Lucie Hradecká: O tenisu, rodičích a dětech

Hvězdná deblistka v Zimním speciálu Neovlivní.cz k 30. výročí samostatné České republiky reprezentuje ženský tenis.

Je to pár týdnů, co oficiálně ukončila svou zářivou tenisovou kariéru. Lucie Hradecká se proslavila hlavně jako deblistka, má grandslamové tituly z ženské i smíšené čtyřhry, olympijské medaile i trofeje za vítězství ve Fed Cupu v nejslavnější ženské týmové soutěži. Její cesta k úspěchu je celkem typická pro celou tenisovou generaci, která dosud sbírá poháry po celém světě. Raketu vzala do rukou jako úplně malá holčička. A že u tenisu vytrvala, je hodně zásluhou rodičů, kteří jednoduše chtěli, aby se jejich dítě mělo jednou lépe než oni.

„Když vezmu každého, kdo se dostal někam dál, tak to bylo hlavně díky rodičům – jako u mě. Petru Kvitovou i Lucku Šafářovou trénoval taťka, další to měly podobné, rodiče tomu obětovali hodně,“ hledá příčiny úspěchu českého ženského tenisu Hradecká. V rozhovoru pro Zimní speciál Neovlivní.cz popisuje, co se od té doby změnilo. A proč možná děti už nemají chuť se dřít. Protože špičkový tenis – to je dřina.

Když se dělilo Československo, bylo Lucii Hradecké osm let. „Člověk to jako malý tenkrát nevnímal, co se tady dělo, to spíš věděla ségra, která byla starší. Ke mně to všechno šlo až zpětně – ta doba před tím, kdy lidé nemohli cestovat a tak,“ vypráví úspěšná tenistka, která na sklonku října ukončila kariéru.

Zatím má v plánu nedělat nic. Užívat si, že nikam nemusí, nepotřebuje se srovnávat s časovým posunem, nemusí řešit, jak rychle zregenerovat bolavá záda. Chce mít prostor na rodinu, kamarády, odpravit dlouho odkládané resty. A samozřejmě se věnovat své školičce. Tenisovou školu Lucie Hradecké vede již zmíněná sestra Petra, Lucie se dosud angažovala, jak jí čas dovolil. „Možná po Novém roce bych ráda pracovala s dětmi, protože to mě baví. Když přijde dítě, baví ho to a má rozzářený úsměv, tak je to nejvíc,“ svěřila se.

O dětství na kurtech, chuti hrát a dřině, která k tomu zkrátka patří, je i následující rozhovor.

Neo: Když jste s tenisem začínala, snila jste o tom, že jednou vyhrajete grandslamové či fedcupové tituly, že získáte olympijské medaile?

Ne, vůbec ne. Já tenis začala hrát díky ségře, která si někdy v šesti letech přinesla ze školy inzerát „Pojďte hrát tenis do školičky“, takže s ní taťka chodil na tréninky; učil se tenis se ségrou. Když jsem se pak narodila, to bylo ségře nějakých deset, jedenáct let, tak mě samozřejmě vozili na tenis taky. Zatímco oni hráli tenis, já si tam dělala bábovičky. A jak jsem rostla s tím, že ségra hrála, a já viděla, že něco dělá, začala jsem to dělat taky.

Neo: Rodiče ve vás neviděli šampionku?

Myslím, že jsem dlouho hrála tenis hlavně proto, abych se v telecích letech nechytla nějaké špatné party, abych měla nějaký režim. To bylo asi to hlavní.

Neo: Tenis je sport, ve kterém se hodně cestuje kvůli turnajům. Jak jste to měla vy?

Až do nějakých sedmnácti let jsem jezdila jen po Česku. To už bylo něco, když jsme vyrazili aspoň na Slovensko! Taťka na to měl takový názor, že když mám s kým prohrávat tady, tak proč bychom jezdili jinam. A jezdit do zahraničí bylo samozřejmě taky finančně náročné.

Neo: Takže jste ani nemohla pořádně tušit, co vás v kariéře čeká?

Pomalu ne. Když jsme třeba poprvé začali objíždět nějaké menší turnaje kategorie ITF (Mezinárodní tenisová federace, pozn. red.), tak jsme vůbec netušili, do čeho jdeme, znali jsme v podstatě jen české turnaje. V šestnácti, to si doteďka pamatuju, jsme byli na turnaji v Ostravě. Byl to starší dorost, a v časopise jsme tam četli, že Eva Birnerová uhrála dva body na WTA žebříčku (elitní ženský profesionální okruh, pozn. red.). A my s kamarádkou jsme si říkaly, „co dělá, vždyť my tady máme asi třicet bodů,“ vůbec jsme neměly ponětí o tom, jak systémy a žebříčky fungují.

Neo: Takže jste nesledovala velké turnaje, zápasy?

Že bych nějak sledovala velký tenis a byla fanoušek, to ne. Já si dlouho myslela, že Mistrovství České republiky je největší turnaj, jaký může být.

Neo: Co vzory, měla jste nějaké? 

V pokoji na zdi jsme měly plakát Moniky Selešové, ale že bych hltala zápasy u televize, to ani ne. Pro mě byla vždycky největší vzor ségra. Samozřejmě když se pak do toho člověk víc dostával, tak už to vnímal jinak. Ale já jsem byla vždycky takové děcko, které si došlo na trénink, mělo ty svoje turnaje a to bylo fajn. Že bych seděla u televize a hltala grandslamy, to ne. Ani u nás to tak nebylo, že by mě rodiče nutili a říkali, „hele, pojď se dívat“…

Neo: Možná vás takových bylo víc, ale čím si vysvětlujete, že měl český ženský tenis v posledních třiceti letech tak velké úspěchy?

Když vezmu každého, kdo se dostal někam dál, tak to bylo hlavně díky rodičům – jako u mě. Petru Kvitovou i Lucku Šafářovou trénoval taťka, další to měly podobné, rodiče tomu obětovali hodně.

Neo: Dá se říct, že to charakterizovalo celou vaši generaci?

Určitě, samozřejmě. Možná to bylo trochu i tím, že sami zažili horší dobu, tak měli vidinu toho, že děti mohou díky tenisu cestovat a mít se lépe.

Neo: Říkali vám to někdy rodiče?

To ne. Nikdy mi neříkali „hraj tohle, protože budeš moct cestovat“, to ne. Ale myslím, že všichni rodiče vedli děti k tomu, aby se měly líp a měly víc možností, než měli oni.

Neo: A myslíte, že to tak mají i rodiče dětí, které začínají v dnešní době?

Teď mi momentálně přijde, že děti mají všechno, na co si vzpomenou, a někdy budou radši sedět u televize. Samozřejmě je to taky tím, že na ně rodiče nemají tolik času, protože musí hodně pracovat, takže jsou často rádi, když mohou někam děti rozvézt po kroužcích. Aby se svým dětem mohli věnovat tak, jako se rodiče věnovali nám, to by asi museli pracovat méně.

Je to složité, ale možná, kdybych se vžila do role dítěte, tak bych si asi řekla, proč se mám dřít, když mi nic nechybí. Za nás, když byly Vánoce, dostaly jsme dárky, které jsme jinak celý rok neviděly. Teď je to všechno takové… mnohem dostupnější pro děti.

Neo: Je teď tedy těžší najít motivaci k dřině, bez které to asi nejde?

Možná, jak jsme měli v minulých letech dobrý tenis, teď funguje to, že na nás mohou navázat. Když se na to podívám pohledem naší tenisové školičky, tak nemáme vůbec o holky nouzi. Všechny mohly vidět úspěchy na grandslamech, ve Fed Cupech, viděly české tenistky vysoko na žebříčku. Spíš chybí kluci. Takže bychom možná potřebovali, aby kluci taky pořádně zamakali a motivovali další. 

Jak moc velkou motivací jsou pro tenistky peníze? A zaručují úspěch? Lucie Hradecká odpovídá v rozhovoru pro Zimní speciál Neovlivní, který získáte v sekci PŘEDPLATNÉ.