Jan Hrušínský: Zdá se, že máme svobodu

Listopadové vzestupy a pády

Jsem zvědavý, jak tohle dopadne. Jakým směrem a kam se budeme ubírat v příštích třiceti letech.  Je mi 64 let a mrzí mě už kvůli té zvědavosti, že se asi nedožiji toho, jaký bude život v naší zemi za třicet let. A jestli bude skutečně svobodný a demokratický. Bylo naivní se domnívat, že komunisté vymizí a estébáci už nebudou mít na naše životy vliv. Že zmizí česká malost, závist a hašteřivost. Nezmizely. Zmizela jen naše tehdejší svornost. Demokracie se zřejmě za třicet let vybudovat nedá. A ani za dvě stě let se nedá vybudovat navždycky. Nic není na věčné časy. Ani přátelství se Sovětským svazem. Pamatujete?

Když jsme 18. listopadu 1989 v Realistickém divadle v Praze na Smíchově odhlasovali, že se herci připojí ke studentům a budou stávkovat s nimi, nenapadlo mě ani ve snu, že se komunistický režim sesype jako domeček z karet. I tehdy se našlo několik lidí, kteří byli proti tomu, aby divadla vstoupila do stávky, ale Jiří Kodet zvrátil hrozící rozkol jasným prohlášením: „Čtyřicet let jsme hráli jako blbci, a teď se připojíme ke studentské stávce a hrát nebudeme!” Jaká úleva, když se člověk chová normálně. Místo pravidelných představení jsme pořádali diskusní večery s diváky. Jezdil jsem také s kolegy po republice a na náměstích pomáhal přesvědčit lidi, že herci a studenti v Praze nejsou ani kriminální živly, ani frustrovaní jedinci, jak o nás v těch dnech psalo Rudé právo. Pamatuji si úžasný pocit, když třicetitisícový dav na náměstí v Ústí nad Labem začal skandovat: My to, Honzo, víme! My to, Honzo, víme! Ještě jedna vzpomínka na Jirku Kodeta. Na podobném výjezdu do jedné kladenské fabriky oslovil svou nezaměnitelnou dikcí dělníky: „Přátelé, v továrně jsem byl naposled, když nám ji brali!”

Dnes mám dojem, že se kruh paradoxním způsobem uzavírá. Zdá se sice, že žijeme ve svobodné zemi, což dokládá fakt, že i ti největší hlupáci mohou svobodně volit, koho chtějí. Máme prezidenta, který se bojí položit 17. listopadu 2019 na Národní třídě květiny, aby nebyl vypískán občany vlastní země. Špatné svědomí? Květiny Miloše do koše! Za předsedu vlády máme velkopodnikatele s neuvěřitelným střetem zájmů, který se plíží s květinami na Národní třídu tajně uprostřed noci. Já se mu nedivím. Byl agentem StB a má strach z konfrontace s lidmi. Špatné svědomí? Bureše do koše! Má hrůzu z veřejné diskuse se studentem Minářem. Chybí jim odvaha?

Na Letné se konala demonstrace za návrat morálky do české politiky. Exprezident Klaus označil tři sta tisíc občanů na Letné za hrstičku frustrovaných lidí. Rudé právo před třiceti lety označilo stejnými slovy herce, studenty a disidenty. Frustrovaní jedinci. Prezident Zeman jde ještě dál. V rozhlasovém rozhovoru sdělil národu, že každý, kdo 17. listopadu vystoupí na tribuně, je blbeček. Mikuláš Minář z Milionu chvilek pro demokracii je podle Miloše Zemana duševně nemocný. Jan Hrušínský je blázen, prohlásil prezident České republiky v televizním Týdnu se sebou. Jedním dechem dodal, že studenti, kteří stávkují kvůli ekologii, jsou také blázni. Jaký nádherný paradox! Třicet let po listopadu označuje Miloš Zeman herce a studenty za blázny! Zdá se, že všichni jsme jen blázni a blbečci. A zdá se, že Miloš Zeman je náš prezident. To jsou paradoxy!

Demokracii je třeba chránit a hýčkat každý den. Stejně jako lásku. A pravdu. A vůbec! Co vám budu vykládat, když to víte taky. Mějte se hezky.

Pro Neovlivní.cz Jan Hrušínský, principál Divadla Na Jezerce, 17. listopadu 2019

 

Jan Hrušínský publikuje pravidelně v tištěném časopise Neovlivní.cz.