Volební prognóza: Jaký chaos? Volby jde předpovědět už dnes

Předvolební týdny přinesou stovky divokých titulků, nečekané zvraty v prognózách i silné výroky, že se hraje o demokracii. Přesto jsou předem jasné mantinely, ve kterých volby proběhnou. A z určité perspektivy se také už ví dopředu, jak dopadnou. Nečekejte od nás přesný propočet, kdo povládne a kolik která strana „urve“ ministerských křesel. Ale obrys budoucnosti, ten pro vás máme.

Češi se chystají k volbám za situace, kdy se republika potýká s rozpadem politického systému, který se od pádu Nečasovy vlády nepodařilo stabilizovat.

O čem sní Andrej Babiš? Foto: hnutí ANO

Ještě počátkem roku 2013 se politická scéna dělila na dva velké bloky, které se navzájem potýkaly. Jedním z nich byla více či méně liberální pravice, která vznikla po osvobození z komunistické diktatury a ke které je možné počítat strany od ODS a TOP 09 přes lidovce a Starosty k zeleným a pirátům. Soupeřem byla na předválečných základech postavená nebo obnovená levice, tedy sociální demokraté s komunisty. Už při volbách v roce 2010 nečekaně uspěly populistické strany v čele s Věcmi veřejnými, všechno se však změnilo v říjnu 2013, kdy do první ligy nastoupily hnutí ANO 2011 a Úsvit Tomia Okamury. Vznikl další politický směr, který s využitím líbivých populistických hesel slibuje revizi „zkorumpované“ polistopadové demokracie.

Teorie tří bloků

Politická krajina se tak před čtyřmi lety rozdělila do tří bloků, které si přebraly voliče a mají od té doby stabilní podporu. Jsou však z celkem 11–13 stran, které si dělají vážné nároky na vstup do sněmovny. Proto voliči přecházejí v rámci bloků mezi jednotlivými partajemi, které jsou si navzájem podobné. Průzkumy ukazují, že liberálové, levice i populisté mají šanci dosáhnout ve volbách po 30–35 procentech hlasů.

Tento výsledek se vzhledem k volebnímu systému automaticky nemusí promítnout do složení sněmovny. Hlavně liberální strany mohou mít potíže. Mezi pěti a deseti procenty se očekává výsledek ODS, TOP 09 a lidovců. D’Hondtův systém přepočtu hlasů na mandáty však právě takovým stranám ubírá na váze. U Starostů, zelených a pirátů budou volby velkou zkouškou, jestli překonají pětiprocentní kvórum a do sněmovny vůbec vstoupí.

Hlavní souboj se odehraje mezi levicí a populisty. Hlasům populistů podlehlo ještě v roce 2010 na 16 procent voličů, kteří se rekrutovali především z levice, o tři roky později využila nově založená hnutí rozpadu pravice a díky liberálním hlasům zvýšila zisk na 26 procent.

Programy ANO i Okamurovy strany se teď naopak zaměřily doleva a odvážnější analytici mohou spekulovat, že se ČSSD ani KSČM nedokážou efektivně bránit. Pak obliba populistů překoná i metu 35 procent.

V kampani k říjnovým volbám přinese takto roztříštěná politická scéna řadu soubojů, které se odehrají hlavně uvnitř bloků, do sněmovny třeba pronikne víc stran než současných sedm, a proto nejde z dosavadních zkušeností s polistopadovou demokracií předpovědět, jak se bude po volbách sestavovat vláda.

Za jakých okolností se mohou znovu domluvit sociální demokraté s ANO? Dá se předpokládat spojení ANO, Okamury a komunistů? Kdo se stane lídrem liberální pravice? Dokážou překonat lidovci, Starostové a TOP 09 osobní animozity svých vůdců a sociální demokraté překročit ideologické příkopy vůči ODS a „Kalouskovi“? Najde se dost liberálních stran, které by podržely vládu premiéra Andreje Babiše, nebo je snad na obzoru možnost, že se v jedné koalici sejdou historicky znesvářené levicové strany?

Všechny otázky mají význam a odpověď na ně bude hrát určitou roli při konečné bilanci. O nové koalici se však bude rozhodovat na vyšší rovině. Ukazují to příklady ze dvou evropských zemí, kde je stranická struktura rovněž rozbitá. Obecně tam platí pravidlo, že pokud se dohodnou hlavní představitelé dvou ze tří základních politických bloků, půjde sestavit vládní koalici relativně snadno. Pokud k takovému dorozumění nedojde, pak bude jednání o vládě trvat dlouho.

Holandské pravidlo tří pilířů

Rozdělení politické krajiny na tři bloky mají v krvi Holanďané. Sami těmto blokům říkají pilíře. Princip využívají už tradičně, funguje spolehlivě, a proto se ani neobtěžují tím, že by omezili vstup do sněmovny stranám, které nedosáhnou pětiprocentního kvóra. Hlasy si v Holandsku rozdělují pravicoví liberálové, levice a křesťanské strany. Ve stopadesátičlenném parlamentu se jejich zisky příliš nemění. Liberálové si zvykli na 50–60 mandátů, levice se pohybuje mezi šedesáti a sedmdesáti, křesťané mají poslední dobou okolo třiceti mandátů. Je pravda, že po březnových volbách nastaly také v Nizozemsku potíže se sestavením vlády. Rozpadla se dominantní levicová Strana práce, do parlamentu se dostalo sedm více či méně sociálně a ekologicky zaměřených stran. Levicový blok byl prakticky vyřazen z provozu. Teoreticky bylo na liberálech a křesťanech, aby to tentokrát dali dohromady oni, jenže mezi liberálními voliči se prosadila nacionalistická Strana pro svobodu Geerta Wilderse, se kterou nejdou koalice uzavírat.

Volby sice vyhrál liberál klasického střihu Mark Rutte z Lidové strany pro svobodu, bez Wilderse však potřebnou většinu 75 hlasů s křesťany dohromady nedá. Běží tedy už pátý měsíc jednání, při kterém chtějí liberálové a křesťané přizvat ke spolupráci nějakou stranu z levicového bloku. Dnes se zdá, že to půjde s levicovými liberály D66.

Polepšení belgických nacionalistů

Podobné problémy řešili také v Belgii po volbách v červnu 2010. Také tamní volební systém umožňuje, že ve stopadesátičlenné sněmovně zasedají zástupci třinácti stran sdružených do tří bloků. Nejpopulárnější jsou liberálové, kteří obvykle postaví 70 poslanců, následuje levice s 50 zastupiteli a na křesťany zbývá třicet. Situaci ještě komplikuje, že se strany dělí podle jazykového klíče na Vlámy a Francouze.

Před sedmi lety nečekaně uspěla s 27 poslanci nacionálně-liberální Nová vlámská aliance, která žádala vystoupení vlámských provincií ze společného belgického státu a přirozeně tím vylučovala spolupráci s francouzskými stranami. Trvalo osmnáct měsíců, než se podařilo tento zádrhel překonat, když se k supervelké koalici francouzského socialisty Elia di Rupa přidali také vlámští socialisté a levicoví liberálové i křesťanské strany obou belgických národů.

Po dalších volbách v roce 2014 to už bylo snazší. Nová vlámská aliance sice posílila na 33 poslanců, na rozdělení země však netrvala tak rezolutně, a proto se šlo dohodnout na úrovni bloků. Levice se rozpadla i v Belgii na pět znesvářených stran včetně radikálních marxistů, bylo tedy jasné, že se vláda dohodne mezi dvěma zbylými bloky. K vlámské alianci se během čtyř měsíců přidaly obě levicově-liberální strany a vlámští křesťané. Kvůli vyvážení národních poměrů se stal premiérem šéf francouzských liberálů Charles Michel, i když jeho strana nedostala ani deset procent a byla až pátá nejsilnější.

Defilé premiérů: Bělobrádek, Fiala, Brabec

Domlouvání vlády po volbách může v Česku zjednodušit pětiprocentní kvórum. Pokud se ovšem do sněmovny dostane devět stran, tak to nebude oproti Belgii a Nizozemsku velký rozdíl.

Současnou koalici ještě bylo možné domluvit mezi ČSSD, ANO a lidovci, tedy stranami, které jsou zástupci tří základních politických směrů, opakování stejného scénáře s logickým přesunem premiérského místa na aktuálně nejsilnější hnutí ANO však bude těžké.

Také Čechy proto čeká jednání podle logiky tří bloků, která jediná umožní překonat zdánlivě nesmiřitelné rozpory jednotlivých stran pod kompromisním premiérem. Předseda vlády Pavel Bělobrádek může být garantem obnoveného souručenství Babiše a ČSSD, nebo také vlády domluvené mezi sociálními demokraty a pravicí, pokud se pravice nesemkne za Lubomírem Zaorálkem. Petr Fiala se může stát sjednotitelem pravicových stran vládnoucích za tolerance ANO. Richard Brabec nebo jiný náhradník za Babiše může sestavit vládu s podporou sociálních demokratů a komunistů.

Takových scénářů je možné vymýšlet celou řadu a všechny se zdají být nepoužitelné. Kromě suverénního vítězství hnutí ANO, které zpochybňují potíže jeho lídra s policií, však k nějaké krkolomné koalici alternativa není. Vážnost „šílených řešení“ každopádně poroste s přibývajícími týdny od voleb.

Na příkladu možných uspořádání po volbách se ukazuje, že o použitelnosti možných koalic a mocenských poměrech uvnitř parlamentní většiny rozhodnou detaily ve výsledcích na úrovni jednotek procent, respektive tisíců hlasů. Nebude dopředu úplně jasné, jakým způsobem, ale každý, kdo přijde k volbám, řekne ke složení příští vlády poměrně důležité slovo.

 

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on TwitterEmail this to someone


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít