Ostrůvky svobody. Festival TrutnOFF jako pocta Daně Němcové

Odemykáme text Martina Věcheta, který letošní ročník legendárního hudebního festivalu věnoval Daně Němcové a Petrušce Šustrové.

„My jsme se přátelili se spoustou lidí, kteří k nám chodili a postupně zaplňovali v tom velkém prostoru to, co bylo pro nás příhodné a fajn a co bylo dobré a přínosné i pro ně. Takže nebylo žádné novum, když po tom, jak bylo v devětašedesátém roce všude dusno a ucpáno, tak u nás zůstalo otevřeno.“ Takhle o svém bytě v pražské ulici Ječná číslo 7, ze kterého se v době hluboké totality stal únik od znormalizovaných názorů a znormalizovaných lidí, mluvila sama Dana Němcová. Statečná a jemná bytost, která zemřela 11. dubna ve věku 89 let.

Jak moc důležitá Ječná pro český disent byla, popisuje pro Neovlivní.cz Martin Geronimo Věchet. Bývalý disident, občanský aktivista, cestovatel, publicista a zakladatel Open Air Festivalu TrutnOFF. Letošní ročník právě probíhá, sobotní festivalové debaty se na trutnovském Bojišti účastní i šéfredaktorka Neovlivní.cz Sabina Slonková.

Patnáct, možná čerstvých šestnáct let, čas rozpuku a první výslech. Osamoceně stojím s rozklepanými koleny uprostřed odcizené úřadovny a okolo postává několik estébáků v tesilkách. „Kdo ti ty knížky půjčil, odkud je máš…?“ řve jeden z nich. Mlčení. Temný čas beznaděje a světlo v nedohlednu. Strach a hledání sama sebe i ostrůvků svobody v komunistických časech, které by svítily na cestu tunelem nesvobody. „Stojí ti to za to? Teď už to máš zpečetěné do konce života, vědí o tobě,“ slyším po propuštění od spolužáků.

Stojí. Po bigbeatových tanečních zábavách a oficiálních koncertech v kulturácích přicházejí další a větší alternativy. Byty, baráky, hospody, stodoly a s nimi ilegální koncerty a výstavy. Každý víkend putování křížem krážem přes celou republiku s knihami a samizdaty v podpaží za podobně přesvědčenými. Venkovské baráky, ale i městské byty se svobodomyslně smýšlejícími, kteří si nechtěli nechat kecat do toho, co a jak mají dělat, co si myslet. Nekonformní lidé, vyhození z práce či ze škol pro své přesvědčení. Nezávislí intelektuálové i dělníci. Někdo propuštěný z vězení. A osvobozující pocit – nebyl jsem sám! Svoboda v nesvobodě.

Místa svobody, zářící záštity

Ječná, Anglická, Václav Havel, Kolínská 15 u Petrušky Šustrové, Bendovi a spousty dalších adres. Ale i Stankovičovi či Vodrážkovi se svými domácími univerzitami s přednáškami Egona Bondyho nebo profesora Machovce. A neopomenutelná Anglická 8, byt Petra Uhla a Aničky Šabatové, kteří zde vydávali pod svojí adresou nekompromisní samizdat „Informace o Chartě 77“. Ten pravidelně zveřejňoval všechny nepravosti bolševického režimu včetně sdělení VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, pozn. red.) a dokumentů Charty. Když Petra na pět let zavřeli, vydávala jej Anička s dětmi za zády sama. Návštěvy se střídaly, diskutovalo se a do toho vyzváněl telefon. Dveře byly vždy otevřeny širokému společenství – od komunistů přes mladé lidi z kulturního undergroundu po katolíky. A nic na tom nezměnilo to, že byl Petr známý svým levicovým přesvědčením i perfekcionismem. Skvělá a svobodná společnost. Samostatný příběh na zpracování pro povolanější.

Bylo jasné, že čím větší tlak vládl ze strany moci, tím přirozeně spiklenečtější a semknutější bylo společenství svobodného „ghetta“. Disi byty byly živoucím organismem, svobodným společenstvím a místem setkávání, ale i svévolných domovních prohlídek a estébáckého zatýkání. Vedle kotelen, rozesetých po celé Praze, to byly zářící záštity a ostrůvky svobody. Mozaiku doplňovaly hospody – slovy Martina Magora Jirouse „svatostánky kultury“. Ale to je jiná kapitola.

Před vchody do domů stály na chodnících drze zaparkované volhy se sedícími estébáky. Protipól svobody. Symboly zla, které měly nahánět strach, sledovat, vyhrožovat a zavírat. Pokaždé předznamenávaly průšvih, ale i správnou adresu. Jednou z takových byla i Ječná. Byt manželů Němcových.

Sedící a tančící Magor

Nebyl jsem u toho, jsa mladý hejsek, když Magor po propuštění z dalšího kriminálu tančil v Ječné polonahý v kuchyni jak válečný šaman, že by se mu vyrovnal jen Sedící Býk. Nebyl jsem u toho, když Jiří Němec ukazoval cesty do hlubin filosofie akademickou půdou nepolíbeným „huňáčům“. Zatímco kulturní underground společně s intelektuály a bývalými politiky vyobcovanými svými druhy tvořili vznikající jádro disentu a Charty, hájil jsem fotbalovou svatyni. To vše přišlo o chvilku později.

Ghetto, živé společenství

Když jsem uslyšel volání svobodného společenství, někteří již byli po estébácké razii „Asanace“ začátkem osmdesátých let vyštváni do exilu. Další byli po Chartě a vzniku VONS ve vězení. Společnost se uzavírala do sebe. Svobodné ghetto, kulturní underground, disent a bytové společenství však žilo! Volně, nezávisle a přirozeně. Ostrůvky svobody byly rozeseté po celé republice.

Ječná – světlo na cestě, kulturní svatostánek

Ječná byla skutečným svatostánkem, hostincem, na jehož dveře mohl někdo hrdě pověsit nápis „Věčná Ječná – universita života“, nebo bolševik svůj slogan „kulturní středisko“, pojmenování pro všechny tehdejší kulturáky. Jenže byl blbej. Namísto toho návštěvníky zavíral, šikanoval a předváděl k výslechům. Každou neformálnost či neoficiální názor trestal. Šíření či hraní nekonformní hudby nebo jen její poslech nevyjímaje. Ti, kdo z „Jéčka“ odcházeli, byli naplněni tím, co jinde nenacházeli. Lidskostí s porozuměním, sounáležitostí, srdečností a spiklenectvím…

„Ondřeji, já bych Vám chtěla moc poděkovat. Za maminkou jsem poprvé přišla, když mi bylo šestnáct let, a od počátku se se mnou dlouze bavila, jako s vlastní. To mi tehdá moc pomohlo. Do celého života. A za to vám strašně děkuju,“ slyším na pohřbu Dany říkat ženu, která s vděčností podává ruku jejímu synovi.

Svobodný duch v Ječné propojoval underground s intelektuály

Legendární „Ječná“, byt Dany Němcové, který sdílela se svojí rodinou a nejbližšími přáteli vytlačenými bolševickým režimem do disentu, propojovala lidi z undergroundu a nezávislé intelektuály. Mladí lidé z Prahy i venkova se díky Daně a Jiřímu Němcovým seznamovali s předními aktivisty z okruhu Charty 77. Se svobodnými myšlenkami, nezávislou hudbou i s Magorem (Martinem Jirousem). Pražský kulturní underground se propojoval s venkovským.

Neformální bytové přednášky v Ječné byly jednou z možností, kde se bylo možné vzdělat, když to na univerzitách nešlo, nebo se na oficiální akademickou půdu nechtělo. Dana byla aktivní v Chartě i její mluvčí. A to neměl bolševik rád. Nejprve ji zavřel za podvracení republiky, a ještě v lednu 1988 za položení květiny na Václavském náměstí k uctění Jana Palacha.

Byla téměř u všeho. Původně vystudovaná psycholožka byla u zrodu Charty 77 i VONS a mnoha dalších iniciativ. Místo psychologické poradny uklízela a hadrem myla schody. Po listopadu byla poslankyní Federálního shromáždění, ale především stále pomáhala lidem a obdarovávala úsměvem své okolí. Bez ohledu na vládnoucí režim byla vždy ochotná pomoci. S jejím synem Ondřejem jsme topili v kotelně a on z „Jéčka“ nosil ty nejkvalitnější nahrávky zakázaných Plastiků. Ale třeba i kvalitní zubní pastu nebo „západní“ tabletky, které tehdy nebyly k sehnání. Pro moji těhotnou partnerku byly záchranou. Při každém setkání na to s Ondřejem vzpomeneme. Byly tak dokonalé, že se nám potom narodila dcera Marta, velká tak, že porod trval několik hodin.

Dana se zasazovala o lidská práva a účastnila se všech zakázaných koncertů a setkání, to jí skrytě závidím. Byla „u toho“, zatímco my se s kumpány honili na dvorku za merunou a dohadovali se o spravedlnosti za faul či nastřelenou ruku. Ona spravedlnost žila.

Minulou sobotu jsme se s Danou rozloučili a oslavili její život – život ženy, která byla vždy lidská, milá, vstřícná a bezprostřední. Statečná a silná. Hluboce věřící a vitální s mladickým elánem do posledního dechu. S bystře zářícíma očima a cigárkem v koutku.

Loučení trvalo dlouho do rána. A po dlouhých deštivých dnech svítilo slunko. Nic nemohlo být příznačnější. Jasný bod v bezčasí, na konci tunelu.

Paní Dano, děkuji za tvoji laskavost i zářící světlo, které vycházelo z Ječné a tvého srdce. Za křehkost a pevnou zásadovost, s jakou jsi ukazovala cestu dalším. Rozdávala jsi naději tam, kde nebyla. Díky tobě bude Ječná věčná. I tvá cesta ve světle.

P.S. Při rozloučení se na hrobě objevila stokoruna. Prý „na cestu“ od někoho, komu ji často Dana dávala na ty pozemské…

---

Ječná ve vzpomínce Jana Rumla

Osobní vzpomínku na byt manželů Němcových v Ječné poskytl redakci také někdejší disident, chartista a novinář, polistopadový ministr vnitra Jan Ruml.

• „Kabáty se hodily na zem, protože věšáky zanedlouho nestačily, šlo se do prostorné kuchyně, kde se lidé bavili, diskutovali, jedli a pili, nebo odpočívali po výsleších Státní bezpečnosti. Často v Ječné 7 přespávali hlavně členové skupiny Plastic People, například Mejla Hlavsa, jenž se do rodiny Němců také přiženil, o Sváťovi Karáskovi či Vráťovi Brabencovi ani nemluvě. Ječná 7 byla prostě místem, kde se lidé z celé republiky setkávali, zdržovali a vyjadřovali zcela otevřeně a volně. Později se tam diskutovaly také novinky z prostředí Charty 77 a Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných, distribuovaly se různé samizdaty – od básnických sbírek po literaturu.
• Po revoluci byla před vchodem instalována kazeta s písničkou Mejly Hlavsy, kam člověk vhodil desetikorunu a vyposlechl slavné ‚Muchomůrky bílé‘. Pak ji někdo ukradl.
• Když Dana Němcová zemřela a měla pohřeb ve svém domovském kostele u sv. Ignáce na Karlově náměstí, před domem v Ječné 7, který se rekonstruuje a kde už nikdo z Němcových nebydlí, položil kdosi květiny a zapálil svíčku. Jako hold této ikoně svobody, azylu a bezpečí a slávy z nich vyplývající.“

Zdroj náhledové foto: Martin Geronimo Věchet