Esej Michala Horáčka: Protiváhy v nevyvážené době

Po vyhlášení výsledků voleb nezavládla mezi mými přáteli a známými zrovna sváteční nálada. Víc než to – v osobních rozhovorech i na sociálních sítích se začalo skloňovat slovo „emigrace“. A právě to, mnohem spíš než ty volební výsledky, mě rozesmutnělo.

Mám ve zvyku hledat ve všem spíš potenciál než propadat beznaději, takže jsem se na to zkusil tak podívat. Už drahnou dobu jsem opakovaně upozorňoval, že kombinace ekonomické, mediální a politické moci v rukou jedné osoby je nebezpečná. A politická moc Andreje Babiše po těchto volbách dramaticky posílila, protože ať už složí koalici, nebo povede vládu menšinovou, s důvěrou sněmovny, nebo třeba po bůhvíjakou dobu i bez důvěry, to bude on, kdo v ní bude dominovat. Riziko z kumulace moci tedy zjevně vzrůstá.

Na druhou stranu je tu však i šance. Přečetl jsem si knihu, která jako svého autora uvádí Andreje Babiše, a některé myšlenky mě zneklidnily, například zrušení Senátu – a přesto musím připustit, že šlo o jeden z nejlépe zpracovaných předvolebních materiálů a že spousta nápadů v této knize není od věci. Kupříkladu se tam řeší nedostatečná dostupnost paliativní péče. Na to samé upozorňuji už delší dobu, stejně jako moje manželka, která je dokonce dobrovolníkem hospicu v Litoměřicích. Dále lze zmínit například oblast e-governmentu a digitální ekonomiky, kterou má ANO v knize popsanou výborně, a řada dalších témat.

Nová vláda: bezprecedentní příležitost

Ta kniha je zjevně kolektivní dílo a sám Babiš do ní dost pravděpodobně mnoho nenapsal. Ale přinejmenším je zřejmé, že má kolem sebe lidi schopné komplexně přemýšlet o problémech České republiky. A těch problémů opravdu není málo.

V současnosti máme obrovské vnitřní dluhy. Ať přijedu kamkoli a potkám se s kýmkoli, všude je situace podobná. Nikdy se nepodařilo prosadit (a dokonce ani připravit) smysluplnou reformu penzijního systému. Armáda má vnitřní dluh kolem sta miliard, ve zdravotnictví nejsou peníze na platy sester ani doktorů a kvalifikovaný personál odchází do Německa. Školství se v mnohém zaseklo v dobách Marie Terezie.

Tyto problémy se nevyřeší za jedno volební období. Reálně se nevyřeší ani za jednu generaci. Nicméně musíme s tím začít tak jako tak, protože jinak v současném extrémně rychle se měnícím světě nemáme šanci obstát.

Jisté tedy je, že Česká republika stojí před velkými úkoly. Výsledek voleb pak lze interpretovat také jako příležitost. Dominantní síla bude mít nebývalou šanci mnoho z těch nutných, ale stále odsouvaných strukturálních reforem uskutečnit.

Senát jako garant ústavního pořádku

Zcela jiná, avšak přesto úzce související otázka se týká rozdělení moci ve státě. Jak jsem již uvedl, na jedné straně vznikla vysoká kumulace moci ekonomické, politické a mediální. Proto je nezbytné nalézt odpovídající protiváhu. A jsem si jist, že teprve teď doceníme prozíravost autorů naší Ústavy.

Poslanecká sněmovna sama o sobě stačí na uskutečnění výrazných změn. Avšak nestačí na změnu ústavního pořádku v zemi. Ten je možné změnit pouze se souhlasem jedné zásadní instituce – Senátu.

Právě horní komora parlamentu je důležitou pojistkou zachování ústavního pořádku naší země. V nastávající době to může být právě Senát, jehož nesouhlas může zablokovat změny Ústavy, které by ohrožovaly další trvání liberální demokracie v České republice.

Například velkým tématem v současnosti je a v dohledné době zřejmě i bude zákon o obecném referendu. Ten může být velmi prospěšný, protože rozhodně neuškodí, když politická reprezentace bude vědět, že je tu ještě nějaká „vyšší instance“, k níž se lze v krajním případě obrátit. Zároveň však stačí tento zákon připravit bez potřebné obezřetnosti a může mít zcela katastrofální následky. Samozřejmě myslím třeba vystoupení z Evropské unie.

V tomto a řadě dalších případů je role Senátu jako protiváhy sněmovny a jakýchsi „dalších očí“ v legislativním procesu nezastupitelná.

Zásadní role prezidenta

Druhou protiváhou premiéra, vlády a parlamentu je přímo volený prezident. Jeho pravomoci se změnou systému volby nijak nezvýšily, ale jeho symbolická moc vzrostla zásadním způsobem. A může to být právě prezident, který zabrání změnám, jež by byly rizikem pro budoucí existenci České republiky jako státu čitelného a srozumitelného, stejně jako z hlediska svých spojenců spolehlivého.

Z nějakého důvodu jsme si zvykli říkat, že funkcí prezidenta je více méně kladení věnců. Jenže to není pravda. Kromě moci symbolické má i velkou moc reálnou, exekutivní. Jejím zdrojem není pouze Ústava, ale rovněž další zákony, jako je například zákon o Ústavním soudu a řada dalších.

Za připomenutí stojí rok 2000, kdy se v době opoziční smlouvy současný prezident Miloš Zeman, v té době premiér, a jeho „oponent“ Václav Klaus pokusili změnit volební systém z poměrného na většinový. Tím by se v Česku na dlouhá léta zabetonovala vláda dvou stran. Narazili však na Václava Havla, který dal Ústavnímu soudu podnět ke zrušení tohoto zákona. V následném řízení uspěl a Česko má dodnes systém poměrného zastoupení, což je jedině dobře.

Za podstatnější však považuji právě onu symbolickou moc, která českým a československým prezidentům vždy umožnila otevřít celospolečenskou diskusi o klíčových tématech.

Aby však prezident vzešlý z voleb, které se uskuteční v lednu příštího roku, mohl tuto svou moc skutečně využít, musí mluvit jasně, srozumitelně a zastávat jednoznačná a neměnná stanoviska. Zároveň je však klíčové, aby tuto moc uplatňoval skutečně v zájmu lidu, a ne v zájmu vyvolených. Toho lze docílit pouze absolutní nezávislostí na politických stranách a také na byznysových skupinách. Bylo by neblahé, kdyby komukoli z nich jejich předvolební „asistenci“ jakýmkoli způsobem splácel.

A právě to jsou hlavní důvody, kvůli nimž jsem se rozhodl se o post prezidenta republiky sám ucházet.

 

Michal Horáček
Autor je textař, novinář, antropolog a prezidentský kandidát