Zpráva z laboratoře populismu. Argentinský prezident míří do Prahy

Javier Milei. Ještě před pár měsíci ho neznal nikdo mimo Buenos Aires, dnes se o něm mluví na celém světě. V polovině června míří do Prahy, kde převezme výroční cenu Liberálního institutu a bude mít také přednášku. Odemykáme text ze Zimního speciálu Neovlivní.cz.

Když mu hlasy patnácti milionů Argentinců zajistily suverénní vítězství ve druhém kole prezidentských voleb, reagoval dokonce multimiliardář Elon Musk. „Argentina má před sebou prosperitu,“ napsal na svůj účet X a dodal, že tím začíná nový trend, který zlikviduje vládu levice na celém světě. Ano. Volby v Argentině předpověděly, čeho se dočkáme v Evropě. Text vyšel v Zimním speciálu Neovlivní.cz.

Po břehu řeky Paraná se pomalu přesouvá kolona automobilů, v otevřeném kabrioletu stojí muž s rozcuchanými dlouhými vlasy a v kožené bundě, který třímá řetězovou pilu. „Paruka! Blázen!“ křičí davy, které kolonu provázejí. To městem Corrientes projíždí kandidát na prezidenta Javier Milei, který příznivcům odpovídá napůl vzletným, napůl vulgárním heslem své kampaně „Viva la libertad, carajo!“ Davy s nadšením opakují. Momentku z argentinské volební kampaně přinesl počátkem října německý deník FAZ, ovšem popisem volebního boje v různých městech a periferiích Argentiny si v té době vylepšovaly zahraniční zpravodajství všechny světové deníky.

Na první pohled neexistuje přesvědčivý důvod, proč by měla jedna prezidentská kampaň ve vzdálené zemi vzbudit takovou pozornost. „Byly to volby s nejnejistějším výsledkem za čtyřicet let argentinské demokracie,“ popsal jeden z rozměrů jihoamerického dramatu komentátor José Criales z deníku El País. Argentina totiž trpí. Ekonomika klesá na úroveň roku 2010, inflace se blíží k hranici 150 procent, čtyřicet procent Argentinců je ohroženo chudobou. Těžko předvídat, jak se v této chvíli zachová běžný volič.

Peronistické hnutí, které určuje dějiny Argentiny už od druhé světové války, přesto nominovalo do prezidentských voleb ministra hospodářství Sergia Massu. Nejen proti němu povstal „muž s motorovou pilou“, ekonom Javier Milei (53 let) přezdívaný Paruka nebo Blázen. Nespokojenému lidu slíbil, že „do pouště“ vyžene celou „vládnoucí kastu“, nejen perónisty. Zruší centrální banku, aby mohl místo bezcenného pesa zavést americký dolar. Zruší také přebujelé sociální dávky a zlikviduje nejméně polovinu ministerstev včetně školství, zdravotnictví, sociálních věcí a životního prostředí. O práci přijde personál vědeckých ústavů, který se nadále může „živit poctivě“.

Milei bývá přirovnáván k ostatním pravicovým populistům, jakými jsou třeba Donald Trump ve Spojených státech nebo Jair Bolsonaro v Brazílii. „Proto existuje pocit, že Argentina je součástí globální vlny. Tyto volby se nečtou v argentinském klíči, proto je o ně takový zájem,“ připomněla další z důvodů zvýšeného zájmu celého světa politoložka Victoria Murillová rovněž v deníku El País.

Sama však připomíná, že se v Argentině odehrává speciální příběh. Argentinský populista se totiž na rozdíl od Trumpa či Bolsonara hlásí k radikální ideologii, kterou někdy nazývá neoliberalismus, jindy libertariánství nebo anarchokapitalismus. S takovým postojem by se za normálních okolností dostal sotva za okraj politické scény, v přelomových časech krachující ekonomiky však dostal nečekanou šanci, kterou – k překvapení většiny – využil.

Kampaň radikálně pravicového ekonoma byla důležitá i tím, že se odehrávala v zemi, která se proslavila jako laboratoř novodobého populismu. Politika lidových vůdců ze země nad řekou La Plata má následovníky na celém světě. Stačí počkat pár desetiletí, nebo ještě kratší dobu, a argentinský příběh se bude opakovat také na severní polokouli.

Obdivuhodná cesta do chudoby

Nejznámějším populistou světa se stal po druhé světové válce argentinský generál Juan Perón. Po nástupu k moci zavedl ekonomický systém „developmentalismus“, který zakazuje nebo vysokými cly omezuje dovoz, aby prostor získali domácí výrobci, zároveň ovšem využívá zahraniční obchod k vývozu domácí produkce. Perónův model fungoval, zvláště když vláda znárodnila průmysl a dotovala jeho výrobu z rozpočtových rezerv nashromážděných vývozem potravin za války. Podniky dobře platily své zaměstnance a podíl střední třídy na populaci dosáhl 40 procent, tedy podílu, který mohla závidět celá řada evropských zemí. Generál z Buenos Aires se stal kultovní postavou socialistických ideologů.

