Karel Hvížďala: Čtyři útoky na důvěryhodnost médií

“Situace je velmi vážná: jsme na tom podobně jako před rokem 1938.” Nestor české žurnalistiky Karel Hvížďala se zamýšlí nad stavem českých médií. A to v kontextu volby šéfa veřejnoprávní televize, která proběhne už za pár dní. Nebo také s ohledem na podzimní parlamentní volby, v nichž mohou média sehrát důležitou roli.

Od XIX. století, kdy vznikla tzv. liberální teorie médií, se o novinách hovoří jako o čtvrté mocnosti ve státě a prestižním médiím, ke kterým se později připojil i veřejnoprávní rozhlas, televize a nakonec i některé internetové servery, jsou přiřknuty tři funkce: informovat, kontrolovat zbylé mocnosti, to znamená moc ústavodárnou, výkonnou a soudní (viz Spiegel aféra v roce 1962 a Watergate v roce 1972), a eventuálně bavit. A k tomu ještě v naší civilizaci v druhé půlce minulého století většinou platilo, že tato média jsou přísně oddělena od byznysu a politiky. Kvůli tomu v některých redakcích dokonce inzertní oddělení používalo jiný výtah než redaktoři, aby nemohlo docházet k ovlivňování obsahu ve prospěch nějaké firmy. Zároveň seriózní média tvrdě dodržovala dělbu moci: politici v takových médiích směli vystupovat jen ve zpravodajství a nepříslušelo jim komentovat vlastní politiku na komentátorských stránkách. Známý je výrok šéfredaktora anglických novin The Guardian: k nám smějí psát politici jen do rubriky dopisy čtenářů.

U nás jsme tuto praxi nedodržovali ani po roce 1989: porušovali a porušují ji i všichni naši prezidenti včetně toho současného.

Po třetí mediální krizi a kvůli digitalizaci a internetu se v XXI. století situace zásadně změnila. První krize v 60. letech oslabila tištěná média odlivem inzerce do televize, na začátku nového století došlo brzy k odlivu inzerce z printu i TV na internet, a finanční krizí na zlomu let 2007 a 2008 byla poškozena všechna média. Navíc internet způsobil odliv čtenářů z tištěných médií, takže se postupně zaváděla čím dál masivnější úsporná opatření, která postihla nejbrutálněji malé země, kde noviny mají nízké náklady. Z redakcí se hromadně propouštělo, zmenšoval se formát, krátil se rozsah novin i článků a zvětšoval se počet infografiky a fotografií bez informační hodnoty, i když víme, že dobře volená slova jsou mnohem přesnější: obraz útočí převážně na emoce a nerozvíjí racionální myšlení a fantazii. Do médií se vloudila i často neoznačená PR sdělení, aby si vydavatel zvýšil tenčící se příjmy.

Tisk ve snaze přizpůsobit se televizi a internetu přešel z alfabetické kultury na ikonickou kulturu, a i tím se začalo ztrácet rozlišení mezi bulvárem a prestižními novinami. Printová média se hlavně ve střední Evropě pomalu začala proměňovat na popnoviny, které míchají zprávy s kuriozitami a provokacemi či spikleneckými teoriemi. Ve staré Evropě si většinou troje noviny uchovaly svou původní úroveň, viz Le Monde, Liberation, Le Figaro ve Francii, Süddeutsche Zeitung, Frankfurter Allgemeine Zeitung a Die Welt v Německu atd.

Boj o přežití prolomil stará tabu: prohlásil je za přežitá, a proto majitelé – často anonymní – se zřekli odpovědnosti za obsah. Nová prestiž médií se začala odvozovat od výše příjmů místo od kvality, za kterou dříve ručil jeden konkrétní vydavatel. Vše, co pomáhá přitáhnout čtenáře či posluchače, je dovolené: čím brutálnější nesmysl, tím má větší šanci se dostat na přední místa v médiích, takže se můžeme třeba dočíst, že na místo papeže by měla být zvolena lesbická žena.

A protože i náš hradní pán tradičně přitahuje, má i současný český prezident v sobě zbytky “svatozáře” císaře: pracovnu má na druhém největším hradě po Vatikánu. Proto i komunističtí pohlaváři u nás chtěli být nejen prvními tajemníky, ale i prezidenty. Toho od půli března bude využívat i Barrandov TV Jaromíra Soukupa, protože dle médií je kamarádem a vzdáleným příbuzným Martina Nejedlého, šedé eminence Hradu s úzkými vazbami na Vladimira Putina a jeho lidi. Navíc lze předpokládat, že pan Soukup vzhledem ke vstřícnosti vůči prezidentovi od něj dostane zakázky pro svou reklamní agenturu Médea v blížících se prezidentských volbách. Miloš Zeman v jeho televizi krátce poté, co s největší pravděpodobností oznámí druhou kandidaturu na prezidentský stolec, bude mít svůj vlastní pořad s názvem Týden s prezidentem. Vrchol všeho je, že pořad má kromě Petra Koláře z Týdne moderovat i žena prezidentova kancléře Vratislava Mynáře, tedy člověk s přímým vztahem k prezidentovi. Kromě toho má prezident videohovory v Blesku, na Frekvenci 1 je přítomný v Pressklubu a rozhovory poskytuje pravidelně Parlamentním listům. Otázka je, jestli takováto masivní kampaň nebude mít tentokrát bumerangový efekt, jako to bylo v případě Jiřího Paroubka, který zahltil svou přítomností všechna svolná média.

Ničení jednoho žánru

Interview jako seriózní žánr zdomácnělo ve staré Evropě hlavně po válce, kdy po vzoru Spojených států mohli novináři s vysokými politiky hovořit jako se sobě rovnými partnery a začali jim klást i velmi nepříjemné, ale pro občany důležité otázky. Problém zmíněných našich médií je v tom, že tohle nemůžeme ani od jednoho z nich očekávat, a tím zrazují svou profesi a poškozují žánr rozhovoru face to face. Dobrý rozhovor je vždy o sporu, proto je přitažlivý. V rozhovorech s Milošem Zemanem je, a zřejmě zase bude, spor nahrazen bonmoty a provokativními hláškami, což jsou klasické prostředky bulváru.

Řádně vedená interview se některým politikům nelíbí, protože u nás a bohužel v poslední době i jinde se politici nesmířili s tím, že média mají být nezávislými institucemi, a vyžadují, aby jim sloužila. To je taky důvod, proč u nás Miloš Zeman hovořil i o zestátnění České televize a Českého rozhlasu nebo o tom, že by se příspěvky platily ze státního rozpočtu. Tím by mohli politici s těmito médii libovolně manipulovat, což už mohou do jisté míry i dnes, protože navyšování poplatků není automatické podle ekvivalentního navýšení procentních bodů tzv. spotřebního koše.

I navrhovaná novela zákona o ČT a ČRo by ale situaci výrazně nezlepšila: zatímco dnes mohou politici veřejnoprávní instituce ovlivňovat nejen pomocí poplatků, ale i přes zpolitizované Rady, stačí, když jim dvakrát neschválí zprávu a neposlušnou Radu mohou odvolat a nová si zvolí povolnějšího ředitele. Podle uvažované novely by se tento způsob manipulace sice odstranil, ale obě instituce by mohly být silně ovlivňované přes nově ustavené Správní rady. Na to upozorňuje i vyjádření ministerstva kultury (i když předkladatelé tvrdí, že novelu vypracovalo právě toto ministerstvo), v němž stojí: „… /novela/ de facto přenáší rozhodování v zásadních záležitostech z hlediska hospodaření médií veřejné služby, a tudíž i v otázkách jejich řízení z generálního ředitele na Správní radu. Okruh rozhodnutí generálního ředitele vyžadujících ke své platnosti schválení Správní radou by totiž podle návrhu zákona měl vymezovat Statut České televize / Českého rozhlasu, který navrhuje Správní rada a schvaluje Rada. Pravomoci generálních ředitelů ČT a ČRo tedy nejsou jednoznačně stanoveny zákonem, nýbrž mohou být zcela zásadním způsobem omezovány podle volného uvážení Správní rady a Rady vyjádřeného ve Statutu.“

A past se zacvakla

Další ohrožení je u nás způsobeno novou strukturou majitelů de facto všech tradičních médií kromě veřejnoprávních. Redaktoři, kteří z protestu ze starých redakcí odešli, založili nová média, ale jejich náklady a sledovanost jsou zatím malé: jejich celoplošný vliv je nezřetelný. Když od nás začali odcházet zahraniční majitelé médií, protože věděli, že noviny jako tiskárny na peníze již nebudou fungovat, skoupili je čeští podnikatelé, které tolik výdělky z médií nezajímaly, protože pomocí nich chtěli hlavně chránit svůj byznys a napravovat svou pošramocenou pověst kvůli komunistické a privatizační minulosti. Jeden z nich dokonce dvě zavedená média včetně portálů používá i ke své politické kariéře, což je ve staré Evropě zcela nepředstavitelné, a ještě si na to jeho příznivci stěžují u Ústavního soudu.

A protože skoro ve stejné době se rozpoutala hybridní globální válka, v níž už nejde o to, přesvědčit někoho o jiné pravdě, ale vytvořit atmosféru, v které nikdo nevěří ničemu, past se nad námi zacvakla. Nedůvěru v média šíří internetové propagandistické weby a blogy, jejichž majitelé i autoři, trollové, jsou anonymní. Tyto weby a blogosféra (sociologové je nazývají pátou mocností poté, co způsobily v roce 2010 i odvolání německého prezidenta Horsta Köhlera) vypouští do veřejného prostoru nejen informace, ale i polopravdy, nesmysly, konspirační teorie a absolutní bláboly, v nichž se lidé bez speciální kompetence těžko vyznají. V Evropě kvůli tomu vznikla DNFTT, tedy Do Not Feed the Trolls, hnutí s názvem Nekrmte trolly, které vyzývá k ignorování jejich textů a blogů.

Důsledek popsaných skutečností je zřejmý: Média ztrácejí důvěru, a pokud tomu politická reprezentace nebrání, ve Skandinávii a třeba v Rakousku jsou prestižní noviny různými způsoby dotovány, a naopak změněnou situaci využívá k manipulaci, jako se to děje u nás jak v printu, tak naposled v televizi, měli by se začít urputně bránit občané: zneužívaná média bychom neměli konzumovat a hlavně nedovolit zneužití médií veřejné služby, abychom nedopadli jako Maďaři a Poláci, nemluvě o Rusku (kde několik novinářů bylo zavražděno a kdy od května 2016 je novinář Dimitrij Vorobjovský držen v psychiatrické klinice ve Voroněži), Turecku (kde od července 2016 je vězněno již 162 žurnalistů a 170 vydavatelství zrušeno) a soustavných útocích amerického prezidenta už nejen na liberální média. Situace je velmi vážná: jsme na tom podobně jako před rokem 1938.

 

P.S. Sotva jsem tento text dopsal, dočetl jsem se, že Donald Trump po sedmdesátileté tradici jako první prezident odmítl účast na dubnové večeři s novináři v Bílém domě, protože je, jak řekl několik dní před tím, považuje za „nepřátele lidu“. Připomeňme debatu tohoto prezidenta s jedním novinářem na první jeho tiskové konferenci 11. ledna 2017. Bohužel, jak čtenář sám pochopí, nemůže tato ukázka sloužit jako podklad pro analýzu, ale pouze pro diagnózu.

Otázka: „Nevadí vám, že podrýváte víru lidí v První dodatek Ústavy o svobodě tisku, o tisku v této zemi, když označujete zprávy, které se vám nelíbí, za falešné zprávy (fake news)? Proč prostě neřeknete, že je to zpráva, která se vám nelíbí…“

Trump: „Já to dělám…“

O: „Když ji nazvete falešnou zprávou, tak podrýváte důvěru…“

Trump: „Ne, já to dělám. Ne, ne, já to tak dělám…“

O: „… v naše zpravodajská média?“

Trump: „To je taková věc…“

O: „Není to snad důležité?“

Trump: „OK, chápu… máte pravdu s výjimkou jedné věci. Podívejte, já vím, kdy bych měl být pochválen a kdy bych měl být kritizován (I know when I should get good and when I should get bad). A někdy si říkám, tohle by mohla být dobrá zpráva, ale ona je pak zabitá. Já vím, co je dobře a co špatně. Byl bych docela dobrý reportér – ne tak dobrý jako vy. Ale vím, co je dobré, a vím, co je špatné.“ (Překlad Milana Šmída)

 

Karel Hvížďala
Autor je novinář, dramatik a spisovatel