Atmosféra houstne. Hraje se o milion hlasů

Svolavatele protivládní demonstrace a jejich podporovatele žene vidina, že dosáhnout na hlasy propadlé při loňských volbách. Nejde tedy o ideologii, jen o byznys – dostat se do sněmovny nebo v ní ještě posílit.

Andrej Babiš, Tomio Okamura a další extremisti umí počítat. Ví, kolik dostali před rokem ve volbách. A ví, že se „na ulici“ válí další milion. Stačí si pro hlasy sáhnout. Kdo další má zájem o rekordní počet bezprizorních voličů, kteří teď nemají zastoupení v parlamentu? S ohledem na aktuální situaci odemykáme loňskou povolební analýzu z tištěného časopisu Neovlivní.cz.

Poprvé v historii loni ve volbách propadly hlasy více než milionu voličů. Protože vesměs šlo o levicové, protestní, nebo populistické strany, byl právě tento výpadek důvodem, proč po osmi letech vyhrály koalice pravého středu.

Propadlé hlasy však mohou vyvolat u bezmála pětiny účastníků voleb, zpravidla příznivců levice, bezmocný vztek s nepředvídatelnými důsledky. „Koalice totiž budou muset hrát i jejich témata, sociální politiku. Jinak riskují, že příště vyhraje extrémní šílenec,“ upozornil tehdy bývalý vicepremiér Jan Kalvoda v rozhovoru pro Lidové noviny, které mají blízko k vůbec hlavnímu poraženému loňských voleb, tedy Andreji Babišovi. Z podtextu vyplývá, že vítězové budou ještě litovat, protože po Babišovi nebo vedle Babiše přijde ještě někdo horší, kdo bude skutečným nebezpečím pro demokracii.

Po zveřejnění volebních výsledků není Jan Kalvoda se svými obavami výjimkou. Zvláště příznivci pravice si dobře vzpomínají, jak jejich strany vyhrály v roce 2010 volby, při kterých zároveň propadlo 987 tisíc hlasů – převážně pro populisty či radikály, jakými byly Strana práv občanů (Zemanovci), Solidarita Jany Bobošíkové nebo Dělnická strana. Takové množství propadlých hlasů a zároveň rostoucí nespokojenost s dopady finanční krize se staly předpokladem ke vzniku dalších protestních stran. Dvě z nich, ANO Andreje Babiše a Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury (dnes SPD), v předčasných volbách o tři roky později pravici na celé čáře porazily a slavně vstoupily do sněmovny.

Propadlé hlasy, energetická krize a Putinova válka jsou třemi parametry, které určují politiku posledních dní. Jinými slovy, jsou varováním, že se jedenáct let stará historie může opakovat. Proroctví o tom, že se vrátí časy, jaké Češi zažili po roce 2010, přesto na první pohled zpochybňuje jeden detail. Současní nespokojenci budou mít k dispozici dvě protestní či populistické strany přímo v parlamentu. Proč tedy vymýšlet další.

Zkáza levice těsně před úsvitem

Proti volbám v roce 2010 mají ovšem ty z roku 2021 navíc ještě jeden důležitější rozměr. Do sněmovny nepronikly vedle nacionalistické pravice reprezentované souručenstvím TSS (Trikolóra–Svobodní–Soukromníci), extrémního vydání Okamurovy SPD, tedy Volného bloku, a vedle „strany spravedlnosti“, jak se představuje Přísaha Roberta Šlachty, obě levicové strany. Nepřítomnost sociálních demokratů a komunistů v parlamentu je historický převrat, který si vynutí dalekosáhlé důsledky. Víc než bezhlavý a nepromyšlený protest jako po volbách v roce 2010 budou ovšem levicoví voliči s propadlým hlasem hledat něco jiného. Nemusí to být „extrémní šílenec“, spíše člověk, který bude schopen resuscitovat v nějaké podobě levicovou politiku.

Takový pokus nemusí být marným voláním po dávno zaniklých hodnotách, kterým už v celé Evropě odzvonilo. Od loňska proběhly parlamentní volby v Norsku a Německu, vedle toho komunální volby v Itálii. Ve všech případech byla překvapivým či očekávaným vítězem levice, která zřejmě dokáže nabídnout jistoty lidem znejistělým pandemií a jejími ekonomickými dopady. Tuzemští sociální demokraté a komunisté mohou vyčítat svému dosavadnímu vedení, že se nedokázalo svézt na stejné vlně. Zvláště pro sociální demokraty, kterým ke vstupu do sněmovny chybělo jenom dvacet tisíc hlasů, jsou zprávy ze západní Evropy důvodem k naději, že se za tři roky roky do sněmovny vrátí.

Může se tím zopakovat jedna z vedlejších historií roku 2010. Tehdy poprvé vypadli ze sněmovny lidovci, kterým chybělo 32 tisíc hlasů. Za tři roky byli pod zbrusu novým vedením v parlamentu i ve vládě zpátky a letos patří k nepochybným vítězům voleb. V případě sociálních demokratů má ovšem stejný příběh hlubší význam. Ztrátou KDU-ČSL přišla vrcholná tuzemská politika dočasně o svůj křesťanskodemokratický rozměr, ve sněmovně však zůstaly další pravicové strany a křesťanský pohled na svět mohla reprodukovat konzervativní ODS. Za levicové strany ztracené v propadlišti však neexistuje náhrada.

Varování před Polskem

Budoucí scénář pro českou politiku proto může vypadat stejně jako polská historie po volbách v roce 2015. Volební systém u sousedů je k malým stranám stejně přísný jako ten český a na chodníku se tehdy ocitlo sedmnáct procent hlasů. Při zpětném pohledu se zdá, že tento výpadek byl hlavní událostí celých voleb.

Také před sedmi lety v Polsku skončila mimo parlament obě levicová uskupení, koalice „Spojená levice“ a konkurenční strana „Spolu“, i když dohromady získala 11 procent. Socialisté pak přeskupili síly a před dvěma lety se do sněmovny dostali bezpečně zpátky s třinácti procenty.

Mezitím se však ve varšavském Sejmu stalo něco důležitějšího. O levicové voliče se začali zajímat dva lídři polské politické scény posledního dvacetiletí, konzervativní strana Právo a spravedlnost i liberální Občanská platforma. Úspěšnější byli konzervativci Jaroslawa Kaczyńského, kteří měli tehdy výhodu jako vládní strana. Právě v období po roce 2015 zahájili rozsáhlé sociální programy, jejichž součástí byla podpora rodin, vyšší důchody i minimální mzda. Díky tomu získali v roce 2019 rekordních 44 procent hlasů a měřeno preferencemi, dominantní pozici v polské politice si udržují i po přechodu koronavirové pandemie. Sečteno a podtrženo, propadák levice ve volbách před šesti lety byl startovním výstřelem politického souboje, který změnil Polsko. Samotní socialisté přežili, zůstali však nakonec na okraji.

Před opakováním polského scénáře v Česku varoval bývalý šéf ČSSD Vladimír Špidla, který upozorňoval, že během osmi let v koalici se sociálními demokraty si levicovou politiku osvojil šéf hnutí ANO Andrej Babiš. „Babiš je sociální demokrat proti své vůli, nechce jím být, ale je,“ uvedl v rozhovoru pro Seznam Zprávy. V následujících letech v opozici může přebudovat své hnutí na konzervativně-levicovou stranu typu slovenského Smeru a ovládnout tuzemskou politickou scénu stejně jako Kaczyński Polsko.

Radikální a opuštění

Obavy Jana Kalvody a dalších protagonistů pravice ovšem tolik nebudí zklamaní voliči ČSSD a KSČM, spíše ti, kteří volili strany z pravého okraje, anebo protestní formace typu Přísahy.

Pro vzestup pravicového radikalismu mluví fakt, že nejvíc hlasů propadlo ve znevýhodněných regionech, jako jsou problémová sídliště typu českobudějovického Máje nebo ústeckého Mojžíře, případně odlehlých venkovských obcí v pohraničí nebo na střední Moravě.

Nespokojenost se může ventilovat například v konfliktech mezi většinovou populací a romskou menšinou, anebo v protiromských pochodech, jaké Česko zažilo v uplynulém desetiletí. Jinými slovy, pokud budoucí vláda neotupí úpadek některých regionů cílenými sociálními programy, může ho využít „extrémní šílenec“ v čele radikálně nacionální, nebo dokonce polofašistické strany, jakou jsme po listopadu 1989 ještě nezažili.

Srovnání s polskými volbami roku 2015 ovšem vážnost takového varování spíše shazuje. Tehdy zůstali těsně pod pětiprocentní hranicí nacionalisté a konzervativci ze strany Korwin, pojmenované podle jejího zakladatele. Obavy z radikalizace jejích voličů však zůstaly bezpředmětné, protože vůdci partaj ani její příznivce neopustili. Korwin se spojil s dalšími stranami nacionalistů a patriotů, přejmenoval se na Konfederaci a do příští sněmovny se už bez problému dostal.

Stejná perspektiva dnes stojí nejen před radikálními konzervativci ze skupiny TSS, ale také před Přísahou Roberta Šlachty. Bude záležet pouze na něm a na jeho spolupracovnících, jestli se v příští sněmovně objeví zásadová strana s jediným programem, tedy bojem proti zkorumpovaným politikům a prohnilému justičnímu systému. Nebylo by to nic nového pod východoevropským sluncem.

A co chystá jako odpověď Fialova vláda? Čtěte v aktuálním vydání magazínu Neovlivní.cz, který je k mání v sekci PŘEDPLATNÉ.

Zdroj náhledové foto: Trikolora