Zimní speciál Neovlivní.cz: Vzpomínka stará 30 let. Na poslední Vánoce v nesvobodě

Milí čtenáři,

je to už třicet let, co Svobodná Evropa odvysílala dopis neznámého autora. Reagoval v něm na brutální represe a vodní děla v ulicích, kterými se tehdejší režim snažil potlačit projevy nespokojenosti svých občanů. I když to tak hlavně v pražských ulicích navenek nevypadalo, autor dopisu volal po optimismu.

Jak napsal: „Každé společenství lidí, a nemusí se spolu ani modlit, je smrtelně nebezpečné pro tuto totalitu, která směřuje k přetrhání všech živoucích komunikací, vztahů a výměny.“

Ten neznámý měl tehdy pravdu. Před třiceti lety to byly poslední Vánoce v totalitě a následoval rok, kdy se z nás znovu stali svobodní lidé.

Poslední roky a měsíce nám ale připomínají, že to není samozřejmé. Když si nedáme pozor, můžeme o svobodu lehce přijít.

Téma svobody, odvahy, hrdosti, ale také radosti se prolíná všemi rozhovory z letošního zimního speciálu. Mluví o nich třeba Martha Issová, Miroslav Singer, David Stypka nebo Jiří Černý.

Rozhovory s nimi najdete v zimním speciálu Neovlivní.cz, který právě tento týden míří ke svým předplatitelům. (Ještě svůj časopis nemáte? Předplatit si jej můžete snadno, objednávkový formulář najdete na tomto odkaze ». Předplatné můžete věnovat také jako dárek. Novým předplatitelům a obdarovaným magazín dorazí zkraje ledna.)

Deset osobností roku 2018 nám také připomíná, jaké to je, mít prezidenta, který sklízí ovace. „Lidé smekali čepice a tři hodiny čekali, až pojede pan prezident, aby ho vůbec viděli. Třeba během první oslavy osvobození Plzně americkou armádou v květnu 1990 půlka lidí plakala na ulicích štěstím,“ vzpomíná na éru Václava Havla fotograf Karel Cudlín.

Do reality nás zase přivádí novinářská legenda Josef Klíma, který tu dnešní éru označuje slovem oligarchická: „To znamená, že všechny velké zájmové skupiny, které se chtějí dostat k penězům, už pochopily, že nestačí udělat si nahoře kamarády, ale že nejlepší je být rovnou nahoře.“

Člověk ale vydrží hrozně moc a přežije i oligarchy. Jak říká vojenský kaplan Petr Šabaka: „Člověk je stavěný na trauma, i když si to nechce přiznat. Má v sobě psychologické procesy, které mu zablokují mozek tak, že ho zabrzdí, nebo mu pomohou to ze sebe nějak vyklepat.“

Před těmi třiceti lety už bylo cítit, že se něco láme. „Byly to náhodou dost svobodné Vánoce. Seděli jsme na UMPRUM a pouštěli si Doktora Živaga. Spousty filmů běžely v posluchárnách. Supr mejdan. Jsem strašně rád, že jsem to mohl prožít. Ne že bych ale bolševikovi zapomněl těch dvacet let života, které jsem musel protrpět,“ vzpomíná výtvarník David Černý.

Přeji Vám hodně štěstí v příštím roce, a až se zas někdo bude ušklíbat nad „hrstkou křiklounů“ v ulicích, vzpomeňte si na dopis ze Svobodné Evropy.

Vaše Sabina Slonková