Zima teprve začíná a problémy budou spíše přibývat než ubývat, píše ekonom Ondřej Votruba
Je to zvláštní dvojsloví, které za poslední týdny v českém veřejném prostoru rychle zdomácnělo: Windfall Tax. Přiznávám, že ani já jsem před dvěma měsíci nevěděl, co přesně znamená: „daň z ovoce spadlého větrem“, neboli zdanění nečekaných (a vlastním úsilím nijak nezasloužených) zisků.
Jedni říkají, že to je pouhý fakt toho, že se vybraná část sektorů zdaní (je znevýhodněna oproti jiným sektorům), a to ještě v moderních časech nevídaně vysokou sazbou 60% (ovšem ne celý zisk, nýbrž jen to, co o více než 20% převáží průměrný zisk posledních let), že to jde zcela proti stabilitě daňového prostředí a tím tak trochu proti kredibilitě země. Svým způsobem je to pravda, ale zoufalá doba si žádá zoufalé činy.
Druzí upozorňují na to, že ODS a celá koalice Spolu poruší předvolební slib a zvýší daně, což mi přijde poněkud absurdní kritika, protože před volbami bylo dávno před ruskou agresí, která zcela změnila prostředí, v kterém teď Evropa funguje a držet se v zásadně změněné situaci všech slibů za každou cenu, třeba i za cenu státního bankrotu, je nesmysl.
Třetí se zděšením poukazují na to, že jedna část vlády říká, že se daň bude vztahovat už na zisky v roce 2022 (nečistá retroaktivita) a druhá část vlády oznamuje, že bude daň platit až od roku 2023, což má hned dvě roviny: hrubě špatnou komunikaci členů vlády (těžko říci, kdo koho podrazil, ale takováto neprofesionalita už slušně připomíná komunikační přešlapy předchozí vlády v době první covidové vlny) a dále i fakt té retroaktivity, který minimálně na první pohled už trochu hrůzu nahání.