Nic neskončilo. Dobrovolná karanténa domova seniorů pokračuje

Vláda na konci týdne uvolnila opatření, kterými svázala zemi v rámci boje s koronavirem. Pro řadu z nás ale nic neskončilo. Třeba pro zaměstnance domova seniorů v litoměřických Krabčicích, kteří už měsíc žijí se svými klienty. “Zůstáváme dál v dobrovolné karanténě. Nechceme nic riskovat,” říká ředitel Diakonie Krabčice Aleš Gabrysz.

V krabčickém domově žije 90 klientů. Už v březnu s nimi zůstalo čtyřiadvacet pečovatelek a dalších dvacet zaměstnanců. Včetně ředitele domova Aleše Gabrysze. “Pečovatelky se střídají ve směnách 2xdenní, 1x noční. V tomto pracovním nasazení budou pokračovat až konce dobrovolné karantény,” uvedl ředitel Gabrysz. “K dobrovolné karanténě jsme přistoupili jako k dalšímu preventivnímu opatření ve snaze maximálně chránit klienty i personál. Tento postup jsme konzultovali s krajskými hygieniky a ošetřujícím lékařem. Areál je nyní uzavřen, zaměstnanci mají zajištěno provizorní ubytování přímo uvnitř areálu.”

Krabčická Diakonie je jedním z domovů seniorů, kam redakce Neovlivní.cz zdarma dovezla tištěný časopis. O výtisky pro seniory jsme navýšili dubnový náklad magazínu. (O akci více zde)

Příběh dobrovolné karantény zaměstnanců krabčického domova přesně zapadá do hlavní story dubnového časopisu Neovlivní.cz s názvem Můj čas… Zkraje března jsme požádali několik “obyčejných lidí”, aby zaznamenávali svůj svět v éře koronaviru. Každému z nich Covid-19 výrazně zásáhl do života. Jejich deníčky nabízejí trochu jinou realitu, než nám servírují politici z televizních obrazovek. I přes skepsi, bezmoc a dost často i zjevný pocit strachu z budoucnosti, v nich ale zaznívá i naděje.

Karel Paták, zdravotník na JIP

Pátek 13. března – V televizi vidím ministra zdravotnictví Vojtěcha, jak říká, že pomůcky budou do tří týdnů. Ten samý člověk říkal 5. března, že to je otázka několika dnů. Nerozumím. Nevím, jestli si z nás dělají otevřeně legraci, nebo proč takhle lžou. Rozdíl mezi realitou a tím, co politici prezentují v televizi, je propastný. Jsou to dva světy.

Ten informační chaos začíná být nesnesitelný. Nemocnice navzdory tvrzení ministerstva netestují. Třeba trutnovská nemocnice dementovala ministrovu informaci, že už začali. Nezačali, čekají na dodávku testů. Upřímně: v tomhle organizačním chaosu se mi těžko tráví v práci soboty, neděle, noci. Samozřejmě že doufám, že se s infekcí nepotkám. Ale jestli ano, ochranu mít nebudu.

…

Jaroslava Michalcová, podnikatelka a cukrářka

Neděle 22. března – Hlavou mi vrtá ještě jedna věc: ta moje dvě děvčata, co zůstala doma s dětmi, dostanou jen 60 procent platu. Ty, co byly doma bez ošetřovačky, sto procent. Je to pěkně nespravedlivé. Kdo to proboha vymýšlí?

A další věc, která mě dneska dostala. Co, dostala. Hrozně mě urazila a dotkla se mě. Jako podnikatelky, jako živnostnice. Ministryně Schillerová oznámila, že dovolí vypnout elektronickou evidenci tržeb. Že prý nebude nikdo kontrolovat naše tržby. Tomu národu řekla, že nám teď dovolí ulejvat si peníze bokem do kapsy. To je nechutné. Spousta lidí má zafixované, že EET vznikla proto, že jsme podváděli. A teď nám to ministryně jakoby posvětí, to podvádění. Tohle se nám ještě vrátí, určitě nám to někdo vyčte, že stejně podvádíme, tak co bychom ještě chtěli. Přijde mi to trapné, určitě jsou jiné nástroje, kterými nás mohli podpořit.

…

Nikola Hrkľová, produkční Divadla Na Jezerce

Pátek 20. března – „Co na tom uplakaným divadýlku stojí 2 miliony měsíčně. Chcípněte!“ Podepsán Jarmil z Bubenče. Co může být Jarmil z Bubenče schopný pochopit, když napsat dokáže jen tohle? A stejně zase sedám k počítači a snažím se vysvětlit náklady spojené s chodem divadla, nájem, energie, platy zaměstnanců, investice do propagace, … a napadne mě: Jak dlouho ještě? Jak dlouho můžu být placená za svou práci, když se její náplň odvíjí od představení? Jak dlouho jde držet navlečenou nit nad tak perfektně vyšitou – ale nedokončenou – sezónou? A kolik stehů bude potřeba na to, aby se divadelní jizva zahojila? A nestačilo by, aby všechna divadla měla rovné podmínky v případě dotací? Kdyby všichni měli stejně, nebo nic – jak by se vedlo Jezerce? Buď stejně, nebo líp. A jak těm, kteří mají od magistrátu dotaci přes třicet milionů? A jak těm s devadesáti miliony ročně? Co kdyby to zkusili s tím naším milionem a půl.

…

Soňa Peková, vědkyně

Středa 4. března – Telefonát z hygieny. Posílají nám pacientku, která se domáhala vyšetření na nákazu COVID-19 ve státních zařízeních, ale tam ji nevzali s tím, že nemá příznaky. Vrátila se z lyží z Itálie. Otestujeme ji, výsledky jsou pozitivní. Poprvé v životě jsme to u nás v laborce viděli. Člověk si řekne: Jo, je to tady. Zní to možná podivně, ale my jsme tak trochu úchylové. Negativní nálezy jsou pro nás strašně nudné, takže když se objeví pozitivní nález, potěší to.

Ty výsledky jsem vzala a takzvaně jsme sekvenovali virus, abychom to potvrdili. Skončili jsme v půl třetí ráno, nahlásili to hygieně a odevzdali vzorky Státnímu zdravotnickému ústavu.

…

Petr Karvánek, ředitel základní školy

Školní týden od 23. do 27. března – Mám pocit, že jednotlivé dny splývají. Do práce chodím jen pondělí-středa-pátek, zbytek je online.

Ve středu se účastním online konference všech ředitelů základek. Připravujeme zápisy pro budoucí prvňáky. Letos budou bez dětí. Bude to smutné. V uplynulých letech k nám do školy k zápisu dorazilo vždy cca 160 dětí. I když to je velmi náročné na organizaci, je to nádherné, vidět ty kluky a holky, co k nám chtějí do školy. Již několik let používáme něco jako elektronický zápis. Letos to prvně proběhne na všech základních školách v Praze 6 jednotně – „elektronicky” – pod taktovkou radnice. Musíme se připravit, aby se to povedlo.

Ve čtvrtek jsem doma. Online. Taky vařím. Manželka má konečně radost, chodí totiž do práce. Dneska vařím poprvé v životě chilli con carne. Byt nám provoněla vůně mexické kuchyně. Bylo to povedené, snědli všechno.

Už několik dní si uvědomuji, jak moc mi chybí lidé kolem mě. Těším se do práce. Je to tam jiné. Jednak chodím pěšky – mám to asi 15 minut –, a přeci jen se tam s pár lidmi potkám naživo. Cestu zpátky se snažím co nejvíce natáhnout, abych si užil skoro jarní slunce, nicméně rouška mi děsně vadí. Špatně se mi dýchá, rosí se mi brýle, a tak jsem nakonec rád, když dorazím domů a mohu ji sundat.

Ještě to bude dlouhé. Měsíc a půl. Nevím, jak to vydržíme, ale budeme muset. Ode mě se totiž čeká, že nesu ten pomyslný prapor optimismu, naděje lepších zítřků. Čeká se to v práci i doma.

Celé příběhy najdete v časopise Neovlivní.cz, který můžete ještě pár dní objednat zde: