Budovatel „Karlova mostu“. Jaký bude nový britský král

Karel III. je dnes korunován po smrti své matky Alžběty II.

Být následníkem trůnu ve Velké Británii je trochu prekérní situace. Připravujete se a čekáte na to, až jednou budete plnit osudem předurčenou roli. Ovšem abyste mohli naplnit své životní poslání, je k tomu třeba „maličkost“. Aby váš rodič zemřel. V rozpolceném postavení, kdy toužíte, aby váš život došel naplnění, a zároveň si rozhodně nepřejete přijít o „mamku“, prožil Charles Philip Arthur George Windsor dlouhých sedm desetiletí. První, čemu ve chvílích zármutku nad ztrátou matky čelil, bylo celosvětové rozebírání otázky: Jaký bude Karel III. král a kam nasměruje monarchii?

Marmite je britská pomazánka vyráběná z kvasnicového extraktu, který vzniká jako vedlejší produkt při vaření piva. Podobně jako pivo je velice bohatá na vitamín B. Marmite je lepkavá, tmavě hnědá hmota s velmi výraznou chutí, která rozděluje názory spotřebitelů. Slogan společnosti vyrábějící Marmite zní: „Buď to miluješ, nebo nenávidíš.“ Tolik praví Wikipedie o trochu zvláštní typicky britské pochoutce.

Britská monarchie, Koruna, královská Firma, zkrátka rozvětvená rodina Windsorů a vše, co k ní patří, je jako pomazánka Marmite. A ne, není to tím sloganem. Královský spektákl můžete milovat, může vás bavit, může vás štvát, nebo vám může být jedno (a spoustě lidí i v samotném Spojeném království je). Podobnost s kvasnicovým extraktem je v balení. To se za desetiletí nemění. Tedy – když nad tím moc nepřemýšlíte. Sklenice a etikety Marmite procházejí tak drobounkými změnami v čase, že byste přísahali, že jsou pořád stejné, jako když jste byli malí. Ale kdybyste je postavili vedle sebe…

A taková byla přesně Koruna pod „generální ředitelkou“ Alžbětou II. Přebírala rozpadající se impérium, ale královská rodina i díky popularitě nashromážděné za války dál vytvářela až mystický obraz panovníka, někoho nedosažitelného, neproniknutelného, stojícího nad vším a všemi. To vše podporované tradicemi svázanými obřady, pravidly, příkazy a zákazy. Dnes je to v porovnání s 50. lety minulého století přívětivá instituce, komunikující moderními nástroji, neustále v kontaktu s lidem.

Prudká modernizace? „Nejsem stupidní“

Chcete-li místo vzletných vět pár příkladů. Tak třeba: Alžběta II. usedla na trůn díky tomu, že její strýc Eduard VIII. si chtěl vzít rozvedenou Američanku. Takže musel abdikovat, protože rozvedení nemají v královské rodině co dělat. Na trůnu teď sedí rozvedený král, který si vzal rozvedenou ženu, svému synovi jednu rozvedenou ženu, notabene afroamerického původu, dovedl osobně k oltáři. Z královniných čtyř dětí není rozvedený jen princ Edward, kterému královna koncem 90. let povolila dříve nemyslitelné – nechala ho s jeho vyvolenou chvíli žít „na hromádce“, aby zjistili, jestli jim to bude klapat. Budoucí královna Catherine nemá kapku modré krve. Občas jen tak vyklouzne z paláce a jde v parce nakupovat. Setkávání s „prostým lidem“ – dříve pečlivě řízené – se dnes odehrává mnohem přirozeněji a bez ohledu na protokolem vyměřený čas. Zákon o následnictví se před pár lety změnil a neodsouvá ženy na chvost, takže malá princezna Charlotte je v linii aktuálně třetí v pořadí, a ne jako její pratetička princezna Anna až za dětmi a vnoučaty všech svých bratrů. A dalo by se dlouho pokračovat.

Takže jednoduché zhodnocení nastávajícího panování Karla III. jako období, kdy má hlavní úkol monarchii zmodernizovat a dovést ji do 21. století, upřímně znamená jediné: Pokračovat v trendu, který zavedla – někdy možná ne úplně s nadšením – jeho matka.

Velký rozdíl je v tom, že za tu dlouhou dobu čekání na trůn jsou některé názory nového krále velmi dobře známé. Především se skloňuje jeho boj za ochranu klimatu, což je navýsost politické téma. A král se přece do politiky nevměšuje. Mladičká Alžběta II. to při nástupu na trůn řešit nemusela, o jejím smýšlení kromě odhodlání plnit svou povinnost vůči lidu nikdo nic nevěděl… a z valné většiny si své názory uchovala jako tajemství, které odešlo s ní.

„Pokud jde o vztah Karla k monarchii a k pozici krále, myslím, že můžeme očekávat kontinuitu s královnou Alžbětou. Protože královna Alžběta a král Karel přemýšlejí velmi podobně nad rolí monarchie v britské společnosti,“ popsal v rozhovoru pro Radiožurnál britský velvyslanec Nick Archer, jaký rozdíl bude mezi princem Charlesem a Karlem III. Nového krále a jeho uvažování zná dobře, několik let byl totiž asistentem princova osobního tajemníka. „Monarchie podle nich má především sjednocovat. A my přece jen žijeme v diverzifikované, komplikované společnosti. Doba není jednoduchá. A král, myslím, velmi dobře chápe, že jeho role je úplně jiná, než byla v uplynulých 70 letech. Samozřejmě se snažil, co mu síly stačily, zlepšovat svět kolem sebe. Pomáhal znevýhodněným lidem, účastnil se různých aktivit, pokud jde třeba o klimatickou změnu. Ale je jasné, a on to uznává, že s tímto bude muset přestat, protože král, to je práce na plný úvazek.“

A novopečený vladař Archerovu možná až trochu moc diplomatickou odpověď potvrdil nedávno pro BBC dost na rovinu. Ještě jako prince se jej přeptali, jestli, až bude panovníkem, bude dál veřejně říkat své názory a vměšovat se tak do politiky. „Nejsem až tak stupidní,“ odvětil princ Charles, který podobnými větičkami občas připomíná svého prostořekého otce prince Philipa. Rád má třeba přirovnání k opičkám. O tom, jak zvládá královské povinnosti, kdysi řekl: „Učím se, jako se učí opičky – koukáním na své rodiče.“ A jindy zase při focení s princeznou Dianou utrousil, že v tomhle „opičkování“ moc dobrý není.

---

Karel, nebo Charles?

• Celý život jsme jej znali jako prince Charlese a najednou je tu král Karel III. Proč? Je to v češtině takový zvyk.
• „Byť jsme byli zvyklí na Charlese, jako král by měl být vskutku Karel III. Stejně jako ve Francii neříkáme Louis, ale Ludvík; jako v Německu neříkáme Wilhelm, ale Vilém; jako v Itálii neříkáme Vittorio Emanuele, ale Viktor Emanuel, a tak dále. Ostatně o jeho matce jsme se také nevyjadřovali jako o Elizabeth, ale o Alžbětě. Čili je tu jasný úzus – žádné pravidlo pravopisu: Jména panovníků do češtiny překládat, pokud to je možné. Čínské císaře nepřekládáme, protože to není možné. Ale já jsem rozhodně pro Karla,“ uvedl v rozhovoru pro Seznam Zprávy jazykovědec a bývalý ředitel Ústavu pro jazyk český Karel Oliva.
• Stejně o tom hovořil a na svých sítích psal i znalec etikety Ladislav Špaček. Oba ovšem připustili, že z tohoto úzu existuje řada výjimek. Vzpomeňme například na Juana Carlose ve Španělsku.
• I další odborníci připouštějí, že jde primárně o to, jaká verze zvítězí. Upřímně? Autor těchto řádků by sice byl pro Charlese, ale s tou číslovkou za jménem se to při vyslovování „zpěčuje“. Takže pokud máte raději Charlese Třetího, klidně to tak říkat můžete.
• Ostatně, i kdyby něco z toho byla chyba, tak co už. Ve spojení právě s tímto mužem jsme na to zvyklí. Dlouhá desetiletí o něm mluvíme jako o princi z Walesu. To je titulárně skutečně nonsens. Správný překlad je totiž kníže velšský, nebo chcete-li kníže z Walesu. A princezna Diana tak byla kněžnou velšskou; teď je jí Catherine, manželka prince Williama. Kdybychom chtěli být akurátní po celé ty roky předtím, tak by to byl princ Karel, kníže velšský, nebo dokonce staromilsky kníže velšské. Titul prince mu náležel jako synovi královny, s Walesem nemá nic společného.

---

Panovník bez názoru? Alžběta II. ukázala, že se to dá porušit

Teď mu nic jiného nezbývá, jako monarcha se ocitl v centru pozornosti celého světa. Ale on si za ta léta zvykl. Vystaven na odiv byl hned po narození. Narodil se 14. listopadu 1948 přesně ve 21:14 a vážil 3,35 kilogramu, jak uvádí oficiální oznámení. Krátce po půlnoci už byl v zavinovačce představen v tanečním sále dvořanům, z nichž jeden podle životopisné knihy Život moderní panovnice poznamenal: „Chudáček, 2,5 hodiny na světě a už ho okukují cizí lidé… ale s láskou a přátelsky.“

To ho teď čeká ve velkém, protože se stal středobodem královské firmy. V mnohém to změna nebude, protože v posledních letech a měsících zastával stále více povinností své matky. Dokonce odsunul z prvního místa „nejpracovitější“ členku rodiny, svou sestru princeznu Annu, když zvládl za rok přes 500 oficiálních událostí.

A přes zdrženlivé proklamace, jak nyní nebude dávat najevo své názory, nepatrnými krůčky své postoje nepochybně do jednání tu a tam podsune. Můstek k tomu mu vybudovala sama zesnulá královna. Vloni na ostře sledovaném summitu OSN ke klimatickým změnám ve skotském Glasgow měla Alžběta II. předtočený projev k účastníkům. Jak vyzdvihl uznávaný server Politico, šla za hranice královské apolitičnosti, když vyzvala politiky všech zemí, aby se povznesli nad „politiku okamžiku“ a začali se vší vážností řešit klimatické změny.

Král Karel tak nebude prvním, kdo ve výjimečných případech poruší tradici, že panovník nemá politický názor. Ostatně podporovat ekologické hnutí může nejen slovně, ale dál drobnými signály. Asi se sem tam ještě projede alespoň po královských pozemcích ve svém Aston Martin DB6 Volante, který jezdí slovy Karla III. „vlastně na víno a sýr“. Což znamená, že jezdí na směs tvořenou z 85 procent bioethanolem získávaným z přebytečného anglického bílého vína a ze syrovátek ze sýra. Kromě toho rád využívá také elektroauta. Jeho soukromé nemovitosti určitě nepřijdou o solární panely, kterými jsou vybaveny. A třeba se nějaké ekologické renovace dočká i Buckinghamský palác. Na jím spravovaných pozemcích už dlouhodobě hraje prim organické zemědělství. Už v roce 1990 založil Charles značku organických potravin Duchy Originals, což jsou produkty z farem ve vévodství cornwallském, které do velké míry rodinu živí a které teď bude spravovat William.

Byla by škoda, kdyby environmentální snahy přišly o svého letitého propagátora. S upozorňováním, že je třeba něco dělat, abychom planetu zachovali obyvatelnou i pro další generace, začal Charles hned poté, co obřadně převzal povinnosti prince z Walesu v roce 1969 (titul mu náležel už od roku 1958). Tehdy působil trochu jako „praštěný princ“, dnes je jasné, že byl vizionářem.

„Charles se v poslední době prezentoval jako dědeček, kterému jde o zachování životního prostředí pro jeho děti a vnoučata. Pro příští generace. A je typické pro královskou rodinu ujímat se takovýchto dlouhodobých témat, která přesahují jednu generaci, stejně jako jejich přítomnost v čele země ji přesahuje, protože tu byli vždy a zřejmě budou, a mohou tak tato témata rovněž rozvíjet po generace,“ uvedla pro Global News Carolyn Harrisová, historička zabývající se panovnickými rody z University of Toronto.

Pár vypuštěných „balónků“ k plánovaným změnám

A právě takovýchto dlouhodobých témat, kterým se v roli prince Karel III. věnoval, je vícero.

Už v roce 1976 založil charitativní fond The Prince’s Trust, který od té doby pomohl milionu britských mladistvých, kteří se potýkají s chudobou, nezaměstnaností a závislostmi. Jako jeden z prvních veřejných činitelů na světě tak měl za to, že řešit problém je lepší než pak řešit jeho následky. Drobnou vadou na kráse Charlesovy charitativní činnosti jsou nedávné informace, že ne všechny dary pro jeho fondy byly „křišťálově čisté“. Zvlášť když se mezi donory objevilo jméno rodiny Usámy bin Ládina.

Když jsme u těch odvrácených stránek jeho progresivních názorů, tak princ byl vždy zastáncem vědecky nepodložených účinků homeopatik.

Pár inovativních balónků, kterými by zase posunul monarchii trochu dále, pak vypustil Karel III. ještě za života své matky. Například, jak připomíná Wall Street Journal, pohovořil v jednom rozhovoru o tom, že král by v budoucnu nemusel být „obráncem jediné víry“ jako hlava anglikánské církve, ale „ochránce víry“ ve více ekumenickém smyslu. Po vlně kritiky upřesnil, že rozhodně nechce měnit zákony a tradice a že bude stejně jako jeho matka obráncem víry. Ale dá se čekat, že přece jen se pokusí být více spojujícím i v otázce náboženské. Ostatně když mohl být na svatbě Harryho a Meghan gospel, tak proč ne…

Velmi zdařilý „balónek“ pak vypustil Charles letos v červnu v zastoupení své matky na shromáždění představitelů Commonwealthu v Kigali ve Rwandě. Mimochodem to byl další můstek, který mu Alžběta II. zbudovala. Zastupoval ji už delší čas právě v tomto volném sdružení zemí, které jí bylo velmi drahé. A aby ne. Byl to klíčový úspěch v rámci jejího dlouhého panování. Dokázala tak naplnit hlavní roli každého panovníka – předat monarchii nástupci v lepším stavu, než v jakém ji přebírá. A ona dostala do rukou v 25 letech rozpadající se impérium, kdy jednotlivé kolonie vyhlašovaly nezávislost na Velké Británii jako na běžícím pásu. Díky projektu Commonwealthu se jí ale narativ této změny podařilo otočit. Vytvořila volné sdružení 54 nezávislých států, jehož je hlavou. Nadále má tak britský panovník na mezinárodním poli větší váhu, než by měl se zcela rozpadlou říší.

A právě projev prince Charlese v Kigali naznačil, že rozhodně dál hodlá toto sdružení udržovat – a nejen to.

„Zatímco společně se snažíme o udržování a rozvoj míru, prosperity a demokracie, chci zde uznat, že kořeny tohoto dnešního sdružení začínají hluboko v tom nejbolestnějším období naší historie. S tím, jak nadále narůstá mé chápání přetrvávajících následků otrokářství, ani nemohu popsat hloubku mého osobního zármutku nad utrpením tolika lidí,“ pronesl dle CNN princ. A dodal, že nadešel čas najít cestu, jak se vyrovnat s minulostí.

To jsou velmi odvážná slova na člena královské rodiny. Slova, která by stěží mohla pronést královna Alžběta II. jako dcera posledního indického císaře. Ale král „modernější doby“ si to dovolit může. Jistě, část delegátů by si představovala určitě přímější omluvu, ale Charles musel volit slova, která by nijak nezavazovala vládu Velké Británie nebo nezavdala příčinu k požadavkům nějakého odškodnění za minulost. To je věcí politiků, ne monarchů.

Dva zlomové okamžiky Alžběty a Karla

Podobných srovnání, co by Alžběta II. dělala a co dělá Karel III., si nový panovník užije měrou vrchovatou. Jeho startovní pozice není úplně záviděníhodná. Jak vypočítává The Guardian, královna Alžběta se těšila neskutečné podpoře 75 procent Britů. Karel III. je až sedmý nejoblíbenější člen rodiny.

Ale šance nemá špatné. Jednak při nástupu každé nové hlavy státu kdekoliv bývá podpora alespoň na čas stoupající. A hlavně: ani královna vždy nebyla miláčkem lidu s bezbřehou podporou. Tu si postupně vybudovala mnoha malými krůčky v podstatě až v novém tisíciletí. Zlomové přitom byly dva okamžiky. A dva podobné se dají najít i u Charlese, který se ostatně k aktuální a rozhodně ne úplně špatné podpoře dopracovával z velmi nízkých čísel po bouřlivém rozchodu s princeznou Dianou.

Právě s Dianou souvisí první zlomový okamžik pro Alžbětu II. Byla to princeznina smrt v roce 1997 a velmi opožděná reakce královny, která primárně chtěla chránit malé prince a uzavřela se s nimi na milovaném skotském Balmoralu. Nelibost lidu, slova o chladné, necitlivé královně byla poučením pro monarchii. Od té doby se datuje více civilní, více moderní, více lidské vystupování celé královské rodiny. To bude Karel III. určitě dál rozvíjet, byť zřejmě s menším počtem členů. Čeká se od něj, že ještě více zeštíhlí „pracující část rodiny“. Aby nadále dával najevo, že chce šetřit na spektáklu monarchie. Zvlášť v době, kdy se řeší energetická, a tím pádem ekonomická krize.

Pro Charlese podobně zlomovým okamžikem byl rok 2005, kdy si směl konečně vzít svou dlouholetou vyvolenou – Camillu Parker Bowlesovou. Od té doby dlouhodobě nešťastný princ rozkvetl. Vztahy v rodině se uvolnily. Camilla vychází dobře s oběma mladými princi, je zkušenou rádkyní i pro Catherine, novopečenou princeznu z Walesu. Sama dobře ví, jak dokáže být bulvár krutý, zvlášť když velkou část života byla tou rozvracečkou vztahu krásné a křehké Diany. Charles po jejím boku přestal být tím, kdo si dokázal v médiích i v oficiálních pamětech stěžovat na náročného, až despotického otce, údajně vnucený sňatek, přehlížení vedle všemi milované Diany a chladnou matku.

Že se vztah s Alžbětou stal až vřelým, dokládá i jeho hold, který jí složil při oslavě královniných 92. narozenin v Albert Hall. Tehdy měl princ Harry projev plný emocí překypující láskou a obdivem k babičce. Ani v dojemné chvíli se na ni ale neobracel jinak než na královnu. I jeho otec princ Charles, který měl závěrečnou řeč, ji nezahájil jinak než oslovením „Vaše Veličenstvo“. A pak s drobnou pomlkou, vědom si té výjimečnosti, dodal „mamko“. Nebývalá familiárnost na starší členy královské rodiny.

Společnými silami pak Charles a Camilla dokázali dřívější odsudky překrýt soustavnou prací pro charitu a lidským vystupováním. Velmi dobře působili například za covidu, když se s nimi mohli identifikovat senioři, kteří v době pandemie byli odloučeni od vnoučat a museli se naučit ovládat nové technologie, například videohovory.

Tak se krůček po krůčku taky mohlo stát, že z Camilly je královna (tedy přesně královna choť). Při svatbě z úcty k Dianě odmítla titul princezny z Walesu a pár dopředu oznámil, že Camilla jednou nebude užívat titul královny, ale bude známá jako princezna choť. Rostoucí popularita a přesvědčení královny Alžběty II., jak nedocenitelnou se pro jejího syna i monarchii Camilla ukázala, vedly k tomu, že panovnice v jednom ze svých projevů vyslovila přání, aby po její smrti Camilla královnou byla. A takové přání je třeba respektovat.

Druhý moment, který nadobro změnil Alžbětu II. v milovanou babičku národa a v mnoha směrech i celého světa, byl skon její vlastní matky. V roce 2002 zemřela v neuvěřitelných 101 letech královna matka, a to jen pár týdnů po Alžbětině sestře – „zlobivé“ princezně Margaret. Byl to samozřejmě velmi smutný rok pro královnu Alžbětu II. Ale současně i rok, v němž jako by vystoupila ze stínu; zbavila se dohledu generace, která si přesně pamatovala veškerou pompu někdejšího královského dvora. Tehdy se ujala role, kterou tak trochu plnila zesnulá královna matka – babičky, která tu byla a bude vždy, má pochopení pro každého a každý se na ni může spolehnout. A spolehlivá, zároveň uvolněná a leckdy roztomile, až jízlivě vtipná byla Alžběta II. až do posledních dní.

Teď může ze stínu matky vystoupit Karel III. Nepracovat pro ni, ale pro svou rodinu, pro svůj lid, pro svou zemi. A zejména pro Williama. Vybudovat mu podobný most drobných změn téměř tak nepostřehnutelných jako úpravy obalu pomazánky Marmite, které pak umožní králi Vilémovi být zase o něco otevřenější, modernější a lidštější panovník. Uvidíme, z jakých kamenů se bude tento „Karlův most“ skládat.

---

Život Jeho Veličenstva v datech

• 14. listopadu 1948 narozen jako Charles Philip Arthur George Windsor.
• Od roku 1952 byl následníkem trůnu, a rekordních 70 let tak nosil tituly vévody z Cornwallu a z Rothesay (užívaný ve Skotsku), které následníkovi náležejí.
• Od roku 1958 mu pak náležel titul prince z Walesu (tedy spíš knížete, viz box Karel, nebo Charles?).
• 1956 začal chodit do škol namísto soukromého vyučování. Na přání rodičů – zejména pak prince Philipa – postupně navštěvoval Hill House v západním Londýně, Cheam Preparatory School v anglickém hrabství Berkshire a Gordonstoun v severovýchodním Skotsku.
• 1967 porušil královskou tradici a namísto do armády nastoupil na univerzitu. Studoval na Trinity College v Cambridgi, a je tak prvním britským monarchou s vysokoškolským vzděláním.
• 1971–1976 působil u Královského letectva a Královského námořnictva.
• 1981 se oženil s lady Dianou Frances Spencerovou.
• 1982 se stává poprvé otcem, když se v červnu narodil princ William. O dva roky později přišel na svět také princ Harry.
• 1996 dospěl bouřlivý vztah s princeznou Dianou k rozvodu. O rok později oblíbená princezna zahynula při autonehodě v Paříži.
• 2005 se oženil na windsorském hradu s Camillou Parker Bowlesovou a královna v přípitku novomanželům využila přirovnání k dvěma nejtěžším překážkám Velké národní steeplechase: „Po překonání Becher’s Brook a Chair zamířil šťastný pár do stání vítězů.“
• 8. září 2022 se okamžikem smrti své matky královny Alžběty II. stal králem Spojeného království a dalších čtrnácti nezávislých států sdružených ve společenství Commonwealth realm, včetně Kanady nebo Austrálie.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock. com