Eva Filipi: Diplomatka jako žádná jiná

Unikátní rozhovor s legendou české diplomacie, která strávila přes 30 let na Blízkém východě a o jejíž expertízy ze dne na den přestal být zájem, přináší časopis Neovlivní.cz.

Po dobu třinácti let byla Eva Filipi „majákem“ západní diplomacie ve válkou zmítané Sýrii. Zatímco evropské mocnosti i USA své zastupitelské úřady zavíraly a stahovaly pracovníky do bezpečí, ona vytrvala. A rok za rokem hájila zájmy těch, kteří diplomatické vazby s Damaškem zpřetrhali. Dostávala lidi z vězení, pomáhala repatriovat těla, díky jejímu úsilí je dnes Česko jedním z mála států, které mají v zemi funkční program pomoci na zmírnění humanitární krize, která Sýrii svírá.

Její kontakty sahají tak daleko, že vám nad kávou může vyprávět o schůzkách se syrským prezidentem Bašárem Asadem stejně jako o jízdách za hlavou Hizballáhu. „Než si vytvoříte kontakty, které budou na takové úrovni, že skutečně můžete hodně dokázat, to trvá. To není měsíc, ani dva, ani rok,“ říká, zatímco se i uvnitř kavárny choulí v teplém kabátě. V prosinci oslavila osmdesáté narozeniny. O měsíc dříve její mise definitivně skončila a ona se z prohřátého Damašku vracela přímo do lezavého chladu začínající české zimy. O její expertizy ze dne na den přestal být zájem. Náraz. Nejen o něm otevřeně promluvila v rozhovoru pro aktuální vydání časopisu Neovlivní.cz.

„České ministerstvo zahraničí oznámilo úspěch v jednání s Damaškem o propuštění dvou německých humanitárních pracovníků vězněných v Sýrii. Zatčeni byli na irácké hranici za to, že vstoupili do země bez řádných dokladů. Jejich propuštění a následná repatriace jsou posledním z řady diplomatických vítězství, která se Čechům v Sýrii podařilo zajistit…“ (Global Risk Insight, 11. září 2018)

„Američané, potřebujete pomoc v Sýrii? Zavolejte Čechům. (…) Výrazně osekaná česká ambasáda ve válkou zmítaném Damašku působí od roku 2012 jako ochranná síla pro USA. Je odrazem schopnosti malé evropské země žonglovat jak s trvalým přístupem k Asadovu režimu, tak s vřelými vazbami s Washingtonem.“ (Foreign policy, 4. 8. 2017)

„Eva mi řekla, že její ambasáda zůstane otevřená. Česká vláda se domnívala, že má dobré kontakty s různými stranami a skupinami v Sýrii a že je hodně toho, co se dá dělat. Eva měla dobrý vhled do myšlení syrské vlády.“ (Zatím poslední americký velvyslanec v Sýrii Robert Ford, srpen 2017)

„S koncem Evy Filipi vzniká v diplomatické aréně Sýrie vakuum. Ztrátu jejích zkušeností a odbornosti pocítí nejen Česko, ale i USA a v širším měřítku celé mezinárodní společenství.“ (27. října 2023, BNN)

To je jen pár úryvků z textů, které vyšly o práci české diplomatky Evy Filipi v zahraničí. Jsou ilustrací toho, jakou práci po déle než jednu dekádu v Sýrii odváděla. Veřejně s novináři mluvila minimálně, což ví autorka tohoto textu z vlastní zkušenosti. Prosby o rozhovor vždy odmítala s tím, že na to bude čas „až jednou“. Až jednou nastalo teď.

Černínský palác Evu Filipi s poukazem na délku jejího angažmá i vysoký věk stáhl; byť je to s ohledem na aktuální dění na Blízkém východě a rozsah kontaktů diolomatky Filipi jen těžko pochopitelné.

Neo: Posledních třináct let jste strávila v Sýrii. Když budu počítat i předchozí mise, vlastně jste doma po roce 1989 téměř nebyla. Jaké to je – vrátit se po takové době do Česka?

Černín má univerzální globální diplomaty. Jednou jste v Japonsku, podruhé ve Vídni a potřetí v Damašku. Ale u mě to bylo tak, že jsem vystudovaný arabista, turkolog, orientalista. A mně i jim vyhovovalo, že jsem jen na Blízkém východě. A já jsem byla ráda, že má vůbec první mise byla v Iráku. V mnoha ohledech, včetně vnitropolitických, to byla mise strašně složitá. Ale člověk se hrozně naučil. V běžné zemi, ve Vídni, by byla diplomacie jiná a pravděpodobně bych se toho nenaučila tolik. I když já tvrdím, že z každé země se dá udělat země zajímavá. Jsou štace, o kterých lidé říkají: Proč? K čemu? Ale i tam můžete pro Českou republiku hodně udělat, byť si myslíte, že ne. Ale chce to nasazení. Musíte ten džob brát jako poslání. Jako něco, co má smysl.

Takže ano – já jsem skutečně od roku 1991 prožila velkou část svého života na Blízkém východě – kromě dvou let, kdy jsem mezi Libanonem a Tureckem byla ředitelkou blízkovýchodního odboru v Černínu. Jinak 13 let Damašek, dohromady 32 let na Blízkém východě. To je dlouhá doba, kus života.

Neo: To ten návrat musel být těžký.

Přijde příkaz: 31. 10. končíte. Tak se vrátíte. Současně končíte i s profesí. A je to hodně, hodně náročné. Těžké. A má to i svou fyzickou stránku – váš metabolismus je zvyklý na teplo. A vy se vrátíte do zimy. Jeden kolega mi říkal: Na zimu se z Blízkého východu nevrací, vrací se na jaře, protože toto je vražda. A já skutečně cítím, jak si můj metabolismus strašně těžko zvyká na tu místní zimu.

Neo: Přeruším vás: Byla to věc k diskusi, kdy vaše angažmá v Damašku přesně skončí?

V podstatě ne. A ten návrat sám o sobě… Neměla jsem čas o ničem moc přemýšlet, říkat si: teď sbalím tohle, ještě vezmu tohle… Protože po 7. říjnu začala eskalace. (Po útoku teroristů z Hamásu na Izrael, pozn. red.) Pracovala jsem do poslední chvíle, v režimu 24/7. A pak lup a náraz. A vy jen koukáte.

Neo: A znovu vás přeruším. Právě v souvislosti s tím, jak eskaloval konflikt v Izraeli, válka v Gaze, zapojení libanonské militantní organizace Hizballáh. Opravdu nikoho nenapadlo, že je trochu nesmysl stahovat z oblasti takhle zkušeného diplomata s tolika kontakty?

Volalo mi pár lidí, kteří ovšem neměli šanci ono datum ovlivnit. To už si řeší úředníci, které zajímá, kdy máte co odevzdat a tak dále. Ale tehdy mi skutečně pár zkušených lidí volalo a říkalo, že je to nesmysl, že právě teď bych měla v Damašku zůstat. Protože se neví, jak se do toho může zapojit Hizballáh, Libanon, pokud a jak se do toho může zapojit Írán. „Ty to tam umíš. Teď by tě bylo potřeba,“ říkali. Ale jednou už rozhodnutí padlo, a pokud mohu být upřímná, úplně si nemyslím, že v Černínu někoho zajímalo, že by tam měli mít zkušeného diplomata. Můj dojem je, že to v podstatě prošlo mimo ně, protože teď máme jiná témata, máme Ukrajinu, máme Rusko a tak dále.

Neo: Ale Sýrie je přeci hřiště, kde se střetává Rusko, Írán…

Přesně – tam se střetával Írán, Rusko, Libanon, strašně zajímavé je opětovné obnovení vztahů se zálivovými zeměmi. Čili tam se to tak jako krásně protínalo. Ale byrokratické rozhodnutí už padlo.

Neo: A vy osobně: chtěla jste zůstat? Nebo už těch třináct let stačilo? Pokud vím, v takhle rizikové destinaci by vás „tabulkově“ měli střídat po dvou letech.

Nejste první, kdo se na to ptá. Ale cítím to tak, že pokud berete to, co děláte, jako že to má smysl, tak ani nevnímáte, že je to tak dlouhá doba. Zvlášť když máte jako my v Damašku konkrétní výsledky v podobě pomoci vězňům mnoha národností. Když máte pocit, že můžete věci posunout ve prospěch zájmů České republiky a bezpečnosti České republiky a potažmo Evropy, tak vás to zpětně nabíjí.

Mně to nevadilo v tom smyslu, že bych byla unavená, nebo vyhořelá – tam bylo pořád co dělat. Naopak si myslím, že v takových situacích je lepší delší pobyt než střídání. Protože než si vytvoříte kontakty, které budou na takové úrovni, že skutečně můžete hodně dokázat, to trvá. To není měsíc, ani dva, ani rok.

Neo: Vím, že není vhodné se dámy ptát na věk. Ale – cítila jste vy sama, že by pro vás byl váš věk nějak limitující? Vím, že se pro vás hledala výjimka s ohledem na služební zákon, který nepřipouští, aby byl ve služebním poměru někdo starší 70 let.

Ano, ano. To se řešilo už s Livií Klausovou, když jela do Bratislavy… Osobně si myslím, že jsme my dvě pokořily všechny možné limity. A Damašek byl opravdu vzhledem k mému věku extrémní. Ale pro mě osobně věk nebyl omezující. Přemýšlela jsem o tom ve smyslu: No – asi tě potřebují. Tak jsem to moc neřešila.

Proč si myslí, že mainstream je v otázce Sýrie mimo realitu. Jaký byl její vztah s Asadem a proč měla zastání u Schwarzenbergera? Rozhovor o odvaze, ideologické slepotě a o tom, jaké to je fungovat jako vlivná žena na Blízkém východě přináší aktuální vydání časopisu Neovlivní.cz. PŘEDPLATNÉ.