Ghetto na severu: Příběh naprostého politického selhání

Je to jeden z nejchudších a nejzaostalejších regionů v Evropské unii. Přitom jen hodinu a půl jízdy od bohaté metropole. Slum na vzdáleném předměstí. Ghetto vzniklé násilnými přesuny obyvatel. Cynickým obrazem a s nadsázkou řečeno: takový bantustán po česku. Region Severozápad, neboli Karlovarský a Ústecký kraj. Stále se propadá. A politici stále nevědí, co s tím.

Senátor za Děčínsko Zbyněk Linhart (nestraník za STAN) si během rozhovoru pro Neovlivní.cz nebere servítky. Podle něj politici v Praze desítky let o pomoci chudým regionům jen mluví. A nedělají nic, nebo jim dokonce škodí. Nejde daleko ani pro silná slova, mezi nimiž „soudruh“ nebo „arogantní cynik“ nepatří mezi ty nejtvrdší charakteristiky. Nepřipomíná to běžný politický dialog. Spíš boj o přežití.

Linhart se ani zdaleka neomezuje na přímočarou, jemně řečeno nekonvenční kritiku. Ministrům i předsedovi vlády rozesílá dopisy a prezentace a ty jsou opřené o statistiky a dlouhodobá pozorování. Dokládá v nich mimo jiné, že politici nejsou schopni stanovit jasné priority, že pomoc regionům i čerpání peněz z Evropské unie jsou dlouhodobě zcela chaotické.

Několik čísel ze života Severozápadu na úvod pomůže. Vrátíme se k nim ještě podrobněji.

Údaje evropského statistického úřadu Eurostat z března letošního roku potvrzují, že český Severozápad patří k nejzaostalejším regionům v EU. (Jen pro připomenutí: „Severozápad“ vznikl pro účely čerpání z evropských fondů, české kraje jsou z pohledu EU příliš malé.)

HDP na jednoho obyvatele dosahuje v regionu Severozápad 61 % průměru členských států Evropské unie. Pro srovnání – výkon Prahy je 203 %. Z hlediska délky dožití patří Severozápadu 216. místo z 250 regionů. V nezaměstnanosti je 175. nejhorší. Ohledně počtu vysokoškoláků je 247.

Slum na vzdáleném předměstí.

Sudety!

Jedním z důvodů nízké kvality života na Severozápadě je nepochybně to, že region je součástí Sudet. Respektive součástí území, z něhož byla po válce vyhnána většina původních obyvatel. Místo nich sem přijeli lidé z vnitrozemí Česka, ze Slovenska, ale třeba i z Rumunska nebo Maďarska. Lidé, kteří Severozápad neznali a mnohdy zjistili, že tu ani nechtějí a neumějí žít. Taková pohroma se nemůže obejít bez dlouhodobých následků. To je bez diskuse.

O čem se v posledních letech ale diskutuje stále víc, je otázka, zda se už dnes na téměř 80 let staré události nevymlouváme. Zda to není pohodlná pozice pro politiky, kteří zanedbaným regionům neumějí pomoci. „Zkoušíme, co se dá, ale nejde to. To víte, Sudety…“

Připomeňme si nejprve rozsah katastrofy. Není třeba se pouštět do podrobného výkladu, je to známá historie. Stejně jako to, že Severozápad je jen jednou z částí Sudet, které ležely i podél severních a jižních hranic bývalého Československa.

Ústecký historik a senátor Martin Krsek připomíná, že před válkou bylo Ústí nad Labem prosperujícím průmyslovým městem s řadou špičkových odvětví. Byla tu nejenom velká chemička, ale řada menších firem nebo loděnice, kde stavěli největší lodi v zemi.

Po válce odešlo z města kolem 70 % obyvatel. Mezi nimi odborníci, na kterých mnohdy stál provoz továren. Důsledky jsou snadno představitelné – výroba začala kolabovat, nebo se úplně zastavila. Ale problém se netýkal jen průmyslových center. „Dosídlení Sudet se nikdy neuskutečnilo, nepovedlo se,“ dodává Krsek. „Příklad, městys Loučná v Krušných horách. Před válkou měla Loučná 2,5 tisíce obyvatel. Po vyhnání Němců tu žilo 400 lidí. A dnes stovka.“

V celý Sudetech zaniklo na 3000 obcí. Hroutil se nejenom průmysl, ale i zemědělství. V regionu začal stále víc dominovat těžební průmysl, který využíval nekvalifikované dělníky.

A obraz zkázy dokreslovaly vlaky, které byly vypravovány až ze Slovenska. Rozpadající se domy v sudetských obcích si lidé z celého Československa rozebírali na stavební materiál.

Dalo se to ještě vůbec nějak zachránit?

Sudety?

Sudety prošly ohromným historickým zlomem – před válkou odtržení od Československa, po válce vyhnání Němců. Neznamená to ale, že všechny oblasti Sudet jsou stejné. Nebo že všechny sudetské obce jsou chudé. A ani to, že všude zní pojem „Sudety“ jako něco, co evokuje neodčinitelnou katastrofu.

Zkušenost s tím má i autor tohoto textu. Zažíval někdy vesele ironické, jindy skutečně bojovné napětí mezi dvěma městy, která si činí nárok být „branou do Krkonoš“. Lidé z Vrchlabí a okolí rádi poukazovali na to, že zatímco oni jsou ze Sudet, Jilemnice zůstala za jejich hranicí v čistě českém vnitrozemí. Míšení české a německé krve dodalo obyvatelům Vrchlabí energii, která je odlišuje od ospalé nevýkonné Jilemnice. Oni jsou „brána do Krkonoš“, mají v genech podnikavost. Sudety byly jejich „oknem do Evropy“.

Jistě, tahle zkušenost se také nedá zobecnit. Ale právě o nesprávné přílišné zobecňování jde. Souhlasí s tím i sociolog Daniel Prokop ze společnosti PAQ Research. „Co se týče pohraničního regionu, který jsme kdysi označovali za Sudety, situace není tak jednoduchá. Není to tak, že by tam byla nějaká hranice a že by se jednalo o homogenní region. Takže bych navrhl odhodit tu interpretaci, která to svádí na 60 nebo 80 let starou událost. Protože se tím trochu vymlouváme. Mám pocit, že s ekonomickou situací pohraničních regionů nic neděláme. Dá se pracovat s různými nástroji, ne se 80 let vymlouvat na odsun Němců,“ vysvětluje Prokop.

Ale proč se stále jen vymlouváme? „Není moc ochota dělat věci, které budou mít efekt za 12 let, protože když podpoříte vzdělávání, oddlužení a změníte daňový mix, aby tam lidem zůstávaly peníze, tak samozřejmě efekt nebude za dva roky. Takže vy se toho jako politik nedočkáte,“ dodává Daniel Prokop.

A jsme zpátky u politiků.

Ještě čísla

Než se definitivně vrátíme k politikům a eurofondům, uveďme ještě několik čísel a poznatků ze sociologických průzkumů. Je to důležité. I pro člověka, který Severozápad zná a více než tuší, že se tam v mnoha ohledech nežije snadno, to může být překvapivě drsná zpráva.

Okresy s nejvyšším počtem potratů v Česku: 1. Most, 2. Teplice, 3. Chomutov. Okresy s největším počtem exekucí: 1. Most, 2. Ústí nad Labem, 3. Chomutov.

Žebříček kvality života v Česku podle poradenské společnosti Deloitte: Mezi posledními dvaceti obcemi, tedy mezi místy 187–206, je deset obcí z Ústeckého kraje. Most je 203., Litvínov 204. Za nimi jsou Karviná a Orlová. Ano, i Moravskoslezský kraj má velké problémy. Ale na rozdíl od Severozápadu se už odpíchl ode dna.

Nejvíce vyloučených lokalit, což je sociologický eufemismus pro ghetta, je na Severozápadě. Nedávný výzkum například potvrdil katastrofální rozdíl ve vzdělání obyvatel ghett ve srovnání s „normálními“ obyvateli Česka. V průměru má v ghettech 63 % lidí jen základní vzdělání, často neukončené. V obecné populaci je to 18 %.

Hrozivá zpráva je, že v ghettech se tento deficit mezigeneračně prohlubuje. Například ve věkové kategorii 20–29 let má pouze základní školu přes 66 %. Ve vyšších věkových kategoriích je to téměř o 10 % méně.

Neuspokojivý stav vzdělávání na Severozápadě potvrzují i data Cermatu, organizace, která se stará o přijímací zkoušky na střední školy a o maturity. Za posledních pět let byli u přijímaček na posledních dvou místech vždy žáci z Ústeckého a Karlovarského kraje. A žáci ze Severozápadu měli také nejvyšší neúspěšnost u maturit.

Na závěr ještě jeden výzkum, který se vrací k prokletí Sudet. Štěpán Mikula z brněnské Masarykovy univerzity sleduje obce na opačných hranicích Sudet. Lidé v těch obcích na sebe doslova „vidí přes pole“. Z jedné po válce museli odejít skoro všichni obyvatelé a přišli noví osadníci. V druhé lidé mohli zůstat. A podle Mikuly se to na jejich životě projevuje dodnes.

Mikula dospěl k závěru, že do původně německých obcí se lidé sice i dnes stěhují, ale častěji také odcházejí. Nevydrží tam. „Emigrace“ z těchto obcí je o 15–20 % vyšší než emigrace z obcí českých. Proč?

Podle Mikuly se ve vysídlených obcích nepodařilo ani po více než 70 letech obnovit sociální kapitál. Zjednodušeně řečeno: Nepovedlo se obnovit vazby mezi lidmi, obyvatelé obce se spolu tolik „nekamarádí“, nepořádají společné akce, mají ke své obci slabší pouto než lidé jinde v Česku.

Na první pohled jen detail. Navíc jen „měkká data“, žádná statistika. Ale i tyhle poznatky jsou hrozivé. Není to totiž právě dobrý základ pro to, aby se v těch obcích lepšila atmosféra, aby v nich lidé chtěli podnikat, učit, aby se tam chtěli vracet, když třeba někde jinde vystudují vysokou školu.

Možná to spíš spěje k tomu, že z jejich domů se stane stavební materiál.

Priority, priority, priority

„Opravdu nemám odpověď, nedokážu vysvětlit, proč jsme tak neschopní ve stanovení jasných priorit,“ říká Zbyněk Linhart. „Snad že jsme na tom byli zpočátku dobře, podceňovali jsme čerpání z evropských fondů, usnuli na vavřínech…“

A Linhart dodává: „Je ale pravda, že s tím máme problém od začátku. Byli jsme i pro smích, už si to nepamatuji přesně, ale v jednom období mělo snad Španělsko nebo Irsko 3 priority a my jsme jich měli přes dvacet.“

Ty důvody mohou být ovšem i méně nevinné: Slabá politická kultura, konkurence mezi ministerstvy, korupční prostředí. Byl to ostatně Severozápad, kde byla v roce 2011 odhalena velká korupční aféra spjatá s čerpáním evropských peněz. Vyšetřování začalo zatčením ředitele místního dotačního úřadu Petra Kušnierze. A soudy trvají dodnes. Postupně vyšetřovatelé vyčíslili škodu na 14 miliard korun. Mezi obviněnými jsou bývalí krajští hejtmani, starostové, poslanci i senátoři.

Autor toho textu ani v nejmenším neobviňuje současné politiky z toho, že si snad chaotickou přípravou na čerpání evropských fondů vytvářejí vhodnou půdu pro korupční jednání. Co si ale tvrdit troufá, je, že v tom bude jistá dávka neschopnosti. A od té doby, co jsme byli Evropě pro smích se svým násobně větším než vhodným počtem priorit, se to nelepší. Posuďte sami.

Z fondů EU může Česko do roku 2027 v rámci Národního plánu obnovy čerpat až přes 179 miliard korun. Na konci září Evropská komise schválila aktualizovanou verzi plánu. O pracích na aktualizaci náměstek ministra průmyslu Marian Piecha říkal:

„Problémů je několik…, také velká roztříštěnost plánu – 244 milníků a cílů (specifický výraz pro úkoly, ke kterým se Česká republika při plnění plánu obnovy zavázala). Pokud chceme zvyšovat naše ambice, není účelem přidávat další milníky a cíle. V aktualizaci preferujeme spíše menší množství větších projektů. Tlak ministerstev na přidání dalších menších projektů je ale velký… To, že máme 244 cílů a milníků, je z hlediska administrace velmi náročné, na druhou stranu máme diverzifikované riziko, protože něco se určitě podaří splnit.“

To je velmi upřímné! A hezky zformulované – diverzifikace rizik. Lidověji řečeno: Když tam toho lopatou naházíme co nejvíc, alespoň v něčem se musíme strefit.

Práce na aktualizaci se rozhodně vyplatila. Pokud autor tohoto textu počítal dobře, dostali jsme se pod 200 milníků!

Tak dobrá, počítejme:

Máme cca 200 milníků Národního plánu obnovy. Ten sám má 7 hlavních pilířů.

V tom samém dotačním období čerpáme evropské peníze v rámci 12 základních programů. Dovedete si jistě představit, že jednotlivé programy nešetří vlastními milníky a pilíři.

A pak je tu ještě speciální program RE:START, který by se měl soustředit právě na znevýhodněné regiony. Samozřejmě že má svoje pilíře, jsou to pilíře A–F.

Takže máme 14 základních programů, každý z programů má své pilíře, hlavní oblasti a cíle, a k tomu připočítejme cca 200 milníků plánu obnovy. Když si tohle uvědomíme, lépe porozumíme sdělení z tiskové zprávy ministerstva pro místní rozvoj k aktualizované verzi programu RE:START: „Primárním cílem v pořadí již 5. Akčního plánu strategie RE:START je zejména aktualizace opatření předchozích čtyř akčních plánů.“

Ministr Ivan Bartoš s kritikou částečně souhlasí. „Pokud platí, že nůžky mezi regiony se stále rozevírají, je zjevné, že dosavadní úsilí nestačilo,“ napsal ve vyjádření pro Neovlivní.cz. „Miliardy z evropských i národních dotací sice do regionů směřovaly, ale bez dobrého zacílení a vzájemné koordinace. Snažíme se proto změnit právě toto a nastavit podmínky programů tak, aby mnohem lépe a přesněji zohlednily potřeby místního rozvoje, a to na úrovni mikroregionů, či dokonce jednotlivých obcí.“

Zní to dobře. Zatím se ale nezdá, že by to fungovalo.

Funguje to?

Na jaře došlo k ostré názorové výměně mezi vedením Senátu a ministrem Bartošem. Zahájil ji dopisem ministrovi již citovaný Zbyněk Linhart. V úvodu píše: „… dotační politika realizovaná z evropských a národních zdrojů a administrace této politiky v mnohém dávno překračuje přijatelnou úroveň absurdity a frašky.“ Na dalších osmi stranách pak uvádí argumenty, proč tomu tak je. Podobné argumenty, které už zazněly v tomto textu.

Ministr Bartoš v odpovědi uvedl, že chce regionální dotační politiku změnit, především ji přesněji zaměřit. Není třeba nechat se vést nahrubo nastavenými parametry EU, je třeba cílit i na malé české obce, které z Bruselu nejsou vidět.

Tato reakce pohněvala i předsedu Senátu Miloše Vystrčila. Bartošovi napsal, že pouze obhajuje dosavadní nevyhovující stav.

Základ sporu je srozumitelný. A pochopitelná je i skepse senátorů, kteří obhajují politiku regionů. Ministr Bartoš snad má ambiciózní inteligentní plán, jak změnit regionální dotační politiku. Ale i kdyby to byl po záplavě všech minulých strategií a pilířů opravdu dobrý plán, zatím výsledky nepřináší.

A za dva roky jsou volby.

Vyřeší to lithium?

Lithium. Aktuální výzva pro jeden z nejchudších evropských regionů. Na Cínovci v Krušných horách se nachází jedno z největších ložisek lithia v Evropě. V hodnotě stovek miliard korun. Přesto mnozí místní starostové a obyvatelé obcí proti záměru těžby protestují.

Na první pohled to nemá logiku. Mohou vzniknout stovky pracovních míst. Zvýší se prestiž regionu. Obce v okolí dolu a zpracovatelského závodu mohou pomýšlet na vysoké kompenzace kvůli případnému hluku, stavebnímu ruchu, ekologickým rizikům. Tak proč nesouhlasí?

„Pražští politici to zase totálně pokazili. Je to ta jejich arogance,“ vysvětluje Zbyněk Linhart. „Já sám jsem pro těžbu. Když už to tady máme, tak je prostě povinnost to využít. Pro stát i pro region. Ale když po mně jako po ústeckém krajském zastupiteli budou chtít, abych zvedl ruku pro změnu krajského územního plánu, budu váhat.“

Linhart totiž pražským politikům vyčítá, že lidi v regionu neinformují, nekomunikují s nimi, oznamují jim vše jako hotovou věc, a ještě po nich chtějí rychlé akce, které projekt umožní. „Chovají se podobně jako komunisti,“ dodává senátor.

Těžba a zpracování lithia se bezprostředně dotknou tisíců lidí. V obci Újezdeček žije asi 900 obyvatel a má tu vyrůst zpracovatelský závod jen pár metrů od desítek domů. Cínovec je v katastru města Dubí, kde žije osm tisíc lidí. A projekt poznamená široké okolí, protože vytěžená ruda se bude převážet ke zpracování na vzdálenost osmi kilometrů. Starostové Újezdečka i Dubí jsou proti.

„Nemluví s námi o rizicích, nenabízejí žádné konkrétní kompenzace,“ pokračuje v argumentaci Linhart. „Úplně zbytečně si sami vytvářejí problém. A pak premiér Fiala vypadá jako člověk, který neví, o čem mluví. Tvrdil tady na setkání se starosty, že těžba začne v roce 2026. Ale to je nesmysl.“

Není hotová studie proveditelnosti ani EIA, neboli studie dopadů na životní prostředí. „Jako by v Praze nevěděli, kolik možností blokovat postup projektu mají nespokojení občané a rozčilení aktivisté,“ shrnuje Linhart. „Jak říkám, jsem pro těžbu. Ale celé to zase dokazuje, jak na nás politici v centru kašlou a jak tomu regionu nerozumějí.“

Text vyšel v zářijovém časopise Neovlivní.cz. PŘEDPLATNÉ.

---

Jak to funguje

• Loni v únoru psal senátor Zbyněk Linhart premiéru Fialovi a mimo jiné uvedl příklad absurdního fungování dotačních programů, které by měly podporovat znevýhodněné regiony. Jeden z programů vyčlenil částku 1,4 miliardy korun na mateřské školy. O dotaci mohly zažádat pouze ty obce, které splňovaly demografická kritéria, neboli – zjednodušeně řečeno – kde přibývá rodin s malými dětmi.
• Na první pohled to vypadá logicky: Proč stavět školky tam, kde nejsou děti? A na Severozápadě opravdu dětí ubývá, protože mladí lidé se odsud snaží utéct. V dotační praxi to tedy znamená, že tu více než jednu miliardu korun si rozeberou bohaté regiony a na ty chudé nezbude nic.
• Absurdní? Možná, ale splňuje to nastavená úřední kritéria. Linhartův povzdech, že na Severozápadě nepotřebují nové školky, ale potřebují ty staré opravit nebo získat nové asistentky, byl prý zbytečný. Na to jdou přece peníze z jiných dotací.
• Jiný příklad politiky, která by měla rozdíly mezi regiony snižovat, ale naopak je prohlubuje. V rámci Národního plánu obnovy vyhlásilo ministerstvo školství program na pomoc školám s velkým počtem sociálně znevýhodněných žáků. Stručněji řečeno jde o segregované školy v blízkosti ghett, do kterých chodí hodně romských dětí. To je nepochybně správný cíl. A co mimo jiné ministerstvo nabízí? Peníze na školního psychologa. Dovede si někdo představit, že škola v Krásné Lípě nebo Rumburku sežene školního psychologa, když je jich akutní nedostatek i v Praze?
• Neboli, pokud se ty peníze vyčerpají, půjdou opět do bohatých regionů.
• A ještě jeden příklad ze školství, který završuje tragikomický obraz tohoto pilíře. Ministerstvo školství k nabídce dotací pro „segregované“ školy dodává i příklady, jak lze dotaci využít. Takže:
• „Paní učitelka matematiky zjistí, že 3 žáci ve 3. třídě mají znalosti, které neodpovídají danému ročníku. Dohodne se s rodiči dětí a každé úterý ráno před řádným vyučováním (které začíná v 8.00 hod.) od 7.15 do 7.45 hod. bude žáky 30 minut doučovat (děti nebudou v tu dobu ve školní družině, kam běžně každé ráno od 7.00 hod. docházejí).
• Paní učitelka má na doučování uzavřenou DPP, doučuje mimo svou pracovní dobu na pracovní smlouvu (pracovní dobu na pozici „učitelka 1. stupně ZŠ“ má při svém plném úvazku v úterý od 7.45 do 16.15 hod., tj. 8,5 hod.). Za každé vykázané 30minutové doučování náleží paní učitelce (doučující) odměna za 40 min. práce (= 30 min přímá práce s dětmi + 10 min. „nepřímá“ činnost / příprava; tj. poměr 3:1) ve výši 223,33 Kč.“
• Úředníci ministerstva sice dokážou „paní učitelce“ vyčíslit odměnu na setiny korun, jinak toho ale o fungování segregovaných škol asi mnoho nevědí. Opravdu ty děti docházejí každé ráno v 7.00 hod. do družiny? A opravdu je pravděpodobné, že je jejich rodiče pošlou na doučování od 7.15 hod.?
• Oproti lithiu je to jistě detail, ale i ten ukazuje, nakolik dotační centrum rozumí tomu, co potřebují regiony a co se v nich děje.
• A ostatně, dobré školy potřebují ty regiony jistě víc než lithium.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com