rodin s více či méně opoziční historií. Ve skutečnosti se nepsaný model zvýhodňující potomky funkcionářů a vysokých úředníků formalizoval. Byla zavedena víceletá gymnázia, která fungují jako elitní soukromé školy v anglosaském světě, ovšem za státní peníze, a svým studentům okamžitě po přijetí v jedenácti letech garantují úspěšnou cestu na univerzitu. Přednostní právo do nich nastoupit nemají potomci dávno zrušené stranické nomenklatury, ale těch rodičů, kteří jsou dost vzdělaní nebo mají prostředky, aby své děti připravili na náročné příjímací zkoušky. Vedle časného rozdělení na elitu a většinu těch, kteří nemají šanci na vzestup, se udržela i třída učňů předurčená svým sociálním prostředím k méně výnosné manuální práci.

Těžko jde zabránit ambiciózním středostavovským rodičům, aby pro své děti vyžadovali elitní školy, přesto nedává valný smysl, že se udržela praxe odeslat část dětí do výroby už v patnácti jen z toho důvodu, že jim sociální bariéry zabrání prokázat svůj talent.

Na obecné rovině se dá takový vzdělávací model hájit jen v rámci ideologie třídního dělení společnosti, proto vzniká otázka, proč se vůbec udržel. Právě na ni odpovídá hejtman Vondrák, když tvrdí, že víc učňů potřebují průmyslové podniky v jeho kraji. Lobby průmyslových podniků, které za svou hlavní přednost považují lacinou pracovní sílu, spojená s reprezentanty krajů je přitom dost silná, aby zabránila jakékoli snaze o reformu a aby naopak zabránila v přístupu ke vzdělání větší části mladé populace než v dobách těsně po roce 1989. Rodiče žáků s lepšími vyhlídkami ani nenapadne si na to stěžovat – přece jen vyrostli v dobách, kdy úspěch jednoho člověka musel zaplatit někdo jiný.

Cesta k autoritářskému režimu

Odpůrci se mohou zlobit, jak chtějí. „Cílem Asociace krajů je zvýšit o deset procent počet žáků, kteří nenastupují do maturitních oborů, ale do učňovských,“ stěžuje si například expert nevládní společnosti EDUin Bohumil Kartous a upozorňuje, že tím kraje a jejich podniky řeší situaci jen na pár let dopředu, dokud budou zdejší montovny vyžadovat levnou pracovní sílu.

Stejně to vidí i ministr Plaga, kterému vadí, že absolventi základních škol budou do učňovského sektoru expedováni na základě jediné nepovedené zkoušky, při které nedostanou předepsaný počet bodů. „Takový přístup zpečetí vnímání učilišť jako škol pro neúspěšné – a to někdy možná i mylně,“ prohlásil v České televizi.

Ilustrace: Shutterstock

Ovšem výhrady aktivistů i ministra jsou slabé v parlamentu, kde dominuje strana ANO podnikatele Andreje Babiše, který založil zemědělsko-potravinářský holding opírající se kromě státních dotací také o lacinou pracovní sílu.

Kraje neberou vážně ani Plagovu připomínku, že pokles absolventů učňovských oborů ve skutečnosti způsobil populační výpadek. „V devadesátých letech vstupovalo do středního školství dvě stě tisíc žáků populačního ročníku, dnes je to pod sto tisíci.“

Ministr má pravdu v tom, že podíl učňů v posledních deseti letech neklesá. V minulém školním roce tvořili učňové 28 procent všech absolventů a deset let předtím to bylo jen necelých šestadvacet procent. Průmyslníci mají důvod si stěžovat pouze z toho důvodu, že namísto 32 tisíc učňů, které jim školy dodaly před deseti lety, to bylo loni o deset tisíc méně.

Během pěti let se zvýší počet žáků, kteří ukončili základní školu, o čtvrtinu, a lze tedy čekat, že se stejně zvýší počet učňů. To ovšem za předpokladu, že nabídka učebních oborů bude aspoň něčím přitažlivá.

Logika krajů přesto zůstává přímočará. Nemůžeme za to, že jsou slabé populační ročníky, z povinnosti dodat aspoň třicet tisíc učňů ročně se nastupující generace jen tak nevyzuje. Pokud bude nezbytné zpřísnit podmínky pro vstup na střední školy s maturitou, tak je zpřísníme. Stačí, když nové kompetence odhlasuje parlament.

Vzdělaní obyvatelé měst mohou být teoreticky spokojeni s tím, že privilegovanou pozici jejich rodin nebude ohrožovat příliš mnoho mladých z venkova a průmyslových aglomerací na severu republiky. Praha a Brno nebo třeba České Budějovice zachovají dostatek míst na víceletých gymnáziích, Karlovarsko, Ústecko a Ostravsko dodají dostatek mechaniků, zedníků nebo pokrývačů, určených pro manuální práce.

Přesto si městští vzdělanci stěžují na stav společnosti. Přitom mají dost informací o tom, že směr, kterým se ubírá, určuje nastavení vzdělávacího systému. Parlamentu dominují populisté, tedy strany pro nespokojené a méně vzdělané lidi, kteří nabízejí přímočaré řízení státu. Stejně jako na stavbě nebo v průmyslovém provozu musí být vždy jasné, kdo je mistr nebo vedoucí směny.

Naděje, že se premiér Babiš vyčerpá a jeho strana padne, samozřejmě existuje, přesto na dalších místech v tabulce preferencí čekají ti, kteří ho chtějí zastoupit, konkrétně sociální demokraté, komunisté a Okamurova SPD. Dvě třetiny „venkova“, přesněji lidí bez maturity, dnes volí čtyři stany s populistickým programem, přitom jen polovina s maturitou a třetina s vysokoškolským diplomem. Vzdělávací systém od sebe odděluje rodiny s kvalitním a vyšším vzděláním, přesto i absolventi učilišť jsou vzdělaní dost, aby zašli k volbám a zvolili ty, kteří jim nabízejí srozumitelný plán, tedy autoritářskou demokracii. Ekonomika takový model potřebuje, mohli by říci ti, kdo chtějí části nastupující generace zkomplikovat přístup ke vzdělání.

 

Zdroj: Neo

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít