Česká drahota. Proč si ji svým konáním do jisté míry zasloužíme

Bývalý viceguvernér a europoslanec Luděk Niedermayer analyzuje pro Neovlivní.cz růst cen a postoje politiků.

Diskuse o tom, zda mizerný ekonomický růst naší země, který se vlní kolem nuly a zaostává za většinou zemí EU, je věcí trvalou a nebo dočasnou, již pozvolna nabírá na intenzitě. Sám jsem o tomto možném problému psal na konci minulého roku v textu pro Neovlivní.cz. A snad debata povede k identifikaci toho, co by mohlo šance na obrat k lepšímu posílit. Nutně to potřebujeme. Riziko, že v dnešní stagnační epizodě uvázneme není malé.

Věcně podstatně chudší je debata o tom, jak se naše země dostala k vysokému růstu cen a v některých oblastech až „drahotě“. Diskuse o tomto tématu je silně zpolitizovaná („je horší drahota Babiše, nebo Fialy“?) a padají v ní ekonomicky těžko obhajitelné nápady („ať nižší ceny zařídí firma xyz“). Chybí navíc reflexe těch, co tvrdili, že nezávislá měnová politika je (vše)mocná a před růstem cen nás měla ochránit.

Vytrácí se též připomínky toho, co „už to bylo“ a my si na to třeba prostě jen zvykli. To, že jsou u nás některé věci „drahé“ totiž není novinka. O co třeba jde?

• Notoricky velmi vysoké ceny mobilní komunikace (nyní zejména dat), jež dle různých srovnání v Evropě „vyčnívají“. Stav je navíc doplněn netransparentní praxí „podpultových nabídek“, které mají perverzní sociální dopady, neb chudé dělají ještě chudšími.
• Vysoké ceny bankovních služeb, které vedou k systematickým a nepochopitelně vysokým ziskům části bank.
• V minulosti delší období, kdy ceny aut jednoho z českých výrobců na domácím trhu byly viditelně vyšší než v okolí (jedna z minulých krizí naštěstí vedla k aspoň jisté změně).
• V některých oblastech potravinářství nejen rychlý růst cen, ale též špatný poměr „kvality a ceny“, kdy některé tuzemské zboží je sice o něco levnější, ale kvalitativně horší, než zboží ze zahraničí s vyšší cenovkou.
• Stále více lidí, kteří cestují s překvapením vidí, jak se rozdíl mezi cenami služeb v „bohatých zemích“ a u nás umazává. A tak české „value for money“ již často nevypadá zrovna lákavě
• A úplně katastrofická je situace u ceny bydlení, kdy dnes stojí stejně malinký dětský pokoj v průměrné pražské novostavbě a někdejší symbol luxusu – automobil Tesla (model 3).
• Jako perličku dodávám, že zatím co pokles ceny elektřiny vedl u produktu firmy VW pro nabíjení elektromobilů k poklesu ceny 1 kWh u preferované ultrarychlé sítě pod 10 Kč, u stejné služby koncernové Škodovky, od stejného dodavatele, je ve stejnou dobu cena nastavena na 16 korun.

---

ČTĚTE TAKÉ: Proč jsme museli zchudnout

---

Jak ano a jak ne

Je zcela chybná představa, že stát to vyřeší problém tím, že bude ceny diktovat. Stejně špatná je vize, že výroba zboží státem je cesta k levnější ceně a vyšší kvalitě. To navíc pak vede k myšlence na zestátnění toho či onoho. Oboje je prokazatelně a jasně zcela špatná cesta. Ale stejně tak je chyba, že stát tuto situaci neanalyzuje a rychle nereaguje tam, kde to má smysl. Neb „ono to jde“.

Zdravý rozum (stejně jako ekonomická teorie) přitom udává směr „zkoumání“. Tím je v tržní ekonomice otázka konkurence na trzích. A problém se tak rozpadá na možnost, kdy by na daném trhu mohlo být více konkurence, ale zřejmě tam není, a na situaci, kdy jde o přirozeně oligopolní nebo monopolní stav, kde navýšení konkurence je velmi obtížné či nemožné.

Reakce státu pak musí být v prvé řadě „reflexe svého konání“, tedy poznání, zda náhodou kroky státu konkurenční situaci nezhoršují. A v druhé řadě hledání cest k tomu, jak situaci zlepšit. U oligopolů a monopolů je pak nutná revize toho, zda není státní regulace nedostatečná (v tomto případě je totiž zcela nutná), a zda se regulátor nestal příliš blízkým přítelem regulovaných. Což je stav vedoucí k tomu, že se z oligopolistů stávají „tlustí kocouři“.

 Tohle všechno je u nás na první pohled přítomno v míře nikoliv malé, a má tak jistou podporu hypotéza, že si vysoké ceny vlastně svým konáním „zasloužíme“.

Stejně tak by subjektem reflexe mělo být něco, co jde nad rámec na ekonomii založené analýzy, o kterou se zde snažím. Tím je vliv lobby na fungování českého státu. Je totiž otázkou, zda řada politik, které jsou zjevně špatné a jdou jasně proti zájmům většiny populace, opravdu vznikla „chybou“. Mohl by to být totiž i výsledek úspěšného prosazení úzkého skupinového zájmu.

100 a jedna cesta ke špatnému výsledku

Je ekonomicky známým faktem (u nás nediskutovaným a nezohledněným), že vetší firmy mají na trhu konkurenční výhodu proti firmám malým a středním. Samozřejmě, že jde o „velikost“, ve vztahu k relevantnímu trhu – velká česká firma může být „malá“ z hlediska trhu, na kterém uplatňuje své výrobky. Ale zde je řeč o trhu domácím, který je poměrně malý a v některých produktech fakticky dost uzavřený.

Není pochyb, že náš stát v oblasti potravin všemožným způsobem podporoval (a dotoval) firmy velké. Nikoliv jen velkorysostí k velkým „zemědělcům“ (aspoň mírně korigovanou touto vládou), ale též ke velkým zpracovatelům. Kvůli tomu nemají malí zemědělci často jiné volby, než svou produkci „velké firmě dodat“. Obchodník má pak omezenou možnost odjinud „zboží koupit“. Cenová síla malého počtu velkých firem je pak logicky velká. Bezesporu tento výsledek podporují i notoricky přísné (obvykle hygienické) standardy, které silně zkomplikovaly rozvoj výroby „v malém“ a tedy vznik konkurence.

Malá konkurence ve výrobě potravin, vedoucí k vysokým cenám, malému výběru a mnohdy i nepříliš lákavé kvalitě – to vše vzniklo podceněním potřeby fungování malých a středních firem na trhu (tedy vyšší konkurence) v kombinaci s mnohdy velkorysou podporou těch velkých, která prohloubila jejich konkurenční výhodu. Je třeba dosti neuvěřitelné, že výrobci potravin se stamilionovými obraty dostávaly dotace z programu „podpory venkova“.

Výsledku přispěla i obratná kampaň zájmových skupin, která bojovala proti dovozu potravin, který by teoreticky mohl domácí cenotvorné výrobce dostat pod cenový tlak. Tento mechanismus tak funguje fakticky hlavně tehdy, pokud se zákazník přesune za zbožím za státní hranici. Obrázek dokresluje zjevné omezení těch, co by mohli konkurenci posílit – malých výrobců. Pokud finální produkt mají, soustředí se obvykle na malé množství produkce prodávané vysoce solventním zákazníkům za obvykle vysokou cenu na různých trzích nebo „na přímo“, tedy bez vlivu na cenu zboží na trhu „větším“. Zda jde o logickou optimalizaci výnosu v podmínkách malé rozmanitosti nabídky obchodů, nebo problém příliš velkého nákladu na potřebné navýšení (a zlevnění) produkce, netuším.     

Kapitola sama o sobě je neschopnost našeho státu utkat se s telekomunikačním oligopolem. Nápad střídá nápad – další operátor ano/ne, regulace, kterou Komise označí za protitržní atd. – ale stav se nemění. A není úplně jasné, proč „zrovna my“ jsme v tak špatné situaci, když jistý oligopol v této oblasti je logický a existuje skoro všude. Zda je odpověď v jiné etice českých top managementů, nebo v tom, že regulace je jinde účinnější, nevím. Stav je ale patrný stejně jako jeho odolnost vůči změnám.

Méně viditelné, ale možná ne zcela odlišné, je působení státu v oblasti energetiky. V budoucnu bude kvůli potřebě investic velmi důležitým tématem zejména oblast regulace nákladů distribučního monopolu, stejně jako vytvoření k úsporám motivujícího konání třeba pro teplárny, které zřejmě získají obrovské státní dotace. Ty by je neměly motivovat k dodání co nejvyššího objemu tepla (do neefektivních budov), ale k jejich podílu na zvyšování energetické účinnosti. To totiž odpovídá cílům státu.

U bank je jasnou diagnózou nedostatek konkurence. Není jasné, jakou roli v tom hraje malý, neeurový, a tedy nepříliš atraktivní trh, a jakou notoricky striktní regulace ČNB mající dopad hlavně na nadnárodní banky. Souvisí to i s tím, že ČNB i Ministerstvo financí odmítají vstup do Bankovní unie. Ta přitom regulaci a její výkon více srovnává se stavem unijního trhu, byla by pro investory uchopitelnější a levnější. Indicií o malé konkurenci na tomto důležitém trhu je víc než dost. Zisky bank z ní plynoucí pak ve své většině opouští ekonomiku ve formě dividend či přesunu zisků, a tím omezují ekonomický růst.

I tam, kde na první pohled konkurence existuje, zdá se, moc nefunguje. Maloobchodních řetězců a prodejen máme poměrně dost, ale zdá se, že nikoliv dost na to, aby benefity konkurence „předaly“ zákazníkům. Vypadá to tedy, jako by všichni byli spokojeni se statutem quo. V poslední době drasticky rostoucí ceny stavebních prací a nemovitostí obrázek dokreslují – činí z expanze velmi rizikové rozhodnutí. Obrovské komplikace spojené s povolováním a mnohdy úspěšná lobby blokující stavbu konkurenčního obchodu – tato česká realita patří mezi další jasná úzká hrdla vzniku větší konkurence nejen na tomto důležitém trhu. Navíc, paradoxní kombinace velmi drahých a až neuvěřitelně a dlouho povolovaných investic do expanze, se slabým výkonem ekonomiky, který snižuje potenciál pro růst velikosti trhu, představují další vážnou překážku pro rozhodnutí o konkurenci posilující expanzi. Tento stav spíše nahrává konsolidaci (spojování), která by dále konkurenci oslabila.

Mechanismus komplikovaných, neskutečně dlouho trvajících povolovacích procedur a nejasných pravidel je pak motorem toho, že cena bydlení se dostala na ekonomicky těžko obhajitelnou úroveň (minimálně ve velkých městech). A opět asi platí, že poměrně malý počet hráčů, kteří mají potřebnou „dovednost“ se administrativním pralesem proklestit k potřebným povolením, nemá pochopitelně zájem na větší konkurenci a zvýšení nabídky. Zdá se, že zájem na uchování vysokých cen má i stát, a proto různými cestami (jak sociální politikou, tak politikou daňovou) tento stav fakticky konzervuje.

Na závěr se nelze vyhnout otázce, jakou roli zde hraje „nepřijetí eura“. Důvody zmíněné výše jsou totiž plně „czech made“, a proto s eurem souvislost nemají. Ale několik mechanismů, kdy „neeuro“ pomáhá k vyšším cenám, by se jich našlo.

Samozřejmě, u řady zboží zvyšuje konkurenci cenové srovnání se zahraničními prodejci, třeba i na internetu. Pro mnoho zákazníků totiž není srovnání cen snadné, třeba s ohledem na výkyvy kurzu či transakční náklady u některých plateb.

Pohled na cenovky obchodů, které fungují v regionu a uvádí i tamní ceny, obvykle ukázal, že kurz byl „zaokrouhlen“ v neprospěch zákazníka. A stejně tak platí, že v nejistých dobách obchodníci často tvoří v cenách rezervu na kurz slabší, a velmi pomalu přeceňují na kurz silnější (který dovoz zlevňuje). Jinými slovy, riziko z pohybu kurzu (vyšší cenou) přesouvají na zákazníka.

Prokletí úspěchu, který se nedostavil

Na závěr, ač to je vysoce spekulativní, nemohu se zbavit myšlenky, že v mnoha případech hraje roli  mentalita, se kterou jsem se setkával opakovaně již od 90. let. Ta zahrnuje dva zdánlivě pravdivé postuláty:

První je, že je vše u nás „levné“ (zboží, služby, práce, nemovitosti, aktiva…) a proto to musí zdražit. Druhým pak, že naše země je díky historii, geografii a našim „dovednostem“ odsouzena k úspěchu. A proto si snadno na vyšší ceny „vyděláme“.

Zdánlivá a příjemná logika těchto výroků má ale dvě slabá místa. První je, že mnoho cen opravdu velmi, velmi silně vzrostlo a leccos se tak postupně stalo fakt drahé, nekonkurenceschopné a tudíž, postupně, těžko prodejné. Pohled do zahraničí to jasně ukazuje. A, ač to zní tvrdě, zcela výjimečných českých aktiv, které se mohou dostat oprávněně k výjimečným cenám, u nás fakt moc nenajdete. Třeba tezi o unikátnosti Prahy (a tudíž „správnosti“ jakkoliv vysokých cen nejen nemovitostí) věří jen ten, kdo v životě nenavštívil alespoň pár světových metropolí. Druhým pak je, že „success story“ české ekonomiky se viditelně zadrhla – a to již před lety. A teze, že si na vysoké ceny vyděláme vysokou prosperitou, pro společnost jako celek dnes takřka jistě neplatí.

A to je důvod, proč je třeba věnovat „české drahotě“ pozornost. Navíc jasná motivace pro stát, aby ji, tam kde to jde, začal prodejcům co nejvíce a účinně komplikovat. Ale jen správnými cestami, neb ty vedou toliko k drahotě vyšší.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com