Dotace průmyslu a velkorysé sociální dávky ovšem zavedly Argentinu do inflace, která rozvrátila rozpočty domácností, oslabila místní měnu a vyhnala cizí kapitál. Perón ztratil podporu, armáda zorganizovala puč a k vládě povolala liberální ekonomy. Pokus otevřít ekonomiku však nevyšel, jenom způsobil další propad rodinných příjmů.

Po depresi nastal dočasný růst, po kterém se ovšem opakoval stejný příběh, celkem čtyřikrát. Poslední krize nastala v roce 2013 a dosud neskončila.

Argentinský scénář může leccos připomenout i v současném Česku a celé Evropě. Ekonomický růst umožní vládě dotovat podniky a rozdělovat dávky, pak se ovšem dostaví inflace, propadne ekonomika, a protože stát nechce omezit dotace, tak se státní rozpočet dostane na pokraj krachu. Nevýhodou je, že při opakování takového scénáře se za několik desetiletí nápadně sníží hospodářská síla dané země. Pokud měla Argentina před sto lety stejně produktivní ekonomiku jako Kanada, dnes je na čtvrtině.

Nový druh demokracie

Skutečný výkon Juana Peróna však byl v založení nového politického stylu. Nebyl prvním populistou v dějinách, kandidát strany s názvem „Populistická“ jenom těsně prohrál prezidentské volby ve Spojených státech v roce 1896. Stejně jako Perón v letech 1946–1955 vládl už mezi válkami Kemal Atatürk v Turecku. Perón ovšem předvedl něco jedinečného, když dokázal řídit opozici během sedmnácti let vynuceného exilu, aby se rok před svou smrtí v roce 1974 triumfálně vrátil jako prezident.

Ve stejné době využili argentinští emigranti na amerických a evropských univerzitách zkušenosti s perónismem a vypracovali dodnes aktuální teorii populismu, kterou cíleně či nevědomě následují populisté současné doby.

Klasikem se stal před devíti lety zesnulý Ernesto Laclau, který odmítl srovnávat populismus s demagogií a popsal ho jako latinskoamerickou alternativu k marxismu.

Perón a další vůdci lidu v Argentině se podle Laclaua nemohli opírat o dělnickou třídu jako socialisté a komunisté v Evropě, ale museli sami vytvořit svůj „lid“ pomocí promyšlených sociálních strategií. Klíčem k úspěchu bylo definovat „antagonistický postoj“ proti „vládní hegemonii“, tímto postojem sjednotit nespokojenou část populace a postavit se do jejího čela v boji proti společnému nepříteli. Perón dokázal i v časech exilu udržet dojem, že bojuje za Argentince všech ekonomických postojů a politických směrů, a proto také dostal pár měsíců po návratu z ciziny 62 procent hlasů hned v prvním kole prezidentských voleb.

Populista musí sloužit „lidu“, který stvořil, nutně to však neznamená, že se drží konkrétního programu. Určité sliby ovšem plnit musí, například v případě perónismu „lid“ požaduje slušnou životní úroveň. Perónisté dosud vždycky dokázali vzbudit dojem, že to dokážou lépe než jejich konkurence.  

Podle Laclaua není populismus úpadkem demokracie, ale její radikálnější formou, která časem nahradí tradiční model soutěže zavedených stran. „Hlavní linie politických konfliktů bude v příštích letech s největší pravděpodobností probíhat mezi pravicovým a levicovým populismem,“ předpovídá Chantal Mouffeová, bývalá žena argentinského politologa.

Dosud se tak nestalo, protože pravicoví populisté vyspělého světa se omezují na obranu „slušných občanů“ před migranty; hlubší motiv jim chybí.

Naplněním předpovědi politoložky Mouffeové ovšem může být tažení „blázna s motorovou pilou“, který se v Argentině přinejmenším na čas stal pravicovou alternativou zavedeného levicově-populistického režimu. Svůj „lid“ našel v mladých mužích provinčních měst jako Corrientes, kteří sice mají vzdělání a kvalifikaci, ale žádnou budoucnost, v jejich matkách, kterým státní sociální dávky nestačí k tomu, aby zaplatily potřebné léky, a dokonce mezi dříve blahobytnou střední třídou trojúhelníku průmyslových měst Buenos Aires, Rosario a Córdoba.   

„Volby vyhrál nikdo,“ napsal El País, když se potvrdilo, že Milei v prezidentském klání dominoval s 56 procenty. Tím připomněl, že Argentinci teprve zjistí, koho zvolili.

Lze předpokládat, že Milei opravdu zruší tzv. stát blahobytu založený na vysokých daních a vysokých stavech státních zaměstnanců. Neřekl však úplně přesně, co přijde místo něho. „Vše, co může být v rukou soukromého sektoru, bude v jeho rukou,“ oznámil po svém vítězství.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com