Diplomatka Filipi: Schwarzenberg mi za setrvání v Sýrii děkoval

Unikátní rozhovor s legendou české diplomacie, která strávila přes 30 let na Blízkém východě a o jejíž služby a expertízy ze dne na den přestal být zájem, přinesl únorový časopis Neovlivní.cz.

Na Blízkém východě prožila dohromady dvaatřicet let. V roli diplomatky byla cennou postavou nejen pro Českou republiku, ale i pro spojence, kteří před dvanácti lety své ambasády v Sýrii zavřeli. Eva Filipi zůstala, za což jí děkoval nedávno zesnulý Karel Schwarzenberg v roli ministra zahraničí.

Současné vedení ministerstva o její služby už dál nestálo. Navzdory tomu, že v regionu eskaloval konflikt v Izraeli, vypukla válka v Gaze, zapojila se libanonská militantní organizace Hizballáh, ministerstvo Evu Filipi s odkazem na její vysoký věk stáhlo.

Ona sama ale věk nevnímala jako žádnou překážku. “Mně to nevadilo v tom smyslu, že bych byla unavená, nebo vyhořelá – tam bylo pořád co dělat. Naopak si myslím, že v takových situacích je lepší delší pobyt než střídání. Protože než si vytvoříte kontakty, které budou na takové úrovni, že skutečně můžete hodně dokázat, to trvá. To není měsíc, ani dva, ani rok,” říká Eva Filipi v unikátní rozhovoru pro únorový časopis Neovlivní.cz. Pořiďte si PŘEDPLATNÉ a už vám žádný text neuteče.

Neo: Od vypuknutí syrské krize před dvanácti lety, která záhy přerostla v občanskou válku, se řešilo, jak to bude s českou ambasádou. Vy jste se tehdy na začátku – v roce 2012 – rozhodla zůstat. Jak těžké rozhodnutí to pro vás bylo?

Takto: úředník samozřejmě nemůže rozhodovat sám. Tehdy to rozhodl – dej mu Pánbůh dobré nebe – kníže Schwarzenberg. Telefonoval mi a ptal se mě na bezpečnost. Říkala jsem mu, že opravdu není dobrá. Ale že si nemyslím, že je řešením to, co udělaly jiné evropské ambasády. Ty velké rovnou zavřely a ty menší se přesunuly do Bejrútu a do Damašku jen dojížděly. Mně tyto přesuny připadaly bezpečnostně horší. Takže jsem mu řekla, že bych dala přednost home office. A on mně srdečně poděkoval. Řekl: „Děkuji vám. Já chci informace z terénu.“ Naznačil tím vlastně, že nechce věřit mainstreamovým, povrchním informacím. Říkal: „Asad nebude mít méně, nebo více spánku, jestli tam my budeme, nebo nebudeme.“

On pochopil jednu docela závažnou věc, o níž si myslím, že řada lidí nechápe. Mají za to, že Brusel, EU, je velký hybatel čehosi. Ono to tak není. My jsme stále velmi po evropsku soustředění na to, že když něco nějak chceme, že to tak bude. Ale ono už dávno není. A kníže to pochopil. Byl to statečný postoj, za který čelil kritice. I uvnitř Černínu byly vrstvy, které naši přítomnost v Damašku velmi nechtěly. Vznikaly z toho velké tenze.

Neo: To je velmi podobné debatě, která se vede teď. Zda poslat, nebo neposlat velvyslance do Moskvy. Máte pragmatickou větev, která říká: Potřebujeme zprávy z místa a potřebujeme nechat ty dveře pootevřené. A druhá část, která říká: ne…

Říká ne, ne, ne, my se nemůžeme bavit se zločinci. Ano, to máte pravdu. A právě tyto kruhy v Černínu byly otrávené z toho, že jsme zůstali. My jsme navíc už od léta 2012 zajišťovali diplomatickou a konzulární činnost pro USA, byli jsme tou US protecting power (ochrannou silou, pozn. red.).

Kníže této kritice statečně čelil. Vzpomínám si třeba na nějaký papír, že prý máme ambasádu zavřít. Argumentace mých kolegů tehdy byla, že si Brusel stěžuje, že tam jsme. Pan ministr mi tehdy říkal: „Viděla jste ten papír? Ten se mi hrubě nelíbí.“ A připsal na něj velkým písmem: „Pokud si v Bruselu troufnou, ať mi to řeknou do očí.“

Neo: A já si naivně myslela, že těžké to v Damašku bylo kvůli občanské válce, ne české politice.

Byla to velmi těžká doba. Ale mně na tom nejvíc vadilo velké nepochopení některých evropských států celé té situace – arabského jara. Expertní vědění bylo upozaděno. Zájmem bylo, že všude bude demokracie. Ale otázka přeci je, jak toho dosáhnout? Jestliže něco chci, tak za prvé musím porozumět situaci. A za druhé musím vědět, zda mám instrumenty k tomu, abych to dokázal.

Mně zkrátka hodně vadilo to, že expertní vědění bylo nějaké, ale politické záměry byly jinde.

Neo: Ve smyslu ideologickém? Něco chceme a nehledíme na to, zda je to reálné, nehledíme na následky?

Přesně tak, nehledíme na následky, nehledíme na to, co by z toho mohlo vzniknout. A teď se podívejte, jak na tom dnes jsme. Třeba Egypt. Padl Mubárak, přišel Mursí a jeho Muslimské bratrstvo, další převrat, máme Sísího, bezvadný.

Neo: Když jste souhlasila s tím, v Sýrii i za války zůstat, ocitla jste se někdy sama v bezprostředním ohrožení? Přeci jen – na Damašek pršely rakety. Měla jste strach?

