Po stopách ruského byznysu na Liberecku: Firma, nedobytná pevnost

Rusové jsou hned po Češích nejčastějšími vlastníky českých firem. Deník Neovlivní.cz se z tisíců podniků zaměřil na ty lokální, v regionech – s ambicí ukázat na konkrétní příkladech, jak “řadoví” ruští byznysmeni v Česku reálně fungují. Jak to vypadá v Libereckém kraji?

Redakce se při mapování (více o projektu zde ») zaměřila na společnosti, jejichž tržby dosáhly alespoň 25 milionů korun. Zvolený filtr pomohl najít a popsat příklady výrobních společností Rusů v krajích, které u nás opravdu podnikají: nabízejí konkrétní produkty, zaměstnávají místní lidi.

Na Liberecku, které bylo po Ústeckém kraji (více zde ») další zastávkou, tyto parametry splnily dvě společnosti. Šroubárna Turnov, kde se tradičně vyrábějí šrouby pro automobilový průmysl či pro výrobce praček a kompresorů, a méně známá novoborská společnost Grand Lyuex. A právě za ní jsme se vypravili. Text pokračuje pod grafikou.

Data: CRIF – Czech Credit Bureau; Grafika: Newslab

Kolik lidí společnost s ručením omezeným Grand Lyux zaměstnává? Jak se ruským vlastníkům daří v Česku podnikat? A jaké mají plány do budoucna? Jsou nějak aktivní v místě sévho působení, zapojují se do veřejného života?

S těmito otázkami jsme vyrazili do Nového Boru. Ptát se místních na Grand Lyux se však záhy ukázalo být zbytečné – místní o firmě nevědí nic. Ani její název osloveným chodcům nic neříkal.

Informace chybí i na radnici: “S městem nijak nespolupracují,” krčí rameny místostarostka Stanislava Silná.

Pokus kontaktovat někoho z vlastníků firmy a domluvit si schůzku nevyšel. Společnost nemá své webové stránky, v sídle firmy nelze předem nikoho zastihnout.

Jedeme tedy na adresu uvedenou v obchodním rejstříku. Na místě, v zašlé výškové budově, sídlí hned několik špatně označených firem zabývajících se sklem. Výrobou, zdobením, prodejem.

Jsou tu malé dílny a rovněž jedna prodejna. Její zaměstnankyně – hovořící špatně česky – firmu Grand Lyux neznají. I když se necháme vyvézt výtahem až do posledního patra ztichlé budovy a projdeme ji patro po patru, Grand Lyux nenacházíme.

Na sloupu protějšího domu je telefon na správce objektu pana Boháčka. Ten firmu zná, tedy alespoň ví, kde sídlí. Vede nás do prvního patra výškové budovy, otevře dveře, na kterých kousek papíru oznamuje, že tam někde sídlí dílna paní Milanovičové, a vede nás dlouhou chodbou. Na jejím konci zamčené dveře, zvonek s kamerou a upozornění, že v případě nepřítomnosti pana majitele Džafarova mají zájemci volat jistého  pana Procházku.

Na zvonění nikdo neotvírá, telefonujeme tedy panu Procházkovi – nemá čas, vykládá palety. Prý za půl hodiny. Žádost odpovědět pár otázek pak odmítá a dává kontakt na majitele. Ale ten je momentálně v Číně a prý se s námi stejně bavit nebude (telefon skutečně nikdo nebral).

Firma dříve podnikala v oblasti pronájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor, jak má uvedeno v obchodním rejstříku. Nyní už se zabývá jen nákupem a prodejem skla, porcelánu či lustrů.

 

Projekt podpořily:Nadace Open Society Fund Praha

CRIF – Czech Credit Bureau