Lukáš Pollert: Bonusy a potlesk patří prodavačkám

Vždycky to tak bylo. Lukáš Pollert, bývalý špičkový sportovec a nyní lékař, svými názory vždycky vyčníval. I tím, jak neměl skrupule říkat je nahlas. Také o nich rád diskutuje – nově na sociálních sítích, kterým se roky vyhýbal. Kriticky se staví k rouškám a koronavirus považuje za fakt, který musíme přijmout. Za největší hrdiny v první linii pak považuje nikoli lékaře, ale prodavačky a pekaře.

„Nikdo z nich nevěděl, jestli ten druhý má ‚smrtelné‘ onemocnění. Kdežto já tam měl pár nemocných. Nijak to nezlehčuji, ale žádný z prodavačů neměl na rozdíl ode mě skafandr a další ochranné pomůcky. A ti všichni by měli dostat bonusy,“ míní Lukáš Pollert.

Roušku si Lukáš Pollert ze zásady nenasazuje. Dělá mu problémy i na sále, kde ji mít musí, ale že by svůj osobní život žil s ústenkou, to prostě odmítá.

„Potřebujeme mít interakci s viry a s bakteriemi. Imunitní systém tím udržujeme v nějaké tenzi, v nějakém napětí, v nějakém nastavení. A ta rouška tomu zabraňuje… Chápu, že lidé, co nežijí zdravě a tím mají i horší imunitu, se právem obávají možnosti snadnější nákazy. Tuto jejich obavu sdílím, ale nebudu kvůli tomu nosit povinně roušku nebo nechávat děti doma,“ říká během rozhovoru pro časopis Neovlivní.cz Pollert, anesteziolog kardiochirurgické JIP Fakultní nemocnice v Motole. (Rozhovor vznikal ještě před tím, než vláda zpřísnila opatření.)

Neo: Děsily vás zprávy, které se k nám dostávaly na jaře, kdy bylo jasné, že se koronavirus nejspíš rozšíří do celé Evropy, potažmo světa?

Neděsil mě virus jako takový, mě vyděsila vlastně ta informace, která se o viru šířila. Byla zaprvé z Wu-chanu, kde si udělali karanténu podle svého, a zadruhé nebylo jasné, do jaké míry oni ty informace šíří dál a pouštějí ven. Obzvlášť z čínské karantény, to je vždycky problematické. Pak si pár lidí přivezlo z Itálie „rýmu“ a v tu chvíli celá věc informačně bouchla. Vadilo mi, že se stát nad tím kriticky nepozastavil. Tedy kromě Běloruska a Severní Koreje, tyhle jediné dva státy řekly, že to u nich není a nebude (směje se). Zkrátka se tak rozhodly. A ještě Johnson a Trump, že jo…

Neo: Britský premiér Boris Johnson chtěl jít cestou promořování, ale pak výrazně otočil. Nakazil se a strávil několik dní na intenzivní péči. Teď má kampaň o prevenci, hubne…

Tak, otočil, no. Možná se ukáže, že původně měl pravdu, ale pak se zalekl a informace ho převálcovaly. Chci jen říct, že ony katastrofické zprávy zasáhly svět s daleko větší razancí než samotný virus. A svět se pozastavil a možná i vrátil o dvacet let zpátky. Nejsem opravdu ekonom, ani nemám ekonomické vzdělání, ale poukazují na to odborníci ve svém oboru. Ono zpomalení a vracení se o několik let zpět v čase může mít v důsledku vliv na vyšší počet úmrtí, protože se zpozdí všechny technologie, zastavil se výzkum. Totiž… ten výzkum dělají lidé, kteří se teď rodí. Výzkum má svou kontinuitu a nestojí jen na vědcích. K tomu je důležitý normální chod celé společnosti. Od prvňáčků, kteří budou ti vědci, přes výrobu aut – jak by se jinak dostali asi do práce, nebo řidiče MHD, po kadeřníky, aby i nějak vypadali a měli důvěru (směje se). A tohle podle mého může být daleko větší katastrofa než počet mrtvých, kteří by stejně umřeli. Když o tom přemýšlím, řekl bych, že dokonce umřeli ve stejný čas, ale to nedokážu říct s jistotou. Opačný názor zase říká: Hele, oni by tady ale třeba žili dýl. A možná že ne, protože to nikdo nezjistí.

Neo: Vraťme se v čase o půl roku zpět, kdy nás covid paralyzoval. Vše se zastavilo, nasadily se roušky, byli jsme v domácí izolaci. Co se dělo v životě Lukáše Pollerta?

Nebudu mluvit v obecných úvahách, popíšu, co se dělo u nás v Motole. Bavíme se o nějakém prvním březnu, kdy se prvních pár dní nedalo reagovat jinak, než že se všechno zavřelo. Nevědělo se, jestli vir bude postupovat geometrickou rychlostí a bude kosit lidi. Vůbec neviním nikoho, že se v tu chvíli zastavil běh státu. To, že se za pár dní mohl zase rozjet, a to tedy mohl, už je prostě předmětem dalšího zkoumání.

No a my jsme propustili všechny možné pacienty, abychom měli volná lůžka, všechny elektivní výkony (plánované operace, pozn. red.) se zastavily. Podotýkám, že pracuju na intenzivní jednotce, kde jsou ti nejtěžší pacienti, kteří potřebují plicní ventilaci, tedy takzvané ventilátory. A očekávalo se, že respirační onemocnění budou vážná. Já se na to v podstatě těšil! A trochu mě celá situace zklamala. Opravdu jsem si myslel, že se budu starat o třeba pět, deset těžce nemocných, že tu budou tři nebo čtyři doktoři, kteří pojedou týden dvanáctihodinové směny, a pak se vystřídáme. Takový scénář jsem znal jen z filmů…

Proč Lukáš Pollert mluví o zklamání? Jak přemýšlí o smrti a proč našel zálibu v sociálních sítích? Předplatné časopisu ZDE.

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít