Esej Radkina Honzáka: Referendum jako jistá cesta do pekel

Byla tu doba kamenná, tu časem vystřídala doba železná, za gotikou přišla renesance, po době moderní doba postmoderní a po ní ku dnešku přikvačila doba postfaktická. Dala se předvídat. Žijeme v globalizované společnosti, kde je obtížné se vyznat ve spoustě skutečností a vztahů mezi nimi. Navíc při honbě za konzumem a za neustále stoupající prosperitou na to není čas, ani chuť. Pravdu nám tedy zprostředkují nejrůznější média.

Skutečnost – jak již bylo zmíněno – je však nesmírně složitá, je tedy třeba ji zjednodušit. Odstřihovat nesmyslné výhonky nápadů, úvah a polopravd by bylo náročné, zjednodušení tedy probíhá cestou „platí – neplatí“. Protože média mají zájem na zisku, nikoliv na pravdě, prodávají senzace. Trochu ve stylu pornomafie a narkomafie hájících se heslem: Kdyby to lidi nechtěli, tak to přece neprodáme. A mezi to přimíchají docela nenápadně pravdy vlastníků. Někdy nápadněji a pak mohou mít problém, ale většinou jim to projde.

Amerika obohatila politický slovník o pojem „modrá lež“, který je tam nyní používán jako označení prezidentských žvástů, které bijí do očí svou nehoráznou nesmyslností, snadnou vyvratitelností a tím, že jim paradoxně prezidentovi příznivci neochvějně věří. Sociologové a psychologové tvrdí, že prezident je používá nikoliv proto, že by byl tak blbý, ale proto, že je tak mazaný, protože společné přilnutí k této jasné nepravdě tmelí příznivce víc, než slavná Washingtonova pravda tmelívala všechny občany. Modrá lež totiž občanstvo rozděluje na příznivce a odpůrce.

Martin Fendrych ve svém sloupku napsal: „Mluvčí Bílého domu Sean Spicer nedávno řekl, že ani Adolf Hitler nepoužil chemické zbraně jako syrský prezident Bašár Asad. Po otázkách upřesnil, že nacistický vůdce nepoužil sarin proti vlastním lidem jako Asad. – Znělo to šíleně pro každého, kdo ví o Hitlerových vyhlazovacích táborech…“ Podle logiky modré lži je však Spicer zcela postfakticky pravdivý: jednak to nebyly žádné zbraně, ale jakési komory, a za druhé to nebyli jeho lidi!

Podle mého názoru bychom u nás našli historickou analogii v už zbytečných závěrečných bojích o rukopisy. Touto cestou vzniká pevně stmelená množina těch, kteří vůbec nemusí přemýšlet, protože mají jasno. Když jejich vůdce řekne A, platí A, i kdyby čert na praseti jezdil. Druhou cestou, jak dostat velkou množinu jednotně naladěných lidí (opravdu naladěných a nesluší se říci „smýšlejících“, protože oni nemyslí, oni jsou řízeni emocemi), je manipulace. Zbytek občanů nestmelených modrou lží lze ovládnout strachem. Manipulaci zvládne každý inteligentnější psychopat, a pokud dosáhl jistého postu, že na to má finanční prostředky, zjedná si celé týmy odborných pomocníků.

Strach tady úspěšně šíří několik politiků, wampetrem – jak nazývá Kurt Vonnegut v Kolíbce objekt, kolem něhož se točí děj – jsou hlavně uprchlíci. Namísto 16 000 jsme jich přijali plných dvanáct, což svědčí o tom, že naši občané jsou dokonale chráněni. Že tady nejlepší střelecký kousek s výsledkem osmi mrtvých předvedl uherskobrodský český občan, majitel zbrojního průkazu a legálně držených zbraní, to už nikoho nezajímá. Naopak, ministr vnitra, který nás uchránil před uprchlíky, by takovýchto zbraní rozprodal podobným lidem co nejvíc, aby se mohli bránit. Komu – o tom už není řeč. Že se o rozšířenou nabídku začnou zajímat především psychopati, je nabíledni.

Přišlo mi podivné a nakonec smutné, že mezi psychiatry se našlo tak málo jedinců, kteří byli tenhle problém ochotni veřejně nasvítit. Když se pan prezident opevňuje na Hradě jako blahé paměti diktátoři a mafiáni ve svých sídlech, posiluje u těch prostších legendy o své moci, zatímco u těch úzkostnějších navíc fámu o nebezpečí, před kterým je ochrání. Vzpomínám na píseň V+W z Těžké Barbory: I v plné zbroji / ženy se bojí / na nic nemyslí / jenom na kanon…

Víme-li o těchto skutečnostech, zbývá už jen vzít v potaz rozložení IQ podle Gaussovy křivky, kde na vrcholu je stovka, k tomu připočítat 20 % spoluobčanů trpících podle statistik úzkostnými poruchami, dál přidat ty, které ovlivní většinové naladění společnosti, a máme důvod, proč nejásat nad možností, že tomuto společenství bude položena – navíc správně formulovaná – otázka v referendu.

Nemyslím si, že by se zvolení zástupci nepletli, viz například Daladièr a Chamberlain (nepochybuji, že referendum ve Francii a ve Velké Británii by přineslo stejně a ještě přesvědčivěji vyjádřený názor; koho tehdy zajímala ČSR?), ale politici mohou být po zjištění kvality jejich úsudku vyměněni v dalších volbách. Moudrý lid, který se ochotně nechá vést kterýmkoliv demagogem, nikoliv. A jak nás poučují sociálně-psychologické experimenty minulého století, těch se stádní morálkou – bojících se svobody a hledajících vůdce – je něco kolem dvou třetin.

Autor je psychiatr

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on TwitterEmail this to someone


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít