Exministryně Stehlíková: Lékaři ve válce

Každý lékař má svůj hřbitov. Pomozme jim, aby je měli co nejmenší, píše bývalá ministryně Džamila Stehlíková.

S tím, jak v Česku přibývá pacientů s nemocí covid-19, kteří potřebují specializovanou lékařskou péči, rychle roste stres, který zažívá zdravotnický personál. Zatímco zjara byli lékaři a sestry hrdinové, kterým lidé tleskali, dnes už jakoby na ně všichni zapomněli. Jejich nasazení se bere jako samozřejmé a mnohým z nás je zatěžko dodržovat základní pravidla hry.

Zkušená psychiatrička a někdejší ministryně pro lidská práva a menšiny Džamila Stehlíková ve své úvaze pro říjnový časopis Neovlivní.cz rozepsala, jaké následky může mít pro všechny, co pracují v nemocnicích, koronavirová pandemie. „Vyčerpání a stres se střádají a v budoucnu si mohou vybrat svoji daň v podobě deprese či posttraumatického stresového syndromu,“ popisuje Stehlíková v textu, který ani po čtvrt roce neztratil nic na své aktuálnosti. S ohledem na současnou situaci jej výjimečně odemykáme.

“Studenti lékařské fakulty občas říkají, že každý lékař má svůj hřbitov. Smrt pacientů a péče o umírající je součástí lékařského povolání. Jistá psychická odolnost tváří v tvář pomíjivosti a křehkosti lidské existence s vědomím, že zemřelý pacient dostal veškerou potřebnou péči, patří ke ctnostem a zároveň smutným výsadám lékařského stavu. 

Epidemie covidu-19 zatížila desítky tisíc lékařů po celém světě pocitem hořkosti, že se mnoha lidem nedostalo potřebné lékařské péče, že umřeli zbytečně. Na jaře lékaři nestíhali pomoci všem nemocným a neuměli komplikace koronavirové infekce dobře léčit. Na podzim to umí podstatně lépe, ale někdy nebudou stíhat.

O „triáži“ pacientů slyšelo mnoho Čechů poprvé až na jaře. Termín „triáž“ pochází z francouzštiny („triage“) a znamená třídění. U vstupu do nemocnic proběhne testování a pacienti s pozitivním výsledkem se umístí na vyčleněná lůžka, aby nenakazili ty ostatní. Této izolaci je pak podřízena veškerá logistika fungování nemocnice, aby se „covid-pozitivní“ a „covid-negativní“ pacienti a personál nepotkávali. Pravidla platí všude – od operačních sálů po výtahy. 

Slovo „triáž“ může mít i jiný význam odkazující k dobám válečným. V případě nedostatku lůžek pro intenzivní péči vybavených plicním ventilátorem musí zdravotníci rychle rozhodnout, komu bude poskytnuta pomoc přednostně. Je to zpravidla ten, kdo má větší šanci na přežití. Žádný lékař by se nechtěl ocitnout v situaci, kdy někoho nepřipojí na přístroj umělé ventilace plic, protože nestihne pomoci všem a upřednostní někoho mladšího, s větší šancí na přežití.

Ve Francii v době jarního nárůstu pandemie přednostně napojovali na plicní ventilátory pacienty do 75 let. Až s odstupem měsíců s tím má řada lékařů problém, trápí je bilancování a pocit bezmoci. Čeští lékaři podobné volbě čelit nemuseli. Zatím.

Umíme lépe léčit. Jen nezahltit nemocnice

O chvilkách, kdy si museli sáhnout až na dno, vyprávějí mí kolegové a kolegyně jen tehdy, když se pacienta podaří zachránit i v beznadějné situaci. Třeba na jaře, kdy už „nebylo co ztratit“, zkoušeli na covidovou infekci všechny léky, i s neznámým účinkem a… „ono to někdy zabralo“.

Tehdy léčba pacientů s covidem probíhala metodou pokusů a omylů. Nejen ve Spojených státech amerických, ale i v Česku na léčbu pacientů s koronavirem nasazovali nejrůznější léky, třeba i léky proti HIV/AIDS. Nezabraly. Výrazný účinek byl vědecky prokázán u léku proti ebole remdesiviru, jehož zásoby v Česku už docházejí. Ministr Prymula věří, že vzhledem k české stopě při vzniku tohoto léku ho zajistí dostatek.

Když pacienti na covid-19 umírají, jak snášejí lékaři tyto prohry? Podobají se prožitkům války. City se zmrazí, vědomí se zúží na jediný úkol: záchranu nemocného. Lékař soustředěně uvažuje a pak koná, ale pracuje trochu jako stroj. Jinak se to zvládnout nedá. Žal, strach nebo panika zpomalí výkon a povedou k chybám.   

Daleko emotivněji reagují na úmrtí pacientů, ať už mladých, či starých, zdravotní sestry. Lékaři se soustředí především na hádanku diagnózy a umění léčby; sestry více vnímají pacientovo utrpení a častěji trpí pocitem bezmoci.

Dnes umíme léčit lidi s koronavirem podstatně lépe. Článek newyorského výzkumného týmu ukazuje, jak se podařilo snížit úmrtnost na covid-19 z třetiny všech hospitalizovaných pacientů na jednotky procent, a to v průběhu tří měsíců – od března do června 2020.

V New Yorku, kde v průměru umírá z nejrůznějších příčin až 1000 lidí týdně, začátkem dubna podle předního národního institutu Spojených států pro veřejné zdraví – Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) – dosáhla týdenní úmrtnost až 6000 osob. Z lékařského hlediska to byla zbytečná úmrtí. Slovíčkaření o tom, zda ti lidé zemřeli „na covid, či s covidem“, je nedůstojné. Řada obyvatel New Yorku zemřela na úplně jiné choroby v důsledku toho, že se přehltil zdravotnický systém a nemocnice nestíhaly poskytovat akutní zdravotní péči. Tomuto scénáři musíme zabránit. Česko je země s robustní zdravotnickou infrastrukturou a kvalifikovanými obětavými zdravotníky. České týmy infekcionistů a intenzivistů vykazují lepší výsledky léčby covidu-19 než uvedená newyorská studie. O to hůř pak nesou zbytečná úmrtí.

Pacient v červené zóně

Péče o pacienta s covidovou infekcí je velmi náročná. I když je hospitalizovaný pacient v uspokojivém stavu, musí být neustále pozorován pro případ náhlého zhoršení. Týká se to především nemocných ve vysokém věku, obézních, trpících diabetem či hypertonií. Tito pacienti jsou na lůžku i několik týdnů. Jsou vděčni za každé slovo podpory, často si stěžují na to, že se jim skoro nikdo nevěnuje. Někdy totiž nechápou, že hlavním úkolem hospitalizace je monitorování jejich stavu a včasné napojení na umělou ventilaci v případě prudkého zhoršení. Pokud mají výrazné dechové obtíže, trpí úzkostí a strachem.

Léčba pacientů s koronavirovým zápalem plic často vyžaduje podání kyslíku prostřednictvím masky, nebo napojení na umělou plicní ventilaci. Ventilovaný pacient nemůže mluvit. Pokud je intubován a má endotracheální trubici zavedenou ústy, pak je často v umělém spánku. O takové pacienty je potřeba se pečlivě starat – umývat je, čistit zuby, vyměňovat ložní prádlo, a to i několikrát denně. To vše provádí ošetřovatelé a zdravotní sestry, kterých začíná být nedostatek. Když není hygienická péče dostatečná, je pacient ohrožen bakteriální infekcí, což výrazně snižuje jeho šance na přežití.

Pokud je dýchání pacienta podporováno přes tracheostomickou trubici zavedenou do průdušnice řezem na krku pod hlasivkami, pacient je většinou ponecháván při vědomí. Nemocný může komunikovat pohybem rtů a gesty, přikývnout, či dokonce něco napsat. Tito pacienti mají častěji obavy o svůj život.

Samotné sdělení diagnózy koronaviru je pro mnoho lidí šokem, zejména pokud si „to nepřipouštěli“ a měli pocit „strašení chřipečkou“.

„Válečná“ ztráta citů, deprese a posttraumatická stresová porucha

Zkušená lékařka mi v létě řekla, že epidemie covidu jí umožnila pochopit, co znamená být ve válce. Vyprávěla, jak se jí mladý pacient před uvedením do lékového spánku a napojením na umělou ventilaci zeptal, jestli umře. Pak dodala, že sice nepřežil, ale měl to štěstí, že se to stalo v umělém spánku. Slovům o štěstí nerozumím. Kolegyně připomíná, jak je psychicky tíživá dechová insuficience a strach ze smrti, pokud je člověk při vědomí. Je zvyklá pracovat velmi pečlivě a špatně snášela časový stres. Nikdy nezažila tolik úmrtí na oddělení za krátkou dobu. Na pracovišti měla „válečnou“ ztrátu citů. Musela pracovat přes čas, když se unavená vrátila domů, byla klidná, ale pociťovala duševní prázdnotu. Teprve v létě dala průchod citům a snažila se všechno „vybrečet“. Bolestivá tíže někde hluboko jí však ještě zůstává. Velmi nerada o tom mluví.

Každé úmrtí lékaře tíží, a to, jemuž by se dalo vyhnout, tíží dvojnásob. Proto se tato moje kolegyně bojí, jestli bude psychicky zvládat nárůst počtu pacientů, stres a zbytečná úmrtí. Jak to bude muset znovu a znovu sdělovat příbuzným. Ještě víc se obává toho, jak to budou zvládat zdravotní sestry.

Právě střední a další zdravotní personál je vystaven velkému stresu při péči o mnoho pacientů s rizikem náhlého zhoršení stavu. Lze žít a pracovat ve válečném stavu, ale nedá se na něj zvyknout. Zvlášť když zdravotník si s vědomím své nenahraditelnosti nemůže vzít aspoň týdenní dovolenou. Nemůže v tom nechat kolegy a ohrozit pacienty. Vyčerpání a stres se tak střádají a v budoucnu si mohou vybrat svoji daň v podobě deprese či posttraumatického stresového syndromu. 

Co když někoho nakazím?

Dalším stresem pro zdravotníky je obava, že nakazí někoho dalšího, třeba v rodině. Zdravotníci jsou v současnosti po učitelích druhou covidem-19 nejpostiženější profesní skupinou.

V době uzávěrky tohoto článku, k 28. září, bylo evidováno 394 infikovaných lékařů, 693 sester a 612 dalších zdravotníků s covidem-19. Za poslední týden se počet aktuálně nemocných lékařů zvýšil o 153, zdravotních sester o 273 a ostatních zdravotníků o 214 osob.

Atmosféru ve společnosti na jaře poškodila slova exministra zdravotnictví Adama Vojtěcha o tom, že koronavirus na oddělení Thomayerovy nemocnice „zavlekl personál“. Tragickou dohrou bylo úmrtí nakažené zdravotní sestry z této nemocnice.

Ministr Vojtěch je pryč a dnes všichni chápou, že právě zdravotníci jsou v první linii boje proti koronaviru za záchranu životů. Proto jim pomozme, nejsme přece natolik rozmazlení, abychom si nedovedli něco upřít. Stačí aspoň nošení roušky, dezinfekce rukou a ohleduplné chování ve společnosti. Chráníme tím i sami sebe.”

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com