To je taková věc, která je člověku prostě dána, narodíte se s nějakou mentalitou. Já jsem po celou dobu neměla pocit úzkosti, strachu, přestože opravdu situace nebyla klidná a rakety padaly. Navíc – po roce 2012 už jsme tam dostali dva chlapce z Útvaru rychlého nasazení, kteří se mnou řešili, když jsem měla někam jet, vyhodnocovali situaci, měli jsme evakuační přípravu a tak dále.

Neo: Z první ruky jste mohla pozorovat, jak válka mění celou zemi, Damašek… Jak se to město změnilo, fungovalo třeba zásobování?

Samotné centrum byla a nadále je bublina, která v podstatě vydržela. Ale už o pár metrů dál je to děsivé. Islámský stát a rebelové se dostali velmi blízko, až na předměstí. Tam je to strašné.

Pokud se ptáte na zásobování: Samozřejmě to nebylo tak, jako když tady jdete do supermarketu, ale základní potraviny byly. A my jsme si je navíc – oproti Syřanům, kteří spadli do obrovské chudoby – mohli koupit.

Elektřina je velký problém. Bez generátoru by se nedalo vůbec přežívat. A to trvá. Západ tak „hezky“ nasadil sankce, že v tomto ohledu se tam mnoho nezměnilo. Ale tím, že Syřané jsou autenticky laskaví, je běžný den téměř príma. Ale z hlediska denního provozu – potřeb, elektřiny – to už je slabší.

Neo: Měla jste někdy pochybnosti o tom, zda v Sýrii zůstávat? Po informacích o použití chemických zbraní režimem vůči civilnímu obyvatelstvu například – neříkala jste si někdy, zda cena za to setrvání není příliš vysoká?

K použití chemických zbraní řeknu jen to, že mám na věc jiný názor. U každé informace je nutné vědět, kdo je zdrojem a jestli si mohu u zdroje ověřit, co se stalo.

A jestli jsem měla pochybnosti, zda zůstat? Musím říct, že ne. Já jsem věděla, že musím pomoci Evropě, světu, v pochopení. Protože jde o nás, o naši bezpečnost, o naše zájmy. Čili když jsem viděla, jak jsme jako Evropa opravdu mimo v tom chápání, o to důležitější mi připadalo zůstat a popisovat fakta. Já vím, že otázka pravdy je velmi široká, tak alespoň fakta. Reportovali jsme tak, aby to byla fakta, nikoli něco, co by třeba ústředí, Černín, chtělo slyšet, co by Brusel chtěl slyšet. Ať si na základě těch faktů udělají názor, ať pak klidně říkají něco jiného, ale já jsem placená za to, že budu reportovat, pokud možno, co nejobjektivněji. A to jsme dělali, i když jsme se tím dostávali do rozporu, protože jsme informovali jinak, než si to myslel třeba Brusel.

Neo: Jak to myslíte?

Mainstream je v otázce Sýrie mimo realitu. Jedenáct let slyšíme: Asad musí odejít (i když dnes už to možná nikdo takto explicitně neříká). Ale pořád je tam v pozadí ona „změna režimu“. A my jsme věděli, že takto to prostě nebude. To není o tom, že adorujete nějaký systém, nějakou zemi. Jde o to, pochopit situaci a rozumět pohybům, pak můžete dělat prognózu. A diplomat je přeci placen za to, že dělá prognózy. A skutečně se vždy po nějaké době ukázalo, že naše reporty byly velmi objektivní, že to bylo tak, jak jsme popsali. Na to mohu být pyšná, že toto umíme.

Neo: Jak moc se situace zkomplikovala, když do syrské války začali významně vstupovat další hráči – Rusko, Írán.

Nijak. V roce 2015 to byl Putin, Írán tam byl pořád.

Neo: Zajímalo mě, jestli bylo nějak poznat sbližování s Ruskem, posuny ve sférách vlivu.

Rusové tvrdí, že nechtějí změny režimu. Kdežto my, naše západní společenství, chceme změny režimu, jen se nám to moc nedaří.

V té době se rozšiřovali islamisté, džihádisté. Svou půdu měli také ve středoasijských republikách. A jeden z důvodů ruského zásahu, nevyslovený, byl, že si po Čečně říkali: Raději ty džihádisty zabijeme na půdě Sýrie, než aby se rozšířili dál.

Rusové skutečně v roce 2015 Asadovi pomohli. Když to hodně zjednoduším, tehdejší prezident USA Barack Obama byl docela happy, že to nebude muset dělat sám.

Ještě bych možná řekla jednu věc: My máme takovou představu, že když tam Putin vletěl, že Syřan bude dělat, co Putin chce. A to vůbec ne. Syrská mentalita je taková, že i když jim pomůžete, vždy si dobře zváží, je-li toto pro ně dobré, nebo není.

Já jsem se vždycky musela usmívat, když evropští kolegové chodili a říkali: jdeme na courtesy call (formální schůzka, pozn. red.), jdeme se tedy domluvit s těmi Syřany; tak co jako nám dají? Říkala jsem: Nám? Nic.

My žijeme s pocitem, že my jim řekneme, a oni něco udělají. To vůbec.

Jaký byl její vztah s Asadem a jaké to je připravit se na setkání se šéfem Hizballáhu? Rozhovor o odvaze, ideologické slepotě a o tom, jaké to je fungovat jako vlivná žena na Blízkém východě přinesl únorový časopis Neovlivní.cz. Pořiďte si  PŘEDPLATNÉ a už vám žádný text neuteče.

Zdroj náhledové foto: Archiv Evy Filipi